Subsidiarita krajní nouze jako preference řešení způsobujícího co nejmenší možnou škodu?

Například E. Burda se v této souvislosti domnívá, že v případě, kdy je zřejmé, že jeden z následků bude jasně závažnější než následek druhý, přičemž jednající tuto skutečnost může předvídat, je povinen zvolit z těchto dvou nabízených následků ten, kterým způsobí co nejmenší škodu.[2] Opačný postoj zaujímá V. Solnař, dle něhož se nejedná o podmínku přímo v zákoně zakotvenou, která by navíc jednajícího značně zatěžovala.[3] Osobně se v tomto případě ztotožňuji s názorem druhým. 

Způsob jednání, ke kterému se subsidiarita váže, je dle mého mínění zapotřebí důsledně odlišovat od následku, jenž je obsažen v zásadě proporcionality. I mírnější způsob jednání s sebou totiž mnohdy může, a často tomu tak i je, přinášet závažnější následek a naopak. Příkladem je osoba, na kterou v parku útočí nikým nepoštvané zvíře. Mírnější způsob v podobě úderu pěstí, který může napadaná osoba proti původci nebezpečí užít, může mít za následek zlomenou čelist psa, a to i když úder nebyl veden razantně. Naopak užití pepřového spreje, tedy zbraně, je schopné vyvolat mnohonásobně menší následek v podobě podráždění očí a dýchací soustavy. Zatímco v prvém případě majiteli zvířete vznikne škoda spočívající ve výlohách za lékařské ošetření, v případě druhém následky pepřového spreje odezní po několika hodinách i bez lékařské pomoci. 

Pojetí, kdy by v rámci subsidiarity měl být porovnáván pouze samotný způsob a srovnání následku by mělo být ponecháno na zásadě proporcionality, považuji za vhodnější ještě z jednoho důvodu – v případě respektování prvého názoru by totiž mohlo docházet k situacím, kdy, ačkoliv jednání vykazovalo všechny jiné atributy krajní nouze, s ohledem na skutečnost, že jednající nezvolil způsob vyvolávající co nejmenší možnou škodu, by toto jednání nemohlo být za krajní nouzi považováno, a to i přesto, že způsobený následek stále ještě nebyl v rozporu se zásadou proporcionality, tedy zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než následek hrozící. Na základě výše uvedeného se tedy domnívám, že jednající v krajní nouzi není povinen z nabízených řešení zvolit to, k němuž se váže vznik co nejmenší možné škody. 

Shrnu-li výše uvedené, zásada subsidiarity krajní nouze s sebou přináší mnohé nejasnosti, s ohledem na právní jistotu adresátů právních norem by bylo žádoucí tyto případné rozpory odstranit a vytvořit tak právní prostředí umožňující lepší předvídatelnost. 

Autorka působí jako právnička v Litovli.