Soudní dvůr EU k otázce sloučení rodiny

Nizozemsko v případě sloučení rodiny manželů, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí, požaduje, aby osoba mající zájem následovat svého manžela či manželku do Nizozemska složila před vstupem do země integrační zkoušku k prokázání základních znalostí[1] nizozemského jazyka a reálií[2]. Integrační zkouškou má být zlepšeno výchozí postavení osoby následující rodinného příslušníka v Nizozemsku, a tím podpořena její integrace do nizozemské společnosti. V případě závažného duševního či tělesného postižení nebo v tzv. případech tvrdosti[3] může být daná osoba od této povinnosti osvobozena. Kromě toho jsou od této povinnosti osvobozeni státní příslušníci některých třetích zemí, například Kanady a USA. Ke zkoušce bude připuštěn pouze ten, kdo uhradil poplatek za zkoušku ve výši 350 eur. V případě opakování zkoušky musí být poplatek uhrazen znovu. K přípravě na zkoušku nabízí Nizozemsko balíček k samostudiu v 18 jazycích za jednorázový poplatek 110 eur. 

Nizozemský Raad van State se táže, zda je tato integrační zkouška slučitelná se směrnicí o sloučení rodiny[4], která členským státům v kapitole nadepsané „Podmínky pro výkon práva na sloučení rodiny“ umožňuje po státních příslušnících třetích zemí požadovat, aby dodržovali integrační opatření. Raad van State rozhoduje v případech ázerbajdžánské státní příslušnice a nigérijské státní příslušnice, které chtějí následovat své manžely, rovněž státní příslušníky třetích zemí, žijící v Nizozemsku. Obě se s cílem dosáhnout osvobození od integrační zkoušky dovolávaly tělesných nebo psychických potíží. Příslušný orgán však tyto potíže nepovažoval za dostatečně závažné, a žádosti proto zamítl. 

Generální advokátka Juliane Kokott zastává ve svém stanovisku názor, že integrační zkouška dotčená v projednávané věci je v zásadě přípustným integračním opatřením ve smyslu směrnice. 

Znalost místního jazyka je podle generální advokátky Kokott základním předpokladem integrace. Jazykové znalosti nejen že zlepšují vyhlídky státních příslušníků třetí země na trhu práce, ale také těmto osobám umožňují žádat v hostitelské zemi samostatně o pomoc v naléhavých situacích. Základní znalosti reálií země kromě toho osobám následujícím rodinného příslušníka umožní, aby si osvojily důležitá základní pravidla soužití, což může pomoci k zabránění nedorozuměním a protiprávním jednáním. Protože Nizozemsku jde právě o zlepšení výchozí situace osob následujících rodinného příslušníka, nebyla by školení konaná až po příjezdu stejně účinná. Integrační zkouška je v zásadě i přiměřená – požadovány jsou jen základní jazykové znalosti, jejichž osvojení je v obvyklém případě možné bez větší námahy. Skutečnost, že státní příslušníci některých třetích zemí jsou od povinnosti složit integrační zkoušku osvobozeni, navíc nemusí vést k nesoudržnosti nizozemské právní úpravy, neboť směrnice umožňuje privilegované zacházení na základě dvoustranných dohod. 

Nizozemská právní úprava je však nepřiměřená a neslučitelná se směrnicí, jestliže je integrační zkouška požadována i v situacích, kdy ji po osobě mající zájem na následování rodinného příslušníka nelze s ohledem na její individuální situaci spravedlivě požadovat nebo jestliže jsou vzhledem ke zvláštním okolnostem konkrétního případu dány důvody, pro něž je i přes nesloženou zkoušku povolení sloučení rodiny žádoucí. 

Podle generální advokátky Kokott je věcí Raad van State, aby toto posouzení provedl, a především přezkoumal, zda stávající ustanovení o zamezení tvrdosti umožňuje přihlížet k těmto zájmům. V rámci přezkumu, zda lze složení zkoušky po dotčené osobě spravedlivě požadovat, mohou vedle jejího zdravotního stavu, kognitivních schopností a úrovně vzdělání hrát roli také takové faktory, jako je dostupnost pro ni srozumitelných přípravných materiálů, související náklady a časová zátěž. Nelze například očekávat, že si osoba, která má zájem následovat rodinného příslušníka a jež neovládá žádný z 18 jazyků, v nichž jsou dostupné studijní materiály pro přípravu ke zkoušce, nejprve osvojí jeden z jazyků přípravy a následně za jeho pomoci zahájí vlastní přípravu ke zkoušce. 

Směrnice navíc podle názoru generální advokátky Kokott brání vnitrostátním ustanovením, která za takovou integrační zkoušku, jaká je předmětem původního řízení, stanoví poplatky, pokud tyto poplatky a jejich vybírání mohou osobě mající zájem následovat rodinného příslušníka bránit ve výkonu práva na sloučení rodiny. 

V projednávané věci toto nebezpečí podle generální advokátky Kokott existuje. Poplatky ve výši 350 eur mohou v mnoha částech světa vzhledem k místním příjmům na obyvatele představovat značnou finanční zátěž. Mohou tak v konkrétních případech vytvářet nepřiměřenou překážku, která ohrozí cíl sledovaný směrnicí o sloučení rodiny a její praktickou účinnost, zvláště když je příslušné poplatky nutné zaplatit při každém pokusu o složení. V takových případech by nápravou mohla být mimo jiné opatření spočívající v prominutí či odkladu platby. Zda a do jaké míry je to podle nizozemského práva možné, bude muset posoudit Raad van State.

Zdroj: Soudní dvůr EU