Příkaz k prohlídce vozidla versus právo na ochranu soukromí

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud předesílá, že k odůvodnění příkazu k prohlídce lze mít výhrady. Popis druhé „automobilové honičky“, která ani nebyla předmětem toho konkrétního řízení, byl nepřesný (např. dle videozáznamu lze stěžovateli přisvědčit, že z auta nevypadl). I když byl stěžovateli v minulosti uložen trest i za drogové delikty, tak se v jednom případě osvědčil ve zkušební době a v druhém případě na něj dopadla prezidentská amnestie, takže je třeba na něj z pohledu trestního práva pohlížet, jako by nebyl odsouzen. Ve třetím případě zkušební doba stěžovateli uplynula v květnu 2015. Soudce tedy mohl volit k odůvodnění příkazu vhodnější cestu, čímž by prokázal větší respekt k právu na respektování soukromí stěžovatele. Přes tyto výhrady však musí Ústavní soud konstatovat, že napadený příkaz nepředstavuje nepřijatelný zásah do základních práv stěžovatele. V návaznosti na kritéria, plynoucí jak z judikatury Ústavního soudu, tak i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, je třeba zdůraznit, že v příkazu bylo přesně vymezeno to, co je hledáno (injekční stříkačka). Závažnost deliktu, pro který je řízení vedeno – tedy přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu – podle Ústavního soudu v tomto konkrétním případě převážila nad zájmem na ochraně soukromí stěžovatele. Stěžovatel ostatně ještě bude mít možnost v průběhu trestního řízení zpochybnit důkazy získané na základě provedené prohlídky, orgány činné v trestním řízení přitom budou muset dbát o to, aby řízení proti stěžovateli bylo jako celek souladné s požadavky práva na spravedlivý proces. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1221/16 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud ČR