ÚS: Neuznání rodičovství jednoho z mužů tvořících stejnopohlavní pár je v rozporu s právem na rodinný život a nejlepším zájmem dítěte

Dva muži, první a druhý stěžovatel, jsou podle práva státu Kalifornie manželé a žijí ve společné domácnosti v Kalifornii, pravidelně však navštěvují Českou republiku, kde má první stěžovatel, český občan, příbuzné. V roce 2012 stěžovatelé podle práva státu Kalifornie uzavřeli smlouvu s náhradní matkou, která donosila embryo vzniklé umělým oplodnění z vajíčka anonymní dárkyně a spermatu jednoho ze stěžovatelů (aniž by bylo známo kterého z nich), a takto se narodil třetí stěžovatel.  

Rozsudkem kalifornského soudu bylo v souladu se smlouvou o náhradním mateřství stanoveno, že náhradní matka není právním rodičem tehdy ještě nenarozeného třetího stěžovatele, a že těmito rodiči jsou první a druhý stěžovatel, kteří byli po narození dítěte zapsáni jako jeho rodiče do rodného listu. Stěžovatelé následně požádali Úřad městské části Praha 1 o vydání osvědčení o státním občanství třetího stěžovatele (svého dítěte). Úřad řízení přerušil a vyzval stěžovatele, aby zahájili řízení před Nejvyšším soudem o uznání výše zmíněného rozsudku kalifornského soudu.

Rozsudkem ze dne 22. 5. 2015 Nejvyšší soud návrhu prvního stěžovatele částečně vyhověl a rozsudek kalifornského soudu na území České republiky uznal, pokud jde o vyslovení rodičovství prvního stěžovatele, českého občana, neboť podle Nejvyššího soudu není v rozporu s českým veřejným pořádkem, pokud se dítě narodilo za použití institutu náhradního mateřství. S odkazem na tento rozsudek Úřad městské části Praha 1 vydal osvědčení o státním občanství dítěte a následně byl vystaven český rodný list třetího stěžovatele, ve kterém je první stěžovatel uveden jako otec a kolonka matky je prázdná.

Nejvyšší soud se v tomto rozsudku nijak nevyjádřil k rodičovství druhého stěžovatele (manžela prvního stěžovatele).  Stěžovatelé tedy dne 4. 8. 2015 opětovně podali Nejvyššímu soudu návrh na uznání rozsudku kalifornského soudu ve vztahu k druhému z nich. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tento návrh zamítl, protože se podle něj zjevně příčí veřejnému pořádku. Vyhověním návrhu by podle Nejvyššího soudu byla ve výsledku fakticky nastolena situace korespondující společnému osvojení dítěte dvěma osobami stejného pohlaví, což je stav, který české právo neakceptuje. 

Ústavní soud nejprve posuzoval, zda je mezi všemi třemi stěžovateli, tedy oběma muži, kteří se v souladu s právem státu Kalifornie stali manželi a poté i rodiči třetího stěžovatele, a tímto, nyní už čtyřletým, chlapcem, který s nimi celý svůj život žije, rodinný život. Přihlédl k tomu, že od narození dítěte jsou oba stěžovatelé v každodenní realitě sociálními rodiči třetího stěžovatele. V USA jsou oba společně i rodiči matrikovými. Vedle sociálního rodičovství existuje i poloviční pravděpodobnost, že druhý stěžovatel je také biologickým rodičem chlapce. Stěžovatelé sami nevědí a nechtějí vědět, kdo z nich je biologickým rodičem, což je skutečnost, kterou je nutno respektovat, a nelze je nutit, aby zjišťovali, který z nich je biologickým otcem dítěte. Podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva stejnopohlavní pár ve stabilním svazku, který spolu sdílí společnou domácnost, spadá pod ochranu rodinného života.

Rodičovství s využitím náhradní matky je nutno vnímat jako institut odlišný od osvojení i od přirozeného rodičovství, přičemž v českém právu není nijak upraven.

Ústavní soud v tomto případě nijak nevyjádřil souhlas s vhodností institutu náhradního mateřství; byl to Nejvyšší soud, který shledal, že uznání tohoto institutu v českém právním řádu není v rozporu s českým veřejným pořádkem. Uznání rodiny, v zahraničí legálně vzniklé za využití náhradního (surogátního) mateřství, se podle Nejvyššího soudu zjevně nepříčí českému veřejnému pořádku. V takovém případě surogátní matka ve shodě s příslušnou zahraniční úpravou není právní matkou dítěte.

Oba stěžovatelé jsou podle zahraničního práva rodiče třetího stěžovatele, dítě má k oběma úzké vazby, a proto není pochyb o tom, že všichni tři spolu vedou rodinný život, chráněný českou Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje, že v případě soudního rozhodování o dětech nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě. Ústavní soud také neshledal žádné argumenty, které by naznačovaly, že nejlepší zájem dítěte by mohl spočívat v jiném rozhodnutí než uznání rodičovství obou stěžovatelů.

Závěrem Ústavní soud zdůraznil, že v nyní posuzované věci se nejednalo o plošné umožnění rodičovství dvou osob stejného pohlaví, tím méně o společné osvojení stejnopohlavními páry. Ústavní soud pouze rozhodl o tom, že v České republice bude uznána faktická a právní realita, že druhý stěžovatel má právo na ochranu svého rodinného života již fakticky i právně vytvořeného s jeho dítětem (třetím stěžovatelem), a neuznání této rodinné vazby je porušením práva třetího stěžovatele na to, aby nejlepší zájem dítěte byl předním hlediskem rozhodování o něm.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 3226/16 je dostupný ZDE .

Zdroj: Ústavní soud, Brno