Přípustné riziko ve sportu

1. Úvod

Při převzetí právního zastoupení jsem informoval klienta o tom, že se musím nejprve seznámit s relevantní právní literaturou a judikaturou týkající se této problematiky. Teprve poté budu schopen s ním probrat, jaké případné nároky a s jakým předpokládaným úspěchem je může proti osobě, která mu ublížila na zdraví, uplatňovat. Z obsahu tohoto článku bude zřejmé, že se jedná o velmi právně složitou problematiku, ve které není možné jednoznačně nalézt konkrétní hranici pro případnou soukromoprávní či trestněprávní odpovědnost.

Aktuálnost zpracovávané problematiky je zřejmá také z článku Michala Králíka, který se zabýval civilněprávní odpovědností sportovců za sportovní úrazy v nedávné době.[1]

2. Přípustné riziko jako okolnost vylučující protiprávnost

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), který nabyl účinnosti dne 1. 10. 2010, upravuje pět okolností vylučujících protiprávnost, a to krajní nouzi (§ 28), nutnou obranu (§ 29), svolení poškozeného (§ 30), přípustné riziko (§ 31) a oprávněné použití zbraně (§ 32). Okolnosti vylučující protiprávnost jsou takové okolnosti, které pachatele činu jinak trestného zbavují trestní odpovědnosti.[2] S naplněním v tr. zákoníku uvedených podmínek spojuje trestní právo, a v naprosté většině případů i jiná právní odvětví, důsledek, že jednání není společensky škodlivé. V tomto případě tedy nenastává trestní odpovědnost a zpravidla ani pro osobu jednající za okolností vylučujících protiprávnost nenastává jiný typ právní odpovědnosti. V případě splnění podmínek okolností vylučujících protiprávnost se nejedná o trestný čin, protože takovému činu chybí zákonný znak protiprávnosti. Teorie a praxe trestního práva formuluje i další instituty souhrnně označované zpravidla jako výkon práva a plnění povinnosti.[3]

V tr. zákoníku je nově definováno v § 31 přípustné riziko, avšak i do doby účinnosti tr. zákoníku tuto okolnost dovozovala nauka i praxe trestního práva. Pro naplnění zákonných podmínek institutu přípustného rizika je nezbytné, aby jednání sledovalo společensky prospěšný cíl, kterého nelze docílit jinak. Míra rizika, tj. pravděpodobnost nežádoucích následků, musí být podstatně menší než pravděpodobnost společensky očekávaného výsledku. Rozhodnutí o činnosti spojené s rizikem přitom musí učinit pouze oprávněná osoba, pro kterou toto oprávnění vyplývá z jejího zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce (tzv. oprávněná osoba). K rozhodnutí o činnosti spojené s rizikem je třeba přistoupit se znalostí na úrovni dosaženého stavu informací a poznatků s tím, že osoby, jejichž život a zdraví by mohly být ohroženy, musí být seznámeny se všemi možnými riziky a musí nebezpečí podstoupit dobrovolně a jednání nesmí odporovat výslovnému zákazu právní normy, veřejnému zájmu nebo dobrým mravům.[4] Ze zákonné dikce § 31 tr. zákoníku by mohlo vyplývat, že subjektem jednajícím za podmínek přípustného rizika může být jen osoba, která tak činí v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce. Z toho je také dovozováno v odborné literatuře, že se musí jednat o profesionála.[5]

Obecně lze dospět k jednoznačnému závěru, že institut přípustného rizika jako okolnosti vylučující protiprávnost může být uplatňován v různých oborech lidské činnosti. Ze zákonné dikce je nutné dovodit závěr, že oblast přípustného rizika pokrývá celou řadu rizikových činností, když zákonodárce zvolil podmínky, které se nevážou na konkrétní oblast, ale stávají se široce uplatnitelnými v různých činnostech. Tento závěr by nebylo možné učinit, pokud by byla přijata úprava z původního návrhu tr. zákoníku ve znění předloženém Ministerstvem spravedlnosti vládě,[6] a není jej možné ani učinit v současné době v trestním právu účinném ve Slovenské republice, neboť tehdejší navrhovaná zákonná dikce § 31 byla vztahována pouze k přípustnému riziku ve výrobě a výzkumu. Tímto způsobem je zúžené i dovolené riziko v § 27 zákona č. 300/2005 Z. z. (trestný zákon).[7]

Pro další výklady vztahující se ke zpracovávané problematice přípustného rizika ve sportu je třeba poukázat na to, že mezi formy přípustného rizika v návaznosti na zákonnou dikci bude možné zařadit i např. riziko ve sportu.[8]

V poslední době se také objevují názory, zda by v českém právu měla existovat zvláštní speciální okolnost, která vylučuje protiprávnost u některého jednání sportovců, tedy přípustné riziko sportovců.[9]

3. Pojem rizika

Riziko provází každého jedince po celý život. Bez rizika není myslitelný jakýkoliv pokrok a bez něj není také myslitelný náležitý výkon při sportu, zvláště profesionálním. Charakteristickým znakem rizika je možnost způsobení nějakého negativního společenského následku. Riziko lze chápat jako „kvantifikovanou nejistotu vyjadřující i pravděpodobnost realizace nebezpečí a vzniku škodlivého následku“.[10] Rizikové jednání je tedy součástí běžného života a právo musí řešit různé situace, kdy se subjekt rizikového rozhodování dostává do rozporu se společenskými zájmy, které jsou předmětem právní regulace. V trestním právu jsou řešeny situace, kdy se subjekt rizikového rozhodování dostává do rozporu se zájmy, které jsou předmětem trestněprávní ochrany.

S ohledem na obsah zpracovávané problematiky v tomto článku je možné konstatovat, že existují různé druhy rizika, v rámci nichž je možné rozlišit i tzv. sportovní riziko.[11]

Při sportovní činnosti, ať už provozované profesionálně či rekreačně, se zcela logicky zvyšuje i sportovní nebezpečí, tj. stav, v důsledku kterého při sportovní činnosti, zvláště pak u kontaktních (např. fotbal) a bojových (např. box) sportů, vznikají různé následky spočívající v ublížení na zdraví, a v některých případech dojde dokonce i ke smrti. Právo nemůže rezignovat na vznik těchto vedlejších negativních následků vznikajících při výkonu sportovní činnosti a musí při posuzování jednotlivých případů dovozovat z pohledu práva přípustné meze takovýchto rizik s tím, že pokud takovéto meze, které se mohou opírat i o pravidlo „rozumného člověka“,[12] budou překročeny, budou z toho pro osoby jednající vyvozeny mj. i negativní právní důsledky.

4. Sport jako společensky prospěšná činnost

Podmínkou pro to, aby mohly být naplněny podmínky přípustného rizika ve smyslu zákonného vymezení § 31 tr. zákoníku jako okolnosti vylučující protiprávnost činu, je ta skutečnost, že cíl rizikového jednání oprávněné osoby musí být vždy společensky prospěšný. Riziko musí být podstoupeno za účelem dosažení společensky nutných či potřebných a užitečných hodnot.[13] Společensky prospěšná činnost může mít různé podoby, z nichž jedna z těchto podob nepochybně bude souviset se sportovní činností. Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, přímo vymezuje v § 1 postavení sportu ve společnosti jako veřejně prospěšné činnosti a stanoví úkoly ministerstev i jiných správních úřadů a působnost územních samosprávných celků při podpoře sportu. Z tohoto právního předpisu jednoznačně vyplývá, že stát spatřuje ve sportu společensky prospěšnou činnost, a jsou tedy při sportovní činnosti naplněny dvě z předpokládaných podmínek přípustného rizika, kde kromě této společenské prospěšnosti je nutné dovodit závěr, že sportovní činnost je v souladu s právními předpisy.

V tomto článku budou dále zmiňovány případy posuzující přípustné riziko, zejména při celosvětově nejpopulárnější kolektivní hře, kterou je fotbal. Judikatura Nejvyššího soudu se zabývala opakovaně v uplynulém desetiletí výkladem právního pojmu „obstarání věcí obecného zájmu“ u trestných činů úplatkářství v návaznosti na hodnocení činnosti fotbalových rozhodčích, kteří rozhodují fotbalové zápasy, a v souvislosti s tím přijali určité plnění. Nejvyšší soud opakovaně poukazoval na to, že fotbal jako odvětví sportu je fenoménem, který se jako jeden z nejrozšířenějších a nejlidovějších sportů podílí z pohledu občanů, ale i státu, na obecně významných a celospolečenských otázkách. Soutěže v kopané je nutné vnímat jako záležitost celospolečenskou, která souvisí s uspokojováním zájmu občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb.[14]

Lze tedy jednoznačně dospět k závěru, že sport je společensky prospěšnou činností.

5. Druhy právní odpovědnosti a odpovědnost při sportu

Z hlediska právní teorie je možné klasifikovat delikty a právní odpovědnost na tzv. soukromoprávní a veřejnoprávní. Delikt soukromoprávní je charakteristický tím, že vzniká odpovědnostní vztah mezi tím, kdo nesplnil povinnost (delikventem), na straně jedné a subjektem (poškozeným), jemuž vznikla újma, na straně druhé. U veřejnoprávních deliktů vzniká odpovědnostní vztah delikventa vůči subjektu, kterým není poškozený, ale je jím stát v širším slova smyslu.[15] Nejzávažnějšími veřejnoprávními delikty jsou trestné činy, které jsou v § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezeny jako protiprávní činy, jež trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v zákoně.

Jedním z druhů deliktů, které mohou být spáchány v souvislosti s výkonem organizované sportovní činnosti, jsou tzv. disciplinární delikty, o nichž se však v tomto článku nebudu záměrně zmiňovat. Lze konstatovat, že pokud je způsobena při výkonu sportovní činnosti někomu újma na zdraví, event. dokonce smrt, je nutné primárně posuzovat, zda takovýto následek vznikl za situace akceptovatelného přípustného rizika, jehož podmínky jsou vymezeny v § 31 trestního zákoníku, s tím, že v návaznosti na shora uvedené výklady je v případě sportu přípustná analogie ve prospěch a extenzivní výklad jednotlivých podmínek. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který je univerzálním předpisem soukromého práva, upravuje částečně odlišně z okolností vylučujících protiprávnost, obsažených v tr. zákoníku, pouze v § 2905 nutnou obranu a § 2906 krajní nouzi a ve vztahu k těmto okolnostem řeší v § 2907 přípustnou míru excesu k těmto dvěma okolnostem vylučujícím protiprávnost. Je třeba konstatovat, že úprava v občanském zákoníku se v dílčích aspektech liší od úpravy v tr. zákoníku. Při srovnání zákonné dikce těchto institutů lze v některých případech možná i připustit naplnění podmínek pro okolnosti vylučující protiprávnost v trestním právu a jejich nenaplnění v právu soukromém.

Přípustné riziko jako okolnost vylučující protiprávnost by z tohoto pohledu, a pravděpodobně i s přihlédnutím k teoretickým a judikaturním závěrům, mohlo být v dílčích otázkách vykládáno také odlišně v soukromém a trestním právu.

Zákonodárce ponechává poměrně široký prostor pro výklad použití přiměřeného rizika při sportu a bude samozřejmě značně záležet na konkrétních okolnostech projednávaných případů a na vyvození z toho vyplývajících závěrů vztahujících se k tomu, že jednání bylo spácháno i při vzniklé újmě na zdraví či případně i smrti za podmínek přiměřeného rizika.

6. Soukromoprávní odpovědnost

V právní teorii i praxi panuje shoda o tom, že právní odpovědnost za sportovní úrazy je zásadně přípustná. V konkrétních případech budou určovány podmínky vztahující se zejména k přípustnému riziku, každý jednotlivý případ bude vyžadovat diferencovaný a individuální přístup, který by měl být však založen na shodných výchozích právních základech. Je možné v tomto směru odkázat na teoretické a doktrinální studie, které jsou zpracovány v odborné literatuře zejména Michalem Králíkem.[16]

Odborná literatura[17] i judikatura[18] dospěla k závěru, že nedodržení pravidel sportovní hry, např. fotbalu, spočívající v použití pravidly nedovoleného způsobu hry, je nutné posoudit jako jednání odporující povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví dle § 415 občanského zákoníku.[19] Zásadní změnu v soukromoprávní oblasti není možné očekávat ani v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014. Tento univerzální předpis soukromého práva neřeší problematiku sportovní činnosti ve vztahu k odpovědnosti. Zásadní význam pro odpovědnost sportovce za úraz bude mít nepochybně, kromě ustanovení, která se vztahují k prevenční povinnosti, tj. § 2900 a 2901, zejména ustanovení § 5 odst. 1 a § 2912 odst. 2.[20]

Rozhodovací praxe se v některých případech také snaží vyložit odpovědnost při sportu ve vazbě na stupeň zavinění, když je např. dovozováno, že pokud by se hráčům fotbalu ukládalo, aby se opatrně a pomalu pohybovali okolo spoluhráčů, ztratil by fotbal z velké části svůj smysl. Rychlý pohyb při této hře není sám o sobě nedbalostí, nýbrž požadavkem a užitečným prvkem tohoto sportu s tím, že o nedbalosti by bylo možné uvažovat tehdy, kdyby se hráč pohyboval nepřiměřeně rychle tam, kde mu hrozí nebezpečí nevyplývající z povahy hry. Nelze pokládat za nedbalost, pokud hráč nepředpokládá, že protihráč úmyslně poruší pravidla hry.[21] Odpovědnost hráče za škodu na zdraví způsobenou protihráči při fotbalovém utkání se vyvozuje z odpovědnosti za škodu vzniklou tím, že škůdce poškodí úmyslně nebo z nedbalosti poškozeného porušením závazku nebo jiné právní povinnosti. Vychází se přitom ze zjištění, zda ke zranění došlo při hře a zda šlo o zákrok pravidly dovolený nebo nedovolený a zda tu šlo o nepřiměřenost vědomého či nedbalostního zásahu. Bez významu není ani to, zda jde o zkušeného hráče této hry.[22]

Z některých závěrů, které vyplývají z dosavadní judikatury, lze dovodit odpovědnost sportovce za úraz v soukromoprávní rovině i v případě, že úraz byl způsoben při hře ve snaze sportovce dosáhnout co nejlepšího profesního výkonu, který je v některých případech zcela logicky doprovázen nedovoleným zákrokem. Přísné pohledy práva a z nich vyvozující odpovědnost sportovců za úrazy můžou vést při aplikaci uvedených judikaturních závěrů k potlačení smyslu sportu.

Vzhledem k této skutečnosti se jako pozitivní pro posuzování odpovědnosti sportovce za úraz jeví rozhodnutí Nejvyššího soudu z května roku 2015, které se vypořádává i s judikaturními závěry již zmiňovaných rozhodnutí Rc 15/1963 – odkaz 22 a Rc 16/1980 – odkaz 18.[23] Tato rozhodnutí, která se zabývala odpovědností za škodu na zdraví způsobenou protihráčem při fotbalovém utkání, řešila otázku, zda každé porušení pravidel hry je bez dalšího porušením prevenční povinnosti ve smyslu § 415 občanského zákoníku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoliv každé porušení pravidel sportovní hry je bez dalšího porušením prevenční povinnosti; toto porušení pravidel musí mít určitou vyšší intenzitu, tedy musí podstatným způsobem vybočovat z běžného způsobu hry.

Předmětem posuzování byl zákrok tzv. „skluzem“, který je nutné považovat za prostředek boje o míč. Takovýto skluz je herními pravidly připouštěn a samotné použití této techniky není možno bez dalšího považovat za protiprávní úkon. Škůdce byl postižen za zákrok v rozporu s pravidly žlutou kartou, neboť při souboji o míč nezasáhl míč, ale pravou nohu spoluhráče. Takovýto zákrok nebyl úmyslný a nebyl činěn se záměrem zranit spoluhráče. Přesto byla způsobena hráči tříštivá dislokovaná zlomenina pravé holenní kosti a zlomenina pravé lýtkové kosti. Je také poukazováno na to, že byl šetřen Policií ČR podnět k trestnímu stíhání a policie věc odložila.

Nejvyšší soud uvádí, že je třeba při právním posuzování odpovědnosti zohlednit samotný charakter uvedeného sportu, jenž je svou povahou velmi dynamický a při němž dochází ke vzájemnému kontaktu hráčů, a následkem toho i ke zvýšenému riziku jejich zranění. Každý, kdo se takového sportu zúčastní, si musí být tohoto rizika vědom, a určitou, v daném druhu sportu obvyklou, míru rizika tedy vědomě akceptovat. Pokud dojde při takové hře ke zranění hráče, je třeba posuzovat nejen to, zda provedený herní zákrok byl v souladu s předepsanými pravidly hry, ale též za jakých okolností k němu došlo a zda jeho negativní následek byl pro daný okamžik nevyhnutelný v důsledku nastalé herní situace. Nejvyšší soud poukazuje na to, že takovýto výklad odpovídá judikatuře soudů Německa a Rakouska, jejichž právní řády jsou našemu právnímu řádu nejbližší. V rozsudku je také poukázáno na to, že při opačném výkladu (nepřiměřených požadavcích na opatrnost hráčů) by fotbal přestal být atraktivní hrou, neboť hráči by v obavě ze soudních sporů přestali soupeřit, a tím by tento sport ztratil zcela smysl.

Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je možné považovat za průlomové, neboť dosavadní sporadickou judikaturu posouvá do reálnějších společenských poměrů, které musí reflektovat potřeby sportu, a není účelné právně sankcionovat odpovědnost za úraz sportovce, který sice poruší pravidla, avšak ne zásadním a úmyslným způsobem. S porušením těchto pravidel, v návaznosti na daný druh sportu, se obecně počítá, dochází k nim pravidelně a porušení těchto pravidel je pro sport typické.

Pozitivní je na uvedených právních závěrech, že se nechávají inspirovat rakouskou a německou judikaturou.[24]

V návaznosti na obsah tohoto rozhodnutí je zajímavá i úvaha zmiňovaná Michalem Králíkem,[25] navazující na komentář k novému občanskému zákoníku.[26] Lze kvitovat, že při výkladu okolností případu a zvyklostí soukromého života se komentář zabývá otázkou sportovní činnosti z pohledu do jisté míry odlišného a modernějšího, než tomu bylo v dosavadní komentářové literatuře. Je poukazováno na to, že je nutno brát v úvahu i specifické okolnosti činnosti, které se škůdce věnuje, což je důležité např. při posuzování různých sportovních činností, kde se sice zvyšuje riziko vzniku újmy, ale bez nich by hra nebyla tím, kvůli čemu se pěstuje, kvůli čemu ji fanoušci sledují. Podle této komentářové literatury bude nutné z tohoto pohledu zohlednit i atypičnost některých úderů či zákroků, které jsou přirozenou součástí hry (mj. i skluz ve fotbalu). V návaznosti na tyto uváděné skutečnosti dle Michala Králíka komentář[27] novátorsky naznačuje a uzavírá, že jen z prostého faktu, že si hráč počíná v rozporu s pravidly daného sportu, nelze dovodit, že porušil prevenční povinnost podle § 2900, neboť důležitá jsou též neformální pravidla a kultura daného sportu.

Lze tedy konstatovat, že nejenom shora posuzované a hodnocené rozhodnutí Nejvyššího soudu z května roku 2015, ale i zmiňovaný komentář jsou výrazně dále než předchozí judikatura, která zpravidla spojovala porušení prevenční povinnosti s porušením sportovního pravidla bez dalšího.

Při posuzování odpovědnosti mají však nepochybně stále značný význam sportovní pravidla vztahující se ke druhu sportu. Některé teorie dovozují, že dodržení těchto pravidel s sebou nese i důsledek vztahující se k vyloučení odpovědnosti s tím, že v některých případech je jako základní předpoklad právní odpovědnosti sportovce dovozováno právě porušení sportovních pravidel.[28]

7. Trestní odpovědnost

Ze shora uvedených výkladů vyplývá, že posuzování sportovních aktivit podmínkami přípustného rizika je přípustné, a to i v případě výkonu sportovní činnosti, která není prováděna profesionály, ale amatéry.[29] Při absenci některých dílčích podmínek, které nejsou nezbytně nutné pro vyhodnocení sportovních aktivit jako přípustného rizika, je možné přistoupit k extenzivnímu výkladu a použít analogii ve prospěch.[30]

Je třeba konstatovat, že česká trestněprávní nauka se otázkám sportovních úrazů zaviněných protihráči nebo i spoluhráči výrazně nevěnovala. V této souvislosti se upozorňuje v teorii na doktrínu tzv. materiální a formální podmínky trestnosti sportovních hráčů při sportovním výkonu a na názory o nutnosti diferenciace a individualizace při posuzování trestnosti hráčů.[31]

Vzhledem k absenci základních teoretických východisek, které by byly v konkrétních případech respektovány právní praxí, jsou konkrétní úrazy, ke kterým ale dochází často, posuzovány orgány činnými v trestním řízení poměrně sporadicky. Děje se tak prakticky výlučně na základě podaného trestního oznámení poškozených. Orgány činné v trestním řízení v případě podezření ze spáchání trestného činu v souvislosti se sportovním úrazem nepostupují samy iniciativně, aniž by obdržely trestní oznámení. Lze vysledovat, že trestní věci, které mají judikatorní závěry, byly předmětem posuzování skutečně na základě podaných trestních oznámení poškozenými.[32]

Případnou trestní odpovědnost sportovce je nutné posuzovat a vyhodnocovat s přihlédnutím k přípustnému riziku jako okolnosti vylučující protiprávnost, ale mohou být používány i další argumenty vztahující se k jiné okolnosti vylučující protiprávnost, a to svolení poškozeného, neboť zpravidla sportovní činnost je vnímána, zvláště pak u kontaktních a bojových sportů, jako činnost, kde protihráč či soupeř do jisté míry „bere na vědomí“ (a tím souhlasí) možné negativní následky sportovní činnosti spočívající v újmě na zdraví.[33]

Na trestní odpovědnost sportovců neexistuje jednoznačně trestněprávní nauka s definovanými právními východisky. Soudních rozhodnutí, která se zabývají uvedenou problematikou, je s ohledem na potenciální možnost četnosti výskytu trestněprávního posouzení velmi málo. Laická i odborná právní veřejnost se v minulosti podivovala nad tím, že některé závažné sportovní úrazy, které byly způsobeny hrubým porušením sportovních pravidel a pravděpodobně i v nepřímém úmyslu, se nestaly předmětem trestněprávního posouzení s relevantním právním výsledkem.[34]

Velkou pozornost odborné i laické veřejnosti vzbudilo diskutované rozhodnutí Nejvyššího soudu z března 2007.[35] Toto rozhodnutí se zabývalo trestní odpovědností hráče fotbalu pro nedbalostní ublížení na zdraví. Předmětem posuzování byl zákrok hráče, který při souboji o míč zezadu či zboku zasáhl s použitím síly nohu protihráče, kterého podrazil a způsobil mu tříštivou zlomeninu lýtkové kosti a přetržení deltového vazu vnitřního kotníku levé nohy. Hráč, který způsobil uvedené zranění, byl soudem prvního stupně sice uznán vinným, ale bylo upuštěno od potrestání. Věc se dostala na základě podaného dovolání k Nejvyššímu soudu a odsouzený namítal mj., že pokud by předmětem trestní odpovědnosti mělo být jednání učiněné v souboji o míč či např. o puk, bylo by pro veškeré hráče nastupující k jakémukoliv jednání složité ztotožnit se s rizikem vyplývajícím pro ně z takového následně vedeného trestního řízení. Nejvyšší soud považoval dovolání odsouzeného za neodůvodněné a vyslovil mj. tyto právní závěry: „Fotbalová pravidla nikde neupravují a také nemohou upravovat situaci, kdy v důsledku jejich porušení byla někomu z hráčů způsobena újma na zdraví. Pro tyto případy platí zásada subsidiarity trestního práva (vedle subsidiarity práva občanského z hlediska případného řešení škody způsobené zraněním) a normy trestního práva je na místě uplatnit tam, kde posuzované jednání je zaviněným excesem s příslušným ustanovením sportovních pravidel v tom smyslu, že jde o jednání, které není těmito pravidly dovoleno a není těmito pravidly – pokud jde o způsobený následek na zdraví – sankcionováno. Trestní odpovědnost nelze omezovat jen na úmyslné jednání, ale trestní sankce přicházejí v úvahu i v závažnějších případech zavinění z nedbalosti.“

Toto hodnocení projednávaného případu Nejvyšším soudem je značně polemické, byť v obecné rovině se dá souhlasit s tím, že není vyloučena ingerence práva i ve formě vyvození trestní odpovědnosti sportovců za sportovní úraz. Uvedené polemické rozhodnutí nepřináší žádnou propracovanou argumentaci a nevychází ani z případných doktrinálních závěrů.

Velmi polemický je závěr o tom, že posuzovaný případ je závažným případem zavinění z nedbalosti, kde přichází v úvahu trestní sankce. Obecně lze souhlasit se závěry některých rozhodnutí, jež dovodily konkrétní trestní odpovědnost za úraz u sportovce, který jednal úmyslně, byť se jednalo o nepřímý úmysl.[36] Trestní postih za nedbalostní trestné činy při sportovní činnosti by spíše neměl přicházet v úvahu, a pokud by se tak mělo stát, měl by být zdůvodněn mimořádnými skutečnostmi, které se vztahují ke konkrétní posuzované situaci. Mohlo by se jednat o mimořádně nepřiměřenou tvrdost, která se naprosto vymyká běžným situacím, jež se v jednotlivé sportovní disciplíně vyskytují, s tím, že by případně měla být brána v úvahu i předpokládaná výše rizika zranění sportovce s ohledem na charakter sportu, ale i s ohledem na to, zda jde o profesionálního či amatérského sportovce. V tomto článku jsem se zabýval v části šesté soukromoprávní odpovědností sportovce za úraz a komentoval jsem z mého pohledu správné a zcela nepochybně i průlomové rozhodnutí Nejvyššího soudu z května roku 2015, které v obdobné skutkové situaci dovodilo závěr dokonce o neexistenci občanskoprávní odpovědnosti při „nepodařeném skluzu nevybočujícího z běžného způsobu hry,“ při obdobně vzniklém následku. I s přihlédnutím k tomuto závěru by neměly obstát hodnotící skutečnosti dovozující trestní odpovědnost hráče v tomto polemickém rozhodnutí Nejvyššího soudu.[37]

V současné době existují teoretické i judikatorní závěry vztahující se k aplikaci přípustného rizika ve vztahu k tzv. úpadkovým deliktům (§ 222 až 227 tr. zákoníku) a je celkem správně dovozováno, že nelze sice úplně vyloučit u daných trestných činů aplikaci přípustného rizika jako okolnosti vylučující protiprávnost, ale půjde o situace spíše výjimečné, nikoliv o případy obvyklého podnikatelského rizika.[38]

Sport je specifickým druhem společensky prospěšné činnosti, při které však vznikají újmy na zdraví a někdy bohužel dojde i ke smrti. Pro sport by však měly být podstatně benevolentnějším způsobem, než je tomu v jiných oblastech společensky prospěšné činnosti, uplatňovány hranice přípustného rizika.

8. Subsidiarita trestní represe

Trestní právo chrání určitý okruh společenských vztahů před společensky nejškodlivějšími jednáními a je nejpřísnějším prostředkem, který má stát k dispozici k ochraně právem chráněných společenských vztahů. Trestní právo má nastupovat tam, kde se ostatní právní prostředky ukáží jako neúčinné. Tomu odpovídá i formulace jedné ze základních zásad trestního práva hmotného, a to subsidiarity trestní represe, jak je vymezena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Stát by měl uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě, tzn. především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe do tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ má význam interpretační, když znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.[39] Při výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je nutné sice respektovat výkladové stanovisko Nejvyššího soudu,[40] ze kterého vyplývá mj., že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Na druhou stranu je však nutné opět poukázat na specifičnost veškerých otázek vztahujících se k trestnímu postihu sportovce za sportovní úraz. Faktická akceptace společnosti toho, aby nebyla vyvozována odpovědnost za sportovní úrazy, a to nejen trestněprávní, je zcela zřejmá. V případech, které sice nebudou naplňovat podmínky přípustného rizika, ale přesto se musí s okolnostmi rizika při sportovních úrazech počítat, je na místě u těchto potenciálně v úvahu přicházejících případů trestní odpovědnosti uplatňovat podstatně více a častěji materiální korektiv vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

9. Závěr

Při vzniku úrazu, který je způsoben při sportovní činnosti, bude vždycky nutné nalézt konkrétní hranici pro případnou soukromoprávní či trestněprávní odpovědnost sportovce. S ohledem na charakter sportu se nepodařilo doposud najít všeobecně akceptovatelné pravidlo. Tato skutečnost není dána jenom specifičností sportu jako takového, ale i rozdílností a množstvím jednotlivých sportovních aktivit, a to s přihlédnutím k chápání smyslu sportovních pravidel. V některých případech je při sportovní činnosti velmi obtížné rozlišit nedbalostní a úmyslné jednání. Při posuzování otázek vztahujících se k právní odpovědnosti sportovců je nutné také vzít v úvahu skutečnost, že neexistuje žádná větší společenská poptávka, na základě které by se mělo posuzovat sportovní jednání, byť s následky úrazu, jako rozpor s právními předpisy, neboť by tato skutečnost mohla mít za následek ztrátu či omezení atraktivity sportu jako společensky prospěšné činnosti. Na druhou stranu je třeba říci, že není ani obecně akceptovatelné nechat veškeré dění ve sportu při vzniku škodlivých následků, zvláště pak s porušením sportovních pravidel, mimo pozornost právního státu.

Autor je advokátem a pedagogem Fakulty právnické ZČU v Plzni.

Zkrácená verze tohoto článku byla přednesena na konferenci  Dny práva 2015 konané na Právnické fakultě MU v Brně  ve dnech 18. a 19. 11. 2015.