ÚS: K otázce překvapivého rozhodnutí odvolacího soudu ohledně aplikace institutu dobrých mravů na námitku promlčení

Odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu, neboť měla za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka a) jako žalobce, aby bylo stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi b) jako žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně částku
3 190 506 Kč (výrok I.), dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) a ohledně částky 482 494 Kč bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno (výrok IV.). V řízení před okresním soudem bylo zjištěno, že vedlejší účastník a) zaslal na účet vedlejšího účastníka b) částku 1 175 000 Kč a splácel jeho a stěžovatelčin úvěr u České spořitelny, a. s. Tyto finanční prostředky sloužily k financování výstavby bytové jednotky, do které se žalovaní posléze nastěhovali. Mezi žalobcem a žalovanými (t. č. manželi) byla uzavřena ústní dohoda, že poté, co splatí jejich úvěr, převedou žalovaní do jeho vlastnictví svůj rodinný dům. Od roku 2007 žalobce tento dům užíval, přičemž žalovaní mu udělili plnou moc k jeho prodeji. Dne 15. 2. 2012 stěžovatelka vypověděla plnou moc udělenou žalobci k prodeji domu. Vedlejší účastník b) podepsal listinu „Uznání dluhu“ s úředně ověřeným podpisem, sepsanou žalobcem, zatímco stěžovatelka to odmítla. Okresní soud konstatoval, že ohledně částky 1 175 000 Kč nebyla mezi žalobcem a žalovanými uzavřena smlouva o půjčce, zatímco dohoda o budoucím převodu nemovitosti byla uzavřena ústně a z důvodu nedostatku písemné formy je neplatným právním úkonem. Jestliže žalobce na základě tohoto neplatného úkonu plnil, došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaných. Soud však uznal jako důvodnou námitku promlčení, kterou vznesli žalovaní. Listinu označenou jako „Uznání dluhu“ posoudil okresní soud tak, že nezpůsobila přerušení promlčecí lhůty, neboť neměla zákonem vyžadované náležitosti. Okresní soud proto žalobu ohledně částky 1 175 000 Kč zamítl, ohledně částky
2 015 506 Kč žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejšího účastníka a), který jako žalobce platby v hotovosti ve výši 1 013 006 Kč neprokázal a částka 1 002 500 Kč byla na úvěrový účet žalovaných zaslána z účtu jeho družky.

Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1 175 000 Kč, jinak rozsudek okresního soudu potvrdil. Ohledně částky 2 015 506 Kč shledal krajský soud rozsudek okresního soudu věcně správným, ztotožnil se i se závěrem, že žalovaní získali bezdůvodné obohacení z neplatného právního úkonu na úkor vedlejšího účastníka a), přičemž tento závazek vznikl za trvání manželství žalovaných a patří tak do společného jmění manželů. Krajský soud však shledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že zánik nároku v důsledku promlčení by byl nepřiměřeně tvrdým postihem.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání žalovaných proti rozsudku krajského soudu odmítl pro nepřípustnost. Úvahy krajského soudu ohledně posouzení nemravnosti námitky promlčení shledal v souladu s ustálenou judikaturou a nepovažoval je za zjevně nepřiměřené. Ostatní námitky žalovaných (otázka pasivní věcné legitimace stěžovatelky, procesní pochybení krajského soudu) pak již nebyly posuzovány s ohledem na závěr o nepřípustnosti dovolání dle § 242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že ve věci nebyla pasivně legitimována, uzavření jakékoli smlouvy s žalobcem od počátku popírala (neměla dispoziční oprávnění k účtu, na nějž byly peníze zaslány, šlo o závazek přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, k němuž nedala souhlas), jednalo se proto o výlučný závazek vedlejšího účastníka b). V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka souhlasila s tím, aby žalobce nemovitost užíval, soudy se nezabývaly vznikem a podrobnostmi jejího užívání. Stěžovatelka měla za to, že krajský soud převzal od žalobce ničím neprokázané tvrzení, že žalovaní udělili žalobci plnou moc k prodeji nemovitosti z toho důvodu, že žalobce již ztratil zájem o koupi nemovitosti. Domnívala se, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno týkající se věcné legitimace účastníků. Napadené rozhodnutí krajského soudu považovala stěžovatelka za nepřezkoumatelné a překvapivé.

Stěžovatelka nesouhlasila rovněž se závěrem krajského soudu, že námitka promlčení byla podána v rozporu s dobrými mravy a je tak projevem zneužití práva na úkor žalobce. Stěžovatelka se domnívala, že pro všechny subjekty soukromoprávních vztahů platí zásada „bdělým náležejí práva“, přičemž žalobce nečinil žádné relevantní kroky k naplnění (respektive alespoň formalizaci) smluvního vztahu, jehož vznik se celé řízení snažil prokázat. Stěžovatelka dále uvedla, že žalobce rozpor výkonu práva s dobrými mravy nenamítal, krajský soud tak v rozporu se zásadou kontradiktornosti nepřípustným způsobem nahradil jeho procesní aktivitu. Stěžovatelka byla přesvědčena, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo překvapivým rozhodnutím, neboť se žalovaní k aplikaci dobrých mravů nemohli vyjádřit; tím rozhodnutí vybočilo z ústavních mezí.

Dále stěžovatelka ve vztahu k výroku o nákladech řízení namítala, že krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (tj. že žalovaným se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává) s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. Žalobce byl přitom ve věci úspěšný jen zčásti. Stěžovatelka (žalovaní) neměla možnost vyjádřit se k aplikaci moderace, přijaté rozhodnutí tak bylo nepředvídatelné.

Konečně stěžovatelka namítala, že vedlejší účastník b) uplatnil v řízení před okresním soudem námitku započtení pohledávky za žalobcem, k níž se stěžovatelka připojila. Okresní soud tuto námitku blíže neposuzoval, neboť dospěl k závěru o promlčení práva žalobce. Po započtení by ve vztahu k žalovaným šlo o povinnost uhradit částku (pouze) ve výši 215 000 Kč. Pokud se krajský soud touto námitkou nezabýval, porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí není řádně odůvodněno.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud shrnul, že stěžovatelka namítala zejména na několik tvrzených procesních pochybení krajského soudu, jimiž mělo dojít k porušení jejího práva na soudní ochranu (absenci její pasivní legitimace, překvapivost rozhodnutí krajského soudu při aplikaci institutu dobrých mravů, nepředvídatelnost a překvapivost rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení a nevypořádání námitky započtení), přičemž k nápravě těchto pochybení v dovolacím řízení nedošlo.

Ústavní soud již dříve vyložil, že právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, které by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé [viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327), nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2435/13 či nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3317/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].V dané věci tak bylo podle názoru Ústavního soudu nutno zkoumat, zda stěžovatelkou namítaná porušení procesních pravidel představují zásah do jejího subjektivního práva na soudní ochranu skutečně ústavní intenzity. V tomto ohledu Ústavní soud dospěl k závěru, že takový zásah představuje jednak nevypořádaná námitka započtení a jednak překvapivost napadeného rozhodnutí krajského soudu spočívající v aplikaci generální klauzule dobrých mravů.

Ústavní soud poukázal na to, že z průběhu řízení před okresním soudem vyplynulo, že stěžovatelka, stejně jako vedlejší účastník b), uplatnila vůči vedlejšímu účastníkovi a) námitku započtení. Zákonným podkladem k tomuto postupu je ustanovení § 98 o. s. ř., podle něhož soud posuzuje projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, a tato pohledávka zároveň nepřevyšuje vlastní žalovanou pohledávku (jinak by šlo o tzv. vzájemný návrh), jako obranu proti návrhu. Řádným uplatněním se tak námitka započtení stává předmětem řízení, přičemž z dikce uvedeného ustanovení lze dovozovat, že takový postup soudu, kterým by mohla být vyloučena k samostatnému řízení, je s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení a šetření práv jeho účastníků zapovězen (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005 sp. zn. 33 Odo 67/20054).

Ústavní soud konstatoval, že okresní soud námitku započtení blíže nezkoumal, neboť ve věci dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen. Krajský soud v návaznosti na odvolání žalobce dospěl k závěru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a napadeným rozsudkem odvolání částečně vyhověl a rozsudek okresního soudu změnil. Žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1 175 000 Kč, aniž by se však s jejich námitkou ohledně započtení jakkoli vypořádal, případně toto vypořádání ponechal na okresním soudu a věc mu po zrušení jeho rozsudku vrátil. Tento postup krajského soudu, kterým byla ve výsledku žalovaným fakticky upřena procesní obrana proti uplatněnému žalobnímu návrhu, je podle Ústavního soudu v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň tím došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. požadavku na rovnost všech účastníků řízení a s ním spjatého principu kontradiktornosti řízení, pokud byly zohledněny a vypořádány námitky žalobce, nikoli však již obranné námitky započtení žalovaných.

Ústavní soud uzavřel, že ve vztahu ke stěžovatelce došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu tím, že krajský soud nijak nereflektoval jí uplatněnou procesní obranu, což je jedním z důvodů vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud podotkl, že tento závěr nicméně nijak nepředvídá, jakým způsobem měla být uplatněná námitka započtení vypořádána, to bude předmětem dalšího řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud dal stěžovatelce za pravdu i v případě námitky překvapivosti rozhodnutí krajského soudu ohledně uplatnění generální klauzule dobrých mravů. V průběhu řízení před okresním soudem nebyla otázka aplikace klauzule dobrých mravů při posouzení promlčení zvažována, žalobce jí neargumentoval, a to ani v odvolání. Krajský soud tak nepřisvědčil právním argumentům vedlejšího účastníka b) v tomto směru, nýbrž na zjištěný skutkový stav uplatnil takovou právní kvalifikaci, s níž účastníci řízení nepočítali, popř. z ní nevycházeli; poprvé se totiž o zastávaném právním názoru krajského soudu na potřebu uplatnění klauzule dobrých mravů dozvěděli až z napadeného rozsudku krajského soudu, resp. z jeho odůvodnění.

Ústavní soud v této souvislosti poukázal na svůj nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181), ve kterém se uvádí, že „nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; odvolací odpůrce se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i odvolacího odpůrce se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní.“ Jestliže odvolací soud uplatní právní posouzení věci, které je odlišné od právního posouzení věci soudem prvního stupně, jakož i od traktované právní argumentace účastníků řízení a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, porušuje právo na slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13 (N 18/76 SbNU 283) či ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 2502/09 (N 52/56 SbNU 561)]. Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu se navíc uplatnění námitky promlčení může příčit dobrým mravům jen ve výjimečných případech, odůvodňujících významný zásah do principu právní jistoty, proto nebylo možno od účastníků řízení rozumně očekávat, že budou tento procesní postup předpokládat [srov. nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 (N 124/65 SbNU 607) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010].

V návaznosti na postup krajského soudu, jímž byla stěžovatelce (jakož i ostatním účastníkům řízení) upřena možnost vyjádřit se k aplikaci institutu dobrých mravů na námitku promlčení žalovaného nároku, je podle Ústavního soudu nutno za vadu ústavních rozměrů považovat také postup krajského soudu, který z důvodů hodných zvláštního zřetele nepřiznal žalovaným náhradu nákladů řízení; tento důvod spatřoval právě v jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu k aplikaci § 150 o. s. ř. obecnými soudy, je nutno trvat na povinnosti (vyplývající v obecné rovině z práva na soudní ochranu) vytvořit procesní prostor pro účastníky řízení k tomu, aby se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva dle předmětného ustanovení občanského soudního řádu, zejména při jeho uplatnění až v odvolacím řízení, vyjádřili [např. nálezy ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309), ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1648/09 (N 47/56 SbNU 515), ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14  (N 70/77 SbNU 73) nebo ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337)].

K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvedl, že dovolání stěžovatelky [jakož i vedlejšího účastníka b)] bylo odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu nenaplnění předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Namítanou absencí vypořádání námitky započtení se dovolací soud nezabýval s odkazem na § 242 odst. 3 o. s. ř. a k překvapivosti rozhodnutí krajského soudu ohledně aplikace institutu dobrých mravů uvedl, že nejde o otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí. K tomu však Ústavní soud připomněl svůj dříve vyjádřený názor [srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541), ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 941/15 nebo nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1113/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:// nalus.usoud.cz], že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení. Jestliže přitom nejde o námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (např. žalobu pro zmatečnost), může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany tehdy, pokud předtím řádně vyčerpal dovolání podle § 237 o. s. ř.

Ústavní soud poukázal na to, že v tomto kontextu posuzování přípustnosti dovolání dospěl ve své judikatuře k právnímu názoru, že s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která dosud dovolacím soudem nebo Ústavním soudem nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu o ní anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vztahující se k ochraně základních práv a svobod posouzena jinak, není-li o ní dosud rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu (viz nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16).

Ústavní soud dospěl k závěru, že tomuto výše uvedenému požadavku Nejvyšší soud nedostál. Stěžovatelka v dovolání z tohoto hlediska řádně vymezila dovolací důvod, za nějž mj. považovala absenci vypořádání námitky započtení, jakož i překvapivost rozhodnutí o odvolání ohledně uplatnění institutu dobrých mravů; vymezila tak otázky procesního práva, které s ohledem na povinnost dovolacího soudu poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy) měly být předmětem posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. K tomu však Nejvyšší soud nepřistoupil, ačkoli základní práva stěžovatelky skutečně porušena byla. Ústavní soud podotkl, že v tomto případě stěžovatelka nepostupovala tak, že by s paušálním odvoláním se na pochybení krajského soudu, údajně zasahujících do jejích základních práv, obcházela podmínky přípustnosti dovolání (a contrario usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1377/2016), leč vyvinula úsilí se do zákonného rámce dovolání vejít a s judikaturou Nejvyššího soudu v základních rysech pracovala.

Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně absence její pasivní legitimace, Ústavní soud neshledal, že by právní závěr krajského soudu, který v tomto ohledu aproboval skutková a právní zjištění okresního soudu, vykročil z ústavních mezí výkladu příslušné úpravy a její aplikace na tento případ. Napadené rozhodnutí krajského soudu zahrnuje zřetelné, logické a relevantními skutkovými zjištěními podložené úvahy, které jej vedly k závěru, že předmětný závazek vznikl za trvání stěžovatelčina manželství s vedlejším účastníkem b) a že spadá do společného jmění žalovaných. V tomto ohledu podle názoru Ústavního soudu lze považovat rozhodnutí krajského soudu ve spojení s rozhodnutím okresního soudu za přezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé [k tomu srov. např. nálezy ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79)].

Námitkou stěžovatelky ohledně zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví, se Ústavní soud nezabýval, neboť tato otázka se vzhledem ke zrušení napadených rozhodnutí otevírá novému posouzení, které v dalším řízení může mít jiný dopad do majetkové sféry stěžovatelky, Ústavnímu soudu však v této fázi nepřísluší výsledek předjímat.

Ústavní soud uzavřel, že krajský soud se řádně nezabýval stěžovatelkou uplatněnou námitkou započtení, čímž porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásadu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále krajský soud podle Ústavního soudu vydal v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny překvapivé rozhodnutí založené na uplatnění institutu dobrých mravů při posouzení promlčení, neboť žádný z účastníků tímto institutem neargumentoval, krajský soud na jeho uplatnění předem neupozornil, a stěžovatelka tak nedostala příležitost se k němu vyjádřit. Téhož porušení se v řízení o dovolání dopustil i Nejvyšší soud, když stěžovatelce v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 4 Ústavy neposkytl ochranu, ačkoliv k tomu měl zákonem vymezený prostor. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Rozhodnutí zpracovala a zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.