Trestní zákon: Užití zákona účinného v době rozhodování

K § 3

Ustanovení obsahuje další pravidla pro posuzování časové působnosti trestních zákonů vztahujících se k sankcionování trestných činů. V oblasti ukládání sankcí navazuje na zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele (§ 1) a jeho rozvedení v § 2 odst. 1. Současně také rozšiřuje výjimky ze zásad posuzování trestnosti činu obsažené v § 2 ve prospěch použití nového trestního zákona, tj. trestního zákona účinného v době rozhodování soudu o druhu trestu a ochranném opatření, a to bez ohledu na jeho příznivost pro pachatele. Ustanovení § 3 nijak nebrání v posouzení trestnosti činu podle zákona účinného v době jeho spáchání, popřípadě kteréhokoli příznivějšího pozdějšího zákona ve smyslu § 2. Toto ustanovení limituje soud toliko v otázce výběru druhu ukládaného trestu, a v případě ochranných opatření ukládá soudu, aby jak o druhu ochranného opatření, tak o předpokladech a podmínkách uložení a způsobu jeho výkonu rozhodoval vždy podle zákona účinného v době rozhodování.

Dobou, kdy se o trestném činu rozhoduje, se i zde rozumí okamžik, kdy soud prvního nebo druhého stupně (popřípadě soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku) vyhlašuje odsuzující rozsudek (v tomto ustanovení jde o ukládání trestu) či vyhlašuje rozhodnutí (pozitivní nebo negativní) o uložení ochranného opatření.

Aplikace tohoto ustanovení náleží výlučně soudu, neboť podle čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny jen soud rozhoduje o vině a trestu.

Zákonem se zde rozumí trestní zákon ve smyslu ustanovení § 110, tj. trestní zákoník, podle povahy věci z. s. m. a zák. o tr. odpovědnosti práv. osob.

K odst. 1

Toto ustanovení je výjimkou z pravidel zakotvených v § 2 odst. 1, a to ve dvou směrech. Předně umožňuje použití pozdějšího zákona, resp. zákona účinného v době rozhodování, pokud jde o druh trestu, a to bez ohledu na jeho příznivost pro pachatele (R 19/1962). Jestliže se na trestnost činu použije zákon, který byl účinný v době spáchání činu, popřípadě se čin posoudí podle některého pozdějšího zákona (nikoliv však podle zákona účinného v době rozhodování), jakožto zákona pro pachatele příznivějšího, pak nelze pachateli uložit takový druh trestu, který nezná zákon účinný v době rozhodování. Toto ustanovení je nutné z hlediska zabezpečení výkonu uloženého trestu, poněvadž by vznikaly potíže s vykonáváním takového druhu trestu, který současná úprava vůbec nezná. Trest se v takovém případě při splnění podmínek ustanovení § 2 odst. 1 sice ukládá podle dřívějšího zákona, když pozdější zákon není pro pachatele příznivější, ale výběr druhu trestu je omezen jen na ty, které upravuje zákon účinný v době rozhodování soudu o trestu.

Druhá odchylka od výše již uvedených zásad posuzování časové působnosti trestních zákonů spočívá v tom, že se ve výše uvedeném smyslu neuplatní pravidlo, podle něhož je třeba trestnost činu posuzovat podle jednoho komplexu trestněprávních norem (viz výklad k § 2 odst. 1, bod 14). Platí však, že při úvaze o tom, který zákon se použije ve smyslu § 2 odst. 1, je nejprve třeba posoudit, zda použití nového zákona vcelku – tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovením obecné části trestního zákona, je pro pachatele příznivější. Z jednotlivých zákonů nelze přihlížet jen k ustanovením, která jsou pro pachatele příznivější (srov. R 19/1962).

Pokud soud v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 vysloví vinu pachatele trestným činem např. podle dřívější právní úpravy, pak při ukládání trestu musí vzít v úvahu katalog trestů, který obsahuje stávající zákon v tom smyslu, že nesmí uložit trest, který sice zná dřívější zákon, avšak nezná jej zákon současný. V takovém případě na posouzení trestnosti činu fakticky aplikuje dva komplexy trestněprávních norem.

Ve vztahu k ukládání trestu obecně prospěšných prací za účinnosti tr. zákoníku v případech, kdy je pro pachatele činu spáchaného před 1. 1. 2010 příznivější tr. zákon, se soudní praxe přiklonila k závěru, že pokud „…jako nejvyšší přípustnou výměru trestu obecně prospěšných prací zákon účinný v době rozhodování stanoví 300 hodin, zatímco zákon účinný v době spáchání činu stanoví 400 hodin, pak z toho vyplývá, že zákon účinný v době rozhodování vůbec nedovoluje uložení trestu obecně prospěšných prací nad 300 hodin.“ … „Z toho vyplývá, že od 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti trestní zákoník, je uložení trestu obecně prospěšných prací ve výměře nad 300 hodin v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 tr. zákoníku a s ustanovením § 16 odst. 2 tr. zák. i při aplikaci trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Trest obecně prospěšných prací nad 300 hodin je za tohoto stavu nepřípustným druhem trestu.“ (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 474/2011).

K odst. 2

Rovněž v tomto odstavci jsou stanoveny odchylky od zásad vyplývajících z § 2 odst. 1. O uložení ochranného opatření se vždy rozhoduje podle zákona účinného v době rozhodování, a to bez ohledu na to, který souhrn trestněprávních předpisů soud aplikoval při řešení otázky viny a trestu, a bez ohledu na to, že by snad použití dřívějšího souhrnu trestněprávních předpisů bylo v otázce ochranných opatření pro pachatele příznivější. Opodstatnění této úpravy vyplývá zejména z povahy ochranných opatření, která nemají difamující dopad, a kdy je třeba v zájmu prevence užívat nejnovějších forem ochranných opatření.

Přitom je nerozhodné, zda určitý druh ochranného opatření vůbec znala dřívější právní úprava (např. trestní zákon účinný v době spáchání činu), popř. jaké byly podmínky pro ukládání ochranných opatření. Rozhodující je stav v době rozhodování soudu, a to jak ohledně výčtu ochranných opatření, tak podmínek pro jejich ukládání a způsobu výkonu. Např. není vyloučeno uložení zabezpečovací detence pachateli za čin spáchaný před 1. 1. 2009, kdy nabyl účinnosti zák. č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů.

Judikatura:

Trest se vyměří podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný bez ohledu, zda jde o nový tr. zák. či tr. zák. z roku 1950. Nikdy však nesmí dojít k uložení takových trestů, které nový tr. zák. nepřipouští (§ 16 odst. 2, § 27, 36 a § 39 odst. 1 tr. zák.). [Nyní § 2 odst. 1 tr. zákoníku.] – R 11/1962.

Z jednotlivých zákonů nelze přihlížet jen k ustanovením, která jsou pro obžalovaného příznivější. Výjimka je možná pouze v rozsahu § 16 odst. 2 tr. zák. [Nyní § 2 odst. 1 a § 3 tr. zákoníku.] – R 19/1962.

Pokud obviněnému, který k 1. 1. 2010 ještě nevykonal pravomocně uložený trest obecně prospěšných prací, byla po nabytí účinnosti trestního zákoníku podle jeho ustanovení § 65 odst. 3 písm. a) prodloužena soudem doba pro výkon uloženého trestu obecně prospěšných prací o šest měsíců se současným stanovením dohledu, tak za situace, že obviněný zavdal důvod k přeměně nevykonané části trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody, je nutné použít poměr vyplývající z ustanovení § 45a odst. 4 tr. zák., tzn. že každé jen i započaté dvě hodiny nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítají za jeden den odnětí svobody. (Poznámka redakce Sbírky: srov. rozhodnutí pod č. 5/2011 Sb. rozh. tr. vztahující se k situaci, že nedojde k prodloužení doby pro výkon uloženého trestu obecně prospěšných prací) – R 41/2013.

Z publikace Trestní zákoník. Komentář. I a II. díl. Koupit lze ZDE.