ÚS k otázce odškodnění klientů zkrachovalých CK za neuskutečnění zahraničního zájezdu


publikováno: 09.08.2017

V původním řízení se jednalo o sporu klientů zkrachovalé cestovní kanceláře, kterým byla na základě sjednaného pojištění záruky Českou podnikatelskou pojišťovnou, a. s., Vienna Insurance Group vyplacena jen část ceny zájezdu, jež odpovídala limitu sjednaného pojistného plnění (5,4 % zaplacené zálohy ve výši 50 % z celkové ceny zájezdu). Rozdíl mezi touto částkou a zaplacenou zálohou za zájezd požadovali klienti po pojišťovně prostřednictvím žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 8. Obvodní soud žalobě vyhověl, odvolací Městský soud v Praze však žalobu zamítl s poukazem na závěry prezentované v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1868/14 ze dne 24. 2. 2015. Konstatoval, že z vnitrostátní úpravy nelze dovodit povinnost pojišťovny poskytnout stěžovatelům z důvodu úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění nad rámec sjednané pojistné částky.

Otázkou ústavně konformního výkladu ustanovení § 6 až § 8 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, rozhodných i v projednávané věci, se Ústavní soud již zabýval (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1996/13 ze dne 16. 7. 2015, či v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2370/15 ze dne 14. 6. 2016 a konstatoval, že ochrana spotřebitele představuje jeden z principů, na nichž je založeno fungování Evropské unie a kterými se musí Česká republika jako její členský stát, resp. její orgány při své činnosti řídit.

Dále ÚS zdůraznil, že z tohoto závazku plyne pro moc soudní povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem, tj. při více výkladových variantách je nutno volit tu, jež bude v souladu s právem EU, v daném případě zejména v souladu s pravidly stanovenými ve směrnici Rady ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS). Ujednání pojišťovny s cestovní kanceláří, které omezuje práva spotřebitele zaručená právem EU je ve vztahu ke spotřebiteli neúčinné, respektive jej – jako subjekt stojící mimo jimi uzavřenou smlouvu – nezavazuje, takže nemůže být promítnuto do jeho právní pozice. Neposkytnutí plné náhrady by proto odporovalo závazkům České republiky plynoucích z jejího členství v Evropské unii.

K usnesení sp. zn. I. ÚS 1868/14, na které odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazuje, Ústavní soud uvádí, že závěry v něm vyjádřené byly výše uvedenými nálezy překonány. Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3092/16 je dostupný  ZDE

Ústavní soud, Brno