Rozhodování v oblasti posuzování hendikepovaných osob

I. Úvod

Jak bylo již zmíněno v autorčině předešlém příspěvku,[1] stát často nechápe zcela správně svoji funkci ochranáře práv jednotlivce, zejména pak jednotlivce, který je jakkoli zdravotně hendikepovaný. A to zejména v situacích, kdy dojde k umístění takové osoby do zdravotního nebo sociálního zařízení.[2]

Je však třeba upozornit, že problém může nastat již dříve. A to již při posuzování zdravotního stavu takové osoby[3] a dále při jmenování opatrovníka této osobě. Je třeba říci, že v tomto ohledu sice došlo k zásadnímu posunu, co se týká opatrovnictví,[4] nicméně je otázkou, jak je tato ochrana aplikována v praxi.

II. Rozhodování obecných soudů ČR v oblasti posuzování hendikepovaných osob

V rámci autorčiny koncipientské praxe je řešen případ,[5] ve kterém byla oslovena otcem zdravotně postiženého syna (trpícího schizofrenií). Otec se marně snažil ubránit místním správním orgánům, které umístily syna do zdravotnického zařízení a dále do domova sociálních služeb (bez souhlasu hendikepované osoby a s výslovným nesouhlasem otce hendikepovaného).

Zdravotnické zařízení podalo návrh na omezení svéprávnosti. V průběhu řízení ze znaleckých posudků posuzovaného vyplynulo, že není nebezpečný pro společnost. V řízení[6] o omezení svéprávnosti bylo účastno i město, ve kterém posuzovaný bydlí. Město po celou dobu prezentovalo (prostřednictvím svého právního zástupce) názor, že pro posuzovaného je nejvhodnější dlouhodobé umístění v domově sociální péče. A to přesto, že jak otec, tak jeho sestra, teta (také účastnice řízení – navržená opatrovnice) zdravotně hendikepovaného, je schopna (a ochotna) se o něj postarat. V průběhu řízení otec hendikepovaného upozorňoval na fakt, že v domácím prostředí je jeho syn částečně soběstačný. Je sice schopen obstarat se jen v malém okruhu záležitostí, přesto se jeho schopnosti dále rozvíjejí. Hendikepovaný má také, přes svoji nemoc, silné vazby na rodinu a prostředí, ve kterém žije. Sám posuzovaný před soudem vyjádřil, že chce mít za opatrovnici svoji tetu. Přes výše uvedené a přes výslovný projev vůle posuzovaného soud rozhodl tak, že za opatrovníka jmenoval posuzovanému město.[7]

S takovýmto rozhodnutím soudu se autorka neztotožňuje. Je totiž nasnadě, že takovéto rozhodnutí soudu je prvním krokem v zásadním omezení práv posuzované osoby. V takovéto aplikaci práva autorka nachází přímé porušení základních práv[8] posuzované osoby a zákona.[9]

III. Rozhodování ESLP v oblasti posuzování hendikepovaných osob

Oporu výše uvedených tvrzení je možné nalézt i v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Konkrétně v rozhodnutí o stížnosti Stanev v. Bulgaria, č. 36760/06, ze dne 17. 1. 2012, která je svou podstatou shodná s případem uvedeným výše. V tomto případě trpěl stěžovatel schizofrenií. Byl příjemcem invalidního důchodu. V r. 2000 byla soudem omezena jeho svéprávnost. Stěžovateli byl ustanoven opatrovník – městská rada. V r. 2002 uzavřel opatrovník stěžovatele, bez jeho vědomí a souhlasu, s domovem sociální péče pro osoby duševně nemocné smlouvu o poskytování sociálních služeb. Obec, ve které se domov sociální péče nacházel, byla vzdálena od původního bydliště stěžovatele cca 420 kilometrů. Smlouva mezi opatrovníkem a domovem poskytujícím sociální služby nestanovila dobu trvání poskytování služeb.

Po částečné léčbě od r. 2002 do r. 2005 bylo dle odborných zpráv zjištěno, že stav stěžovatele byl stabilizovaný, a od r. 2006 neprošel stěžovatel žádnou psychiatrickou léčbou. U stěžovatele byly také posouzeny sociální dovednosti, kdy v posudku, vypracovaném psychiatrem, byl učiněn závěr, že stěžovatel je schopen znovuzačlenění do společnosti. Proto posudek stanovil za cíl zajistit, aby stěžovatel získal potřebné dovednosti a znalosti pro sociální přesídlení a opětovné začlenění do své rodiny (svého domácího prostředí). V řízení před ESLP však bylo zjištěno, že stěžovatel neměl během pobytu v domově pro poskytování sociální péče k dispozici žádnou terapii, která by sloužila k tomuto účelu.

Dle posudku psychiatra byl pobyt stěžovatele v domově sociální péče velmi škodlivý pro jeho zdraví. Lékař v posudku zdůraznil, že by bylo velmi žádoucí, aby stěžovatel opustil domov co nejdříve, a to z toho důvodu, že jinak se u stěžovatele zvyšuje riziko vzniku „syndromu institucionalizace“, a to tím více, čím déle stěžovatel v domově zůstane. Posudek dále uvedl, že by pro duševní zdraví a sociální rozvoj stěžovatele bylo vhodnější, aby byl začleněn do společenského života, a to s co nejmenším počtem omezení.

Na základě těchto odborných zpráv a posudků navrhl právní zástupce stěžovatele, aby bylo znovu rozhodováno o omezené svéprávnosti stěžovatele. Opatrovník však s tímto nesouhlasil z toho důvodu, že dle názoru lékařů, sociálních pracovníků a ředitele domova sociální péče byl stěžovatel neschopen zvládnout péči o sebe sama, a proto je pro něj nejvhodnější umístění v domově sociální péče. O svéprávnosti stěžovatele nebylo rozhodováno, a to přes námitky právního zástupce stěžovatele, který namítal, že stěžovatel by měl mít možnost posoudit sám, zda chce v domově sociální péče zůstat. Poukázal rovněž na to, že takto vynucené pokračování pobytu stěžovatele v domově sociální péče, pod záminkou, že je mu poskytováno ošetření v jeho vlastním zájmu, je prakticky odnětím svobody, což je zcela nepřijatelné.

ESLP k tomuto správně dovodil, že člověk by neměl být umístěn do ústavu bez svého souhlasu, stejně tak má právo zvolit si místo svého bydliště. ESLP v tomto ohledu rovněž poukázal na Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením.[10] Ta stanoví, že státy (smluvní strany) uznávají, že osoby se zdravotním postižením mají svéprávnost na rovnoprávném základě s ostatními ve všech oblastech života. Z této Úmluvy rovněž plyne, že státy jsou povinny zajistit vhodná a účinná ochranná opatření proti zneužití práv zdravotně postižených osob. Tyto záruky musí zajistit, aby opatření týkající se uplatňování práv těchto osob respektovala vůli a preference dané osoby, zabraňovala konfliktu zájmů a nepřípustného ovlivňování. Dále aby byla přiměřená a odpovídala situaci dané osoby. Měla by také být uplatňována po nejkratší možnou dobu a podléhat pravidelnému přezkumu příslušným, nezávislým a nestranným orgánem nebo soudem, přičemž tyto záruky musí být úměrné stupni, jakým uvedená opatření ovlivňují práva a zájmy dané osoby.

Proto ESLP v tomto rozhodnutí dovodil porušení čl. 14 Úmluvy (týkající se svobody a osobní bezpečnosti), který mj. stanoví, že tyto osoby nemohou být zbavovány svobody nezákonným nebo svévolným způsobem a že každé zbavení svobody musí být v souladu se zákonem. ESLP také dodal, že existence zdravotního postižení nebyla za žádných okolností důvodem ke zbavení svobody. Míra ochrany, jakou nabízí stát, by neměla automaticky zbavovat dotyčnou osobu možnosti projevit svou vůli, souhlas nebo odmítnout souhlas s jakýmkoli zákrokem v oblasti zdraví, nebo učinit další rozhodnutí ve své osobnostní sféře, kdykoli je daná osoba schopna tak učinit. ESLP dovodil, že stěžovatel byl v tomto případě zbaven svobody ve smyslu čl. 5 § 1. A to i s odkazem na přítomnost objektivních a subjektivních prvků[11] držení.[12] ESLP dále poznamenal, že umístění stěžovatele v domově trvalo více než osm let. Stěžovatel neměl v tomto období žádnou možnost domov sociální péče opustit.[13] Úkony stěžovatele totiž musely být schváleny jeho opatrovníkem. ESLP vzal za prokázané, že pobyt v domově způsobil stěžovateli citelné zhoršení jeho blaha a započal nástup „syndromu institucionalizace“, jinými slovy neschopnosti začlenit se do společnosti a vést normální život.

Stěžovatel v tomto případě nikdy nedal se svým umístěním v domově s pečovatelskou péči souhlas. Stěžovatel ve své stížnosti také vytýkal státu to, že s ním nedostatečně spolupracovaly orgány sociálního zabezpečení. Stěžovateli totiž nikdy nebyla nabídnuta, a nikdy tak neodmítl, alternativní sociální péči doma. ESLP k tomu uvedl, že stát (prostřednictvím svých orgánů) je povinen vynaložit přiměřené úsilí k tomu, aby zjistil skutečné přání posuzovaných osob, a to bez ohledu na jakékoli omezení svéprávnosti, které bylo u těchto osob stanoveno.

ESLP v tomto ohledu připomněl, že první věta čl. 5 § 1 musí být vykládána tak, že stanoví pozitivní povinnost státu chránit svobodu těchto osob. V opačném případě by totiž došlo ke značným rozdílům v ochraně před svévolným zadržováním, a to by bylo v rozporu s ochranou osobní svobody v demokratické společnosti. Stát je proto povinen přijmout opatření zajišťující účinnou ochranu zranitelných osob, včetně přiměřených kroků k zabránění zbavení svobody. ESLP vyslovil, že každé zbavení osobní svobody by mělo být v souladu s účelem čl. 5, který poskytuje ochranu osob před libovůlí.[14] A to proto, že zadržení jednotlivce je natolik závažné opatření, že je odůvodněné pouze tehdy, pokud bylo řádně posouzeno a bylo zjištěno, že pro zajištění jednotlivce nebo veřejný zájem neexistuje jiné, méně přísné opatření. To znamená, že nestačí, že zbavení svobody je v souladu s vnitrostátními právními předpisy, nýbrž musí být rovněž nutné za daných okolností.[15]

ESLP v tomto případě rovněž konstatoval porušení čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 13, kdy čl. 8 Úmluvy stanoví, že není stanoven žádný zásah orgánu veřejné moci do výkonu práva na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti nebo hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod druhých. Což v tomto případě nebylo dovozeno.

Pro doplnění je nutné zmínit, že rozhodnutí o stížnosti Stanev v. Bulgaria bylo opatřeno odlišným stanoviskem soudce Kaladjieva. Ve svém odlišném stanovisku soudce upozornil na to, že v tomto případě rovněž nebyly státem poskytnuty dostatečné standardy pro zajištění nezbytného respektu k přáním a preferencím stěžovatele, který byl sám schopen vyjád­ření. V tomto případě se jednalo o střet zájmů mezi stěžovatelem a jeho opatrovníkem, což mělo zásadní význam pro požadovanou ochranu zranitelných osob před možným zneužitím. Opatrovník totiž zablokoval jakýkoli pokus stěžovatele o projednání jeho věci, a tím mu odepřel přístup k soudu.

IV. Rozhodování NS ČR a názor ÚS ČR v oblasti posuzování hendikepovaných osob

Omezení svéprávnosti je zásadním zásahem do práv jednotlivce, a proto je třeba důsledně dbát ochrany osob omezených ve svéprávnosti.[16] Omezením svéprávnosti je totiž člověk připraven o možnost sám účinně vykonávat velké množství svých práv i o možnost domáhat se sám ochrany svých práv soudní cestou. Proto je nezbytné, aby při rozhodování o omezení svéprávnosti byly naplněny vysoké standardy.[17]

Nejvyšší soud ČR řešil situaci osoby, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, a současně jí nebyl ustanoven opatrovník. K tomuto Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí[18] stanovil, že každá osoba, která by byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, a současně by jí nebyl ustanoven opatrovník, jehož prostřednictvím by mohla nadále svá plná práva vykonávat, může důvodně pociťovat citelný zásah do svého práva na důstojnost. Potvrdil názor, že v takovémto případě se neprokazuje, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit poškozeným.[19] NS ČR určil, že při stanovení výše zadostiučinění mají vzít soudy v úvahu rozsudek NS ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014.

Nejvyšší soud dovodil, že nelze tolerovat postup, kdy dojde k odnětí části právní osobnosti, aniž by byl člověku, o jehož právní osobnost se jednalo, ustanoven opatrovník, prostřednictvím kterého by daný jedinec mohl nadále svá práva vykonávat. Z člověka, subjektu práv, by tak byl formálně učiněn pouhý bezprávný objekt, věc. Takové zvěcnění člověka je pak nepochybně extrémním zásahem do jeho práva na důstojnost. K tomuto se rovněž vyjádřil i Ústavní soud ČR, který k neustanovení opatrovníka osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům uvedl, že takovýto zásah útočí na samotnou důstojnost stěžovatele, neboť takovým rozhodnutím je z člověka vytvořen předmět, který je bezprávný. Takovým jednáním byla formálně nastolena právní situace, v níž bylo osobě zcela zabráněno vykonávatsvá práva.Avšak čl. 5 Listiny stanoví, že každý je způsobilý mít práva, což zavazuje obecné soudy, aby v opatrovnickém řízení nevydaly rozhodnutí o omezení ve svéprávnosti dříve, než určí osobu, jejímž prostřednictvím bude omezovaný nadále vykonávat svá práva.[20]

V. Závěr

Opatrovníkem by tedy měla být jmenována fyzická osoba, která se jmenováním opatrovníkem souhlasí a která i z objektivního hlediska splňuje všechny potřebné podmínky pro toto jmenování. Touto fyzickou osobou může být buď někdo z příbuzných opatrovance, anebo jiná vhodná osoba. Soud by tak měl hodnotit nejen osoby navržené na opatrovníky, ale v případě, že má pochybnosti o schopnostech a možnostech navržených opatrovníků, také šetřit možnost jmenování jiných osob. Pokud soud zjistí, že (z jakéhokoli důvodu) nelze jako opatrovníka ustanovit žádného z příbuzných ani žádnou jinou vhodnou osobu, může výjimečně jmenovat veřejného opatrovníka. Veřejným opatrovníkem je v současné době jmenována obec (zde město). Jelikož jmenování veřejného opatrovníka má být zvoleno jen jako krajní možnost, musí soud v tomto směru své rozhodnutí vždy řádně zdůvodnit.[21] Pokud však existuje opatrovník (jiný než veřejný), který se chce opatrovnictví ujmout, měl by soud velice pečlivě vážit skutečnosti, pro které tohoto opatrovníka nejmenovat.

Co se týká úplatnosti za opatrovnictví, opatrovník od zastoupeného opatrovance nemůže požadovat odměnu za zastoupení. Veřejný opatrovník by měl vykonávat tuto činnost způsobem odpovídajícím výkonu správní činnosti v rámci přenesené působnosti.[22] Z toho vyplývá, že financování této agendy má být poskytováno ze státního rozpočtu. Stát však dosud obcím neposkytuje finanční prostředky na výkon této konkrétní agendy, neboť jde o výkon přenesené působností,[23] a tudíž jde o součást příspěvku na výkon státní správy územním samosprávným celkem.[24]

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, v ust. § 471 odst. 2[25] předpokládá existenci samostatného opatrovnického zákona. Opatrovníkem by, dle tohoto zvláštního zákona, mohlo být větší množství subjektů, např. fyzické či právnické osoby s předmětem činnosti opatrovnictví. Ve zvláštním opatrovnickém zákoně by také měla být více rozpracována ochrana při omezování práv jednotlivce.[26] V současné době lze k tomuto částečně využít i institut podpůrce. Přičemž je nutno zdůraznit, že jak opatrovník, tak také podpůrce může za opatrovance (podporovanou osobu) jednat široce, tedy jak v oblasti soukromoprávní, tak také v oblasti veřejnoprávní.[27]

Je však otázkou, zda opravdu dojde ke speciální úpravě opatrovnictví. Za současného stavu je tak třeba vycházet z možností, které nám poskytuje obecná úprava občanského zákoníku. Proto je třeba klást důraz na to, aby již ve fázi rozhodování o omezení svéprávnosti soudy při jmenování opatrovníka dbaly na vůli projevenou posuzovanou osobou. Vůle osoby omezované ve svéprávnosti musí být vždy respektována, a to jak vzhledem k osobě opatrovníka, tak také k dalšímu rozhodování, např. o umístění do ústavní péče. Vůle osoby omezované ve svéprávnosti by nikdy neměla být, jako ve výše uvedených případech, v přímém rozporu s vůlí opatrovníků. Není proto žádoucí, aby byl jmenován opatrovník, který bude následně jednat v zásadním rozporu s vůlí opatrovance.[28] Již při volbě opatrovníka se rozhoduje o tom, jak (hodnotně) bude posuzovaná osoba dále žít, zda např. v domácím, rodinném prostředí či v jiných zařízeních. Či zda se bude tato osoba nadále rozvíjet nebo bude stagnovat a její potenciál samostatnosti bude spíše degradovat.

Při zjišťování názoru posuzované osoby by vždy měl být soudu znám aktuální zdravotní stav a také možnosti neposkytovat dané posuzované osobě v době posuzování „tlumicí“ medikaci, jelikož zhlédnutí a výslech posuzované osoby soudem (ke kterému je soud povinen) lze relevantně provést pouze u osoby, která není současně pod vlivem silné tlumicí medikace.

Závěrem lze tedy shrnout, že z názorů ESLP jasně vyplynulo, že každý má právo na zákonné rozhodnutí týkající se jeho soukromého a rodinného života. Je tedy zřejmé, že zejména v situacích, do kterých se dostávají zdravotně hendikepované osoby, je namístě šetřit jejich práva a svobody o to více. A to proto, že právě tyto osoby jsou zranitelnější již z té podstaty, že se nemohou ve všech ohledech zaopatřit samy.

Při zpracování této tematiky se autorka často setkává s názorem, že toto téma je nevýznamné, jelikož se vztahuje jen na malý okruh adresátů. To však není pravda. Při současném životním stylu a výskytu patologických jevů ve společnosti[29] lze očekávat další nárůst zdravotně hendikepovaných osob. Jak vyplývá ze statistik, zdravotním hendikepem, či dokonce příčinou vzniku invalidity se stále častěji stává duševní porucha či duševní onemocnění.[30] Proto se do situace, kdy bude rozhodováno o další kvalitě života či o soukromém životě, může dostat každý z nás, a to bez ohledu na věk či genetické predispozice. Proto je autorka toho názoru, že právě v právní rovině je třeba toto téma neopouštět. Ba naopak tomuto tématu věnovat dostatek pozornosti a nastavit jak právní úpravu samotnou, tak docílit její správnou aplikaci v praxi. 

Autorka je advokátní koncipientkou v Olomouci a studentkou doktorandského studia na katedře správního práva a finančního práva PF Univerzity Palackého v Olomouci