Rozhodčí soud

Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky byl vydán podle § 19 odst. 4 zákona ČNR č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, stálým rozhodčím soudem, kterým je Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, vedle Burzovního rozhodčího soudu a Rozhodčího soudu při Českomoravské komoditní burze Kladno, a na základě § 13 odst. 2 z. r. ř.    

Rozhodčí soud je nezávislým orgánem pro rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci. Toto postavení Rozhodčího soudu je založeno ustanovením § 19 odst. 1 a 3 zák. ČNR č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, podle předpisů o rozhodčím řízení, protože Statut RS a Řád RS upravuje způsob řízení a rozhodování, způsob jmenování rozhodců, jejich počet, organizační uspořádání Rozhodčího soudu, sazebník odměn rozhodců, pravidla o nákladech řízení a další otázky související s činností Rozhodčího soudu a jejím ekonomickým zajištěním. 

Předpisem pro vedení rozhodčího řízení je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Vzájemný poměr mezi zákonem o rozhodčím řízení a Řádem RS určuje § 59 Řádu RS tak, že v případě, že Řád RS nemá speciální ustanovení, odkazuje ustanovení § 30 z. r. ř. na přiměřené použití zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

Platí tak, že řada institutů Řádu RS je založena na civilním řízení soudním, které je upraveno zejména zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a jakkoli se rozhodčí řízení u Rozhodčího soudu od svého zahájení až do svého skončení řídí výlučně Řádem RS, ustanovení občanského soudního řádu se přiměřeně použije, je-li v Řádu RS mezera. Příslušná ustanovení občanského soudního řádu nelze použít v rozhodčím řízení bez dalšího; přiměřenost použití občanského soudního řádu stanovenou v § 30 z. r. ř. je třeba vykládat ve smyslu rozsudku NS 32 Odo 1528/2005. Z použití termínu „přiměřeně“ v § 30 z. r. ř. vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz „přiměřeně“ znamená především zohlednění obecných zásad českého rozhodčího řízení a použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení (tak např. zákon o rozhodčím řízení nestanoví náležitosti rozhodčího nálezu, je proto nutno přiměřeně použít § 157 o. s. ř.). Základní zásadou rozhodčího řízení, která platí i v občanském soudním řízení, je zásada rovnosti stran, zakotvená v § 19 odst. 2 z. r. ř., podle kterého vedou rozhodci rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Vzhledem k tomu, že zákon o rozhodčím řízení tuto zásadu nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv účastníků rozhodčího řízení, která nesmí být narušena ve smyslu zachování uvedené zásady, je nutno podle § 30 z. r. ř. použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. 

Spor, který spadá do pravomoci Rozhodčího soudu, musí být majetkové povahy. Musí jít o majetkový soukromoprávní závazek, vyplývající zejména z převodu závazkového, věcného nebo jiného majetkového práva nebo hodnoty nebo využití práva nebo jiné majetkové hodnoty za úplatu a změnu nebo zánik tohoto vztahu, včetně otázek platnosti, neplatnosti nebo odporovatelnosti daného vztahu. Ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností. 

Například podle usnesení NS 32 Cdo 3163/2011 pokud byla sjednána rozhodčí doložka ve smlouvě o poradenství tak, že se vztahuje nejen na práva vznikající přímo z této smlouvy, nýbrž též na práva s těmito právy související, neumožňuje to dovodit, že tato rozhodčí doložka se vztahuje též na jiný spor, jehož předmětem byl nárok na vydání věci, kterou žalovaná jako kupující převzala na základě kupní smlouvy, od níž žalobkyně odstoupila pro prodlení se zaplacením kupní ceny. Vztahy z kupní smlouvy se vztahy ze smlouvy o poskytování poradenství spolu − samy o sobě − nijak nesouvisejí. Souvislost mezi těmito závazkovými vztahy nezaložila ani skutečnost, že došlo k započtení vzájemných pohledávek z těchto vztahů. Skutečnost, že posouzení právního vztahu vzniklého ze smlouvy, která obsahuje rozhodčí doložku, je předběžnou otázkou pro posouzení právního vztahu (žalobou uplatněných práv a odpovídajících povinností jeho účastníků) vzniklého z jiné právní skutečnosti, nezakládá mezi těmito právními vztahy souvislost ve smyslu § 2 odst. 4 z. r. ř. V poměrech takové věci to znamená, že obecnému soudu není odňata pravomoc k projednání sporu o vydání věci v důsledku toho, že posouzení otázky, zda žalobkyně účinně odstoupila od kupní smlouvy pro prodlení žalované se zaplacením kupní ceny, závisí na posouzení otázky, zda pohledávka žalobkyně z titulu nároku na zaplacení kupní ceny zanikla započtením vzájemné pohledávky žalované z právního vztahu, jenž vznikl ze smlouvy obsahující rozhodčí doložku, a tudíž především otázky, zda tu vzájemná pohledávka žalované z takového právního vztahu vůbec byla (zda vznikla). Tuto otázku je totiž obecný soud oprávněn posoudit pro své potřeby (předběžně) sám, i když by rozhodnout pro nedostatek pravomoci o této otázce nemohl, obdobně jako mu ustanovení § 135 odst. 2 věty první o. s. ř. přiznává oprávnění posoudit právní otázku jako předběžnou, o níž mají pravomoc rozhodovat jiné orgány. 

Ve vztahu k výše uvedenému platí obecná úprava § 9 odst. 2 obč. zák., podle kterého se soukromá práva a povinnosti majetkové povahy řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. Občanský zákoník je základem tuzemského soukromého práva, jsou mu podřízena všechna soukromoprávní ustanovení, byť je obsahují jiné zákony nebo další předpisy. Podle § 592 obč. zák. platí, že majetkové povahy je i opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě vůči sobě vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy způsobil. Podle § 1721 obč. zák. má ze závazku věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. Plnění, které je předmětem závazku, musí být podle § 1722 obč. zák. majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový. Podle § 1723 odst. 1 obč. zák. závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá. 

Vedle relativních majetkových práv ve smyslu § 1721 obč. zák. (§ 488 zák. č. 40/1964 Sb.), vznikajících mezi dvěma či více vždy individuálně určenými subjekty v daném vztahu existují vztahy absolutní, které taxativně stanoví zákon. Porušení absolutního práva zakládá majetkové právo relativní, například ve smyslu § 2910 obč. zák., když ten, kdo způsobí újmu (porušením absolutního práva), za odčinění újmy odpovídá. Absolutní majetková práva jsou upravena v § 977 obč. zák. Jsou jimi práva věcná (§ 979 a násl. obč. zák.) a právo dědické (§ 1475 a násl. obč. zák.). Výčet těchto práv je uzavřený (tzv. numerus clausus), a proto strany nemohou takovou povahu práva sjednat. 

Stejné platí pro předmět sporů vyplývající z hmotných ustanovení cizího použitelného práva, které mají být projednány před Rozhodčím soudem.

Z publikace Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky – komentář. Koupit lze ZDE.