Soudní dvůr EU: K pojmu „sankce, která „již byla vykonána“ nebo „je právě vykonávána“

Předmětem rozsudku je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Oberlandesgericht Nürnberg (Německo) v trestním řízení proti Z. Spasicovi v souvislosti s podvodem, který spáchal v Itálii. Rozsudek se týká článků 50 a 52 Listiny základních práv Evropské unie, pojmu „sankce, která „již byla vykonána“ nebo „je právě vykonávána“„, a výkladu článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, která byla podepsána v Schengenu dne 19. června 1990 a vstoupila v platnost dne 26. března 1995 (Úř. věst. 2000, L 239, s. 19, dále jen „ÚPSD“), týkajícího se uplatňování zásady ne bis in idem, jakož i slučitelnosti tohoto ustanovení s článkem 50 Listiny základních práv Evropské unie.   

Článek 50 Listiny základních práv EU zní následovně: „Nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona“. Podle článku 52 Listiny každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto Listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. 

ÚPSD zakazuje dvojí trestání, když stanoví v čl. 54, že: „Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána“. ÚPSD byla do unijního práva zahrnuta protokolem o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie, připojeným ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství Amsterodamskou smlouvou (Úř. věst. 1997, C 340, s. 93). Tento protokol zmocnil třináct členských států, aby mezi sebou navázaly užší spolupráci v rámci schengenského acquis. 

Z. Spasic, srbský státní příslušník, byl stíhán státním zastupitelstvím v německém Řezně pro to, že jako člen organizované skupiny spáchal v Itálii podvod. Obětí byl německý státní příslušník, který předal Spasicovi částku 40 000 eur v malých bankovkách výměnou za bankovky v hodnotě 500 eur, které se později ukázaly být falešné. Německé státní zastupitelství v Řezně vydalo na Spasice evropský zatýkací rozkaz. Italský soud ho zároveň odsoudil v nepřítomnosti pro trestný čin podvodu spáchaný v Miláně k trestu odnětí svobody v délce jeden rok a k zaplacení peněžitého trestu ve výši 800 eur. Spasic, který byl vzat do vazby v Německu, napadl rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě u okresního soudu v Řezně, přičemž tvrdil, že nemůže být stíhán v Německu pro čin spáchaný v Miláně, jelikož za tentýž čin již byl odsouzen pravomocným a vykonatelným rozsudkem milánského soudu. Posléze zaplatil bankovním převodem částku 800 eur z titulu peněžitého trestu uloženého milánským soudem a předložil zemskému soudu v Řezně doklad o tomto zaplacení. Posledně jmenovaný soud potvrdil zamítavé usnesení okresního soudu a upřesnil, že ponechání ve vazbě může být platně založeno na činu spáchaném v Miláně, jež je také předmětem rozhodnutí milánského soudu. Spasic se odvolal k vrchnímu zemskému soudu v Norimberku a poukázal na to, že omezující ustanovení článku 54 ÚPSD nemohou platně omezit působnost článku 50 Listiny, a že by měl být propuštěn na svobodu vzhledem k tomu, že zaplatil peněžitý trest 800 eur. 

Vrchní zemský soud v Norimberku poukázal na to, že se Soudní dvůr nikdy nevyjádřil ke slučitelnosti článku 54 ÚPSD s článkem 50 Listiny ani k tomu, jaký dopad má to, že osoba odsouzená jedním a tímtéž rozhodnutím k trestu odnětí svobody a k zaplacení peněžitého trestu vykoná pouze druhou ze sankcí. Položil proto Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 

1) Je článek 54 ÚPSD slučitelný s článkem 50 Listiny v rozsahu, v němž podmiňuje uplatnění zásady ne bis in idem tím, že v případě odsouzení již sankce byla vykonána nebo je právě vykonávána, nebo že podle práva státu, ve kterém byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána?

2) Je uvedená podmínka podle článku 54 ÚPSD splněna i tehdy, když byla vykonána jen část sankce (v daném případě peněžitý trest) sestávající ze dvou samostatných částí (v daném případě trest odnětí svobody a peněžitý trest) uložené ve státě, ve kterém byl rozsudek vynesen? 

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 54 ÚPSD, který podmiňuje uplatnění zásady ne bis in idem tím, že v případě odsouzení sankce „již byla vykonána“ nebo je „právě vykonávána“, nebo již nemůže být vykonána (dále jen „podmínka výkonu“), je slučitelný s článkem 50 Listiny, který tuto zásadu zaručuje. V tomto ohledu Soudní dvůr podotýká, že se znění článku 54 ÚPSD liší od znění článku 50 Listiny v tom, že podřizuje uplatnění zásady ne bis in idem podmínce výkonu. 

Dle mínění Soudního dvora dodatečná podmínka výkonu obsažená v článku 54 ÚPSD představuje omezení zásady ne bis in idem, které je slučitelné s článkem 50 Listiny. V každém případě podmínka výkonu, která činí širší ochranu, již poskytuje tento článek 50, závislou na dodatečné podmínce, představuje omezení práva upraveného v uvedeném článku ve smyslu článku 52 Listiny. Soudní dvůr je toho názoru, že podmínka výkonu stanovená v článku 54 ÚPSD nezpochybňuje zásadu ne bis in idem jako takovou, jelikož účelem uvedené podmínky je zejména zabránit tomu, aby osoba, která byla pravomocně odsouzena v prvním smluvním státě, již nemohla být stíhána za tentýž čin ve druhém smluvním státě, a zůstala tedy nakonec nepotrestána, pokud první stát výkon uloženého trestu nezajistil (viz. rozsudek Kretzinger, C‑288/05, bod 51). 

Soudní dvůr (velký senát) rozhodl, že článek 54 ÚPSD, který podmiňuje uplatnění zásady ne bis in idem tím, že v případě odsouzení sankce „již byla vykonána“ nebo je „právě vykonávána“, je slučitelný s článkem 50 Listiny, který tuto zásadu zaručuje. 

Co se týče druhé otázky, Soudní dvůr připomíná, že hmotné a procesní trestní právo členských států nebylo na úrovni Unie harmonizováno. Tudíž zásada ne bis in idem garantovaná článkem 54 ÚPSD má nejen zabránit v prostoru svobody, bezpečnosti a práva tomu, aby osoby odsouzené v Unii konečným trestním rozsudkem zůstaly nepotrestány, ale rovněž zaručit právní jistotu prostřednictvím respektování konečných rozhodnutí veřejnoprávních orgánů při neexistenci harmonizace nebo sbližování trestněprávních předpisů členských států. 

Soudní dvůr je toho názoru, že ačkoliv článek 54 ÚPSD stanoví, že je třeba, aby „sankce již byla vykonána“, vztahuje se tato podmínka zjevně i na situaci, kdy byly uloženy dva hlavní tresty, tedy v daném případě trest odnětí svobody a peněžitý trest. Jiný výklad by totiž vedl k tomu, že zásada ne bis in idem stanovená v článku 54 ÚPSD by byla zbavena smyslu, a ohrozil by užitečné uplatňování uvedeného článku. Pokud tedy jedna ze dvou uložených sankcí nebyla ve smyslu článku 54 ÚPSD „vykonána“, nelze tuto podmínku považovat za splněnou. 

Soudní dvůr (velký senát) rozhodl, že článek 54 ÚPSD musí být vykládán v tom smyslu, že samotné zaplacení peněžitého trestu uloženého osobě, která byla stejným rozhodnutím soudu jiného členského státu odsouzena k dosud nevykonanému trestu odnětí svobody, neumožňuje mít za to, že sankce již byla vykonána nebo je právě vykonávána ve smyslu tohoto ustanovení.