Řízení o soudním prodeji zástavy

§ 353a
Místní příslušnost
(1)    Pro řízení je příslušný obecný soud zástavního dlužníka.
(2)   Namísto soudu uvedeného v odstavci 1 je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá zástava, týká-li se řízení práva k ní.

V řízení o soudním prodeji zástavy je dle účinné úpravy obsažené v § 354 – § 358 zákona o zvláštních řízeních soudních místně příslušným soudem obecný soud osoby, v jejímž zájmu se řízení koná, tedy obecný soud žalobce. Takové řešení je však pro daný typ sporu neobvyklé. Navrhujeme proto, aby místně příslušným soudem byl obecný soud zástavního dlužníka (v případě jiné zástavy než je nemovitost) a v případě nemovité věci, aby byl příslušný soud, v jehož obvodu se daná nemovitá zástava nachází. Navrhovaným ustanovením je jasně stanoveno, který soud je k řízení příslušný.

Komentář:

Věcná příslušnost

Pro řízení jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (§ 3 odst. 1 ZŘS).

Místní příslušnost – stav od 1. 1. 2014 do 30. 4. 2015

Význačnou změnou oproti předchozí právní úpravě je změna místní příslušnosti pro řízení o soudním prodeji zástavy.

S účinností od 1. 1. 2014 došlo ke změně právní úpravy ohledně místní příslušnosti soudů ve věcech nařízení soudního prodeje zástavy.

Do 31. 12. 2013 se uplatnila úprava OSŘ v závislosti na tom, o jaký typ zástavy se jedná. Byla-li zástavou nemovitost, byl místně příslušným soud, v jehož obvodu se nemovitost nachází [§ 88 písm. i) OSŘ], neboť šlo o řízení týkající se práva k ní; šlo-li o movitou věc, byl místně příslušným obecný soud zástavního dlužníka, proti němuž směřovala žaloba (§ 84 OSŘ).

Od 1. 1. 2014 do 30. 4. 2015 je pak v řízeních zahájených v uvedeném období nutné vycházet z obecné úpravy místní příslušnosti obsažené v ZŘS, konkrétně ustanovení § 4 odst. 1 ZŘS, tj., že pro řízení je příslušný obecný soud osoby, v jejímž zájmu se řízení koná, nestanoví-li tento zákon jinak. Přitom žádné ustanovení ZŘS odchylnou úpravu místní příslušnosti nestanovilo (zejména ne v samotné úpravě soudního prodeje zástavy v ustanoveních §§ 354 až 358). Z povahy řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, kdy důvodem zahájení řízení je snaha zástavního věřitele domoci se uspokojení své pohledávky za zástavním věřitelem zpeněžením zástavy, je nepochybné, že řízení se koná v zájmu zástavního věřitele. Obecným soudem zástavního věřitele je soud stanovený podle kritérií § 85 OSŘ.

Lze se sice rovněž setkat s názory, že v zájmu zástavního dlužníka je, aby návrh na nařízení soudního prodeje zástavy byl zamítnut a že tedy v tomto směru se řízení koná v jeho zájmu, ale vzhledem k výše uvedenému jde jen o zcela zjevně účelový výklad s cílem alespoň částečného zachování dosavadních principů místní příslušnosti v daném typu řízení.

Došlo tedy k založení obecné místní příslušnosti podle obecného soudu zástavního věřitele, neboť ustanovení § 4 odst. 1 ZŘS představuje obecnou úpravu místní příslušnosti pro řízení upravená v ZŘS a současně ustanovení § 1 odst. 2 ZŘS za této situace vylučuje aplikaci ustanovení OSŘ o místní příslušnosti. Šlo o evidentní legislativní lapsus, který nebylo lze řádným výkladem překonat a zřejmě proto zákonodárce přistoupil k novelizaci popsané níže. Nicméně lze současně konstatovat, že stav kdy místní příslušnost byla založena podle obecného soudu zástavního věřitele, mohl vést k vyšší hospodárnosti řízení v těch případech, kdy zástavou je vícero nemovitostí nacházejících se v obvodech různých soudů a o všech tak bylo možno vést jediné řízení.

Místní příslušnost – stav od 1. 5. 2015

Zákon o zvláštních řízeních soudních byl s účinností od 1. 5. 2015 novelizován zákonem č. 87/2015, kterým se mění některé zákony v souvislosti s účinností rekodifikace soukromého práva, tak, že došlo k vložení nového § 353a ZŘS, jímž byla změněna pravidla pro určování místní příslušnosti soudů pro řízení o soudním prodeji zástavy.

V podstatě se obnovuje stav jako v době do 31. 12. 2013, tedy původně platná pravidla pro místní příslušnost, jak byla nastavena v OSŘ.

S účinností od 1. 5. 2015 tedy platí, že pokud je předmětem řízení zástava k nemovitosti, je místně příslušný soud podle místa dotčené nemovitosti (tj. okresní soud, v jehož obvodu se nemovitost nachází – pokud jde o vymezení soudních obvodů viz Příloha č. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a pokud jde o zástavu k movitým věcem, je místně příslušný obecný soud zástavního dlužníka, tj. soud určený podle pravidel občanského soudního řádu (tj. typicky podle § 4 ZŘS ve spojení s § 85 OSŘ, případně podle § 86 OSŘ v případě, že nemá zástavní dlužník obecný soud v ČR, ale je známo místo jeho posledního pobytu v ČR nebo místo, kde má v ČR majetek; v krajních případech podle § 11 odst. 3 OSŘ jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.).

Intertemporalita

Z důvodu změny místní příslušnosti soudů v řízení o soudním prodeji zástavy bylo nutné upravit i přechodná ustanovení pro běžící řízení (čl. VI zákona č. 87/2015). Pro určení místní příslušnosti se v řízení zahájených před účinností zákona použijí dosavadní právní předpisy, tedy se použije zákon č. 292/2013 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 2015.

§ 354

Zahájení řízení

Řízení lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.

V těchto ustanoveních je upraveno řízení o soudním prodeji zástavy. Řízení je bez věcných změn převzato z občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, kde bylo řízení o soudním prodeji zástavy upraveno v § 200y až § 200za občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Řízení o soudním prodeji zástavy bylo pouze legislativně technicky upraveno po systematické stránce, která lépe vystihuje průběh řízení a z hlediska aplikační praxe je přehlednější, než úprava v občanském soudním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Komentář:

Obecně

Ve vztahu k institutu soudního prodeje zástavy došlo v souvislosti s rekodifikací civilního práva ke změnám jak v oblasti hmotného práva (srov. § 1309–1389 OZ), tak i procesního práva.

Pokud jde o změny hmotného práva, pak došlo k zániku ustanovení § 165a odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., které stanovilo, že zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy a že při nařízení soudního prodeje zástavy a při prodeji zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního řádu.

Nově je proto třeba vycházet z ustanovení § 1359 odst. 1 a § 1368 odst. 1 OZ, která však postrádají výslovný odkaz (jako předchozí úprava) na postup podle OSŘ, resp. obecně poukaz na postu podle konkrétního procesního předpisu (tj. nově by měl být odkaz na ZŘS). Vycházíme však z toho, že ustanovení § 1359 odst. 1 OZ uvádí kromě jiných způsobů uspokojení zajištěného dluhu též „prodej zástavy podle jiného zákona“ a že tedy procesní úprava řízení o soudním prodeji zástavy není bez svého hmotněprávního základu.

Pokud jde o změny procesního práva, řízení o soudním prodeji zástavy, které bylo do konce roku 2013 upraveno v § 200y až § 200za OSŘ, je od 1. 1. 2014 upraveno v § 354 až § 358 ZŘS. Po obsahové stránce v podstatě došlo spíše jen k formulačním, ale nikoli zásadním obsahovým změnám. Řízení bylo dle důvodové zprávy legislativně technicky upraveno po systematické stránce, která dle názoru zákonodárce lépe vystihuje průběh řízení tak, aby z hlediska aplikační praxe bylo přehlednější. Uvedené tvrzení zákonodárce není, jak vyplývá z níže uvedeného komentáře, zcela přesné.

Procesněprávní intertemporalita v souvislosti se změnami od 1. 1. 2014

V souladu s ustanovením čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, a to podle bodu 1., že dovolávají-li se právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem zrušují, vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; a podle bodu 2., že pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Především je nutno poukázat na nepříliš zdařilou formulaci výše citovaného ustanovení, která nedostatečným způsobem odlišuje vzájemný vztah mezi prvním a druhým bodem, tj. otázku, zda bod 2. nastupuje, jen pokud nedošlo k aplikaci bodu 1., nebo naopak zda aplikace bodu 2. nastává bez ohledu na ustanovení bodu 1. Dosavadní úprava § 200y až § 200za OSŘ byla totiž zcela nahrazena úpravou § 354 až § 358 ZŘS, tj. novou úpravou ZŘS, která vstoupila na místo původní úpravy OSŘ. To by implikovalo použití ZŘS ve všech řízeních o soudním prodeji zástavy, bez ohledu na to, kdy byla zahájena, pokud nebyla k 1. 1. 2014 ukončena vydáním rozhodnutí ve věci. Pro tento závěr by hovořilo též, že obecně v rámci procesního práva platí, že se na řízení zásadně užije aktuální procesní úprava. Bod 2. pak stanoví naprostý opak výše uvedeného a vychází z použití původní procesní úpravy v řízeních zahájených před 1. 1. 2014.

Vzhledem ke kontinuitě a standardnímu obsahu přechodných ustanovení užívaných v novelizacích civilních procesních předpisů se kloníme spíše k závěrům vyplývajícím z bodu 2., které jim odpovídá lépe.

S ohledem na právní jistotu a předvídatelnost soudních rozhodnutí považujeme v tomto směru za nezbytné, aby soud, pokud by řešil takovou otázku, sdělil účastníkům svůj právní názor ohledně rozhodného procesního práva a umožnil jim na takový stav procesně reagovat.

Procesněprávní intertemporalita v OSŘ před 1. 1. 2014

Poukazujeme rovněž na intertemporalitu v období před 31. 12. 2013, kdy vzhledem k předchozím novelizacím a jejich přechodným ustanovením se úprava obsažená v ustanoveních § 200y až 200za OSŘ použila jen, pokud právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo v období od 1.9.1998, jakož i pokud samotné zástavní právo vzniklo do 31. 8. 1998. Řízení o nařízení soudního prodeje zástavy zahájená v období od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2000 se dokončí podle OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2000; řízení zahájená v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 se dokončí podle OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2001.

Hmotněprávní intertemporalita

Podle § 3028 n. OZ, a to odst. 1, se novým občanským zákoníkem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. 1. 2014); podle odst. 2 pak platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Právo zástavní je svou povahou právo věcné a vyplývá to ostatně i ze systematického zařazení zástavního práva v rámci struktury n. OZ (§ 1309–1394, tj. v rámci Části třetí – Absolutní majetková práva, Hlavy II – Věcná práva). Proto platí, že vznik zástavního práva, jakož i práva a povinnosti vzniklé ze zástavního práva přede dnem nabytí účinnosti OZ se však posuzují podle předchozích právních předpisů, tj. zejména podle úpravy zákona 40/1964 Sb. Ostatní otázky pak budou posuzovány podle úpravy OZ.

Nepřípustnost soudního prodeje zástavy

Zahájení řízení ve věci (soudního prodeje zástavy) podmiňuje zákonodárce tím, že jiné (v dřívější terminologii „zvláštní“) předpisy to nevylučují. Dřívější úprava používala formulaci „řízení je zahájeno na základě žaloby; to neplatí …“ zatímco nová úprava používá formulaci „řízení lze zahájit na návrh; to neplatí …“. Z textace dřívější i současné úpravy dle našeho názoru zcela jednoznačně plyne, že pokud speciální předpis vylučuje možnost soudního prodeje určité zástavy, pak i pokud je podán návrh (žaloba), pak k zahájení řízení nedochází. To znamená, že formálně správně by soud, pokud shledá tyto skutečnosti, měl spis pouze založit, aniž by vydával rozhodnutí ve věci, neboť k zahájení řízení ex lege nedošlo, resp. ani nemohlo dojít. Soud by maximálně o této skutečnosti účastníky vyrozuměl.

Domníváme se však, že takový postup, byť by byl zcela v souladu s příslušným ustanovením zákona, by účastníky vyloučil z práva na řádný proces a možnosti podání opravného prostředku (pokud by nebylo vydáváno rozhodnutí). Zákonodárcem nešťastně a nevhodně zvolenou formulaci části věty za středníkem § 354 je proto nutné vykládat tak, že soud řízení podle § 104 odst. 1 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 2 ZŘS zastaví pro nedostatek pravomoci (vylučuje-li zvláštní předpis soudního prodeje určitého typu zástavy, pak není dána pravomoc soudu o takové věci jednat a rozhodnout). Zamítnutí žaloby v takovém případě obsahově nepřichází v úvahu, neboť je podmíněno existencí pravomoci soudu ve věci rozhodovat. Ze stejného důvodu není prostor pro zastavení řízení podle § 16 ZŘS, neboť toto ustanovení předvídá zastavení řízení v případě, že odpadl důvod pro vedení řízení.

Dosavadní judikatura konstatovala, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo.

Soudní prodej zástavy je nepřípustný např. ohledně:

– cenných papírů (§ 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech),

– zástavy, k níž vzniklo celní zástavní právo (§ 305 a 313 zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon),

– § 11 až 13 zákona č. 307/2000 Sb. o zemědělských skladních listech a zemědělských veřejných skladech,

– § 1359 odst. 1 poslední věta OZ,

– § 216 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu,

– § 33 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.

Předmět, účel a fáze řízení

Řízení o návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy je specifickým typem řízení, který není žalobou na plnění ani žalobou na určení ve smyslu § 80 OSŘ. Účelem soudního prodeje zástavy je uspokojení zástavního věřitele zpeněžením zástavy zástavního dlužníka, přičemž soudní prodej zástavy se skládá ze dvou fází:

1.      o návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy;

2.      o návrhu na výkon rozhodnutí prodejem zástavy.

Pokud jde o fáze soudního prodeje zástavy, instruktivní je v tomto směru odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1520/2009:

„Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto; v tomto usnesení, kterým se řízení u soudu (soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu) končí, soud vždy rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (návrh na nařízení exekuce) prodejem zástavy, označené v tomto usnesení. Soud smí vyhovět tomuto návrhu, jen jestliže usnesení o nařízení prodeje zástavy obsahuje označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak.

V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy. To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 OSŘ (nyní § 358 odst. 1 ZŘS – pozn. aut.) a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí.

Předmětem druhé fáze soudního prodeje zástavy je zpeněžení zástavy (označené ve vykonatelném usnesení o nařízení prodeje zástavy) za účelem dosažení výtěžku, který slouží (bude použit) k uspokojení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. Z uvedeného současně vyplývá, že v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) smí být nařízen jen prodej té zástavy, o níž to stanoví k výkonu navržené vykonatelné usnesení o nařízení prodeje zástavy, že zajištěná pohledávka a její příslušenství mohou být v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) uspokojovány jen z výtěžku zpeněžení zástavy, označené ve vykonatelném usnesení o nařízení prodeje zástavy, a že je nepřípustné, aby na základě vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy bylo k uspokojení zajištěné pohledávky v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) použito něco jiného než zástava, jejíž prodej soud rozhodl nařídit v první fázi soudního prodeje zástavy.

Do druhé fáze přechází soudní prodej zástavy samozřejmě jen tehdy, byl-li zástavním věřitelem podán podle usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo návrh na nařízení exekuce. V případě, že v mezidobí (po usnesení soudu o nařízení soudního prodeje zástavy) zástavní právo zaniklo, neboť zajištěná pohledávka s příslušenstvím byla splněna nebo z jiného zákonem stanoveného důvodu zanikla, nemá zástavní věřitel důvod (motiv) nadále se domáhat prodeje zástavy; kdyby tak přesto učinil, musel by být výkon rozhodnutí (exekuce) i bez návrhu zastaven.“

Obecné náležitosti návrhu

V souladu s ustanovením § 1 odst. 1 ZŘS se na návrh na nařízení soudního prodeje zástavy uplatní obecná ustanovení OSŘ o formálních náležitostech návrhu na zahájení řízení, tj. ustanovení § 42 odst. 4 OSŘ (tj. že z podání musí být zejména patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno) a § 79 OSŘ. Z povahy věci je nezbytné, aby v žalobě byl uveden údaj o výši zajištěné pohledávky, popřípadě též o výši jejího příslušenství, jež mají být uspokojeny z výtěžku zpeněžení zástavy. Ve vztahu k příslušenství připomínáme, že smluvní pokuta je samostatným nárokem a není příslušenstvím pohledávky. Bylo-li tedy v zástavní smlouvě sjednáno pouze zajištění pohledávky a jejího příslušenství, pak k vzniku zástavního práva k zajištění smluvní pokuty nedošlo a návrh na nařízení soudního prodeje zástavy k uspokojení smluvní pokuty by byl nedůvodný.

Formulace žalobního petitu

Žalobní petit návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy a následně též vyhovující výrok usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy by tedy měl znít např. takto:

„K uspokojení pohledávky zástavního věřitele skládající se z jistiny ve výši … Kč, úroku ve výši …% ročně z částky … Kč od … do zaplacení, úroku z prodlení ve výši …% ročně z částky … Kč od … do zaplacení, jakož i k uspokojení nákladů tohoto řízení a nákladů, které prodejem zástavy vzniknou, se vůči zástavnímu dlužníkovi nařizuje prodej zástavy – souboru nemovitostí, jejichž vlastníkem je žalovaný, a to:

•      budovy … na pozemku parc. č. st. …,

•      pozemku parc. č. …,

to vše zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. … pro katastrální území …, obec …, vedeném Katastrálním úřadem pro … kraj, katastrální pracoviště … .“. 

Věcná příslušnost

Ve věcech soudního prodeje zástavy jsou věcně příslušnými okresní soudy (§ 3) a jako soudy odvolací jsou příslušnými krajské soudy.

Z použitelné judikatury:

21 Cdo 1145/2007: Žaloba o nařízení soudního prodeje zástavy (§ 200y odst. 1 OSŘ), která neobsahuje údaj o výši zajištěné pohledávky, popřípadě též o výši jejího příslušenství, jež mají být uspokojeny z výtěžku zpeněžení zástavy, trpí vadou, která brání dalšímu pokračování v řízení a o jejíž odstranění je soud povinen se pokusit (postupem podle ustanovení § 43 odst. 2 OSŘ); usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, které neobsahuje označení výše zajištěné pohledávky, popřípadě též výše jejího příslušenství, jež mají být uspokojeny z výtěžku zpeněžení zástavy, je z materiálního hlediska (§ 261a odst. 4 OSŘ) nevykonatelné. Na tomto závěru nic nemění ani to, že podle ustálené judikatury soudů není pro rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy významné, zda zajištěná pohledávka zanikla splněním, započtením nebo z jiného důvodu a že k obraně zástavního dlužníka v tomto směru lze přihlédnout jen při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství soud při zkoumání předpokladů pro nařízení prodeje zástavy (ve smyslu ustanovení § 200z odst. 1 OSŘ) totiž posuzuje pouze podle skutečností, jimiž zástavní věřitel prokázal nebo alespoň osvědčil, že mu vznikla za dlužníkem pohledávka; tímto způsobem prokázaná nebo osvědčená výše zajištěné pohledávky a jejího příslušenství může být důvodně zpochybněna až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, samozřejmě jen tehdy, bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán a bude-li soudem takovému návrhu vyhověno.

21 Cdo 1467/2004: Pro rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy (§ 200z odst. 1 OSŘ) není významné, zda zajištěná pohledávka splněním, započtením nebo z jiného důvodu zanikla; k obraně zástavního dlužníka v tomto směru proto soud nepřihlédne. V případě, že zajištěná pohledávka zanikla, soud zastaví výkon rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 268 odst. 3 OSŘ. Právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy (§ 267 odst. 1 OSŘ), se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo. Takovým právem je i společné jmění manželů, je-li zástavní smlouva neplatná podle ustanovení § 145 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku.

21 Cdo 3447/2011: Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě označena jako jedna z jejích tzv. podstatných náležitostí tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé a nepochybné, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje.

21 Cdo 2326/2012: Zástavní právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Je zcela ponecháno na vůli zástavního věřitele, zda se bude domáhat uspokojení zajištěné pohledávky po dlužníkovi ze zajištěné pohledávky nebo po zástavním dlužníku, stejně jako to, kterou z více zástav si vybere k realizaci svého práva. Postup zástavního věřitele, který podá žalobu na soudní prodej zástavy proti zástavnímu dlužníku – zástavci, proto nemůže být v rozporu s dobrými mravy.

21 Cdo 616/2005: Nárok na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, kdy je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy; takový okamžik nastává tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil. V případě, že dlužník neplatí sjednané splátky úvěru nebo jinak podstatně poruší povinnosti z úvěrové smlouvy, a že zástavní věřitel proto má právo odstoupit od smlouvy, popřípadě smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět, není pro vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy významné, kdy zástavní věřitel mohl (nejdříve) od smlouvy odstoupit nebo smlouvu (poskytnutí úvěru) vypovědět a současně požadovat okamžité vrácení úvěru, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy ho skutečně využil.

§ 355

Účastníci

Účastníky jsou zástavní věřitel a zástavní dlužník.

Komentář:

Pojem zástavního věřitele a zástavy

Pojmy zástava, zástavní věřitel a zástavní dlužník vyplývají z ustanovení hmotného práva, tj. z ustanovení § 152 až § 174 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve vztahu k zástavním právům vzniklým do 31. 12. 2013 a z ustanovení § 1309 až § 1389 OZ, ve vztahu k zástavním právům vzniklým od 1. 1. 2014 nadále.

Od zástavního dlužníka je třeba odlišovat jednak zástavce (tj. osobu dávající smlouvou věc do zástavy na základě smlouvy), tak i obligačního dlužníka (tj. osobu, která má povinnost splnit dluh ze závazku).

Zástavním věřitelem se tedy obecně rozumí věřitel, jemuž při zajištění dluhu zástavním právem vzniklo oprávnění uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas. Zástavou přitom může být každá věc, s níž lze obchodovat. Zástavním dlužníkem se pak rozumí subjekt, který byl oprávněn se zástavou nakládat a jenž zástavu k zajištění dluhu, ať již svého nebo jiného subjektu, poskytl.

Poukazujeme (ve vztahu k intertemporalitě – viz komentář k § 354) rovněž na to, že dle úpravy OZ (na rozdíl od dřívější úpravy OZ) se zástavní věřitel může z výtěžku zpeněžení zástavy uspokojit jen do ujednané výše; pouze v případě, že taková výše nebyla ujednána, může se uspokojit až do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.

Zákon však limit uspokojení omezuje pouze ve vztahu k zajištěné pohledávce zástavního věřitele a jejímu příslušenství k době zpeněžení zástavy. Pokud jde o otázku, zda takový limit platí i ohledně uspokojení nákladů zástavního věřitele v souvislosti s řízením o soudním prodeji zástavy, zákon mlčí. Máme proto za to, že lze bez dalšího nadále aplikovat dosavadní judikaturu, která omezila možnost uspokojení těchto nároků pouze z výtěžku zástavy a nikoli z ostatního majetku zástavního dlužníka.

Poukazujeme též na to, že kromě smlouvy, zákon již za úpravy OZ předvídal možnost vzniku zástavního práva též rozhodnutím soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví, na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu nebo ze zákona (§ 156 odst. 1 s. OZ).

Označení účastníků a návrhu samotného

Procesní úprava přejímá co do procesního označení účastníků řízení jejich označení z hmotného práva.

Charakter řízení o nařízení soudního prodeje zástavy jako sporu je nepochybný, když zájmem zástavního věřitele je nařízení prodeje zástavy a její následné zpeněžení za účelem úhrady pohledávky zástavního věřitele, zatímco zájmem zástavního dlužníka je, aby k prodeji zástavy nedošlo, tj. aby plnil dlužník zástavního věřitele (nejsou-li se zástavním dlužníkem jediným subjektem), a nebo obecně, aby k nařízení prodeje vůbec nedošlo.

Na rozdíl od předchozí úpravy § 200y odst. 1 OSŘ, který ve vztahu k návrhu na zahájení řízení o nařízení soudního prodeje zástavy hovořil výslovně jako o “žalobě“, tak § 354 hovoří jen o “návrhu“. Vycházíme však ze znění ustanovení § 6 odst. 2 ZŘS, které ve vztahu k řízením, která nelze zahájit bez návrhu stanoví, že účastníkem je „navrhovatel“ a dále „ten, kterého zákon za účastníka označuje“. Stanoví-li tedy § 355, že účastníky řízení jsou zástavní věřitel a zástavní dlužník, přičemž podle § 354 se řízení zahajuje na návrh zástavního věřitele, pak ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 nezbývá než nutně dospět k závěru, že řádným procesním označením zástavního věřitele v řízení o soudním prodeji zástavy je „navrhovatel“.

Pokud tedy jde o vymezení, že účastníky řízení jsou zástavní věřitel a zástavní dlužník, pak máme na rozdíl od dosud zastávaného přístupu teorie i praxe (otázka označování účastníků nebyla ani v judikatuře ani praxi uspokojivě argumentačně řešena) za to, že v § 355 jde jen o vymezení okruhu účastníků v rámci procesního předpisu pro určitý typ řízení a že nejde o jejich procesní označení.

Pojmy zástavního věřitele a zástavního dlužníka jsou pojmy hmotněprávními, k nimž se váží práva a povinnosti neprocesního charakteru. Ustanovení § 355 ZŘS tedy pouze vymezuje okruh účastníků, tj. kdo může být účastníkem řízení o soudním prodeji zástavy, aniž by přitom současně stanovil způsob procesního označení těchto účastníků.

Takovému závěru odpovídá ostatně i § 6 ZŘS, který stanoví, že v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení (dále jen „účastník“) navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, a že účastníkem je také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje. Ustanovení § 79 odst. 1 poslední věta OSŘ přitom stanoví, že návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným, se nazývá žalobou. Soudní prodej zástavy je dvoustranným právním poměrem mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem a není tedy důvodu označovat je v řízení jinak než jako žalobce (tj. obsahově navrhovatele) a žalovaného (tj. obsahově toho, kdo návrhu odporuje).

Nepodporujeme tendence tzv. výrokového formalismu a máme za to, že ať již budou účastníci označeni v záhlaví rozhodnutí, ve výroku nebo i v odůvodnění jako „žalobce“ a “žalovaný“ nebo jako „navrhovatel“ a “ten, vůči komu návrh směřuje“ nebo jako „zástavní věřitel“ a “zástavní dlužník“, nemá tato skutečnost vliv na správnost či nesprávnost rozhodnutí, budou-li označeny správné subjekty, pokud jde o určení jejich nezaměnitelné totožnosti. Z hlediska procesního pak poukazujeme na závěry uvedené shora.

Změny v účastenství

Dosavadní judikatura (viz judikatura uvedená k § 355) vycházela ve vztahu k účastníkům řízení o soudním prodeji zástavy z rozdílných kritérií.

Pokud jde o změnu na straně navrhovatele, pak dovozovala, že tuto soud zkoumá pouze z procesněprávních hledisek stanovených v § 107a OSŘ a nezabývá se tedy stránkou hmotněprávní, tj. zda jde vůbec o právní skutečnost, zda s ní právní předpisy obecně vzato spojují přechod zástavního práva, zda opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod zástavního práva.

Pokud jde o změnu na straně toho, vůči komu návrh na nařízení soudního prodeje zástavy směřuje, pak dovozovala, že soud vychází z toho, že účastníky tohoto druhu řízení jsou ti, které za ně zákon označuje (tj. jak to vyplývá z hmotného práva), a proto zjistí-li soud, že vlastníkem zástavy je někdo jiný, než kdo byl v žalobě označen jako zástavní dlužník, není to důvodem k zamítnutí žaloby nebo k rozhodnutí o procesním nástupnictví (pokud došlo ke změně ve vlastnictví zástavy teprve po zahájení řízení). Soud začne bez dalšího (bez vydání zvláštního rozhodnutí) jednat jako s účastníkem řízení s tou (jinou) osobou, o níž bylo prokázáno nebo jinak doloženo, že je vlastníkem zástavy.

Je zřejmé, že uvedené judikaturní závěry si navzájem odporují, neboť nelze zaujmout ve vztahu k jedné straně řízení čistě procesní přístup a k druhé straně řízení zaujmout přístup vycházející z hmotného práva. Pojetí, že soud bez dalšího jedná s těmi, kteří podle hmotného práva jsou v postavení zástavního věřitele a zástavního dlužníka je neakceptovatelná, protože by umožňovala vedení řízení na základě návrhu subjektu, který v takovém postavení není a soud by bez dalšího musel pokračovat v řízení se skutečným zástavním věřitelem. Přikláníme se proto k procesnímu přístupu, že návrh na zahájení řízení může podat jakýkoli subjekt a rovněž může jako zástavního dlužníka označit jakýkoli subjekt, avšak pokud tyto subjekty nebudou korelovat s postavením zástavního věřitele a zástavního dlužníka (dle hmotného práva) ve vztahu k zástavě, jejíž zpeněžení je navrhováno, bude to mít za procesní následek zamítnutí žaloby, a to buď z důvodu nedostatku aktivní žalobní legitimace na straně žalobce, nebo nedostatku pasivní žalobní legitimace na straně subjektu, proti němuž návrh směřuje.

Nicméně v ustanovení § 357 větě druhé zákonodárce nevyloučil z aplikace v řízení o soudním prodeji zástavy ustanovení § 7, které stanoví, že jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, soud, jakmile se o něm dozví, jej přibere do řízení jako účastníka a jestliže se řízení účastní ten, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. Uvedenou skutečnost, která v podstatě odpovídá materiálnímu přístupu k účastenství, nepovažujeme za šťastnou. Jsme si vědomi, že by bylo možné argumentovat tím, že ustanovení § 357 a v něm uvedené výjimky se vztahují pouze na oblast dokazování, avšak taková argumentace by zjevně byla v úrovni nepřípustného účelového důkazu. Řízení o soudním prodeji zástavy je řízením sporným a jsme přesvědčeni, že paternistický přístup soudu k otázce účastenství by v něm neměl mít místo.

Vedlejší účastenství

Vedlejší účastenství není v daném typu řízení vyloučeno a přiměřeně se uplatní ustanovení § 93 OSŘ.

Z použitelné judikatury:

21 Cdo 306/2003: Navrhne-li zástavní věřitel, aby nabyvatel zástavního práva ve smyslu ustanovení § 107a OSŘ vstoupil do řízení o soudním prodeji zástavy na jeho místo, soud ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda s ní právní předpisy obecně vzato spojují přechod zástavního práva, zda opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod zástavního práva. Otázkou, zda zástavní věřitel je skutečně nositelem jím (v žalobě) tvrzeného zástavního práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti zástavní právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a OSŘ, ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby na soudní prodej zástavy), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé (v usnesení, kterým rozhodne o žalobě na soudní prodej zástavy).

21 Cdo 623/2007: Účastenství v řízení o soudním prodeji zástavy se zakládá podle ustanovení § 94 odst. 2 OSŘ, neboť zákon označuje (v ustanovení § 200y odst. 2 OSŘ) za účastníky tohoto řízení zástavního věřitele a zástavního dlužníka. Zástavním věřitelem se jako účastník řízení o soudním prodeji zástavy rozumí ten, kdo podal u soudu žalobu na nařízení prodeje zástavy a kdo v ní o sobě tvrdí, že má pohledávku, která je zajištěna zástavním právem váznoucím na zástavě, jejíž soudní prodej navrhuje. Zástavním dlužníkem je jako účastník řízení o soudním prodeji zástavy ten, kdo je vlastníkem k prodeji navržené zástavy. Zatímco vymezení zástavního věřitele jako účastníka tohoto řízení se zakládá čistě procesním způsobem (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), účastenství zástavního dlužníka odráží hmotné právo ve vymezení nositelů zástavního práva a směřuje k tomu, aby bylo doloženo, kdo je (skutečným) vlastníkem zástavy, a aby za účelem uspokojení zajištěné pohledávky byl použit výtěžek zpeněžení zástavy jen tehdy, byl-li nařízen a proveden soudní prodej zástavy vůči tomu, jehož vlastnictví zástavy bylo prokázáno nebo alespoň doloženo. Účastníkem řízení o soudním prodeji zástavy je jako zástavní dlužník ten, kdo je vlastníkem zástavy. Se zástavním dlužníkem, kterého zástavní věřitel označil v žalobě o soudní prodej zástavy jako účastníka řízení, soud jedná, dokud nevyjde za řízení najevo, že vlastnictví k prodeji navržené zástavy svědčí někomu jinému. Zjistí-li soud, že vlastníkem zástavy je někdo jiný, než kdo byl v žalobě označen jako zástavní dlužník, není to důvodem k zamítnutí žaloby nebo, došlo-li ke změně ve vlastnictví zástavy teprve po zahájení řízení, k procesnímu nástupnictví; soud začne bez dalšího (bez vydání zvláštního rozhodnutí) jednat jako s účastníkem řízení s tou (jinou) osobou, o níž bylo prokázáno nebo jinak doloženo, že je vlastníkem zástavy. O tom, zda se někdo jiný stal účastníkem řízení o soudním prodeji zástavy jako zástavní dlužník nebo že jím přestal být, soud nevydává zvláštní rozhodnutí; jeho závěr o osobě zástavního dlužníka jako účastníka řízení o soudním prodeji zástavy se projeví v tom, že soud s určitou osobou jedná jako s účastníkem řízení (zástavním dlužníkem) nebo že s ní přestane jednat, jakmile vyjde najevo, že bylo prokázáno nebo jinak doloženo vlastnictví k zástavě u jiné osoby. S otázkou, u koho bylo vlastnictví k zástavě prokázáno nebo jinak doloženo, se soud vždy vypořádá v odůvodnění usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, popřípadě též jiného usnesení, kterým se řízení o soudním prodeji zástavy končí.

21 Cdo 306/2003: Navrhne-li zástavní věřitel, aby nabyvatel zástavního práva ve smyslu ustanovení § 107a OSŘ vstoupil do řízení o soudním prodeji zástavy na jeho místo, soud ve vztahu k jím označené právní skutečnost zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod zástavního práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod zástavního práva. Otázkou, zda zástavní věřitel je skutečně nositelem jím (v žalobě) tvrzeného zástavního práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti zástavní právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a OSŘ, ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby na soudní prodej zástavy), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé (v usnesení, kterým rozhodne o žalobě na soudní prodej zástavy).

21 Cdo 2326/2012: Je zcela ponecháno na vůli zástavního věřitele, zda se bude domáhat uspokojení zajištěné pohledávky po dlužníkovi ze zajištěné pohledávky nebo po zástavním dlužníku, stejně jako to, kterou z více zástav si vybere k realizaci svého práva. Postup zástavního věřitele, který podá žalobu na soudní prodej zástavy proti zástavnímu dlužníku – zástavci, proto nemůže být v rozporu s dobrými mravy.

Autor je soudcem Krajského soudu v Praze.

Z publikace zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. Koupit lze ZDE.