Rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-129/14 PPU


publikováno: 23.10.2014

Předmětem rozsudku je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Oberlandesgericht Nürnberg (Německo) v trestním řízení proti Z. Spasicovi v souvislosti s podvodem, který spáchal v Itálii. Rozsudek se týká článků 50[1] a 52[2] Listiny základních práv Evropské unie, pojmu „sankce, která „již byla vykonána“ nebo „je právě vykonávána“, a výkladu článku 54[3] Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, která byla podepsána v Schengenu dne 19. června 1990 a vstoupila v platnost dne 26. března 1995 (dále jen „ÚPSD“), týkajícího se uplatňování zásady ne bis in idem, jakož i slučitelnosti tohoto ustanovení s článkem 50 Listiny základních práv Evropské unie. 

Srbský státní příslušník, Zoran Spasic, je v Německu stíhán pro spáchání podvodu v Miláně v roce 2009. Souběžně byl Z. Spasic odsouzen v Itálii za tentýž trestný čin k trestu odnětí svobody na jeden rok ve spojení s pokutou 800 eur. Zoran Spasic, který byl již ve výkonu trestu odnětí svobody pro jiné trestné činy v Rakousku, zaplatil pokutu, ale trest odnětí svobody nevykonal. V návaznosti na evropský zatýkací rozkaz vydaný Německem předaly rakouské orgány Z. Spasice německým orgánům. Zoran Spasic je od konce roku 2013 v Německu ve vazbě, kde čeká na soud za trestný čin podvodu spáchaný v Itálii. Zoran Spasic poukazuje na to, že na základě zásady ne bis in idem nemůže být stíhán pro tentýž čin, jelikož v Itálii již byl vůči němu vydán konečný a vykonatelný rozsudek. Německé orgány mají za to, že s ohledem na ÚPSD se zásada ne bis in idem neuplatní, jelikož trest odnětí svobody nebyl dosud v Itálii vykonán. Zoran Spasic namítá, že podmínka výkonu stanovená v ÚPSD nemůže platně omezit působnost Listiny základních práv a že musí být propuštěn na svobodu, jelikož zaplatil pokutu 800 eur a uloženou sankci tak vykonal. 

V rozsudku Soudní dvůr, na který se obrátil Oberlandesgericht Nürnberg, určil, že dodatečná podmínka výkonu obsažená v ÚPSD představuje omezení zásady ne bis in idem, které je slučitelné s Listinou základních práv. V případě zásady ne bis in idem totiž vysvětlení k Listině výslovně odkazují na ÚPSD, takže ta omezuje zásadu ne bis in idem zakotvenou v Listině platně. Soudní dvůr se kromě toho domnívá, že podmínka výkonu stanovená v ÚPSD nezpochybňuje zásadu ne bis in idem jako takovou, jelikož jejím cílem je pouze zabránit případné beztrestnosti osob odsouzených v členském státě konečným trestním rozsudkem. Soudní dvůr má konečně za to, že podmínka výkonu je přiměřená sledovanému cíli (zajistit v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva vysokou úroveň bezpečnosti) a nejde nad rámec toho, co je nezbytné k zabránění beztrestnosti odsouzených osob. 

Soudní dvůr kromě toho určil, že pokud jsou trest odnětí svobody a pokuty uloženy jako hlavní sankce (jako je tomu v případě Z. Spasice), nestačí pouze zaplacení pokuty k učinění závěru, že sankce již byla vykonána, nebo je právě vykonávána ve smyslu ÚPSD. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že ačkoliv ÚPSD stanoví, že „sankce“ již musí být vykonána nebo být právě vykonávána, vztahuje se tato podmínka i na situaci, kdy byly uloženy dva hlavní tresty. Jakýkoliv jiný výklad by vedl k tomu, že zásada ne bis in idem stanovená v ÚPSD by byla zbavena smyslu, a tím by došlo k ohrožení prospěšného uplatňování ÚPSD. Vzhledem k tomu, že Z. Spasic pouze zaplatil pokutu a nevykonal trest odnětí svobody, dospěl Soudní dvůr k závěru, že podmínka výkonu stanovená v ÚPSD není v jeho případě splněna.

 



[1] Článek 50 Listiny základních práv EU zní následovně: „Nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona.“

[2] Podle článku 52 Listiny každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto Listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod.

[3] ÚPSD zakazuje dvojí trestání, když stanoví v čl. 54, že: „Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“ ÚPSD byla do unijního práva zahrnuta protokolem o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie, připojeným ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství Amsterodamskou smlouvou. Tento protokol zmocnil třináct členských států, aby mezi sebou navázaly užší spolupráci v rámci schengenského acquis.