oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ústavní soud aproboval ústavnost právní úpravy povinného očkování

publikováno: 04.03.2015

Ministerstvo zdravotnictví může dále nařizovat očkování dětí. Za vyhýbání se této povinnosti hrozí nadále jejich zákonným zástupcům pokuta až 10.000 korun. Rozhodl tak Ústavní soud. O zrušení povinnosti jej žádali rodiče, kteří po vleklém sporu museli zaplatit každý po 4000 korunách, protože nezajistili očkování svého potomka takzvanou hexavakcínou.

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) zamítlo návrh stěžovatelů na zrušení ustanovení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení ustanovení § 29 odst. 1 písm. f) zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. V řízení o ústavní stížnosti, směřující proti uložení pokut rodičům ve správním řízení za odmítnutí pravidelného očkování nezletilé, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 4 As 2/2013-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 4 A 43/2012-118. Měli za to, že obecné soudy rozhodováním porušily ústavní principy a základní práva podávající se z Ústavy České republiky, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, a to zejména: principy ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, a ústavně zaručená práva na nedotknutelnost osoby, zachování lidské důstojnosti, ochranu soukromí, vlastnictví, svobodu myšlení a svědomí, ochranu zdraví a rodičovskou výchovu a péči. Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé z důvodu zásahu do vypočtených základních práv a svobod návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů. Ústavní soud řízení ve věci ústavní stížnosti přerušil a návrh stěžovatelů na zrušení jimi označených právních norem postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.

Stěžovatelé navrhovali zrušení právní úpravy institutu povinného očkování. Argumentace návrhu směřovala proti nedostatečnému zákonnému vymezení (§ 46 zákona o ochraně veřejného zdraví) rozsahu očkování a způsobu jeho provedení. Stěžovatelé namítali, že z textu zákona není rozsah očkování potřebnou měrou poznatelný. Jeho úpravu podle nich obsahuje až prováděcí vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů. Řečený právní stav stěžovatelé vyhodnotili rozporným s výhradou zákona ve smyslu čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení výhrady zákona v rámci právní úpravy povinného očkování nedošlo. Výkladem dovodil, že z ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví vyplývají spolehlivě základní atributy a meze právní úpravy povinného očkování proti infekčním nemocem. Zmocnění, jež je v zákonné úpravě poskytnuto prováděcí vyhlášce za účelem regulace podrobností spjatých s povinnou vakcinací, realizuje podzákonná norma v přípustných mezích, aniž by zasáhla do skutkové podstaty obsažené v podstatných znacích v zákoně.

Ústavní soud při přezkumu provedl test omezení základního práva, jenž aplikoval na nezbytnost limitace práva na nedotknutelnost osoby zákonnou úpravou institutu povinného očkování. Uzavřel, že oproti argumentům stěžovatelů je v českých i mezinárodních pramenech a doporučeních k této problematice kladen důraz na požadavek uskutečnění programů veřejného očkování včetně dětské imunizace, a to za účelem minimalizace šíření infekčních nemocí v zájmu ochrany veřejného zdraví. Úprava institutu povinného očkování, jež je plně v kompetenci vnitrostátního zákonodárství, slouží realizaci tohoto požadavku. Test tedy vyzněl ve prospěch stávající právní úpravy.

Součástí návrhu stěžovatelů na zrušení zákonných norem byl i návrh na zrušení ustanovení § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, konkrétněji návrh na vypuštění textu o porušení zákazu či povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. Ani tomuto návrhu nebylo možné vyhovět. Důvodem byl nejen výsledek přezkumu ústavní konformity ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví, ale rovněž věcný záběr skutkové podstaty přestupku, kterou stěžovatelé žádali zrušit. Jak je patrné ze znění zákona o ochraně veřejného zdraví, nesplnění povinnosti či zákazu v souvislosti s povinnou vakcinací tvoří jen část této skutkové podstaty. Sankce zde mohou být ukládány též za přestupky spočívající v jiném jednání než nepodrobení se očkovací povinnosti.

Ze všech uvedených důvodů neshledal Ústavní soud důvod ke zrušení předmětných zákonných úprav.
 
Ústavní soud vyslovil k předmětu svého přezkumu též obiter dictum, v rámci kterého vyzval zákonodárce k úvaze nad přijetím právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci povinným očkováním. Stanoví-li totiž stát sankci pro případ odepření povinnosti strpět vakcinaci, musí se zamýšlet i nad situací, při níž eventuálně způsobí výkonem práva očkované osobě újmu na zdraví. Součástí úvah o předmětném odškodnění může být rovněž právní úprava náhrady majetkové a nemajetkové újmy v občanském zákoníku. Nelze však přehlédnout, že při realizaci povinného očkování jde o lékařský výkon preventivní povahy, činěný v zájmu ochrany veřejného zdraví, aprobovaný zákonem a mající mimořádně široký osobní rozsah a dopad. Tyto okolnosti ztěžují právní postavení osoby, jež může být v důsledku očkování poškozena na zdraví, a je tedy namístě, aby legislativa odpovědně zvážila doplnění právní regulace institutu povinného očkování proti infekčním nemocem o úpravu odpovědnosti státu za naznačené následky.

K výroku i odůvodnění nálezu uplatnila odlišné stanovisko soudkyně Kateřina Šimáčková.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 včetně disentu je dostupný  zde.

 Zdroj: Ústavní soud