Spravedlivý proces: I. Rovnost zbraní v řízení o předběžném opatření z pohledu účastníka, jemuž je ukládána povinnost (povinného)

Uvedenému[1] pak odpovídají i pravidla a zásady, jimiž je řízení o předběžném opatření ovládáno. Soudy jsou vázány lhůtami k vydání rozhodnutí, neprovádí se dokazování ani slyšení účastníků, návrh se doručuje protistraně pouze v případě, že mu soud alespoň částečně vyhoví. Podkladem pro rozhodnutí soudu jsou tedy zásadně pouze skutečnosti uvedené v návrhu a listiny k němu přiložené. Je proto procesní odpovědností navrhovatele v podaném návrhu tvrdit a prokázat, že je v dané věci potřeba zatímně upravit poměry mezi účastníky, nebo že zde existuje obava v podobě ohrožení výkonu rozhodnutí[2]. Dále musí navrhovatel alespoň osvědčit skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením. Pokud se uvedené navrhovateli nepodaří prokázat či osvědčit, je procesní důsledek nasnadě: soud jeho návrh zamítne.

Z uvedeného je zřejmé, že řízení o předběžném opatření je v zásadě v gesci navrhovatele. Námitky a stanovisko druhé strany soud před jeho nařízením totiž zpravidla nezjišťuje a protistrana se pak dozvídá o probíhajícím řízení spolu s doručením usnesení, jímž se předběžné opatření nařizuje. Jakkoliv se zákonná úprava může zdát na první pohled jednoznačná, vyvolává její aplikace v praxi četné problémy. Povinná strana se totiž častokrát cítí v řízení opomenuta, a tím zkrácena na svých právech. Do postupu obecných soudů ohledně nařizování předběžných opatření, proti němuž se nelze bránit dovoláním, tak často ingeruje Ústavní soud ze své pozice orgánu ochrany ústavnosti. Ten definuje meze, v nichž se obecné soudy při nařizování předběžných opatření mají pohybovat, aby byla dodržována pravidla spravedlivého procesu vůči všem účastníkům. 

Rozprava na téma principu spravedlivého procesu a uplatňování jeho jednotlivých složek v řízení o předběžném opatření je hodna samostatné publikace. Tento článek je tak pouze krátkým zamyšlením nad prosazováním principu rovnosti zbraní, jakožto stěžejní složky spravedlivého procesu, v řízení o předběžném opatření z pohledu povinného. Jeho cílem je reakce na jeden z posledních nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1874/16 a poskytnutí odpovědi na otázku, jaké postavení má v řízení o nařízení předběžného opatření povinný a do jaké míry mu přísluší nařízení předběžného opatření svými procesními úkony ovlivnit. 

PRÁVNÍ VĚTY vs. NOSNÉ DŮVODY ROZHODNUTÍ ÚSTAVNÍHO SOUDU 

Po vydání shora uvedeného nálezu ve věci týkající se intimního života známých českých osobností, byla na internetových stránkách Ústavního soudu k tomuto rozhodnutí zveřejněna následující právní věta: „Smyslem předběžného opatření (§ 74 a § 102 občanského soudního řádu) je ochrana účastníka, který o jeho vydání žádá, přičemž však musí být respektována též práva toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Cílem zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je totiž dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu.  Proto také platí, že má-li být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k takovému návrhu, které se promítnou do úvahy soudu ohledně posouzení jeho důvodnosti. Je tedy povinností soudu vyžádat si před nařízením předběžného opatření vyjádření účastníka, vůči němuž směřovalo.“ 

Publikace uvedené právní věty rozpoutala debatu a pochybnosti o tom, co vlastně Ústavní soud obecným soudům skutečně vzkazuje. Její první část pojednávající o spravedlivém procesu a uplatňování principu rovnosti zbraní i v řízení o předběžných opatřeních je již v judikatuře Ústavního soudu notorietou a jakýmsi obecným konstatováním a opakováním toho, že se tyto zásady uplatní v každém řízení soudním, tedy i v řízení o zatímní úpravu poměrů. Bez povšimnutí však nemohla zůstat věta poslední, jež zapříčinila, že se na internetových stránkách publikujících méně či více odborné články začaly objevovat úvahy o tom, zda snad Ústavní soud v tomto svém nálezu nabádá obecné soudy, aby si před vydáním každého usnesení o nařízení předběžného opatření opatřovaly vyjádření a stanovisko protistrany. 

Pro ujasnění nastíněného tématu je v první řadě nutné zabývat se povahou právních vět. Byť je častou praxí, že je jim věnována podstatná část pozornosti čtenáře při studiu rozhodnutí vyšších soudů, je nutné mít na paměti jejich skutečný význam. Právní věty nejsou součástí publikovaných rozhodnutí a nedisponují žádnou závazností. Jde pouze o jakési shrnutí podstatného obsahu problému řešeného v rozhodnutí[3]. Ústavní soud sám uzavřel, že abstrakt a právní věty nejsou součástí jeho rozhodnutí a že jejich význam je pouze informativní a anotační[4]. 

Otázku závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu přitom řeší článek 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Samotným Ústavním soudem pak byl dotčený článek vyložen tak, že z něj obecným soudům vyplývá povinnost sledovat tzv. „ratio decidendi“, tj. vyložené a aplikované nosné pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok nálezu Ústavního soudu opírá[5]. Právě a jedině tyto nosné důvody pak mají precedenční charakter.[6] Jak je již z uvedeného patrné, ratio předmětného nálezu je proto nutné hledat v jeho textu a smyslu, nikoliv v publikované nezávazné právní větě, jejíž vytržení z kontextu rozhodnutí mnohdy desinterpretuje jeho obsah a je častokrát důvodem pro nesprávné a zavádějící používání judikatury. Z praktické pomůcky zjednodušující orientaci v judikatuře se tak snadno může stát nástroj k iracionálnímu zacházení s ní,[7] a to zejména v situacích, kdy tyto právní věty postupem času začnou žít vlastním samostatným životem a s prvotním rozhodnutím mají jen málo společného[8]. 

Obávám se, že uvedená rizika a nastíněné důsledky nesprávného zacházení s právními větami (resp. jejich zaměňování s nosnými důvody rozhodnutí Ústavního soudu) lze očekávat i při argumentaci zmiňovaným nálezem. Stěží bude možné vyhnout se tomu, že se povinní nebudou cítit zkráceni na svých právech, nebyli-li vyrozuměni o probíhajícím řízení a nebyla‑li jim dána možnost se v řízení vyjádřit. Zároveň by mohlo docházet k nešťastným situacím, kdy by si soud skutečně takové vyjádření opatřoval za současného nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí, či hůře úplného zmaření smyslu a účelu předběžného opatření promeškáním mnohdy podstatného momentu překvapení. 

K DOSAVADNÍ JUDIKATUŘE ÚSTAVNÍHO SOUDU 

Shora uvedený nález, včetně jeho právní věty, je potřeba důsledně aplikovat ve světle jeho nosných důvodů. Tyto se pak podstatně neodchylují od závěrů ustálené judikatury Ústavního soudu, dle níž je fundamentálním smyslem předběžných opatření ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany subjektu, vůči komu předběžné opatření směřuje.[9] Jinými slovy, ratio decidendi lze i v tomto nálezu shledávat v tom, že v řízení o předběžném opatření musí být dodržen princip spravedlivého procesu, přičemž jedním z aspektů této zásady je rovnost účastníků, resp. rovnost zbraní či rovnost jejich příležitostí. 

V této souvislosti je potřeba podotknout, že z judikatury Ústavního soudu nelze dovodit uplatnění principu spravedlivého procesu v řízení o předběžném opatření v tom smyslu, že všichni účastníci musí v každém okamžiku řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem. Naopak Ústavní soud sám připouští při zohlednění účelu institutu předběžného opatření, že signalizací procesní aktivity žalobce by byl žalovanému poskytnut prostor k úkonům, kterými by mohl předběžné opatření zmařit[10]. Z principu rovnosti zbraní však vyplývá, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je protistrana. Uvedené pak koresponduje též se závěry vyplývajícími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dle nichž je cílem zásady rovnosti zbraní dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu[11]. 

Uvedené závěry ohledně rovnosti zbraní a srovnatelné možnosti předestřít soudu projednávanou věc jsou pak shrnuty v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, dle něhož se tyto zásady musí projevit také při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření. V daném případě Ústavní soud konstatoval rozpor s principy spravedlivého procesu v takovém postupu odvolacího soudu, kdy došlo ke změně usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým bylo řízení o návrhu zastaveno tak, že soud druhého stupně k odvolání navrhovatele takové předběžné opatření bez dalšího nařídil. 

Není překvapivé, že se s odkazem na uvedený nález pléna před Ústavním soudem ocitla všechna usnesení odvolacích soudů, jimiž došlo ke změně zamítavého prvostupňového usnesení o nařízení předběžného opatření. Námitky stěžovatelů směřovaly proti postupu odvolacího soudu, který jim dle jejich tvrzení odňal právo podat odvolání a v rozporu se zásadami spravedlivého procesu jim znemožnil předestřít soudu věc ze svého pohledu. Ačkoliv je přirozené, že se stěžovatelé úvah nastíněných v tomto nálezu pléna popsaným způsobem tzv. „chytali“, i zde je zřejmé, že jejich argumentace spočívala v námitkách zcela vytržených z kontextu a smyslu nálezu pléna, tedy onoho ratia, které v něm bylo obsaženo. Ve vlně dalších rozhodnutí pak byl Ústavní soud nucen mnohokrát aprobovat postup odvolacího soudu, jímž bylo zamítavé usnesení prvostupňového soudu změněno za situace, kdy byly dodrženy zásady spravedlivého procesu, zejména měla-li protistrana možnost se v odvolacím řízení k návrhu vyjádřit, a to zcela legitimně právě s odkazem na nosné důvody tohoto nálezu pléna. 

Ve své následující judikatuře pak proto Ústavní soud upřesnil a uzavřel, že z citovaného nálezu pléna nelze dovodit absolutní zákaz změny rozhodnutí nalézacího soudu o předběžném opatření soudem odvolacím. Naopak taková změna je možná, avšak pouze za situace, kdy jsou respektovány požadavky spravedlivého procesu.[12] Strany tedy musí mít možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení a námitky, aniž by všichni účastníci museli mít v každém okamžiku řízení k dispozici určitý procesní prostředek.[13] 

ZÁVĚR 

Shora uvedené je pak nutné vztáhnout i na probíraný nález, z jehož izolované právní věty by mohl být učiněn mylný závěr o judikatorním posunu v dané věci. Z ní by se totiž mohlo nesprávně jevit, že ústavněkonformní je pouze takový postup soudu, kdy je protistrana vyzvána k tomu, aby se před nařízením předběžného opatření k podanému návrhu vyjádřila. Naopak dle názoru pisatelky tohoto článku uvedené rozhodnutí Ústavního soudu v zásadě jen zdařilým způsobem shrnuje dosavadní judikaturu k dané věci a z jeho textu se zcela jasně podává, že úkolem soudů je dostát rovnosti zbraní obou stran. Je to přitom pouze publikovaná právní věta, která je v daném případě poněkud násilně vytržena ze skutečného smyslu a textu předmětného rozhodnutí. 

V posuzované věci šlo totiž o procesně shodnou situaci, která již byla v minulosti Ústavním soudem vícekrát řešena, a to mimo jiné i ve shora citovaném nálezu pléna: odvolací soud změnil zamítavé usnesení prvostupňového soudu tak, že předběžné opatření nařídil. Při zachování zásad spravedlivého procesu by byl dle předmětného nálezu, jakož i dle ustálené judikatury Ústavního soudu, správný postup odvolacího soudu takový, že by povinného vyzval k podání vyjádření před tím, než by přistoupil ke změně prvostupňového usnesení. Pouze takovým postupem by odvolací soud zajistil oběma stranám srovnatelnou možnost soudu předestřít svoji věc, argumenty a stanovisko k projednávanému případu. 

Dle názoru pisatelky se tedy publikovaná právní věta vztahuje právě k nastíněné procesní situaci, kdy odvolací soud mění zamítavé či odmítavé prvostupňové usnesení. Je zřejmé, že jakýkoliv výklad v tom smyslu, že by si každý soud (tedy i prvostupňový) před nařízením předběžného opatření musel před vydáním rozhodnutí vyžádat vyjádření povinného, postrádá logiku a je zcela v rozporu se smyslem a účelem předběžného opatření, jakož i s veškerou dosavadní judikaturou, kterou lze v dané věci označit za ustálenou. 

Závěrem lze podotknout, že se i odvolací soud může octnout v situaci, kdy by byl přesvědčen o nutnosti změny napadaného usnesení o odmítnutí či zamítnutí předběžného opatření, avšak stanovisko protistrany nelze z jakýchkoliv důvodů (nejčastěji strategických) opatřit. Bylo by pochopitelně nesmyslné trvat na principech spravedlivého procesu do té míry, kdy by byl popřen smysl samotného institutu předběžného opatření. V takovém případě je jediným logickým postupem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a se závazným právním názorem vrátit věc podřízenému soudu. 

Volba adekvátního postupu, jímž bude vyhověno nejen požadavkům spravedlivého procesu ve smyslu uvedené judikatury, ale také nárokům na zachování podstaty předběžného opatření jakožto rychlého zajišťovacího institutu, bude tedy vždy na uvážení příslušného soudu. Nelze než uzavřít, že tak jako v jiných případech, je nutné v judikatuře hledat vždy pouze návod a vodítko pro rozhodování či argumentaci, nikoliv šablonu pro automatické postupy a právní závěry, což pochopitelně platí nejen pro soudy, ale též pro obranu účastníků řízení. 

Autorka je justiční čekatelkou Krajského soudu v Praze a externí doktorandkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.