Situace subjektů finančního trhu po zániku povolení k činnosti – aktuální otázky

Finanční trh je systém institucí a instrumentů, zabezpečující pohyb peněz a kapitálu (nabízeného ve formě cenných papírů) ve všech jeho podobách mezi různými ekonomickými subjekty na základě poptávky a nabídky. Finanční trh se dělí na peněžní trh, u něhož je pravidlem splatnost do jednoho roku, a kapitálový trh, kde je životnost instrumentů delší. 

Subjekty finančního trhu, které jsou předmětem dohledu České národní banky (dále také „ČNB“) a kterými se zabývá tento článek, jsou úvěrové instituce (banky a spořitelní a úvěrní družstva), subjekty kapitálového trhu (investiční společnosti, investiční fondy, obchodníci s cennými papíry a penzijní společnosti) a pojišťovny a zajišťovny.

Jedním ze základních předpokladů k provozování činnosti na finančním trhu je skutečnost, že subjekt je nositelem licence či povolení k činnosti podle zvláštních právních předpisů upravujících činnost příslušné kategorie subjektů finančního trhu. Licenci či povolení k činnosti uděluje ČNB. Licence či povolení k činnosti zároveň znemožňuje, aby na vybrané finanční instituce byl aplikován § 6 odst. 2 písm. a) insolven­čního zákona (dále „ins. zák.“).

Licence či povolení k činnosti subjektu finančního trhu může zaniknout jak odnětím ze strany ČNB (ze sankčních důvodů nebo na žádost dotčeného subjektu finančního trhu), tak i na základě vlastního rozhodnutí subjektu finančního trhu buď o svém zrušení, anebo o skutečnosti, že již nadále nebude vykonávat činnost, ke které je licence či povolení potřeba; popř. též uplynutím doby, na kterou byl subjekt finančního trhu zřízen. V případě některých subjektů finančního trhu je důsledkem zániku licence či povolení k činnosti rovněž zrušení subjektu jako takového,[1] v jiných případech může subjekt po vypořádání svých pohledávek a dluhů vyplývajících z činností, k nimž bylo třeba licence či povolení, dále existovat jako běžná obchodní korporace.

Specifická situace nastává v případě banky. Odnětí bankovní licence nezpůsobuje zrušení banky ex lege, ale v souladu s § 36 odst. 1 zákona o bankách byla-li bance odňata bankovní licence, podává ČNB návrh soudu na zrušení akciové společnosti a jmenování jejího likvidátora. Soud o návrzích rozhodne do 24 hodin od podání návrhu. Zákon o bankách však na rozdíl od zákona o spořitelních a úvěrních družstvech neuvádí předběžnou vykonatelnost rozhodnutí soudu o zrušení společnosti, ani rozhodnutí o jmenování likvidátora (srov. § 13 odst. 6 zák. o spořitelních a úvěrních družstvech). Otázka, kdy nastanou účinky rozhodnutí o zrušení akciové společnosti po odnětí bankovní licence a jmenování likvidátora, je tedy sporná. Soud rozhoduje o uvedených návrzích usnesením. Podle § 171 odst. 2 o. s. ř. je usnesení vykonatelné doručením. Naproti tomu § 171 písm. d) o. z. stanovuje, že právnická osoba se zrušuje s likvidací dnem právní moci rozhodnutí orgánu veřejné moci, nestanoví-li se den pozdější. S ohledem na uvedené nejasnosti ČNB přistoupila v nedávném případě banky po odnětí bankovní licence k podání návrhu na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozhodnutí o zrušení banky s likvidací a jmenování jejího likvidátora. Soud návrhu ČNB vyhověl, rozhodnutí však doposud není pravomocné.

V případě, že dojde k jeho zrušení, subjekt finančního trhu zpravidla vstupuje do likvidace. Účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby (likvidační podstatu), vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace (likvidačním zůstatkem), podle zákona (§ 187 o. z.). S výjimkou úvěrových institucí, kde likvidátora jmenuje soud na návrh ČNB, zpravidla likvidátora subjektů finančního trhu jmenuje ČNB.

Okamžikem svého jmenování likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu likvidované korporace a stejně jako člen statutárního orgánu odpovídá za řádný výkon své funkce (§ 193 o. z.). Činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a cíli likvidace (§ 196 odst. 1 o. z.).

Na osobu likvidátora finančních institucí jsou kladeny vysoké požadavky, zejména na jeho odbornou úroveň. V případě pojišťovny či zajišťovny zákon výslovně stanovuje, že likvidátora jmenuje ČNB ze zvláštní části seznamu insolvenčních správců vedeného podle zákona o insolvenčních správcích (§ 124 odst. 1 zák. o pojišťovnictví). V případě úvěrových institucí není tento požadavek zakotven v zákoně, ale ČNB na základě své dlouhodobé praxe do funkce likvidátorů bank a spořitelních a úvěrních družstev navrhuje zvláštní insolvenční správce.

Tato skutečnost je významná zejména v souvislosti s aktuální novelizací insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 64/2017 Sb., který nabývá účinnosti dnem 1. 7. 2017. Na jejím základě je do § 372 a 384 ins. zák. doplněno, že insolven­ční soud ustanoví do funkce prvního insolvenčního správce banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, resp. pojišťovny či zajišťovny, osobu, která vykonává funkci likvidátora této finanční instituce, pokud je současně insolvenčním správcem se zvláštním povolením.

Dosavadní likvidátor, který je zapsán ve zvláštní části seznamu insolvenčních správců, tak bude ve svém působení ve finanční instituci pokračovat i po jejím po vstupu do insolvence. Proces insolvence se tak výrazně zefektivní, odpadne dosavadní obvyklé přerušení či zpomalení procesů započatých v likvidaci z důvodu, že se nová osoba musela seznamovat se situací nebo chtěla zvolit jinou strategii. Dojde k lepší koordinaci likvidace a insolvence, neboť některé povinnosti likvidátora a insolvenčního správce jsou obdobné (např. účetní závěrky, zmapování situace a majetku finanční instituce, případná aktivace Garančního systému finančního trhu apod.). V případě, že likvidátor bude pokračovat jako insolvenční správce, bude výhodou zachování kontinuity těchto procesů a s tím související úspora nákladů hrazených z majetku finanční instituce.

Další výhodou nové úpravy je posílení a kontinuita dohledu ČNB v procesu likvidace a insolvence. Insolvenční správce, standardně dohlížený insolvenčním soudem, bude zároveň stále ve funkci likvidátora pod dohledem ČNB. Do účinnosti novelizace ČNB neměla kromě možnosti dotázat se insolvenčního správce na průběh insolvence žádné dohledové pravomoci nad subjektem finančního trhu v insolvenci, přestože byl stále subjektem finančního trhu pod dohledem ČNB, a po skončení insolvence se vracel do likvidace.

Jednou z dalších významných změn, které přináší uvedená změna insolvenčního zákona a které mají dopad rovněž na subjekty finančního trhu, je otázka místní příslušnosti insolvenčního soudu řešená v § 7b ins. zák. Vedle obecného pravidla, že pro insolvenční řízení je příslušný soud, v jehož obvodu je obecný soud dlužníka, platí, že pro insolvenční řízení proti dlužníku, který je zapsán v obchodním rejstříku, je nově příslušný soud, v jehož obvodu byl obecný soud dlužníka ke dni, který předchází o šest měsíců okamžik zahájení insolvenčního řízení. Důvodem pro tuto změnu, ke které dochází v souladu s revizí nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení, je prevence formálních změn sídla podnikatele za účelem manipulace s místní příslušností soudu směrem k soudům, kde by výkon práv věřitelů mohl být z různých důvodů obtížnější.

Na základě novelizace insolvenčního zákona provedené zákonem č. 64/2017 Sb. rovněž došlo ke zpřesnění formulace § 374 ins. zák. Toto ustanovení již bylo do insolvenčního zákona doplněno s účinností od 1. 1. 2016 změnovým zákonem č. 375/2015 Sb. v souvislosti s přijetím zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu a v souvislosti s úpravou systému pojištění vkladů. Toto ustanovení určuje pořadí uspokojování pohledávek za úvěrovými institucemi v insolvenčním řízení. Prioritně jsou tak z majetku úvěrové instituce uspokojovány pohledávky z vkladů do výše náhrady podle § 41e odst. 2 zák. o bankách (100 000 eur) a pohledávky Garančního systému finančního trhu vzniklé podle § 41h odst. 2 zák. o bankách, tj. ve výši práv oprávněných osob na plnění z Fondu pojištění vkladů. Po nich následuje uspokojení pohledávek z té části vkladů fyzických osob, malých a středních podniků, která přesahuje zákonný limit pojištění, a případných pohledávek z vkladů fyzických osob, malých a středních podniků, které by byly pojištěnými vklady ve smyslu § 41c zák. o bankách, kdyby nebyly přijaty prostřednictvím pobočky ve státě, který není členským státem Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru. Teprve poté může být přikročeno k uspokojování pohledávek ostatních nezajištěných věřitelů. Je tedy otázkou, nakolik bude vůbec v praxi reálné, aby po uspokojení pohledávky Garančního systému finan­čního trhu, který standardně bývá největším věřitelem úvěrové instituce, zbývaly ještě nějaké prostředky na uspokojení jiných věřitelů. Zejména pro tzv. nadlimitní vkladatele by toto ustanovení mělo být výrazným signálem k pečlivému zvažování, zda by nebylo namístě své vklady diverzifikovat mezi více úvěrových institucí.

Zatímco není možné, aby bylo rozhodnuto o úpadku úvěrové či pojišťovací instituce v době, kdy je nositelem licence či povolení k činnosti, není vyloučeno, aby byla zahájena výplata náhrad oprávněným osobám za pojištěné pohledávky z vkladů u úvěrové instituce mající bankovní licenci či povolení působit jako spořitelní a úvěrní družstvo. Zánik licence či povolení k činnosti není nutnou podmínkou pro aktivaci výplat z Fondu pojištění vkladů.

V důsledku implementace směrnic 2014/49/EU ze dne 16. 4. 2014, o systémech pojištění vkladů (směrnice DGS II) a 2014/59/EU, ze dne 15. 5. 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků (směrnice BRRD), došlo s účinností od 1. 1. 2016 k zásadním změnám v právní úpravě pojištění vkladů. Dosavadní Fond pojištění vkladů ztratil právní osobnost a stal se vedle Fondu pro řešení krize součástí nově vzniklého Garančního systému finančního trhu, zřízeného podle části deváté zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu.

Oproti předchozí úpravě došlo v oblasti pojištění vkladů k podstatným změnám. Zcela novou koncepci představuje skutečnost, že výpočet příspěvků do Fondu pojištění vkladů zohledňuje rizikové profily jednotlivých modelů podnikání a konkrétních úvěrových institucí. Každé úvěrové instituci je výše příspěvku stanovena každoročně do 31. 5. individuálním správním rozhodnutím ČNB. Zároveň je zakotvena nová povinnost úvěrových institucí zaplatit do Fondu pojištění vkladů i mimořádné příspěvky v situaci, kdy by prostředky nepostačovaly k vyplacení zákonem stanovených náhrad.

Změny rovněž přinesly významné zlepšení postavení běžných vkladatelů. Především došlo ke zkrácení lhůt pro výplatu náhrad za pojištěné vklady (k zahájení výplaty základních náhrad musí dojít nejpozději do sedmi pracovních dnů od rozhodného dne) a zvýšily se požadavky na zajištění informovanosti vkladatelů o možnostech systému pojištění vkladů ze strany úvěrových institucí. Zásadní novinkou je též možnost vkladatelů požádat Garanční systém finančního trhu o poskytnutí tzv. zvýšené náhrady za pojištěnou pohledávku.

Pokud oprávněná osoba, která je fyzickou osobou, doloží, že splňuje zákonem stanovené podmínky pro výplatu zvýšené náhrady, poskytne Garanční systém finančního trhu oprávněné osobě zvýšenou náhradu za tu část pohledávky z vkladu, u které doložila splnění podmínek až do výše, o kterou vypočtená částka převyšuje částku 100 000 eur, nejvýše však ve výši odpovídající dalším 100 000 eur pro jednu oprávněnou osobu u jedné úvěrové instituce. Jedná se o případy, kdy rozhodný den nastal ve lhůtě tří měsíců ode dne připsání částky na účet, a zároveň tato částka byla připsána v důsledku určitých životních situací vkladatele – např. jako úhrada kupní ceny z prodeje nemovitosti sloužící k bydlení, v souvislosti s rozvodem, smrtí nebo invaliditou, v souvislosti s odchodem do důchodu nebo propuštěním ze zaměstnání, s vyplacením pojistného plnění nebo odškodnění za újmu oběti trestného činu apod. (§ 41ea zák. o bankách).