Státní zastupitelství bude muset prověřit postup policistů při vyklízení usedlosti Cibulka

Tento stěžovatel poté podal podnět k dohledu nad postupem dozorového státního zastupitelství a současně podal žádost o přezkum postupu policie a jejího zásahu podle § 157a trestního řádu. Státní zástupce zaslal stěžovateli vyrozumění odložení podání. K tomu uvedl, že zadržení stěžovatele bylo důvodné a způsob jeho provedení je záležitostí a odpovědností policejního orgánu. Stěžovatel dospěl k závěru, že se soustava státních zastupitelství necítí být kompetentní k posouzení zásahu policie spočívajícího ve vyklizení nemovitosti a společně s ostatními stěžovateli podal správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Městský soud v Praze žalobu zamítl, Nejvyšší správní soud však toto rozhodnutí zrušil a žalobu odmítl. Dospěl totiž k závěru, že je nepřípustné, aby správní soud přezkoumával zákonnost postupů provedených orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu. Stěžovatelé se následně obrátili na Ústavní soud s tvrzením, že došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, protože se ochrany před nezákonným zásahem zkoušeli domoci ve dvou odlišných systémech ochrany práv, ale každý je pouze odkázal na ten druhý.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Není možné, aby orgány veřejné moci (státní zastupitelství a soudy) vzájemně popíraly svou pravomoc, aniž by se jakkoliv věnovaly podstatě tvrzeného zásahu do základních práv a svobod osob, jež se na ně se svými podáními obracely. Za klíčové pak Ústavní soud považuje posouzení otázky, který z orgánů pochybil, pokud podání stěžovatelů odmítl přezkoumat z důvodu (údajné) absence pravomoci k projednání.

Ze všech skutečností (zásah na základě podezření ze spáchání trestného činu, přítomnost státních zástupců na místě, zadržení osob a sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení) jednoznačně vyplývá, že policie na daném místě vystupovala jako orgán činný v trestním řízení dle příslušných ustanovení trestního řádu a nikoliv jako správní orgán, jak správně dovodil Nejvyšší správní soud. Vyklizení nemovitosti, ke kterému došlo, tak nelze chápat jako aplikaci institutu obsaženého v předpisech soukromého práva (občanský zákoník), ale jako úkon vedoucí k zastavení páchání (v té době údajné) trestné činnosti. Pravomoc k přezkumu postupů policie jako orgánu činného v trestním řízení tedy měly v dané věci příslušné orgány státního zastupitelství.

Dotčená státní zastupitelství tedy pochybila, pokud se odmítla zabývat podáními stěžovatelů ve věci jím tvrzeného zásahu do základních práv a svobod z důvodu nedostatku pravomoci daný zásah prošetřit. Naopak Nejvyšší správní soud věc posoudil správně, pokud meritorně nepřezkoumal kasační stížnosti stěžovatelů (i vedlejších účastníků řízení), nýbrž dané řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci soudů ve správním soudnictví. Proto také Ústavní soud ústavní stížnost směřující do rozsudku Nejvyššího správního soudu odmítl.

Úkolem Městského státního zastupitelství v Praze bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že se musí meritorně zabývat námitkami stěžovatelů stran jimi tvrzeného zásahu do jejich základních práv a svobod prostřednictvím dotčeného zákroku policejního orgánu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3173/16 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud