Umožňuje nový občanský zákoník přiznat v řízení o náhradě nemajetkové újmy punitive damages?

Řízení skončilo v neprospěch Tomáše Berky, kterému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 USD. [1] Zajímavé na celém sporu byla skutečnost, že částka 100 000 USD nepředstavovala kompenzační náhradu nemajetkové újmy, jakou známe z kontinentálního právního prostředí, ale jednalo se o tzv. punitive damages. Punitive damages přitom představují sankční náhradu újmy, která neslouží primárně k odškodnění poškozeného, ale má za cíl uložit škůdci sankci a odstrašit jej i další potenciální rušitele od budoucího závadného jednání.[2] Punitive damages se od klasické kompenzační náhrady újmy odlišují rovněž i v tom, že důvodem pro jejich přiznání může být odnětí zisku, který škůdce díky svému protiprávnímu jednání obdržel, a také motivace poškozených, kteří utrpěli pouze minoritní škody, k podávání žalob.[3]

Dané rozhodnutí obsahující punitive damages chtěl žalobce Tkáč vykonat v České republice, a otázka aplikovatelnosti tohoto institutu se tak dostala před Nejvyšší soud. Nejvyšší soud přitom vyslovil zcela zásadní závěr, dle kterého i přesto, že české právo nezná institut punitive damages, nemusí být rozhodnutí přiznávající sankční náhradu újmy v rozporu s českým veřejným pořádkem. Z argumentace Nejvyššího soudu také nepřímo vyplývá, že pokud by výše punitive damages nebyla zjevně nepřiměřená újmě, která má být odškodněna, lze rozhodnutí přiznávající punitive damages v České republice vykonat. Dané rozhodnutí lze tak označit jako průlomové, jelikož Nejvyšší soud tradičně zaujímal k punitive damages velmi odmítavý postoj.[4]

Nasnadě je tedy následující otázka – lze za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přiznat v řízení o náhradě nemajetkové újmy punitive damages? Pro zodpovězení této otázky bude nejprve přistoupeno k objasnění (I) původu a podstaty institutu punitive damages v angloamerickém právu, přičemž následovat bude (II) analýza přístupu k tomuto institutu v EU a ve vybraných evropských státech. Rozebrána rovněž bude i (III) dosavadní rozhodovací praxe českých soudů v této otázce a také (IV) ustanovení NOZ, která ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy obsahují sankčně-preventivní prvky. Před (VI) závěrem budou rovněž shrnuty (V) argumenty hovořící pro a proti aplikaci punitive damages v českém právu.

I. Původ a podstata institutu punitive damages v angloamerickém právu

I když je tradičně označováno anglické a americké právo jako kolébka punitive damages, sankční náhrada újmy se objevovala již v daleko starších právních systémech. Obdobu punitive damages lze totiž nalézt již v Chammurapiho zákoníku, dle kterého musel škůdce v případě krádeže zaplatit třicetinásobek či desetinásobek ceny věci.[5] Rovněž i chetitské zákony, hinduistický Manuův zákoník a samotné římské právo obsahovaly v úpravě náhrady újmy sankční prvky.[6] Je to však právě anglické a americké právo, které má nejpropracovanější systém punitive damages a kde má tento institut i v dnešní době své místo.

Punitive damages v anglickém právu

První rozhodnutí přiznávající punitive damages v podobě, v jaké je známe dnes, je anglický případ Wilkes v. Wood z roku 1763.[7] Podstatou daného sporu byla nezákonná prohlídka obydlí poškozeného a zabavení jeho majetku. Soudce v daném případě přiznal poškozenému punitive damages s odůvodněním, že účelem punitive damages je odškodnění poškozeného, potrestání škůdce, jeho odstrašení od obdobného budoucího závadného jednání a jasná demonstrace nesouhlasu poroty s předmětným protiprávním jednáním.

Okruh protiprávních jednání, za která mohou být punitive damages přiznány, byl stanoven v rozhodnutí Rookes v. Barnard.[8] Sněmovna lordů zde dovodila, že punitive damages mohou být přiznány ve třech kategoriích případů. První kategorii představují případy zahrnující represivní, svévolné nebo protiústavní jednání státního úředníka. Druhá kategorie obsahuje případy, ve kterých bylo jednání škůdce motivováno snahou obdržet zisk, který značně převyšuje náhradu újmy dostupnou poškozenému. Třetí kategorie zahrnuje taková jednání, u kterých sám zákon přiznává poškozenému punitive damages. Pokud určité protiprávní jednání nespadá pod jednu z výše uvedených kategorií, punitive damages nemohou být přiznány. Jejich aplikovatelnost tedy není tak široká, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Co se týká výše punitive damages, tak můžeme v an­glickém právu pozorovat tendenci k jistému zastropování maximální výše přiznávaných částek. Dle anglické judikatury by výše punitive damages neměla přesahovat trojnásobek kompenzační náhrady škody a měla by se pohybovat v rozmezí mezi 5 000 a 25 000 (maximálně 50 000) librami.[9] Možnost přiznat zajímavější částky punitive damages a za vícero protiprávních jednání ovšem skýtá americké právo, které se rozhodnutími s punitive damages v oblasti náhrady újmy proslavilo.

Punitive damages v americkém právu

Jedním z mediálně nejznámějších případů aplikace institutu punitive damages, který zavdává příčinu pro kritiku odpůrcům tohoto institutu, je rozhodnutí Liebeck v. McDonald’s z roku 1994.[10] Skutkové okolnosti případu jsou následující. V roce 1992 si paní Stella Liebecková, jíž bylo 79 let, zakoupila v okénku McDonald’s drive through horkou kávu. Jakmile se ovšem snažila sejmout víčko z šálku McDonald’s, horká káva se jí rozlila po klíně a paní Liebecková utrpěla popáleniny třetího stupně. V následku tohoto incidentu paní Liebecková společnost McDonald’s zažalovala a kromě náhrady skutečné škody požadovala i punitive damages. Porota punitive damages paní Liebeckové skutečně přiznala, a to ve výši 2 700 000 USD. Výši punitive damages přitom určila na základě příjmu společnosti McDonald’s z prodeje závadné horké kávy za dva dny. Nakonec byl ovšem spor vyřešen mimosoudně, a není tak veřejně známé, jakou částku paní Liebecková skutečně obdržela.[11]

I když odpůrci punitive damages často argumentují případem, jako je Liebeck v. McDonald’s, pro tvrzení, že americké punitive damages nemají racionální opodstatnění a jsou přiznávány v excesivní výši, není tomu zcela tak. Každé jednání totiž nemůže být stiženo sankcí ve formě punitive damages. Aby mohly být punitive damages přiznány, musí zde existovat určité speciální přitěžující okolnosti na straně škůdce, jako je jeho úmysl, zjevná nedbalost nebo bezohlednost.[12] Výše punitive damages rovněž nemůže být určena svévolně, ale do úvahy se musí vzít (i) stupeň zavrženíhodnosti škůdcova jednání, (ii) rozdíl mezi skutečnou újmou poškozeného a punitive damages a (iii) rozdíl mezi punitive damages a civilními nebo trestními sankcemi ukládanými v obdobných případech.[13] Zásadně také platí, že výše punitive damages by neměla přesahovat devítinásobek kompenzační náhrady újmy.[14]

Z výše uvedeného lze dovodit, že i v případě amerických punitive damages platí pro jejich přiznávání určitá pravidla, a jejich mediálně zmiňované excesivní výše tak neposkytují zcela reálný obrázek.

II. Analýza přístupu k punitive damages v EU a vybraných evropských státech

Zajímavá je analýza přístupu k punitive damages v Evropské unii. Nelze totiž jednoznačně dovodit, zda se Evropská unie staví k sankční náhradě újmy negativně či nikoliv. Např. v oblasti pracovněprávních vztahů je již konstantně judikováno, že pokud zaměstnavatel poruší směrnici o rovném zacházení,[15] sankce v podobě náhrady újmy, která je zaměstnavateli uložena, musí vést k reálné a efektivní soudní ochraně a „musí mít opravdový odstrašující efekt“.[16] Právě odstrašující efekt náhrady újmy je charakteristikou punitive damages, a nikoliv klasické kompenzační náhrady újmy. Nicméně, jiný přístup k charakteru náhrady újmy můžeme pozorovat v případě soukromoprávního vymáhání unijního soutěžního práva. I když se původně z judikatury Soudního dvora EU zdálo, že v případech private enforcement soutěžního práva může být za určitých okolností exemplární náhrada újmy přiznána,[17] nová směrnice o žalobách na náhradu škody způsobenou porušením soutěžního práva punitive damages výslovně zakazuje.[18] Takový závěr je však mírně překvapivý i z toho důvodu, že autoři přípravných prací na danou směrnici počítali i s možností přiznání punitive damages. Tato cesta se ovšem v případě soukromoprávního vymáhání soutěžního práva zřejmě na delší dobu uzavřela.

Co se týče evropských států, náhled na problematiku punitive damages také není jednotný. V případech řízení o ochranu osobnosti lze ovšem vysledovat tendenci přiznávat náhradu újmy, která má jisté sankční a odstrašovací prvky. Např. v Německu, jehož právní úprava je založena na kompenzačním principu náhrady újmy a které tradičně silně odmítalo aplikaci institutu punitive damages,[19] se v případě zásahu do práva na ochranu osobnosti objevuje argumentace, která se velmi nápadně blíží punitive damages. Ve známém případě sporu monacké princezny Caroline s německým bulvárním časopisem, který publikoval zcela smyšlený fiktivní rozhovor s princeznou, Spolkový nejvyšší soud dovodil následující závěry: (i) tradiční metody pro stanovení náhrady újmy jsou nedostatečné, jelikož stanovená náhrada by byla daleko nižší než zisk bulvárního časopisu plynoucí z porušení osobnostních práv, (ii) v případě, že se škůdce dopustí porušení osobnostních práv s účelem zvýšení svého zisku, musí být do úvahy brána i satisfakční a prevenční stránka náhrady újmy a (iii) náhrada škody by měla být pro škůdce odstrašující.[20] Taková argumentace se podobá podstatě punitive damages, kterou je potrestání škůdce, jeho odstrašení a odebrání zisku, který svým protiprávním jednáním získal. Výjimku z kompenzační zásady můžeme v Německu rovněž pozorovat i v případě porušení práv duševního vlastnictví. Německé soudy totiž často přiznávají v řízení o porušení duševního vlastnictví náhradu újmy vyšší, než kterou mohl poškozený získat z licenčních poplatků. Poškozený tak obdrží částku, kterou škůdce získal neoprávněným vy­užitím duševního práva poškozeného.[21]

Rovněž Itálie, jejíž Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že italský systém občanskoprávní odpovědnosti je striktně založen na kompenzačním principu a punitive damages jsou v rozporu s italským veřejným pořádkem,[22] aplikuje v případě zásahu do osobnostních práv odlišné standardy. Při určení odškodnění italské soudy berou v potaz celkový zisk škůdce ze závadného chování, např. v případě publikace nepravdivé informace v novinách se zjišťuje, kolik výtisků závadných novin bylo prodáno.[23] Právě hledisko zisku škůdce při určení náhrady újmy je typické pro punitive damages, a nikoliv pro kompenzační náhradu újmy.

Zajímavá je situace ve Francii, a to zejména z toho důvodu, že rozhodnutím francouzského Cour de cassation ve věci Fountaine Pajot[24] se inspiroval český Nejvyšší soud při rozhodování kauzy Tkáč v. Berka. Podstatou sporu ve věci Fountaine Pajot byl prodej závadného katamaránu francouzské společnosti Fountaine Pajot dvěma americkým občanům. Jelikož o vadě katamaránu výrobce věděl, přiznal poškozeným kalifornský soud punitive damages ve výši 1 500 000 USD. Vítězné rozhodnutí chtěli američtí občané vykonat ve Francii, a otázka vykonatelnosti rozhodnutí obsahujícího punitive damages se tak dostala před Cour de cassation. Cour de cassation rozhodl, že punitive damages obecně neodporují veřejnému pořádku. Nicméně, tato zásada neplatí v případě, kdy je výše punitive damages nepřiměřená skutečné újmě a rovněž nepřiměřená charakteru porušení smluvních povinností ze strany dlužníka. Jak bude uvedeno níže, právě tuto argumentaci převzal Nejvyšší soud ve svém rozhodování o přípustnosti punitive damages v českém právním řádu. Za zmínku stojí i francouzská snaha legislativně zakotvit možnost soudce přiznat poškozenému punitive damages. Tato snaha se přitom projevila hned ve třech projektech – Avant-projet Catala z roku 2005, návrh Béteille z roku 2010 a návrh Terré z roku 2011.[25] Na těchto legislativních snahách i rozhodnutí Cour de cassation lze demonstrovat větší otevřenost francouzské právní vědy k punitive damages, než je tomu v případě Německa a Itálie.

III. Dosavadní rozhodovací praxe českých soudů v otázce punitive damages

Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázce aplikace punitive damages se týkala zejména dvou oblastí – oblasti odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a oblasti odpovědnosti za zásah do osobnostních práv. V dalším textu bude příslušná judikatura rozebrána ve vztahu ke konkrétní oblasti úpravy.

Judikatura v oblasti odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

Původní rozhodnutí, na které odkazuje většina pozdějších rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítajících punitive damages, představuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010.[26] Nejvyšší soud v dané věci řešil otázku výše přiměřeného zadostiučinění, kterého se dovolatelka domáhala v důsledku nepřiměřené délky řízení o výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud bez jakékoliv delší argumentace o sankční náhradě újmy ve svém odůvodnění uvedl, že smyslem kompenzačního řízení je přiznat poškozené osobě takové odškodnění, které bude způsobilé zmírnit jí utrpěnou újmu, „neboť se jedná o prostředek reparační, a nikoliv sankční“.

Na tento nijak dál neodůvodněný postulát navázala další judikatura Nejvyššího soudu, dle které „smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace majetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Účel zadostiučinění dovozovaný z dané úpravy žalobcem, který má mít ve vztahu ke státu sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, z citovaných ustanovení nevyplývá (…) Ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages, nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se žalobce svým požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu.“[27] Nejvyšší soud zde tedy jasně odmítl preventivně-sankční charakter náhrady újmy v českém právním řádu. Učinil tak ovšem pouze okrajově a své rozhodnutí v této otázce dále neodůvodnil. Na tuto judikaturu poté navazovala další rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež rovněž neobsahovala rozbor důvodů proti aplikaci punitive damages.[28] Lze tedy shrnout, že v otázce odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se Nejvyšší soud jasně vyslovil proti aplikaci punitive damages.

Judikatura v oblasti odpovědnosti za zásah do osobnostních práv

Právě v oblasti ochrany osobnosti můžeme najít v odborné literatuře i judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu náznaky pronikání sankčně-preventivních prvků do náhrady újmy. Zásadním judikátem v této souvislosti je přitom rozhodnutí Ústavního soudu v kauze Viewegh.[29] Podstatou této kauzy bylo vydání lživých informací o soukromém životě slavného českého spisovatele Michala Viewegha, a to formou článku v bulvárním časopise. Ústavní soud se zabýval přiměřeností výše přiměřeného zadostiučinění přiznaného obecnými soudy. K funkci přiměřeného zadostiučinění Ústavní soud uvedl důležitý závěr, že přiměřené zadostiučinění má rušitele a jeho možné následovníky odrazovat od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, přičemž sankce musí být patřičně důrazná. Ústavní soud rovněž výslovně uvedl, že náhrada nemajetkové újmy neplní pouze funkci satisfakční, ale rovněž i funkci preventivně-sankční. Otázku zavinění škůdce Ústavní soud označil za jedno z hlavních kritérií při určení náhrady újmy.

Výše uvedenou argumentací Ústavní soud pomalu směřoval k aplikaci institutu punitive damages. Nicméně, zřejmě z obav před přiznáváním punitive damages ve výších, jaké jsou mediálně známy z USA, se však Ústavní soud distancoval od termínu punitive damages a namísto toho aplikoval institut anglického práva s názvem aggravated damages, který představuje sice zvýšenou, ale stále kompenzační náhradu újmy. Aplikovatelnost institutu aggravated damages namísto punitive damages je ovšem sporná, jelikož argumentačně se Ústavní soud blížil spíše aplikaci punitive damages. Jako příklad lze uvést, že v případě přiznání aggravated damages soudce nepřihlíží k majetku škůdce (relevantním hlediskem je totiž újma poškozeného, a nikoliv zisk škůdce), ovšem Ústavní soud se zabýval přiměřeností výše přiměřeného zadostiučinění i vzhledem k osobě delikventa a k jeho majetkovým poměrům. Ačkoliv tedy Ústavní soud formálně odmítl aplikovat institut punitive damages, otevřel dveře k posunu v chápání funkce náhrady újmy, která napříště už nebude mít striktně kompenzační charakter.

Základ argumentace Ústavního soudu byl přebrán i do již zmiňovaného rozhodnutí v kauze Tkáč v. Berka.[30] I když formálně Nejvyšší soud nesouhlasil s americkým pojetím punitive damages, dospěl k následujícím závěrům:

„Nejvyšší soud po zvážení shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že uznání cizího rozhodnutí přiznávajícího punitive damages v českém právu nelze bez dalšího odmítnout pro rozpor s veřejným pořádkem, byť český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody.“

V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud dovodil, že výhradu veřejného pořádku je možné uplatnit pouze tedy, pokud výše sankční náhrady je zjevně nepřiměřená újmě, která se má odškodnit. Z toho poté nepřímo vyplývá, že Nejvyšší soud stanovil podmínku případné aplikace punitive damages, a to podmínku přiměřenosti sankční náhrady. Nejvyšší soud dokonce operuje s termínem „zjevná nepřiměřenost“. To znamená určitý vyšší stupeň nepřiměřenosti výše sankční náhrady pro odmítnutí vykonat cizozemské rozhodnutí přiznávající punitive damages pro rozpor s veřejným pořádkem. Nejvyšší soud také zavedl tříprvkový test pro posouzení přiměřenosti punitive damages. Dle Nejvyššího soudu musí být do úvahy brána

(i) závažnost způsobené újmy,

(ii) skutečnost, zda nejsou kompenzační a sankční složka náhrady ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky, a rovněž

(iii) skutečnost, zda výše náhrady nepřípustným způsobem nezasahuje do majetkových práv.

Z výše uvedených rozhodnutí v kauzách Viewegh a Tkáč v. Berka můžeme dovodit, že i když formálně tato rozhodnutí nedávají jasné „ano“ aplikaci institutu punitive damages u nás, tak nicméně zřetelně posunují chápání funkce náhrady újmy ze striktně kompenzační funkce k funkci sankční. Je tedy otázkou, zda bude Ústavní soud a Nejvyšší soud v nastolené tendenci pokračovat a jaká bude jejich rozhodovací praxe v osobnostních sporech dle NOZ.

IV. Ustanovení NOZ, která ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy obsahují sankčně-preventivní prvky

Jedno z nejvýznamnějších ustanovení, o kterých se hovořilo v souvislosti s punitive damages, je § 2957 NOZ. Dané ustanovení stanoví, že způsob a výše přiměřeného za­dostiučinění se určují takovým způsobem, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Takovými okolnostmi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru, nebo i jiné obdobně závažné důvody. Dle daného ustanovení se rovněž při stanovení výše přiměřeného za­dostiučinění vezme v potaz obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

Dle komentáře k danému ustanovení výše uvedené pravidlo zdůrazňuje, že při volbě způsobu a výše zadostiučinění je třeba vycházet z chování škůdce.[31] Právě hledisko chování škůdce při určování výše přiměřeného zadostiučinění tvoří jeden z pilířů sankční náhrady újmy. Lze tedy vypozorovat odklon od kompenzační funkce náhrady újmy, pro kterou je typické zaměření na osobu poškozeného, k sankční funkci. Komentář rovněž uvádí, že v případě okolnosti zvláštního zřetele hodné, kterým je úmyslné způsobení újmy, se dává průchod myšlence, že „poskytnutí zadostiučinění má i sank­ční povahu“.[32] Lze tedy vidět, že zavinění škůdce se již najisto stává relevantním hlediskem při určení výše náhrady újmy.

K aplikaci daného ustanovení v praxi je vhodné zmínit názor Nejvyššího soudu vyjádřený v Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku) ze dne 12. 3. 2014[33](uveřejněna i v BA č. 12/2014, str. 67-72 – pozn. red.). V preambuli k této metodice je totiž stanoveno, že § 2957 NOZ nechává na úvaze soudu, zda se rozhodne zvýšit základní částky uvedené v metodice. Nicméně, Nejvyšší soud v této souvislosti doporučuje, aby po celkovém výsledném zvýšení nepřesahovala náhrada dvojnásobek základní částky. Ačkoliv lze do určité míry pochopit snahu Nejvyššího soudu nastolit jasná pravidla pro odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, domnívám se, že doporučení zvyšovat přiznanou náhradu maximálně na dvojnásobek základní částky není šťastné řešení. Omezení výše zvýšené částky, kterou musí škůdce zaplatit, totiž nahrává kalkulaci a racionalizaci závadného jednání škůdce. To znamená, že si škůdce bude moci spočítat, jakou maximální možnou náhradu újmy poškozenému zaplatí.

Dalším ustanovením, ve kterém můžeme pozorovat ve vztahu k náhradě újmy sankční prvky, je náhrada ceny zvláštní obliby dle § 2969 odst. 2 NOZ. Dle daného ustanovení platí, že pokud škůdce poškodí věc ze svévole nebo ze škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby. Že se jedná o ustanovení punitivní povahy, potvrzuje i Švestkův komentář, který uvádí: „Zároveň se zde vyskytuje jistý sank­ční prvek, protože podmínkou pro poskytnutí takto modifikované náhrady škody je speciálně definovaná či spíše jen označená úroveň počínání škůdce.“[34]

Posledním ustanovením, o kterém by se v souvislosti s punitive damages dalo hovořit, představuje § 2971 NOZ o náhradě újmy pro osoby, které újmu pociťují jako osobní neštěstí. Existují totiž již názory, že dané ustanovení je v podstatě promítnutím sankční zásady.[35] Dané ustanovení normuje, že pokud to odůvodňují zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu kaž­dému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Ustanovení zřejmě míří na odčinění újmy tzv. sekundárních obětí, jejichž nemajetková újma se odvozuje od jiné osoby (tzv. reflexní újma).[36]

Terminologicky lze vysledovat určitou paralelu mezi daným ustanovením a oblastí trestního práva, pro které jsou sankce ukládané škůdci typické. Např. s termínem „porušení důležité právní povinnosti“ operuje trestní zákoník v § 147 odst. 2.[37] Rovněž termín „pohnutka zvlášť zavrženíhodná“ je používán trestním zákoníkem, a lze tak vidět jistý odkaz do oblasti trestního práva, pro kterou je typické potrestání pachatele, a nikoliv kompenzace oběti. Domnívám se tedy, že náhrada nemajetkové újmy dle § 2971 NOZ je institutem sankčního charakteru a do budoucna jím lze argumentovat pro přiznání punitive damages v českém právu.

V. Argumenty pro a proti aplikaci punitive damages v českém právním řádu

Pro zodpovězení otázky, zda lze v českém právu aplikovat institut punitive damages, je důležité si shrnout negativa a pozitiva, které může aplikace tohoto institutu přinést. Jak bude rozvedeno dále, daný institut má značná pozitiva, přičemž jeho negativa jsou často přeceňována a lze je do určité míry eliminovat.

Tradičním argumentem proti aplikaci punitive damages, a to i v rámci amerického či anglického právního řádu, je skutečnost, že sankce nejsou typické pro oblast civilního práva a jsou doménou práva trestního a správního.[38] Nicméně, s tímto argumentem nelze souhlasit, jelikož i v soukromém právu se sankce de facto objevují. Jedním z takových případů je smluvní pokuta, u které jak odborná literatura,[39] tak i Nejvyšší soud[40] dovodily sankční funkci. Dalším příkladem soukromoprávní sankce jsou úroky z prodlení, které jsou jedním ze zákonných sankčně-motivačních mechanismů pro vynucení včasného plnění platebních závazků.[41] Lze tedy shrnout, že sankční mechanismy mají v soukromém právu své místo.

Jako další argument proti punitive damages bývá uváděna nepředvídatelnost jejich výše. Domnívám se ovšem, že právě v určité nepředvídatelnosti výše punitive damages tkví jejich největší síla. Je to z toho důvodu, že odstrašující funkce sank­ční náhrady újmy bude skutečně efektivní pouze v případě, že potenciální škůdce nebude mít prostor si „spočítat“, kolik jej závadné jednání bude stát a zda se mu vyplatí. Zároveň je také možné stanovit určitá kritéria, kterými by se soudce při určování výše punitive damages měl řídit. Těmito kritérii by mohla být výše skutečné újmy poškozeného, ekonomická situace škůdce, okolnosti, za kterých je protiprávní jednání učiněno, a pravděpodobnost rizika nevymahatelnosti nároků jiných poškozených. Lze tedy zkombinovat určitou flexibilitu a právní jistotu, aby byl institut punitive damages konformní s právními principy českého právního řádu.

Posledním tradičním argumentem proti aplikaci punitive damages je určité bezdůvodné obohacení poškozeného. Lze ovšem argumentovat, že přiznání punitive damages je odměnou žalobci za to, že se rozhodl uplatnit svá práva u soudu, a tím pádem upozornil na závadné jednání škůdce. Lze souhlasit s Pipem, že přiznáním punitive damages nedochází k bezdůvodnému obohacení poškozeného. Dle Pipa totiž musí poškozený zatřást stromem, aby vůbec obdržel ovoce spravedlnosti. Nicméně, v rámci tohoto procesu poškozený riskuje, že mu namísto jablka přistane na hlavě velká větev.[42]

Na druhé straně argumentů hovořících ve prospěch aplikace institutu punitive damages je hned několik. Tím již často zmiňovaným benefitem je potrestání škůdce a jeho odstrašení od dalšího závadného jednání. Odstrašující funkce je přitom důležitá v případě závadných jednání, která lze jen těžko potírat, např. proto, že většina těchto jednání není vůbec odhalena. Rovněž ne ve všech zahájených případech se poškozeným podaří unést důkazní břemeno. Pokud tedy škůdci nejsou ve všech případech svého protiprávního jednání potrestáni, může se jim jejich protiprávní jednání vyplatit.[43] Nicméně, přiznání punitive damages v jednom případě, které bude náležitě publikováno ve veřejných médiích, může mít zcela zásadní vliv i na chování ostatních potenciálních škůdců. Tito potenciální škůdci si totiž dobře rozmyslí, jestli se závadného jednání dopustí – i přes nižší pravděpodobnost vymožení práva poškozeného by totiž v případě úspěšné žaloby mohla být škůdci uložena citelná sankce v podobě punitive damages.[44]

Dalším argumentem pro aplikaci punitive damages je podpora spravedlnosti ve společnosti. Konkrétně se tím míní situace, kdy se škůdce sice dopustí protiprávního jednání, ale způsobí poškozenému škodu jen nepatrné hodnoty. V případě absence punitive damages by poškozený nebyl motivován škůdce zažalovat o náhradu újmy, která je pouze nepatrná. Poškození tedy vystupují jako určití soukromí státní zástupci, kteří potírají závadné protiprávní chování v případě minoritních újem.

S argumentem podpory spravedlnosti ve společnosti souvisí i další výhoda punitive damages, a to vyplňování mezer v trestním a správním právu. Limity trestního práva spočívají ve skutečnosti, že určitá protiprávní jednání nejsou považována za trestný čin a zároveň tato jednání nejsou napadena v rámci občanského soudního řízení. Na tuto problematiku upozornil i Ústavní soud v kauze Viewegh, když uvedl s ohledem na opodstatněnost uložení citelné soukromoprávní sankce, že „právní nástroje sloužící k regulaci či dokonce postihu takového jednání buď selhávají, či jsou neefektivní (administrativně-právní nástroje předvídané tiskovým zákonem nebo zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání), anebo jejich uplatnění není vždy žádoucí z důvodu proporcionality postihu (užití trestněprávní regulace jako postihu ultima ratio)“.[45] Uložení soukromoprávní sankce v podobě punitive damages tedy pomáhá vyplňovat mezery v trestním a správním právu a napomáhá potrestat a odstrašit škůdce v případech, na které trestní či správní právo nedosahuje.

Konečně posledním argumentem by mohla být pomsta poškozeného vůči škůdci. Lze totiž argumentovat, že jelikož poškozený vnímá punitive damages jako soukromoprávní trest škůdci, netouží pak již vzít spravedlnost do vlastních rukou.[46] To poté vede k pozitivnímu efektu limitace soukromé vendety a svépomoci, a tím pádem i k posílení role práva a právního řešení sporů ve společnosti.

VI. Závěr

I když je judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu stále opatrná ve vyslovení aplikovatelnosti punitive damages v českém právním řádu, domnívám se, že můžeme sledovat určitý posun v chápání podstaty náhrady újmy od čistě kompenzační funkce k funkci sankční.

To lze demonstrovat zejména na rozhodnutí Tkáč v. Berka, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí přiznávající punitive damages nelze bez dalšího odmítnout pro rozpor s veřejným pořádkem. Vždy se totiž musí zkoumat, zda výše punitive damages není zjevně nepřiměřená. Při analýze ustanovení týkající se náhrady újmy v NOZ lze rovněž pozorovat prvky vedoucí k potrestání škůdce, což rovněž otevírá dveře po přiznávání obdoby punitive damages v České republice.

Nemyslím si ovšem, že pokud by punitive damages byly v tuzemsku aplikovány, tak by dosahovaly astronomických výšin. Zkušenost ze zahraničí totiž napovídá, že sankční náhrada újmy zpravidla nepřesahuje několikanásobek kompenzační náhrady škody a bývají stanoveny různé limity, které nemůže sankční náhrada újmy překonat. Obava Ústavního soudu, že by v případě zavedení punitive damages nastala litigační kultura s přiznávanými excesivními částkami náhrady újmy, se tak nejeví jako opodstatněná.

Rovněž po zhodnocení argumentů pro a proti aplikaci punitive damages se domnívám, že by měly převážit argumenty hovořící ve prospěch sankční náhrady újmy, a to zejména ve sporech o ochranu osobnosti. Není přitom náhodou, že jádrem obou judikátů ve věcech Viewegh a Tkáč v. Berka byly spory o ochranu osobnosti. Právě u ochrany osobnosti jsou funkce punitive damages, jako je odebrání zisku škůdci a jeho odstrašení od budoucího závadného jednání, zcela zásadní. Laická i odborná veřejnost se přitom již dlouhodobě shodují na tom, že by praxe řízení o ochraně osobnosti měla doznat změn a měly by být přiznávány vyšší částky náhrady újmy. Právě aplikací institutu punitive damages by mohlo dojít k rozšíření ochrany poškozených a k respektování jejich osobnostních práv.

Autorka v současné době studuje LL.M. na Central European University v Budapešti.