Škoda způsobená několika osobami


autor: doc. JUDr. Blanka Vítová, Ph.D., LL.M.
publikováno: 10.06.2016

Vývoj právní úpravy

Komentované ustanovení částečně navazuje na ustanovení § 438 OZ1964, resp. § 383 ObchZ. Oproti původnímu ustanovení však detailněji upravuje situace, kdy se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila, a rovněž na případy podněcování a podporování škůdce; případy, kdy lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo případy hrazení škody způsobené pomocníkem, vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi. Toto rozšíření navazuje na principy PETL.

Solidární povinnost k náhradě škody

Společný závazek vzniklý ze způsobení škody více škůdci je ze zákona závazkem společným a nerozdílným, pokud soud nerozhodne o povinnosti dílčí podle účasti na způsobení škody. Smyslem této solidární povinnosti je, aby byla prohloubena povinnost k náhradě škody a aby byla důsledně zabezpečena ochrana práv poškozeného; pravomocně stanovená společná a nerozdílná povinnost k náhradě škody totiž znamená, že škůdci (dlužníci) jsou povinni uhradit poškozenému (věřiteli) celý dluh společně s tím, že poškozený je oprávněn žádat jeho zaplacení po kterémkoliv z nich (žádný z nich není oprávněn takový požadavek odmítnout s odkazem na povinnost dalších škůdců). Je tedy na poškozeném, kterého škůdce si ke splnění povinnosti vybere, nejčastěji to bude ten nejmovitější, aby měl poškozený jistotu, že dluh bude uhrazen. Dluh tedy zaniká v rozsahu, v němž byl kterýmkoliv ze škůdců splněn. Je zcela bez významu, z jakého důvodu (na základě jaké skutkové podstaty) jednotlivý škůdce za škodu odpovídá (srov. např. bohatou judikaturu v oblasti náhrady škody způsobenou dopravním prostředkem, u které odpovídá jak provozovatel vozidla, tedy zejména vlastník vozidla, a společně s ním i řidič vozidla, který škodu způsobil[1]).

Na toto ustanovení pak navazuje § 2196, který upravuje způsob vypořádání uhrazené škody ve vztahu k ostatním spoluškůdcům. Jde tedy o vnitřní úpravu poměrů škůdců, která nemá vliv na jejich celkové povinnosti vůči poškozenému. Zatímco obecná úprava společné a nerozdílné odpovědnosti v komentovaném ustanovení počítá s tím, že není-li stanoveno jinak, jsou podíly společných dlužníků stejné, § 2916 zakládá mezi spoluškůdci pro účely vypořádání vzájemný poměr odvozený od jejich účasti na škodě. Uhradí-li kterýkoliv ze škůdců více, než jak se na škodě účastnil on sám, případně škodu nahradí celou, má právo požadovat adekvátní část plnění od dalších škůdců, samozřejmě v rozsahu vyplývajícím z jejich účasti na způsobení vzniklé škody. Více k tomu viz § 2916.

Omezení rozsahu povinnosti k náhradě škody ve zvláštních případech

Mezi zvláštní případy, kdy je některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, patří např. § 257 ZP, podle kterého je zaměstnanec chráněn a výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (tato limitace neplatí v případě, kdy byla škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek). Navíc způsobil-li škodu také zaměstnavatel, hradí zaměstnanec jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění, a odpovídá-li za škodu více zaměstnanců, hradí každý z nich poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

Dále rovněž podle § 260 odst. 1 ZP se při společné odpovědnosti za schodek určí jednotlivým zaměstnancům podíl náhrady podle poměru jejich dosažených hrubých výdělků, přičemž výdělek jejich vedoucího a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši.

V těchto případech bude tedy škůdce zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně, ale pouze v rozsahu stanoveném tímto zákonem.

Nemožnost určit škůdce v případě několika škůdců

Tato část komentovaného ustanovení vychází jednak z PETL a jednak z judikatury soudů. Jde o případy alternativní nepravé kauzality.[2] Použije se v případě, kdy několik osob samostatně protiprávně jedná jako škůdci a objektivně není možné zjistit, který z nich byl skutečným škůdcem. Přitom onen vzniklý škodlivý následek mohl způsobit kterýkoliv z nich, a to s pravděpodobností blížící se jistotě[3] (pouze náhoda mohla rozhodnout, který z nich to byl). Půjde např. o situaci, kdy čtyři osoby hází kameny na okolo jedoucí auta a jeden z nich skutečně auto zasáhne a způsobí škodu. Zatímco v trestním právu by nebylo s největší pravděpodobností nutné pachatele určit[4], podle § 2915 odst. 1 budou odpovídat všichni.

Ve výše popsaném případě s kameny je zřejmé, že podmínka příčinné souvislosti a conditio sine qua non je dána pouze u jedné z osob. Pokud by se však dalo zjistit, že škoda byla způsobena konkrétní osobou (např. by neházely kameny, ale střílely, a na základě balistické zkoušky by se prokázal střelec, který puškou střílel), pak by se toto ustanovení nepoužilo. Pokud je ale protiprávnost (za pomocí adekvátnosti příčinné souvislosti) prokázána (pravděpodobnost blížící se jistotě), pak se bude postupovat podle komentovaného ustanovení.

Z judikatury je možné jako příklad uvést např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2126/2000. V tomto případě poškozený utrpěl předmětné zranění při konfliktu ve večerních hodinách ve svém bydlišti, kdy byl fyzicky napaden blíže neurčenou osobou (osobami) ze skupiny, jejímiž členy byli i všichni spoluškůdci. Dále bylo zjištěno, že celá tato skupina do domu poškozených násilně vnikla po předchozí dohodě, když se na základě výzvy organizátorů hnutí Skinheads sešla k akci, jejímž smyslem měla být odvetná výprava proti osobám jisté menšiny a proti jejich majetku; někteří účastníci byli proto vybaveni holemi. Je zřejmé, že protiprávní jednání účastníků této akce směřovalo k úmyslnému útoku na majetek a domovní svobodu, při němž bylo možno předpokládat i fyzický odpor napadených, neboť cílem byly obydlené domy. Výsledkem společně předem dohodnutého a jednoznačně protiprávního jednání škůdců byla kromě škod na majetku také újma na zdraví poškozeného, která prokazatelně vznikla právě v souvislosti s násilným vniknutím škůdců do jeho obydlí jako důsledek útoku vedeného se zbraní v ruce. Újma na zdraví poškozeného představovala určité vyvrcholení (z hlediska závažnosti následku) sledu událostí, jichž se účastnili všichni škůdci, a že tedy jejich odpovědnost za protiprávní čin je třeba posuzovat rovněž za použití § 2915, podle nějž, je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně. Obecně platí, že společná povinnost k náhradě škody vzniká jako výsledek spoluzavinění či souběžné (na sobě nezávislé) činnosti, případně nečinnosti nebo opomenutí, vedoucí ke vzniku jediného škodlivého následku. Pro spoluzavinění je typické, že každý škůdce má psychický vztah nejen k vlastnímu jednání (protiprávnímu jednání a škodě), nýbrž i k jednání ostatních osob účastnících se na vzniku škody. Tak tomu bývá zejména v případech předem vzájemně dohodnuté součinnosti směřující ke sjednanému či předpokládanému výsledku (škodě), kdy při rozdělení úkolů mezi jednotlivé škůdce je charakteristické, že někteří z nich svým jednáním přímo škodný následek nevyvolali. Jestliže výsledkem společně předem dohodnutého protiprávního jednání více škůdců je škoda, která bezprostředně vznikla působením jen některých z nich, je třeba dovodit, že škoda vznikla v příčinné souvislosti i s protiprávním jednáním těch, kteří svým počínáním bezprostředně škodný následek nevyvolali, jestliže přesto přispěli podstatným způsobem ke vzniku škody. Společná odpovědnost přitom není vyloučena tím, že nelze jednoznačně určit podíl jednotlivých škůdců na dosažení celkového výsledku (na vzniku škody). Jestliže tedy bylo prokázáno, že všichni škůdci se v domě poškozených aktivně podíleli na ničení jejich majetku, čímž vyvolávali zároveň atmosféru strachu a ohrožení, pak nepochybně i svou přítomností v početní převaze usnadnili fyzický útok na poškozeného, který při jejich destruktivním počínání chránil své obydlí a osoby v něm se nacházející, a umožnili zároveň útočníkovi zůstat v anonymitě. Všichni se tak na vzniku zranění významně podíleli, neboť bez jejich přispění by uvedeným způsobem k následku nedošlo. Proto bez ohledu na to, že pro důkazní nouzi nelze blíže určit konkrétní podíl jednotlivých škůdců na samotném fyzickém útoku vedoucím k poškození zdraví poškozeného, je nutno dovodit, že v příčinné souvislosti se společným protiprávním jednáním škůdců vznikla poškozenému škoda na zdraví. Zprostit odpovědnosti by se tak mohl pouze ten ze spoluškůdců, který by prokázal, že škodu nezavinil, tedy že by pro jeho psychický vztah k jednání svému i jednání ostatních bylo jeho zavinění vyloučeno.

Důvody zvláštního zřetele hodné a dílčí povinnost k náhradě škody

Soukromé právo jednoznačně dává přednost solidární povinnosti škůdců k náhradě škody a dělená povinnost je spíše výjimkou, kterou odůvodňují okolnosti zvláštního zřetele hodné, a není to v rozporu se zájmy poškozeného. Je tomu tak proto, že při této dělené povinnosti je povinen k náhradě škody každý škůdce samostatně (podle své účasti na škodlivém následku, resp. podle míry pravděpodobnosti, s jakou se na škodlivém následku podílel), poškozený tak musí žalovat každého zvlášť, což je pro něj méně výhodné.

Důvodem pro výjimku ze zásady solidární povinnosti k náhradě škody bude případ, kdy podíl jednoho ze žalovaných na způsobení škody v poměru k ostatním bude pouze nepatrný. Jestliže se primárně chrání poškozený a jeho práva, pak přichází dělená odpovědnost jakožto výjimečný postup v úvahu pouze v případech, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o dělené odpovědnosti nebude zájem poškozeného a uspokojení jeho nároku na náhradu škody nikterak ohrožen. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti.[5]

Komentované ustanovení dále taxativně vyjmenovává případy, kdy tato dílčí povinnost k náhradě škody není možná. Jedná se o závažné případy účasti na způsobení škody, kdy ani nepatrná účast na vzniku této škody neospravedlňuje možnost uhradit pouze svůj díl způsobené škody. Jde o případy, kdy se škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem (byli domluveni dopředu) nebo je podněcoval či podporoval, nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a zároveň ­vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi. Pomocníkem je obecně osoba, kterou jiná osoba používá, aby dosáhla vytyčeného cíle, bez ohledu na to, zda za úplatu či nikoliv, trvale nebo přechodně[6] (srov. komentář k § 2914).

 

Z publikace Náhrada majetkové a nemajetkové újmy v novém občanském zákoníku – komentář k § 2894 až § 2971. Koupit lze ZDE.

 



[1]     Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2013, 32 Cdo 3050/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 2875/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 648/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 25 Cdo 4321/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4173/2009.

[2]     Viz MELZER, F. Právo náhrady škody v občanském zákoníku. Lektorské materiály pro účastníky školení Justiční akademie konané v Praze dne 6. března 2013.

[3]     Tichý uvádí, že pravděpodobnost je určitým stupněm pravdy a že míra pravděpodobnosti u každé z těchto osob musí být dána alespoň 90 %. Viz TICHÝ, L. Pravděpodobnost v hmotném právu a míra důkazů (skica o možné změně paradigmatu v OZ). Bulletin advokacie, 2013, č. 12, s. 28–32.

[4]     Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2126/2000.

[5]     Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 3 Tdo 1319/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 8 Tdo 1571/2012.

[6]     Viz ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1937, s. 860.