Rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-129/14 PPU

Předmětem rozsudku je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Oberlandesgericht Nürnberg (Německo) v trestním řízení proti Z. Spasicovi v souvislosti s podvodem, který spáchal v Itálii. Rozsudek se týká článků 50[1] a 52[2] Listiny základních práv Evropské unie, pojmu „sankce, která „již byla vykonána“ nebo „je právě vykonávána“, a výkladu článku 54[3] Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, která byla podepsána v Schengenu dne 19. června 1990 a vstoupila v platnost dne 26. března 1995 (dále jen „ÚPSD“), týkajícího se uplatňování zásady ne bis in idem, jakož i slučitelnosti tohoto ustanovení s článkem 50 Listiny základních práv Evropské unie. 

Srbský státní příslušník, Zoran Spasic, je v Německu stíhán pro spáchání podvodu v Miláně v roce 2009. Souběžně byl Z. Spasic odsouzen v Itálii za tentýž trestný čin k trestu odnětí svobody na jeden rok ve spojení s pokutou 800 eur. Zoran Spasic, který byl již ve výkonu trestu odnětí svobody pro jiné trestné činy v Rakousku, zaplatil pokutu, ale trest odnětí svobody nevykonal. V návaznosti na evropský zatýkací rozkaz vydaný Německem předaly rakouské orgány Z. Spasice německým orgánům. Zoran Spasic je od konce roku 2013 v Německu ve vazbě, kde čeká na soud za trestný čin podvodu spáchaný v Itálii. Zoran Spasic poukazuje na to, že na základě zásady ne bis in idem nemůže být stíhán pro tentýž čin, jelikož v Itálii již byl vůči němu vydán konečný a vykonatelný rozsudek. Německé orgány mají za to, že s ohledem na ÚPSD se zásada ne bis in idem neuplatní, jelikož trest odnětí svobody nebyl dosud v Itálii vykonán. Zoran Spasic namítá, že podmínka výkonu stanovená v ÚPSD nemůže platně omezit působnost Listiny základních práv a že musí být propuštěn na svobodu, jelikož zaplatil pokutu 800 eur a uloženou sankci tak vykonal. 

V rozsudku Soudní dvůr, na který se obrátil Oberlandesgericht Nürnberg, určil, že dodatečná podmínka výkonu obsažená v ÚPSD představuje omezení zásady ne bis in idem, které je slučitelné s Listinou základních práv. V případě zásady ne bis in idem totiž vysvětlení k Listině výslovně odkazují na ÚPSD, takže ta omezuje zásadu ne bis in idem zakotvenou v Listině platně. Soudní dvůr se kromě toho domnívá, že podmínka výkonu stanovená v ÚPSD nezpochybňuje zásadu ne bis in idem jako takovou, jelikož jejím cílem je pouze zabránit případné beztrestnosti osob odsouzených v členském státě konečným trestním rozsudkem. Soudní dvůr má konečně za to, že podmínka výkonu je přiměřená sledovanému cíli (zajistit v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva vysokou úroveň bezpečnosti) a nejde nad rámec toho, co je nezbytné k zabránění beztrestnosti odsouzených osob. 

Soudní dvůr kromě toho určil, že pokud jsou trest odnětí svobody a pokuty uloženy jako hlavní sankce (jako je tomu v případě Z. Spasice), nestačí pouze zaplacení pokuty k učinění závěru, že sankce již byla vykonána, nebo je právě vykonávána ve smyslu ÚPSD. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že ačkoliv ÚPSD stanoví, že „sankce“ již musí být vykonána nebo být právě vykonávána, vztahuje se tato podmínka i na situaci, kdy byly uloženy dva hlavní tresty. Jakýkoliv jiný výklad by vedl k tomu, že zásada ne bis in idem stanovená v ÚPSD by byla zbavena smyslu, a tím by došlo k ohrožení prospěšného uplatňování ÚPSD. Vzhledem k tomu, že Z. Spasic pouze zaplatil pokutu a nevykonal trest odnětí svobody, dospěl Soudní dvůr k závěru, že podmínka výkonu stanovená v ÚPSD není v jeho případě splněna.