Úpadkové delikty

Základním cílem insolvenčního řízení, tak, jak je upraven zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je uspořádání majetkových vztahů mezi širokým spektrem subjektů, zejména mezi dlužníkem a jeho věřiteli. V rámci tohoto procesu, resp. v souvislosti s insolvenčním řízením, může dojít ke spáchání trestných činů, které zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále také jako „TZ“), vymezuje v ust. § 222 až ust. § 226. Jedná se o tzv. úpadkové či konkursní delikty, mezi které řadíme trestný čin poškození věřitele (§ 222 TZ), trestný čin zvýhodnění věřitele (§ 223 TZ), trestný čin způsobení úpadku (§ 224), trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení (§ 225) a trestní čin pletichy v insolvenčním řízení (§ 226). Někdy bývá mezi úpadkové delikty řazen také trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku, který upravuje § 227 TZ. Tento trestný čin však může být spáchán také mimo rámec insolvenčního řízení.

Výše uvedené trestné činy mohou být spáchány především subjekty, které jsou s insolvenčním řízením spojené nejúžeji, tj. dlužník, věřitel a insolvenční správce. Některé z úpadkových trestných činů však může spáchat osoba od výše uvedených odlišná. V této souvislosti je nutno poukázat na ust. § 128 TZ, které obsahuje definici pojmu insolvenční správce a insolvenční řízení z trestněprávního hlediska. Z ust. § 128 odst. 1 TZ vyplývá, že insolvenčním správcem se rozumí i předběžný insolvenční správce, zástupce insolvenčního správce, zvláštní insolvenční správce, dále že postavení insolvenčního správce má také správce konkursní podstaty, předběžný správce konkursní podstaty, zvláštní správce konkursní podstaty, zástupce správce konkursní podstaty a vyrovnávací správce. Insolvenčním správcem ve smyslu ust. § 128 odst. 1 TZ se rovněž rozumí osoba, kterou podle jiného právního předpisu insolvenční správce určil, aby jej zastupovala při výkonu jeho pravomoci stanovené jiným právním předpisem na území jiného státu, dále zahraniční insolvenční správce, zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny a osoba, kterou podle jiného právního předpisu zahraniční insolvenční správce nebo zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny jmenoval, aby mu pomohla nebo ho zastupovala.

Podle § 128 odst. 2 TZ se insolvenčním řízením rozumí konkursní a vyrovnávací řízení. Z hlediska trestního práva není insolvenční správce považován za úřední osobu ve smyslu ust. § 127 TZ, neboť v taxativním výčtu úředních osob není insolvenční správce uveden. Nepožívá tedy zvýšené ochrany, jaká je trestním právem poskytována úředním osobám, je-li proti nim páchána trestná činnost, a současně se na insolvenčního správce nevztahují případy, kdy je spáchání trestného činu úřední osobou znakem kvalifikované skutkové podstaty a jako takové přísněji trestáno.

Pachatelem trestného činu poškození věřitele podle § 222 TZ může být podle odst. 1 pouze dlužník, podle odst. 2 může být pachatelem kdokoli jiný než dlužník, jehož věřitel byl tímto trestným činem poškozen. Pro naplnění subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Pachatelem tr. činu zvýhodnění věřitele podle § 223 TZ může být pouze dlužník, který je v úpadku. Důvod tohoto stavu nerozhoduje, může jím být platební neschopnost i předlužení. Z hlediska zavinění se u tohoto tr. činu vyžaduje úmysl. U tr. činu způsobení úpadku podle § 224 odst. 1 tr. zákona může být pachatelem kterýkoli dlužník, pokud si stanoveným způsobem, byť i z hrubé nedbalosti, přivodí stav úpadku. Pokud by se do úpadku dostala právnická osoba, trestní odpovědnost by nesla fyzická osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu nebo jiná osoba oprávněná činit za právnickou osobu právní úkony. U odst. 2 tohoto zákonného ustanovení může být pachatelem pouze dlužník, který je v úpadku. Z hlediska zavinění se vyžaduje buď úmysl, a to i nepřímý, nebo hrubá nedbalost.

Pachatelem tr. činu porušení povinnosti v tr. řízení podle ust. § 225 tr. zákona může být každý, kdo maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Jedná se o úmyslný tr. čin, přičemž postačí i úmysl nepřímý, přičemž úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení.

Pachatelem tr. činu pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 odst. 1 tr. zákona může být jen věřitel (pokud by byla věřitelem právnická osoba, je pachatelem osoba jednající jejím jménem), z hlediska subjektivní stránky tr. činu se vyžaduje úmyslné zavinění. Pachatelem podle odst. 2 tohoto ustanovení může být kdokoli mimo toho věřitele v insolvenčním řízení, jemuž byl úplatek poskytnut, nabídnut nebo slíben, i zde zákon vyžaduje úmyslné jednání pachatele. Podle odst. 3 tohoto zák. ustanovení může být pachatelem tohoto tr. činu i insolvenční správce, člen věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů, opět se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele.

Pachatelem tr. činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákona může být kdokoli, kdo má uloženou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž postačí i nepřímý úmysl.

Objektem tr. činů podle § 222, 223, 225 a částečně i § 226 je ochrana majetkových práv věřitelů. Ustanovení § 224 poskytuje trestněprávní ochranu před potenciálním nebezpečím vyplývajícím ze stavu úpadku dlužníka, v němž hrozí, že bude zmařeno uspokojení pohledávek nových i původních věřitelů.

Trestní odpovědnost insolvenčního správce souvisí i se zákonem č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, v platném znění. Podle § 9 odst. 1 tohoto zákona se právo vykonávat činnost insolvenčního správce insolvenčnímu správci pozastavuje dnem, kdy se stalo vykonatelným rozhodnutí o vzetí insolvenčního správce do vazby, a dnem, kdy insolvenční správce nastoupil výkon trestu odnětí svobody. Podle § 10 tohoto zákona pak Ministerstvo spravedlnosti může rozhodnout o pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce insolvenčnímu správci, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání. Pokud by byl insolvenční správce pravomocně odsouzen, přestal by splňovat podmínku bezúhonnosti podle § 6 odst. 1 písm. d) zákona o insolvenčních správcích pro vykonávání činnosti insolvenčního správce a podle § 13 odst. 1 písm. a) zákona o insolvenčních správcích ministerstvo správci zruší povolení vykonávat činnost insolvenčního správce.

Obecně lze říci, že v praxi se s úpadkovými trestnými činy nesetkáváme příliš často. Proto v krátkosti uvádím další trestné činy, které mohou být páchány v průběhu insolvenčního řízení. Takovým trestným činem je například trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 254 TZ. Jedná se o trestný čin hospodářský, který může v rámci insolvenčního řízení spáchat především dlužník. Další trestný čin, který může být spáchán v rámci insolvenčního řízení, je porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 TZ a dále trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 TZ. V obou případech musí dojít k porušení povinnosti při správě cizího majetku, tento trestný čin může spáchat insolvenční správce, a to v případě, že poruší své povinnosti uložené mu insolvenčním zákonem, souběh těchto trestných činů nepřichází v úvahu.

I přes výše uvedené je možné v praxi vysledovat případy, kdy orgány činné v trestním řízení nejsou schopny efektivně uchopit jednání dlužníka, jak je tomu v případě jedné akciové společnosti v konkursu, která má pouze jednoho člena představenstva a současně i jediného akcionáře, jehož pobyt není v současné době znám, a navíc se jedná o cizího státního příslušníka, dozorčí rada této společnosti je dlouhodobě nefunkční a nemá žádné členy. Přestože tato společnost byla založena v červenci 2008, ve Sbírce listin příslušného soudu jsou založeny dokumenty pouze z této doby a také u místně příslušného finančního úřadu jsou založena pouze daňová přiznání za rok 2009.

Pokud jde o majetek společnosti, tak lustrací obchodního rejstříku bylo zjištěno pouze to, že akciová společnost je jediným společníkem společnosti s ručením omezeným, a to na základě rozhodnutí jediného akcionáře akciové společnosti, který je současně jediným jednatelem této společnosti s ručením omezeným, jež dle daňových přiznání do doby vstupu akciové společnosti vykazovala jak zisk, tak vlastnila i hmotný majetek, avšak poté, co přešla do vlastnictví akciové společnosti, nebylo podáno daňové přiznání této společnosti finančnímu úřadu ani příslušnému soudu, nebyly zakládány zákonem stanovené dokumenty do Sbírky listin.

Vzhledem k tomu, že bývalí statutární zástupci na výzvy insolvenčního správce nereagovali, byl insolvenční správce nucen požádat soud o provedení jejich výslechů. Informace získané tímto způsobem byly velice obecné, nebyly zjištěny téměř žádné informace o majetku společnosti, který by mohl insolvenční správce použít při uspokojení věřitelů dlužníka. V zájmu objektivního průběhu insolvenčního řízení podal insolvenční správce návrh na vstup státního zastupitelství do probíhajícího insolvenčního řízení, když dosud zjištěné skutečnosti svědčí tomu, že hospodaření společnosti neprobíhalo standardním způsobem. K dokreslení celé situace je třeba upozornit na to, že akciová společnost byla opakovaně sankcionována za porušení pracovněprávních předpisů v souvislosti se zaměstnáváním zahraničních dělníků. Pokud jde o věřitele, tak je mezi nimi nezanedbatelné množství bývalých zaměstnanců se svými pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Tito věřitelé si opakovaně mohou klást otázku, proč příslušné orgány včas nekonaly a proč jejich pohledávky nebudou uspokojeny.

Na druhé straně je zde možné uvést případ jednoho podnikatele, který byl po dobu několika dlouhých let vystaven šetření orgánů činných v trestním řízení. Tento podnikatel byl v souvislosti se svou podnikatelskou činností obviněn a následně obžalován pro trestný čin poškozování věřitele podle ust. § 256 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že v působnosti valné hromady rozhodl o vyplacení nerozděleného zisku z minulých let, v důsledku čehož mělo dojít ke zmaření uspokojení pohledávek věřitelů. Případ byl zkomplikován tím, že na společnost podnikatele byl následně prohlášen konkurs, byť z důvodů odlišných. Orgány činné v trestním řízení v tomto případě vyvinuly enormní aktivitu k odsouzení podnikatele.

Na závěr k uvedenému je však nutné upozornit, že instrument trestního práva v rámci insolvenčního řízení by měl být použit až jako ultima ratio, tedy až tehdy, kdy již dané problémy v rámci insolvenčního řízení nelze řešit jinak.

Autor je advokátem v Praze a insolvenčním správcem. Je členem odborné sekce ČAK pro insolvenční právo.