Rozhodnutí ESLP ve věci prohlídek v prostorách advokátních kanceláří


publikováno: 16.05.2014

Ke skutkovému stavu

I. Okolnosti případu

Stěžovatel se narodil v roce 1959 a žije ve Vídni.

Stěžovatel je povoláním právník vykonávající soukromou právní praxi. Provozuje s partnerem advokátní kancelář.

V roce 2005 Krajský trestní soud ve Vídni (Landesgericht für Strafsachen) zahájil proti stěžovateli a řadě dalších osob trestní řízení pro podezření z krádeže s přitěžujícími okolnostmi, podvodu s přitěžujícími okolnostmi a zpronevěry.

Dne 21. 2. 2006 vyšetřující soudce vydal příkaz k prohlídce v prostorách stěžovatele. Příkaz povoloval hledání a zajištění následujících položek:

"Dokumentů, osobních počítačů a disků, spořitelních knížek, bankovních dokumentů, darovacích listin a závětí ve prospěch Dr. Heinze Robathina a všech složek týkajících se R. [jméno jedné osoby] a G. [jméno jiné osoby]."  

V odůvodnění příkazu k prohlídce bylo stanoveno, že stěžovatel je podezřelý za prvé: z osobního obohacení v podobě vzetí nábytku, obrazů a stříbra v hodnotě více než 50 000 eur od pana R. v prosinci 2003; za druhé: z přesvědčení pana G. K podepsání smlouvy o zajištěné půjčce ve výši 150 000 eur v prosinci 2004, kterou se panu G. nepodařilo získat; a za třetí: ze zneužití plné moci udělené mu panem R. k provedení bankovních transferů, čímž posledně zmíněnému v září 2003 způsobil finanční újmu přesahující částku 50 000 eur.  

Prohlídka obchodních prostor stěžovatele byla provedena policisty spolkového ministerstva vnitra dne 21. 2. 2006. Přítomni byli stěžovatel, jeho obhájce a zástupce Vídeňské advokátní komory. Policisté přistoupili k prohlídce počítačového systému stěžovatele a zkopírovali veškeré zde uložené soubory na disk. Zástupce Vídeňské advokátní komory tomuto oponoval s tím, že je to nepřiměřené, jelikož je při použití vhodného kritéria vyhledávání technicky možné vyhledat a zkopírovat pouze takové soubory, které odpovídají podmínkám stanoveným v příkazu k prohlídce. Po kontaktování vyšetřujícího soudce policisté trvali na zkopírování všech souborů. Na návrh zástupce Vídeňské advokátní komory zkopírovali policisté všechna data získaná po vyhledání jmen "R." a "G." na jeden disk a veškerá ostatní data na oddělené disky. Všechny disky byly zapečetěny.  

Zpráva vypracovaná policisty uvádí následující zajištěné věci: (1) laptop, (2) disky CD/DVD s daty týkajícími se R. a G., (3) disky CD/DVD se všemi daty z advokátní kanceláře pana Robathina a (4) kopie programů jednání.  

Všechny tyto předměty byly předány vyšetřujícímu soudci. Jelikož stěžovatel napadl prohledání dat, byl vyzván revizní senát (Ratskammer) Krajského trestního soudu ve Vídni, složený ze tří soudců, aby rozhodl, zda mají být soubory přezkoumány nebo vráceny podle čl. 145 odst. 2 trestního řádu (Strafprozeßordnung).  

Dne 3. 3. 2006 revizní senát schválil přezkum všech dat. Zopakoval, že existují důvody pro podezření stěžovatele ze spáchání trestných činů popsaných v příkazu k prohlídce a uvedl, že předmětná data byla zajištěna v rámci předběžného vyšetřování stěžovatele a dalších osob. Advokát nemůže spoléhat na svou povinnost mlčenlivosti a doprovodné záruky podle čl. 152 odst. 1 trestního řádu, pokud je on sám podezřelý. Celkově byl přezkum zajištěných souborů nezbytný k vyšetření trestných činů.  

Dne 23. 3. 2006 Vídeňská advokátní komora kontaktovala generálního prokurátora s návrhem, aby podal stížnost pro neplatnost na ochranu zákona ve věci stěžovatele (Nichtigkeitsbeschwerde zur Wahrung des Gesetzes). Zejména uvedla, že prohlídka obchodních prostor advokáta mohla mít negativní dopad na jeho povinnost mlčenlivosti.  

Podle čl. 139 trestního řádu musí vyšetřující soudce uvést důvody pro vydání příkazu k prohlídce a popsat co možná nejpřesněji, které předměty mají být vyhledány a zajištěny. Ve věci stěžovatele bylo možno pochybovat o tom, zda příkaz k prohlídce přesně popisoval, které položky mají být zajištěny. Obecně platí, že může být povoleno pouze hledání konkrétních souborů, které mohou být relevantní k danému trestnému činu. Totéž se uplatní pro vyhledávání elektronických dat. Právník vykonávající soukromou právní praxi byl podle zákona povinen mít k dispozici počítačový systém splňující určitá kritéria pro elektronickou komunikaci se soudy. V praxi má většina advokátů také veškeré své dokumenty v elektronické podobě. Standardní software pro advokátní kanceláře umožňuje fulltextové vyhledávání jmen nebo slov, a tudíž usnadňuje zúžení vyhledávaných dat. V projednávané věci takovéto vyhledávání bylo úspěšné, a tak se příkaz k prohlídce nevztahoval na zajištění všech dat v advokátní kanceláři.  

Z těchto důvodů advokátní komora konstatovala, že zajištění všech dat a rozhodnutí revizního senátu povolit jejich přezkum bylo nepřiměřené, a tudíž protiprávní. Revizní senát neuvedl žádné zvláštní důvody, proč by přezkum dat vztahujících se k panu R. a panu G. nebylo možno považovat za dostatečný. Stěžovatelova povinnost mlčenlivosti mohla být porušena pouze ve vztahu k podezřením vzneseným proti němu týkajících se dvou jeho klientů, ale ne vzhledem ke všem ostatním. Navíc partner v jeho advokátní kanceláři nebyl v žádném podezření.  

Dopisem ze dne 12. 4. 2006 informoval generální prokurátor Vídeňskou advokátní komoru, že neshledal žádný důvod pro podání stížnosti pro neplatnost na ochranu zákona.  

Dne 14. 5. 2009 Krajský trestní soud ve Vídni odsoudil stěžovatele za spáchání trestného činu zpronevěry, ale zprostil jej dalších obvinění. Soud jej odsoudil ke třem rokům odnětí svobody, z toho na dva podmíněně. Dne 22. 12. 2009 Nejvyšší soud námitky neplatnosti stěžovatele a státního žalobce zamítl a dne 10. 3. 2010 Odvolací soud ve Vídni trest potvrdil. Následně stěžovatel získal důkazy, které nebyly k dispozici v době řízení. Požadoval znovuotevření řízení, čemuž bylo vyhověno a vedlo k jeho osvobození rozsudkem Krajského trestního soudu ve Vídni ze dne 15. 3. 2011.  

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe  

Relevantní ustanovení trestního řádu.  

Relevantní ustanovení advokátního řádu. 

Právní posouzení  

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy  

Stěžovatel tvrdil, že prohlídka a zajištění veškerých jeho elektronických dat porušila jeho práva podle čl. 8 Úmluvy, který zní:  

Vláda s daným tvrzením nesouhlasila.  

I. K přijatelnosti  

Soud konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Není zde ani žádný jiný důvod nepřijatelnosti. Lze tedy prohlásit stížnost za přijatelnou.  

II. Meritum věci  

A. Tvrzení stran  

Stěžovatel uvedl, že podle advokátního řádu (Rechtsanwaltsordnung) je povinen zachovávat mlčenlivost ohledně skutečností, o nichž se dozví v souvislosti s výkonem své činnosti, pokud je v zájmu klienta, aby takové skutečnosti zůstaly utajeny. Zásada mlčenlivosti nesmí být obcházena zajištěním dokumentů nebo výslechem zaměstnanců advokáta jako svědků. V projednávané věci uvedl, že data obsažená v souborech týkajících se pana R. a pana G., na které se vztahuje povolení v příkazu k prohlídce, byla uložena na oddělených úložných zařízení. Nicméně příkaz k prohlídce a zajištění byl vágní a nemohl být shledán v souladu s právem, jinak řečeno vyhledání a zajištění všech elektronických dat v advokátní kanceláři nemohlo být považováno za přiměřené, a nebylo tudíž nutné v demokratické společnosti.  

Nakonec stěžovatel uvedl, že jeho zproštění ukázalo, že nebyl důvod k podezřením proti němu. Podle názoru stěžovatele toto potvrzuje, že prohlídka a zajištění veškerých elektronických dat byly nepřiměřené, ne-li svévolné.  

Vláda uvedla, že prohlídka a zajištění byly opravdu v souladu s právem. Konstatovala, že prohlídka byla provedena způsobem, který neporušil nepřiměřeně stěžovatelova práva. S odvoláním se na zjištění Soudu ve věci Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH proti Rakousku (§ 65), kde je stanoveno, že prohlídka prostor advokáta a jeho profesní a obchodní činnosti by mohla mít negativní dopad na povinnost mlčenlivosti advokáta a následně na řádný výkon spravedlnosti tak, jak je garantován čl. 6 Úmluvy, vláda trvala na tom, že prohlídka proběhla způsobem nezasahujícím nepřiměřeně do práv stěžovatele.  

Vláda zdůraznila, že přestože zásada mlčenlivosti, jak je upravena advokátním řádem, slouží k ochraně zvláštního vztahu důvěry mezi advokátem a klientem, profesní tajemství nechrání advokáta samotného proti trestnímu stíhání nebo proti opatřením v souvislosti s takovým stíháním. Pokud jde o projednávanou stížnost, vláda zdůraznila, že prohlídka byla provedena v přítomnosti zástupce advokátní komory a v souladu s relevantními ustanoveními trestního řádu s cílem zajistit záruky dle čl. 8 Úmluvy.  

Co se týče stěžovatelova tvrzení, že přezkum všech jeho souborů byl excesivní a nepřiměřený, vláda uvedla, že za účelem zjištění, která data jsou relevantní pro trestní řízení, musela být přezkoumána všechna zajištěná data, protože některé relevantní dokumenty nemusely být nalezeny ani komplexním fulltextovým vyhledáváním. Prohlídka všech souborů - alespoň zběžná - byla tudíž nutná. V důsledku sloužilo toto opatření legitimnímu cíli a stěžovatelova práva byla porušena v nejmenším možném rozsahu. Tudíž ho není možné považovat za nepřiměřené. Navíc prohlídka neměla žádný dopad na řádný výkon spravedlnosti, pokud jde o vztah mezi stěžovatelem a jeho ostatními klienty.  

Vláda oponovala stěžovatelovu tvrzení, že je třeba vzít jeho zproštění v úvahu při hodnocení, zda prohlídka a zajištění elektronických dat byly odůvodněné. Zdůraznila, že v době, kdy byl vydán příkaz k prohlídce, existovalo proti stěžovatelovi důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Skutečnost, že po jeho odsouzení byly k dispozici nové důkazy, které vedly k znovuotevření řízení a poté k jeho zproštění, nemůže změnit toto hodnocení.  

B. Posouzení Soudem  

Mezi účastníky řízení není sporné, že předmětná opatření zasáhla do práv stěžovatele podle čl. 8 Úmluvy. Soud shledává, že prohlídka a zajištění elektronických dat představuje zásah do stěžovatelova práva na respektování jeho "korespondence" ve smyslu čl. 8 Úmluvy (viz Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH, § 45, s dalšími odkazy).  

Co se týče otázky, zda opatření bylo v souladu s právem, judikatura Soudu stanovila, že opatření musí mít základ ve vnitrostátním právu, přičemž pod pojmem "právo" se má rozumět jeho "hmotný" a nikoli "formální" význam. Příslušnými soudy bylo interpretováno, že ve sféře zákonné právní úpravy je pod pojmem "právo" rozuměn platný právní předpis (viz Société Colas Est a další proti Francii, § 43). Ve věci Kennedy proti Spojenému království (§ 151) Soud také konstatoval, že vnitrostátní právo musí být v souladu se zásadou zákonnosti4) a musí být dotyčné osobě přístupné. Taková osoba musí být rovněž schopna předvídat následky vnitrostátního práva vůči ní (viz, mezi mnoha dalšími, Rotaru proti Rumunsku, § 52, Liberty a další proti Spojenému království, § 59, a Iordachi a další proti Moldávii, § 37).  

Soud zjistil ve věci Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH (§ 54), že rakouský trestní řád neobsahuje specifická ustanovení pro vyhledání a zajištění elektronických dat. Nicméně obsahuje detailní ustanovení pro zadržení objektů a navíc zvláštní pravidla pro zajištění dokumentů. V judikatuře vnitrostátních soudů bylo ustáleno, že tato ustanovení se též aplikují pro vyhledání a zajištění elektronických dat. Vezmeme-li v úvahu kritéria slučitelnosti se zásadou zákonnosti, dostupnosti vnitrostátního práva a předvídatelnosti jeho následků, Soud uznává, že prohlídka a zajištění byly v "souladu s právem". Co se týče argumentu stěžovatele, že příkaz k prohlídce byl příliš vágní na to, aby byl v souladu s právem, Soud se domnívá, že jeho argument vznáší otázku spíše k přiměřenosti, která bude zkoumána níže.  

Prohlídka a zajištění také sledovaly legitimní cíl, a sice prevenci kriminality. 

Je tedy na Soudu, aby ověřil, zda předmětné opatření bylo "nezbytné v demokratické společnosti", jinými slovy, zda vztah mezi cílem, kterého se mělo dosáhnout, a prostředky na to využité lze považovat za přiměřené.  

Ve srovnatelných věcech Soud zkoumal, zda vnitrostátní právo a praxe zajišťují přiměřené a účinné záruky proti zneužití a svévoli (viz např. Société Colas Est, § 48). V potaz jsou brány zejména skutečnosti, zda prohlídka byla založena na příkazu vydaném soudcem a na základě důvodného podezření; zda rozsah příkazu je rozumně omezen; a - pokud šlo o prohlídku v advokátní kanceláři - zda prohlídka byla provedena v přítomnosti nezávislého pozorovatele, aby bylo zajištěno, že materiály podléhající profesnímu tajemství nebyly odstraněny (viz také Niemietz proti Německu, § 37; Tamosius proti Spojenému království; Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH, § 57).  

V projednávané věci předmětná prohlídka a zajištění byly založeny na příkazu vydaném vyšetřujícím soudcem v rámci trestního řízení proti stěžovateli na základě podezření z krádeže s přitěžujícími okolnostmi, podvodu s přitěžujícími okolnostmi a zpronevěry. Byl podezřelý z odcizení cenností a z toho, že podvodně připravil pana R. a pana G. o značné množství peněz. Příkaz obsahoval detaily údajně spáchaných činů, čas jejich spáchání a údajně způsobenou škodu.  

Soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že jeho zproštění prokázalo nedostatek důvodného podezření na počátku řízení. Spíše je však nutno hodnotit existenci důvodného podezření v době vydání příkazu k prohlídce. Za výše popsaných okolností Soud došel k závěru, že příkaz k prohlídce byl založen na důvodném podezření v daném čase. Skutečnost, že stěžovatel byl o několik let později nakonec obvinění zproštěn, nemění na tomto hodnocení nic.  

Co se týče otázky, zda rozsah příkazu byl rozumně omezen, Soud se domnívá, že příkaz k prohlídce byl formulován velmi široce. Namísto toho, aby se omezil na vyhledání a zajištění dokumentů, které se týkaly R. a G., opravňoval obecně a neomezeným způsobem vyhledání a zajištění dokumentů, osobních počítačů a disků, spořících knížek, bankovních dokumentů a darovacích listin a závětí ve prospěch stěžovatele. Soud bude tudíž zkoumat, zda nedostatky v omezení rozsahu příkazu k prohlídce a zajištění byly kompenzovány dostatečnými procesními zárukami, které byly schopné chránit stěžovatele před zneužitím a libovůlí.  

Jak již Soud uvedl ve věci Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH (§ 60), rakouský trestní řád obsahuje následující procesní záruky, pokud jde o vyhledávání a zajištění dokumentů a elektronických dat:

a) musí být přítomen uživatel prostoru;  

b) na konci prohlídky musí být vypracována zpráva a zajištěné předměty v ní musí být vyjmenovány; 

c) pokud majitel nesouhlasí se zajištěním dokumentů nebo paměťových médií, musí tyto být zapečetěny a předány soudci k rozhodnutí, zda budou nebo nebudou použity ve vyšetřování; a  

d) pokud se prohlídka týká kanceláře advokáta, je zapotřebí přítomnost zástupce advokátní komory.  

V projednávané věci byla prohlídka provedena v přítomnosti stěžovatele, jeho obhájce a zástupce Vídeňské advokátní komory. Když byla veškerá stěžovatelova elektronická data kopírována na disky, policisté na návrh zástupce advokátní komory zkopírovali veškerá data obsahující jména R. a G. na oddělený disk. Všechny disky byly zapečetěny. Na konci prohlídky byla řádně vypracována zpráva uvádějící všechny zajištěné věci.  

Soud dále konstatuje, že stěžovatel mohl využít opravného prostředku proti přezkumu zajištěných dat, a to stížnosti k reviznímu senátu krajského trestního soudu. Jelikož stěžovatel napadl přezkum dat, bylo na revizním senátu, aby rozhodl, která data mohou být skutečně přezkoumána. Soud již výše uvedl, že příkaz k prohlídce v projednávané věci byl formulován velmi široce, zatímco popis údajných trestných činů se týkal výhradně R. a G. (viz § 9). Veškerá stěžovatelova elektronická data však byla zkopírována na disky. 

Za těchto okolností má zvláštní význam způsob, jakým revizní senát vykonal svou kontrolní funkci. Soud konstatuje, že revizní senát podal jen velmi stručné a spíše obecné důvody, když povolil přezkum všech elektronických dat z advokátní kanceláře stěžovatele. Zejména neřešil otázku, zda by bylo dostatečné přezkoumat pouze ty disky, které obsahují data vztahující se k R. a G. Neuvedl ani žádné specifické důvody pro jeho zjištění, že prohlídka všech dat stěžovatele byla nutná pro vyšetřování. Tudíž způsob, jakým revizní senát vykonal svou kontrolu v projednávané věci, neumožňuje Soudu, aby stanovil, zda prohlídka veškerých elektronických dat stěžovatele byla za daných okolností přiměřená.  

Nicméně ze skutečností posuzovaného případu vyplývá, že údajná trestná činnost, která vyžadovala příkaz k prohlídce, se vztahovala pouze ke vztahu mezi stěžovatelem a R. a G. Soud tudíž shledal, že by zde měly existovat konkrétní důvody, které by povolovaly přezkum všech ostatních dat, s ohledem na zvláštní okolnosti převládající v advokátní kanceláři. Nicméně v projednávané věci nebyly žádné takové důvody ani v samotném příkazu k prohlídce, ani v jiných dokumentech. Za těchto okolností Soud dospěl k závěru, že zajištění a přezkum všech dat přesahovaly to, co bylo nezbytné k dosažení legitimního cíle. Z toho vyplývá, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.  

K aplikaci čl. 41 Úmluvy 

Výrok rozsudku  

Z těchto důvodů Soud:  

1. jednomyslně rozhodl, že stížnost je přijatelná;  

2. pěti hlasy proti dvěma rozhodl, že čl. 8 Úmluvy byl porušen.  

NESOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCŮ KOVLERA A LORENZENA  

V této věci většina shledala porušení čl. 8, protože prohlídka a zajištění přesáhly to, co bylo nezbytné k dosažení legitimního cíle. Z následujících důvodů nesouhlasíme s daným závěrem.  

Při hodnocení, zda prohlídka a zajištění byly nepřiměřené, protože stěžovatel je právník vykonávající soukromou právní praxi, je dle našeho mínění zásadní mít na paměti, že opatření nebyla směřována proti žádnému z jeho klientů, ale týkala se trestního vyšetřování proti němu samotnému a dalším za různé trestné činy spáchané vůči jeho klientům. Stěžovatel byl takto podezřelý z krádeže s přitěžujícími okolnostmi, podvodu s přitěžujícími okolnostmi a zpronevěry vůči R. a G. a vnitrostátní orgány usoudily, že prohlídka a zajištění nemohly být limitovány na soubory nesoucí jména těchto dvou osob, ale že bylo nezbytné zahrnout ostatní položky uvedené v příkazu k prohlídce.  

Souhlasíme, že bylo pro vyšetřování důležité zkoumat, zda relevantní důkazy údajných nelegálních obchodů bylo možno najít mimo dokumenty těchto dvou klientů. Připustíme-li, že rakouské orgány daly pouze stručné odůvodnění této nutnosti a nezabývaly se tvrzením Vídeňské advokátní komory, že by bývalo bylo možné zúžit prohlídku dat elektronickými prostředky, nevidíme důvod, proč by toto samo o sobě mělo odůvodnit závěr, že prohlídka a zajištění byly v rozporu s čl. 8.  

V této souvislosti klademe velký důraz na skutečnost, že všechny procesní záruky stanovené rakouským právem byly splněny včetně toho, že veškeré disky byly zapečetěny a mohly být zkoumány pouze pod dozorem revizního senátu. Věc se liší od věci Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH. Dále nic nenaznačuje, že by prohledáním a zajištěním elektronických dat stěžovatele mohlo dojít k zásahu do jeho povinnosti mlčenlivosti coby advokáta.