Přestupky proti majetku – do 30. 9. 2016 a po 1. 10. 2016

autor: doc. JUDr. Eva Horzinková, Ph.D., JUDr. Helena Kučerová, Ph.D.
publikováno: 18.04.2016

Komentář ke znění účinnému do 30. 9. 2016

K odst. 1:

Přestupky proti majetku tvoří hned po přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích druhou nejpočetnější skupinu přestupků páchaných na našem území, následovány přestupky na úseku veřejného pořádku a občanského soužití podle § 47 a § 49 zákona o přestupcích.

Společným objektem přestupků podle tohoto ustanovení je vlastnictví, resp. majetek, jehož ochrana je omezena na určité typy jednání, tvořící objektivní stránku jednotlivých skutkových podstat.

K možnosti postihu za všechna jednání podle tohoto ustanovení zákon vyžaduje úmyslné zavinění, subjektem těchto přestupků může být kdokoli.

Základním rozlišovacím kritériem pro posouzení, zda se v konkrétním případě jednání namířené proti majetku jiné osoby posoudí jako přestupek podle tohoto ustanovení nebo jako trestný čin proti majetku podle § 205 a násl. trestního zákoníku, je výše způsobené škody na cizím majetku.

Dojde-li k přestupku podle tohoto ustanovení mezi osobami blízkými, lze jej projednat pouze na návrh – blíže viz komentář k § 68 zákona o přestupcích.

K odst. 1 písm. a):

Úmyslné způsobení škody na cizím majetku jedním z taxativně vyjmenovaných způsobů je přestupkem za předpokladu, že způsobená škoda je nepatrná, tedy do 5 000 Kč, přičemž se vychází z trestněprávní doktríny. Od 1. 1. 2010 je hranice výše škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci a jiné majetkové hodnoty upravena v § 138 trestního zákoníku, přičemž škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč. Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.

Podle tohoto ustanovení bude posouzeno též jednání pachatele v jednotlivých případech, ve kterých přesto, že způsobená škoda na cizím majetku dosáhla vyšší hodnoty než nepatrné, orgány činné v trestním řízení dojdou k závěru, že nebyl naplněn znak společenské škodlivosti trestného činu.

Objektivní stránka komentovaného přestupku spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí majetek tím, že se jej zmocní (krádež), přisvojí si cizí majetek, který mu byl svěřen (zpronevěra), nebo že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (podvod).

Za krádež, zpronevěru nebo podvod podle tohoto ustanovení je třeba považovat jednání pachatele, který svým jednáním způsobí na cizím majetku nepatrnou škodu, tj. maximálně 4 999 Kč. V případě způsobené škody dosahující nejméně 5 000 Kč se bude zpravidla jednat o trestný čin podle § 205 (krádež), § 206 (zpronevěra) nebo § 209 (podvod) tr. zákoníku.

Věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do dispozice, tedy do faktické moci (držení) s tím, aby s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (dále jen „věc“) nakládal určitým způsobem. Jde tedy zpravidla o věc individuálně určenou, přičemž věci zastupitelné mohou být zpronevěřeny, má-li držitel povinnost vrátit tytéž věci, anebo jestliže se jejich přisvojením zbaví možnosti je vrátit (např. utracením svěřených peněz, pokud pachatel nemá jiné finanční prostředky k jejich vrácení). Věci svěřené jsou např. peníze, které má zaměstnanec pošty doručit příjemci, zavazadla v úschovně zavazadel, kabát předaný šatnáři v kině, kožich předaný ke krejčovské úpravě, televizor či jiná věc předaná k opravě apod.

Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Pachatel tím vyloučí vlastníka věci nebo jejího oprávněného držitele z dispozice a nakládání s věcí, např. tím znemožní svěřiteli navrátit věc jejímu původnímu určení, a zpravidla sobě nebo jinému obstará z věci nikoli jen přechodný prospěch.

Objektivní stránka této alternativní skutkové podstaty může záležet i ve zničení či poškození věci z cizího majetku, jejíž hodnota nedosahuje 5 000 Kč, a také, což je pro oblast přestupků výjimečné, v pokusu takového jednání. Pokus jako jedno z vývojových stádií protiprávní činnosti u přestupků, na rozdíl od úmyslných trestných činů, není trestný, s výjimkou případů, kdy za přestupek zákonodárce pokus výslovně označil. To vyplývá přímo z definice přestupku uvedené v § 2 odst. 1, podle níž je za přestupek považováno zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Ve správním trestání chybí obdoba § 21 tr. zákoníku, podle něhož je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, přičemž se pokusem rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Zničení cizí věci, její poškození nebo učinění neupotřebitelnou, je-li tím způsobena na cizím majetku škoda nikoli nepatrná, tedy škoda ve výši minimálně 5 000 Kč, je trestným činem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

Pro úplnost dodejme, že ke kvalifikaci skutku podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku nepostačuje, aby byl pachatel v posledních třech letech pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku proti majetku – srovnej judikaturu níže.

K odst. 1 písm. b):

Neoprávněné užívání cizí věci záleží v jejím dočasném užívání oproti jednání uvedenému pod písm. a) tohoto ustanovení, které směřuje k trvalému přisvojení si této věci.

Z formálního znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, neoprávněného užívání cizí věci, v úmyslu takovou věc přechodně užívat, přičemž se jedná o věc nikoli malé hodnoty, tedy s odvoláním na § 138 odst. 2 v návaznosti na odst. 1 tr. zákoníku dosahující minimálně 25 000 Kč, vyplývá, že v případě přestupku se bude jednat o užívání cizí věci nižší než uvedené hodnoty. Zmocnění se motorového vozidla v úmyslu jej přechodně užívat je rovněž kvalifikováno jako trestný čin, a to bez ohledu na hodnotu takového vozidla, která v tomto případě není formálním znakem skutkové podstaty trestného činu.

O přestupek neoprávněného užívání cizího majetku se nebude jednat v případě, jestliže pachatel s cizí věcí, které se zmocnil v úmyslu ji užívat jen přechodně, naloží tak, že poškozenému natrvalo odejme či znemožní obnovení dispozičního práva k této věci, případně toto výrazně ztíží (např. odloží věc na takovém místě, kdy její navrácení poškozenému je závislé na náhodě). V takovém případě půjde o přestupek krádeže podle písm. a) tohoto ustanovení – viz judikaturu níže.

NOZ upravuje nalezení věci a další nakládání s ní v § 1051 a násl. V § 1052 je výslovně stanovena povinnost nálezce vrátit ztracenou věc tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi.

Přestupkem podle tohoto ustanovení je přisvojení si cizí věci, jestliže její hodnota je nepatrná, tj. nedosahuje částky 5 000 Kč, a to buď nálezem, nebo jinak, bez přivolení oprávněné osoby. V případě cizí věci, jejíž hodnota je nikoli nepatrná, tedy přesahuje částku 5 000 Kč, se bude jednat o skutkovou podstatu trestného činu zatajení věci, upravenou v § 219 tr. zákoníku. Vedle hodnoty přisvojené věci je dalším podstatným rozlišovacím kritériem materiální korektiv formálního pojetí trestného činu – společenská škodlivost. Nebude-li v konkrétním případě s ohledem na okolnosti případu dána škodlivost jednání osoby (porušení nebo ohrožení zájmu společnosti), nebude naplněna ani skutková podstata přestupku a správní orgán řízení o přestupku zastaví podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť skutek, o němž se vede řízení, není přestupkem.

Přisvojení si cizí věci jinak může být např. omylem vlastníka nebo osoby, která si věc přisvojila. Jednání osoby, která si věc přisvojila, spočívající ve využití omylu vlastníka, by mohlo být za splnění dalších zákonem stanovených podmínek posouzeno jako podvod podle § 209 tr. zákoníku, jehož se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Za přisvojení si cizí věci jinak bez přivolení oprávněné osoby považuje judikatura i situaci, kdy sice osoba získá věc v souladu s právem, ale posléze věc v rozporu s právními předpisy odmítla oprávněné osobě vydat.

Přivolení oprávněné osoby je okolností vylučující protiprávnost, tj. okolností, která zbavuje pachatele přestupku odpovědnosti za spáchané jednání.

K odst. 1 písm. c):

Komentované ustanovení je společensky méně nebezpečnou obdobou trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou nebo jako odměna za něj, nebo věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou výše.

Trestný čin podílnictví lze podle § 215 odst. 1 trestního zákoníku spáchat též z nedbalosti za předpokladu, že pachatel ukryje anebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli malé hodnoty.

Hodnota převedené věci však není pro posouzení, zda jde o přestupek nebo trestný čin, rozhodující, neboť v úmyslné podobě není hodnota věci formálním znakem skutkové podstaty skutku. V tomto ohledu z hlediska právní kvalifikace rozhodující rozdíl mezi trestným činem a přestupkem spočívá ve způsobu získání převedené věci – u přestupku přestupkem jiné osoby, u trestného činu trestným činem rovněž spáchaným jinou osobou.

Pro převedení věci je podstatné, zda pachatelem převzatá věc byla opatřena jako ekvivalent za věc, která byla získána přestupkem. Není podstatné, na základě jakého právního či faktického úkonu k opatření takové věci došlo (koupě, darování, faktické předání k užívání). Z hlediska odpovědnosti za přestupek je důležité, aby pachatel věděl, že věc, kterou na sebe převedl, byla opatřena za věc získanou jinou osobou přestupkem.

Zákonem výslovně požadované úmyslné zavinění kryje též vědomost pachatele přestupku o tom, že věc byla získána spácháním přestupku. K naplnění jeho subjektivní stránky je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v tomto ustanovení zákona získána, je přestupkem, přičemž je správní orgán povinen vyřešit jako předběžnou otázku, jak byla získána věc, kterou na sebe nebo na jiného podílník převedl.

Pokud se nepodaří ztotožnit (tj. zjistit) pachatele, který věc odcizil, nelze vyloučit, že věc mohla být odcizena i osobou, která odpovědnosti za přestupek nepodléhá, např. osobou mladší 15 let, a není za této situace možné učinit jednoznačný právní závěr, že předmětná věc byla získána přestupkem spáchaným jinou osobou, což vede k tomu, že není možné ani jednání obviněného z přestupku, který se na takovém činu podílí způsobem popsaným v komentovaném ustanovení, kvalifikovat jako přestupek této skutkové podstaty. To však neznamená, že u obviněného z přestupku nemůže jít o protiprávní jednání postižitelné podle písm. b) tohoto ustanovení.

Ve výroku o vině rozhodnutí o přestupku je nezbytná přesná identifikace věci, která se stala předmětem určitého přestupku, což má význam zejména pro přezkoumatelnost rozhodnutí.

Ze zákonných znaků komentovaného přestupku „ukryje nebo na sebe nebo jiného převede“ vyplývá, že pachatel tohoto přestupku musí s předmětem útoku, cizí věcí, která byla získána přestupkem spáchaným jinou osobou, určitým způsobem nakládat, případně mít nad ní určitou dispoziční moc. Zákonný znak „ukrývání“ není dán, pokud se pachatel k takové věci vůbec nedostane, nijak s ní nenakládá a nevykonává nad ní jakoukoli dispoziční moc. V zákonném znaku „ukrývání“ nelze proto spatřovat jakoukoli činnost, kterou se ztěžuje nebo znemožňuje převzetí věci osobami k tomu povolanými, např. pouhé bránění oprávněné osobě v převzetí věci.

K odst. 2:

Za všechna uvedená jednání může správní orgán v nezkráceném řízení o přestupku uložit maximální pokutu ve výši 15 000 Kč, v řízení blokovém může být uložena pokuta do 5 000 Kč v souladu s § 13 odst. 2 zákona o přestupcích. Touto administrativně jednodušší formou mohou přestupky proti majetku projednat též orgány Policie České republiky v souladu s § 86 písm. a) zákona o přestupcích a strážníci obecní (městské) policie podle § 86 písm. d) bod 1 téhož zákona.

Taktéž do tohoto ustanovení, podobně jako např. u přestupků proti veřejnému pořádku, doplnila novelizace zákona o přestupcích, provedená zákonem č. 494/2012 Sb., s účinností od 15. 1. 2013 (k účinnosti viz komentář k § 30 tohoto zákona), sankci v podobě zákazu pobytu. V daném případě se totiž pokuta jako jediná sankce často míjela účinkem (napomenutí by bylo nedostatečné), a to zejména s ohledem na její špatnou vymahatelnost. Finanční postih v mnoha případech nebyl dostatečně účinným nástrojem k eliminaci určitých negativních skutečností narušujících veřejný pořádek nebo dobré mravy. V praxi dochází nezřídka například k tomu, že jsou pokutovány osoby pro porušování obecně závazné vyhlášky obce zakazující konzumaci alkoholu nebo žebrání na některých veřejných prostranstvích v obci. Dalším příkladem jsou osoby, které opakovaně a úmyslně způsobují škodu na cizím majetku krádeží, zničením či poškozením věci z takového majetku anebo opakovaně a úmyslně narušují občanské soužití drobným ublížením na zdraví, to vše samozřejmě za předpokladu, že jejich jednání je kvalifikováno jako přestupek. Pokud však odmítají pokutu uhradit a neúspěšné je zde i provedení exekuce (například pro nedostatek jejich majetku), zavedl zákonodárce nový typ sankce v podobě zákazu pobytu – blíže viz komentář k § 15a tohoto zákona.

Komentář ke znění účinnému od 1. 10. 2016:

Podobně jako u přestupků proti občanskému soužití cílem nové právní úpravy přestupků proti majetku není zavádění nových skutkových podstat přestupků, ale úprava znění, které obsahovalo v jednom ustanovení několik forem protiprávního jednání. Jejich nové legislativně technické rozčlenění je přesnější a lépe vyhovuje požadavku jejich evidence tak, aby bylo možné jednotlivé skutky evidovat odděleně. K naplnění subjektivní stránky je u všech přestupků podle tohoto ustanovení vyžadován úmysl; u komentovaných skutkových podstat došlo ke zvýšení horní hranice sazby pro uložení pokuty, vedle pokuty je za všechny přestupky proti majetku možné uložit současně i zákaz pobytu.

Skutkové podstaty přestupků proti majetku podle odst. 1 až odst. 3 budou předmětem záznamu do evidence přestupků, vedené Rejstříkem trestů, čímž bude zabezpečena jejich přesná evidence za účelem umožnění ukládání přísnějších sankcí v případech jejich recidivy. Dojde-li k opakovanému uznání vinným za přestupek podle tohoto ustanovení, zvyšuje se v zákonem stanovených případech horní hranice pokuty z 20 000 Kč na 30 000 Kč. Podle § 91a je přestupek spáchán opakovaně, jestliže ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o stejném přestupku, z něhož byl obviněný uznán vinným, do jeho spáchání neuplynulo dvanáct měsíců – viz blíže komentář k posledně citovanému ustanovení zákona o přestupcích.

Přestupky podle odst. 1 až odst. 3 jsou delikty návrhovými, došlo-li k jejich spáchání mezi osobami blízkými, což znamená, že mohou být projednány pouze na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka.

Podle znění § 50, které nabývá účinnosti dnem 1. 10. 2016, se budou posuzovat skutky spáchané nejdříve v uvedený den. Řízení o přestupcích, které byly spáchány do 30. 9. 2016, budou dokončena podle znění zákona účinného do 30. 9. 2016, stejně jako řízení, která byla zahájena nejdříve dne 1. 10. 2016, ale skutek, pro který se řízení vede, byl spáchán před tímto datem.

Viz též komentář k odst. 1 ke znění účinnému do 30. 9. 2016.

K odst. 1:

K odst. 1 písm. a):

Objektivní stránka komentovaného přestupku spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí majetek tím, že se jej zmocní (krádež), přičemž za krádež podle tohoto ustanovení je třeba považovat jednání pachatele, který svým jednáním způsobí na cizím majetku nepatrnou škodu, tj. maximálně 4 999 Kč. V případě způsobené škody dosahující nejméně 5 000 Kč se bude zpravidla jednat o trestný čin podle § 205 (krádež) tr. zákoníku.

K odst. 1 písm. b):

Objektivní stránka přestupku podle písm. b) spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí majetek, který mu byl svěřen (zpronevěra); za zpronevěru podle tohoto ustanovení jako v předchozím případě je třeba považovat jednání pachatele, který svým jednáním způsobí na cizím majetku nepatrnou škodu, tj. maximálně 4 999 Kč. V případě způsobené škody dosahující nejméně 5 000 Kč se bude zpravidla jednat o trestný čin podle § 206 tr. zákoníku (zpronevěra).

K odst. 1 písm. c):

Objektivní stránku skutkové podstaty přestupku podle písm. c) naplní pachatel úmyslným způsobením škody na cizím majetku podvodem, to znamená, že pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti. I zde se musí jednat o nepatrnou škodu, jinak pachateli hrozí trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

K odst. 1 písm. d):

Přestupku podle tohoto ustanovení se pachatel dopustí úmyslně způsobenou škodou na cizím majetku zničením nebo poškozením věci z takového majetku, jejíž hodnota nedosahuje 5 000 Kč. Zničení cizí věci, její poškození nebo učinění neupotřebitelnou, je-li tím způsobena na cizím majetku škoda nikoli nepatrná, tedy škoda ve výši minimálně 5 000 Kč, je trestným činem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

K odst. 2 písm. a):

Neoprávněné užívání cizího majetku záleží v jeho dočasném užívání oproti jednání uvedenému v odst. 1 pod písm. a) komentovaného ustanovení, které směřuje k trvalému přisvojení si této věci.

O přestupek neoprávněného užívání cizího majetku se nebude jednat v případě, jestliže pachatel s cizí věcí, které se zmocnil v úmyslu ji užívat jen přechodně, naloží tak, že poškozenému natrvalo odejme či znemožní obnovení dispozičního práva k této věci, případně toto výrazně ztíží (např. odloží věc na takovém místě, kdy její navrácení poškozenému je závislé na náhodě). V takovém případě půjde o přestupek krádeže podle odst. 1 písm. a) tohoto ustanovení – viz judikaturu níže.

K odst. 2 písm. b):

V § 1052 NOZ je výslovně uvedeno, že ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi proti úhradě nutných nákladů a nálezného. Nelze-li z okolností poznat, komu má být věc vrácena (a nepovažuje-li se za opuštěnou), oznámí nálezce bez zbytečného odkladu nález obci, na jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří dnů; byla-li však věc nalezena ve veřejné budově nebo ve veřejném dopravním prostředku, odevzdá nálezce nález provozovateli těchto zařízení, který se zachová podle jiných právních předpisů, a není-li jich, postupuje, jako by byl nálezcem.

Přivolení oprávněné osoby je okolností vylučující protiprávnost, tj. okolností, která zbavuje pachatele přestupku odpovědnosti za spáchané jednání.

K odst. 2 písm. c):

Viz komentář k odst. 1 písm. c) ve znění účinném do 30. 9. 2016.

K odst. 3:

Objektivní stránka u úmyslného způsobení škody na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem, nebo zničením nebo poškozením věci z takového majetku může záležet v pokusu takového jednání, což je pro oblast přestupků výjimečné. Pokus jako jedno z vývojových stádií protiprávní činnosti u přestupků, na rozdíl od úmyslných trestných činů, není trestný, s výjimkou případů, kdy za přestupek zákonodárce pokus výslovně označil. To vyplývá přímo z definice přestupku uvedené v § 2 odst. 1, podle níž je za přestupek považováno zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Ve správním trestání chybí obdoba § 21 tr. zákoníku, podle něhož je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, přičemž se pokusem rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

K odst. 4 a 5:

Ustanovení specifikují maximální výši pokut, které lze za jednotlivé skutkové podstaty přestupků proti majetku ve správním řízení uložit (20 000 Kč) a podobně jako v případě přestupků proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 a přestupků proti občanskému soužití podle § 49 se v případě opakovaného spáchání stejného přestupku, tj. do dvanácti měsíců od právní moci rozhodnutí o předchozím přestupku, horní hranice pokuty výrazně zvyšuje (na 30 000 Kč). Za všechny přestupky proti majetku, včetně těch ve stadiu pokusu, zákon výslovně připouští vedle pokuty uložit rovněž sankci zákazu pobytu, a to až na 3 měsíce – blíže viz komentář k § 15a zákona. K pojmu stejný přestupek viz komentář k § 91a zákona.

Přestupky proti majetku mohou v blokovém řízení projednávat orgány Policie České republiky v souladu s § 86 písm. a), orgány Vojenské policie podle § 86 písm. b) zákona o přestupcích a strážníci obecní (městské) policie podle § 86 písm. e) bod 1 téhož zákona. Maximální výši blokové pokuty stanoví v těchto případech obecné ustanovení § 13 odst. 2 citovaného zákona (5 000 Kč).

Z publikace Zákon o přestupcích s komentářem a judikaturou. Koupit lze ZDE.