Úkolem soudů je chránit slabší smluvní stranu proti lichvě a zabránit nemravnému obchodu s chudobou


publikováno: 08.02.2017

Stěžovatelka tvrdila, že k prodeji tohoto bytu byla donucena pod nátlakem několika fyzických a právnických osob jednajících ve shodě, které ji v tísni přiměly uzavřít nevýhodné smlouvy o půjčce. V roce 2010 se stěžovatelka obrátila na nebankovní subjekt s žádostí o půjčku ve výši 1 500 000 Kč, kterou potřebovala ke splacení svých dluhů u bankovního ústavu. Ta jí byla přislíbena poté, co stěžovatelka nabyla do svého vlastnictví jí obývaný byt. Posléze byla přesvědčena k tomu, aby si vzala nejdříve půjčku ve výši 400 000 Kč a splatila svůj dluh u banky, čímž by došlo k odblokování zástavy jejího bytu. Po odečtení odměny pro věřitele a provize zprostředkovatelské společnosti byla stěžovatelce vyplacena pouze částka 300 646 Kč, což nestačilo k zaplacení jejího dluhu u bankovního ústavu. Protože jí pak nebyla poskytnuta slibovaná půjčka ve výši 1 500 000 Kč, nemohla stěžovatelka svůj dluh ze smlouvy o půjčce 400 000 Kč splatit a nebankovní subjekt s ní, údajně pod pohrůžkou vystěhování, uzavřel další smlouvu o půjčce, tentokrát na částku 720 000 Kč. Z ní byla částka 650 000 Kč použita na úhradu dluhu z první smlouvy a zbytek ve výši 70 000 Kč na odměnu věřitelské společnosti; stěžovatelka tedy z této půjčky ničeho neobdržela. Poté, co dluh z druhé smlouvy nesplatila, přesvědčili ji věřitelé k prodeji jejího bytu třetímu subjektu za kupní cenu 900 000 Kč, přičemž celá tato částka byla převedena na účet věřitelů. Byt byl posléze převeden na další osoby za částku 1 000 000 Kč a v konečném důsledku jej koupila teta jednatele zmíněného nebankovního subjektu.  

Podle stěžovatelky jednaly všechny zúčastněné osoby od začátku s cílem uvést ji v omyl a získat předmětný byt; zneužili tak její neznalosti a tísně k vlastnímu finančnímu prospěchu. Jestliže totiž byla hodnota sporného bytu znalcem jí osloveným vyčíslena na částku 1 784 869 Kč, příp. znalcem objednaným bankou pro účely hypotečního úvěru na částku 1 000 000 Kč, zatímco ona fakticky obdržela pouze částku 300 646 Kč, byla tato bytová jednotka prodána za výrazně nižší cenu a v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy však žalobě stěžovatelky nevyhověly. Dospěly k závěru, že stěžovatelce se sice na kupní ceně dostalo méně, než činila odhadní cena bytu ve výši 1 000 000 Kč, a rovněž méně, než činil dluh jejích věřitelů ze smluv o půjčkách, mezi poskytnutým plněním však nebyl natolik hrubý nepoměr, aby bylo možné označit kupní smlouvu na byt za lichevní, a tedy absolutně neplatnou. Soudy také zdůraznily, že stěžovatelka měla v době uzavření kupní smlouvy vysoké finanční závazky, jejichž výše každým dnem narůstala, a prodej bytu pro ni představoval prakticky jedinou možnost, jak tomu zabránit. Poukázaly přitom na její neuvážlivost, resp. nezodpovědnost, s tím, že by půjčku ve výši 1 500 000 Kč, byla-li by jí poskytnuta, pravděpodobně nesplácela, neboť nebyla schopna splácet nižší částky a neplatila ani náklady spojené s užíváním bytu.

Ústavní soud ve svém vyhovujícím nálezu připomněl, že ochrana autonomie vůle a respekt k uzavřeným smlouvám je sice jedním z řídících soukromoprávních principů, ale že tento princip je třeba korigovat s ohledem na ústavněprávní zásadu ochrany slabší smluvní strany. Za tím účelem české právo umožňuje prohlásit právní úkony za neplatné z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy. Typickým příkladem takového absolutně neplatného právního úkonu, u něhož se uplatní ochrana slabší strany v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, jsou tzv. lichevní smlouvy, jejichž znaky byly dosud definovány zejména rozhodovací praxí soudů. Nový občanský zákoník nepřinesl v této oblasti zásadní změny, kromě toho, že lichevní smlouvu výslovně zneplatnil.

Podstatným objektivním znakem lichvy je hrubý nepoměr vzájemných plnění, který může být relevantně posouzen pouze na základě rozdílu objektivních hodnot plnění poškozeného a protiplnění lichváře, což je v každé věci nutné důkladně posoudit. Mezi subjektivní znaky lichvy pak patří zejména tíseň. Při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, není úkolem soudů hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné finanční situace a jaká byla jeho platební morálka, nýbrž zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti.

V projednávané věci však obecné soudy náležitě nezohlednily ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany, neboť se dostatečně nevypořádaly se skutečnostmi výrazně nasvědčujícími tomu, že se v případě prodeje stěžovatelčina bytu jednalo o lichvu. Soudy se totiž zabývaly zejména výší úroků sjednaných ve smlouvách o půjčce, ale nezohlednily, že lichvu může založit i sofistikovaný soubor smluv, v jejichž důsledku je člověk ve finanční tísni připraven za nevýhodnou cenu o svou nemovitost. Opomenuly zejména stěžovatelčinu stěžejní námitku týkající se hrubého nepoměru plnění vyplývajících z kupní smlouvy, v jejímž důsledku přišla o byt v hodnotě minimálně 1 000 000 Kč za méně než polovinu této částky. Pokud obecné soudy v posuzovaném případě lichevnímu postupu nezabránily s argumentem, že dluhy je třeba platit, pak opomněly, že nepřiměřený zásah do majetkové základny stěžovatelky snižuje i její schopnost uspokojit ostatní věřitele. Obecné soudy též nedostály své povinnosti zabránit tomu, aby docházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí spravedlnosti a slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou.  

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud