ÚS ustanovení § 17 odst. 4 katastrálního zákona nezrušil

Krajský soud v Praze návrh podal v souvislosti s jím vedeným řízením, ve kterém žalobci požadují zrušení zamítavého rozhodnutí katastrálního úřadu ve věci jejich návrhu na vklad vlastnického práva. Pozemky vydané žalobcům v rámci restituce podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě) zasahují svou polohou do pozemků, které jsou ve vlastnictví osob, jež však nebyly účastníky soudního řízení, ve kterém bylo rozhodováno o restitučním nároku žalobců. Podle katastrálního úřadu tak není splněna podmínka pro povolení vkladu vlastnického práva stanovená v § 17 odst. 4 druhá část věty katastrálního zákona, neboť rozhodnutí, které je podkladem pro vklad, není závazné pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno. Navrhovatel spatřuje rozpor mezi uvedeným ustanovením katastrálního zákona a § 5 odst. 3 zákona o půdě. Do katastru nemovitostí totiž není možné zapsat vlastnické právo oprávněných osob k nemovitostem, vydaným jim rozhodnutím pozemkového úřadu nebo soudu. Takováto situace nastává v případech, kdy povinná osoba převedla v rozporu se zákazem podle § 5 odst. 3 zákona o půdě nemovitosti na třetí osobu, což může dle navrhovatele v praxi znamenat, že se restituční nároky oprávněných stanou fikcí.

Ustanovení § 17 odst. 4 katastrálního zákona: „Jde-li o rozhodnutí soudu, zkoumá katastrální úřad splnění podmínek jen podle odstavce 2 písm. a) a dále, zda je toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno.“

Ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě: „Povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením § 28 nedotčeno.“

Navrhovateli je třeba přisvědčit v tom směru, že vyřešení jím předestřeného problému není jednoduché. Přichází-li však v úvahu ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, má tento přednost před jeho zrušením. Pokud by totiž Ústavní soud zrušil napadené ustanovení, byla by ohrožena práva těch osob, které nebyly účastny řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí, které je podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. I z tohoto hlediska má napadené ustanovení širší dosah než § 5 odst. 3 zákona o půdě.

Podle názoru Ústavního soudu existuje ústavně konformní řešení uvedeného rozporu, byť může být pro účastníky řízení poměrně zdlouhavé a nekomfortní. Je třeba vyjít z toho, že pokud byl proveden vklad vlastnického práva k nemovitostem, které posléze byly vydány v restitučním řízení oprávněným osobám, ve prospěch osob, které však účastníky tohoto restitučního řízení nebyly, má se za to, že převod na tyto osoby je třeba považovat za absolutně neplatné právní jednání ve smyslu § 588 zák. č. 89/2012, občanského zákoníku, neboť bylo porušeno kogentní ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, jehož obsahem je mj. zákaz zcizování majetku dotčeného restitucemi.

Při řešení kolize mezi zásadou ochrany osoby, jíž svědčí skutečný právní stav (rozporný se stavem zapsaným do veřejného seznamu), a zásadou materiální publicity podle § 984 občanského zákoníku, poskytující ochranu osobě, která uskutečnila právní jednání s důvěrou v stav potvrzený zápisem do veřejné evidence, je možné poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/2011, podle něhož je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

Osoby, jimž jako oprávněným svědčí skutečný právní stav, potvrzený výsledkem restitučního řízení, mohou uplatněním poznámky spornosti podle § 986 občanského zákoníku u toho, kdo veřejný seznam vede, a podáním žaloby na určení vlastnictví usilovat o výmaz vlastnického práva dosud zapsaných osob. Toto řešení dovoluje zabránit výmazu práv těchto osob, aniž by se mohly proti tomu bránit, neboť jako účastníci řízení o žalobě na určení vlastnictví budou jeho výsledkem vázány.

V právě projednávané věci se tedy nabízí postup, při němž otázku vlastnictví vydaných pozemků žalobci uplatní u příslušného obecného soudu žalobou na určení vlastnictví, což ve svém důsledku může vést k žádoucímu stavu, tedy výmazu vlastnického práva dosud zapsaných osob, jež nabyly vlastnické právo v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě, ve prospěch práva nabytého oprávněnými osobami.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/16 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno