ÚS ke kolizi práva na svobodu projevu, shromažďovacího práva a ochrany práv dětí či mladistvých příjemců informací


publikováno: 20.05.2015

Stěžovatel jako svolavatel oznámil konání shromáždění, které se mělo uskutečnit dne 26. 5. 2014 v době od 11 do 17 hodin na Náměstí 1. Máje v Chrastavě, účelem shromáždění měla být demonstrace za zastavení umělých potratů, jež měla probíhat formou vystavených informačních panelů. Zároveň v oznámení stěžovatel požádal o informování školských zařízení ve městě o nadcházejícím protipotratovém shromáždění tak, aby případně - vzhledem k drastické skutečnosti potratů vyobrazených na panelech – zakázaly prohlídku osobám mladším 15 let. Stejně tak svolavatel uvedl, že pro tyto účely budou na místě konání použity varovné cedule. Městský úřad Chrastava svým rozhodnutím ohlášené shromáždění (stejně jako shromáždění, které by se konalo dne 23. 5. 2014) zakázal po zkušenostech s předchozím shromážděním stěžovatele konaným na stejném místě s tím, že používané panely svým drastickým a hrubě zkreslujícím vyobrazením nad jakoukoliv míru přijatelnosti směřují k rozněcování nenávisti. Kromě toho úřad uvedl, že na dotčeném náměstí sídlí základní škola, přičemž bylo prakticky nemožné zabránit dětem zhlédnout vystavované panely, které svojí drastičností mohou ohrozit jejich duševní zdraví a zdraví duševní rozvoj.

Proti zákazu shromáždění se stěžovatel bránil u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který jeho žalobu zamítl jako nedůvodnou a následně u Nejvyššího správního soudu kasační stížností, která byla rovněž zamítnuta. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že jakkoliv je obsah panelů vystavovaných stěžovatelem šokující a krutý, jedná se o shromáždění, které v obecné rovině musí společnost strpět. Přesto soudy zdůraznily, že shromažďovací právo není právem absolutním a v některých případech musí být omezeno. Oznámené shromáždění mělo do práv dětí zasáhnout, neboť by drastickou formou konfrontovalo děti ve věku od 6 do 15 let z blízké základní školy s otázkou umělého přerušení těhotenství tím, že by informace těmto dětem byly poskytovány způsobem nepřiměřeným jejich věku a schopnostem.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Právo pokojně se shromažďovat představuje kolektivní výkon svobody projevu. Právě tento aspekt může napomoci pro rozproudění veřejné diskuse a debaty nad věcmi veřejnými, poněvadž někteří občané nemají vůli veřejně pronášet a prezentovat své názory individuálně a pokoušet se přesvědčovat ostatní o jejich správnosti. Účast na shromáždění jim však poskytuje možnost, jak se veřejně s určitými názory ztotožnit a vyjádřit jim tak podporu.

Ústavní ochrany požívají i šokující a pobuřující projevy (i vizuální), použité k rozproudění veřejné diskuse, jelikož demokracie je založena na „důvěře“ k občanům, že se aktivně a svědomitě této diskuse účastní a jsou schopni rozlišit věrohodnost či akceptovatelnost jednotlivých myšlenek.

Uvedené však nelze rozumně požadovat od dětí, neboť právě ty, s ohledem na jejich mravní a duševní vyspělost, musí být chráněny před některými formami projevů, které by je nad únosnou míru zasáhly či obtěžovaly (čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech). Jsou-li proto právě děti či mladiství příjemci informací, je dán zvýšený požadavek na zachování mravnosti a na ochraně jejich práv i ve vztahu ke svobodě projevu a shromažďovacímu právu. Právu každého prezentovat své názory (včetně pobuřujících) je totiž postaven naroveň zájem na tom, aby děti a mladiství nepřijímali sdělení pro ně nevhodná. Je proto na svolavateli shromáždění, aby navrhl taková konkrétní opatření, která by umožnila konání shromáždění, aniž by však ohrozilo zájmy dětí (šokující informační panely by byly umístěny např. do stanu anebo by byly sestaveny do uzavřeného tvaru tak, aby osoba, která by je chtěla zhlédnout, musela do tohoto prostoru vstoupit, přičemž pořadatel by zamezil, aby do tohoto prostoru mohly vstoupit malé děti). Opatření nabízená stěžovatelem nemohla být považována za dostatečná.

Ústavní soud také zvažoval, zda nebylo možno v posuzovaném případě omezit shromažďovací právo stěžovatele šetrnějším způsobem než přímo zákazem shromáždění. V té souvislosti připomenul judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že opatření preventivního charakteru sloužící k potlačení svobody shromažďování (či svobody projevu), kromě případů podněcování násilí či odmítání principů demokracie, jakkoliv šokující či neakceptovatelné mohou určité názory či slova připadat státním orgánům a jakkoliv nelegitimní mohou vyřčené požadavky být, dělají demokracii „medvědí službu“ a často ji dokonce ohrožují. V nyní řešeném případě však Ústavní soud považuje za důležité, že stěžovatel na dotčeném prostoru již dříve shromáždění pořádal a úřad jej nedlouho po jeho počátku rozpustil, s ohledem na velikost náměstí navíc nemohlo být pochybnosti o tom, že by vystavované panely opět zasáhly do chráněných práv dětí. Za této situace by tedy byl požadavek na nemožnost preventivně zasáhnout do shromažďovacího práva stěžovatele nadbytečně formalistickým a ve své podstatě úřad ušetřil preventivním zákazem shromáždění stěžovateli náklady na jeho přípravu a konání.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 164/15 je dostupný  zde.