Přemysl Raban a kol.: Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva.

Prof. JUDr. Přemysla Rabana ne­ní třeba představovat. Jde o známou osobnost soukromého práva. Prof. Ra­ban pak zvažoval, které z osob, jež se v rámci ČR věnují smluvnímu právu, pozve do autorského kolektivu. Jeho volba padla na JUDr. Jarmilu Brčákovou, JUDr. Lenku Dobešovou, Ph.D., JUDr. Ladislava Kryma, JUDr. Aleše Rozehnala, Ph.D., JUDr. Ing. Otakara Schlossbergera, Ph.D., prof. JUDr. Ji­řího Srstku, JUDr. Ing. Radku Zahrad­níkovou, Ph.D., LL.M. a JUDr. Adama Zítka, Ph.D. Grafy pro celou publikaci provedl JUDr. Libor Čihák. 

Vzhledem k tomu, že nový český ob­čanský zákoník má nabýt účinnosti k 1. 1. 2014, dostává se k nám recenzo­vaná publikace právě včas. Autoři se zaměřují na otázky třídění závazků, smlouvy a změny závazků, za­jištění a utvrzení dluhů a zániku závazků.

Předmětem jejich pozornosti jsou i zá­vazky z právních jednání, tj. závazky k převedení věci do vlastnictví jiného a přenechání věci k užití jinému. Auto­ři se zabývají též mj. podrobně výkonem závislé práce, koupí, dílem, přepravou, závazky ze schovacích smluv, závazky ze smluv příkazního typu a závazky z ban­kovních operací.

Dále navazuje pojednání o společ­nosti, tichém společenství, odvážných smlouvách, závazcích ze zaopatřova­cích smluv a závazcích z právního jed­nání jedné osoby. Publikaci pak uzavírají kapitoly pod nadpisem Závazky z deliktů a jiných právních důvodů. V naší skromné recenzi nemůžeme pojednat o všech otázkách. Připomeň­me však novou úpravu uzavírání smluv, koupě a díla.Podle nového občanského zákoníku nebude vůči všem osobám postupová­no shodně. Při výkladu právních jednání (práv­ní jednání nahrazuje dosud vžitý pojem právní úkon) budeme totiž muset odli­šit jednání v právním styku podnikatelů.

V právním styku podnikatelů se totiž (kromě výkladu podle ustanovení § 555 až 558 odst. 1 NOZ, který vychází z obchodněprávní úpravy) přihlíží podle vý­kladového ustanovení § 558 odst. 2 NOZ k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jenž nemá donucovací účinky (tedy před dispozitivními ustanovení­mi), jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana mu­sela určitou zvyklost znát a s postupem podle ní byla srozuměna.

Co se týká formy právních jednání, každý má právo zvolit si pro právní jed­nání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Písemnou formu vyžaduje jednání, kte­rým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší. Formě právních jednání se dále věnuje ustanovení § 561 až 563 NOZ.

Navazující ustanovení § 564 NOZ pak určuje, že vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah práv­ního jednání změnit projevem vůle v té­že nebo přísnější formě; vyžaduje-li tu­to formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje (tato úprava za středníkem je obsahově blíz­ká dosavadní úpravě v § 272 obchodní­ho zákoníku). Úpravě smluv se pak v NOZ věnuje ustanovení § 1724 až 1784. V ustanovení § 1725 se obecně určuje, že je smlouva uzavřena, jakmile si stra­ny sjednají její obsah. V mezích právní­ho řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a její obsah určit. To se může jevit shodné s právní úpravou předchozí.

Jsou zde však i speciální ustanovení. Smlouvy, které se uzavírají s použitím úprav smluvních typů, by měly obsaho­vat tzv. podstatné náležitosti. Je však určeno v § 1726, že považují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve sku­tečnosti neujednaly náležitost, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li zvláště s přihlédnutím k jejich ná­slednému chování rozumně předpoklá­dat, že by smlouvu uzavřely i bez ujed­nání této náležitosti. Otázkou pak zůstává, zda to může být náležitost jakákoli, a to i taková, která by byla pro daný smluvní typ určující. Text zákona náležitosti nijak neomezuje, na otázku lze tedy zřejmě odpovědět klad­ně. Daná smlouva by se pak měla řídit právní úpravou příslušného smluvního typu, což může být náročné na provede­ní tohoto ustanovení.

Ustanovení § 1726 pak dále uvádí, že dala-li některá ze stran již při uzavírání smlouvy najevo, že dosažení shody o ur­čité náležitosti je předpokladem k uzavře­ní smlouvy, má se za to, že smlouva uza­vřena nebyla; tehdy ujednání o ostatních náležitostech strany nezavazuje, ani byl -li o nich vyhotoven zápis. Zde může jít o jakoukoli, byť obecně nepodstatnou ná­ležitost, která se takto stává podstatnou.

Následující ustanovení § 1727 upra­vuje tzv. závislé smlouvy, a to standard­ním způsobem. Každá ze smluv se posu­zuje samostatně, ledaže jsou to smlouvy závislé, když vznik každé z nich je pod­mínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy. Strany by měly při uzavírání smluv postupovat poctivě. Ustanovení § 1729 odst. 2, při splnění podmínek určených v § 1729 odst. 1 stanoví, že strana, kte­rá jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu. Náhrada však bude nanejvýš v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuza­vřené smlouvy v obdobných případech.

Co se týká koupě, pak podle základ­ního ustanovení, tj. podle § 2079 NOZ se kupní smlouvou prodávající zavazu­je, že vlastnické právo k ní, a kupující se zava­zuje, že věc převezme a zaplatí prodáva­jícímu kupní cenu. Neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou prodávající a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně. Z občanskoprávní kupní smlouvy vznik­ne prodávajícímu povinnost předmět kou­pě kupujícímu odevzdat a kupujícímu po­vinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu cenu. Následné ustanovení § 2080 upravu­je, že kupní cena je ujednána dostateč­ně určitě, je-li ujednán alespoň způsob jejího určení. To se může stát např. sjed­náním příslušného kalkulačního vzorce.

Oproti dřívější právní úpravě v ob­chodním zákoníku je do NOZ zařazeno potřebné ustanovení § 2081. Upravuje otázku nákladů spojených s odevzdá­ním a převzetím věci. Náklady spojené s odevzdáním věci v místě plnění nese prodávající. Náklady spojené s převze­tím věci nese kupující. NOZ pak řeší v ustanovení § 2082 otázku, kdy přechází na kupujícího ne­bezpečí škody na věci. Nebezpečí škody na věci přechází na kupujícího současně s nabytím vlastnického práva. Nabude-li kupující vlastnické právo před odevzdá­ním věci, má prodávající až do odevzdá­ní věci práva a povinnosti schovatele. Pokud je uzavřena smlouva s odkladací podmínkou, přechází nebezpečí ško­dy na věci na kupujícího nejdříve dnem splnění podmínky. Tomu, kdo koupí budoucí věci tzv. úhrnkem nebo s nadějí na nejisté budou­cí užitky, patří v souladu s ustanovením § 2083 všechny užitky řádně vytěžené. Nese však ztrátu, bylo-li jeho očekává­ní zmařeno. Jsou-li při ujednávání kupní smlouvy vady na věci, o nichž prodávající ví,  pro­kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt dávající na ně podle ustanovení § 2084 upozorní kupujícího. Ustanovením § 2084 končí Obecná ustanovení pod nadpisem Koupě a ná­sleduje právní úprava Koupě movité věci.

Podle důvodové zprávy je mobiliární koupě vymezena předmětem, kterým je movitá věc. Nerozhoduje přitom výcho­zí stav, ale stav, v jakém má kupující věc nabýt. Proto se ustanoveními o koupi movitých věcí spravují i případy, kdy je prodána součást věci nemovité (plody, materiál ze stavby nebo z lomu apod.), kterou má kupující nabýt podle smlou­vy jako věc movitou. Zároveň se stano­ví kritéria pro rozlišení kupní smlouvy od smlouvy o dílo, což má praktický vý­znam při koupi věci, která ještě není vy­robena. Tato kritéria jsou formulována jako hledisko materiálu a hledisko prá­ce a vycházejí z dosavadní úpravy (§ 410 obchodního zákoníku).

Důvodová zpráva se zvlášť nezmiňuje o případu montáže věci, jak činí § 410 obchodního zákoníku, neboť i v tomto případě se podle důvodové zprávy jed­ná o hledisko činnosti a případ musí být posouzen podle tohoto kritéria (tj. zda montáž je činnost z hlediska závazku podstatná čili nic). Základní ustanovení § 2085 určuje, že jako koupě movité věci se posoudí každá koupě, jejímž předmětem není nemovi­tá věc, jakož i koupě součásti nemovité věci, má-li kupující podle smlouvy nabýt součást po oddělení jako věc movitou. Za kupní smlouvu se vždy považuje smlou­va o dodání spotřebního zboží, které je nutné sestavit nebo vytvořit. Mají-li strany vůli uzavřít kupní smlou­vu bez určení kupní ceny, platí za ujedna­nou kupní cena, za niž se týž nebo srov­natelný předmět v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek ob­vykle prodává. Smlouva o dodání věci, která má být teprve vyrobena, se posoudí jako kup­ní smlouva, ledaže se ten, komu má být věc dodána, zavázal předat druhé stra­ně podstatnou část toho, čeho je k vyro­bení věci zapotřebí. Za kupní smlouvu se nepovažuje smlou­va, podle níž převážná část plnění doda­vatele spočívá ve výkonu činnosti.

Smlouva o dodání zboží, které má být teprve vyrobeno, se tedy považuje za kup­ní smlouvu, ledaže strana, které má být zboží dodáno, se zavázala předat druhé straně podstatnou část věcí, jichž je za­potřebí k výrobě zboží. Za kupní smlou­vu se nepovažuje smlouva, podle níž pře­vážná část závazku strany, která má zboží dodat, spočívá ve vykonání činnosti ne­bo závazek této strany zahrnuje montáž zboží, která, i když ji NOZ neuvádí sa­mostatně, je též činností.

Lze předvídat, že i nadále smlouva o dí­lo bude společně se smlouvou kupní tvo­řit dvojici nejčastěji používaných smluv. Zásadní rozdíl mezi oběma smluvními typy spočívá v určení, zda jde o zhoto­vení věci, nebo o činnost. Půjde-li o čin­nost, použijeme smlouvy o dílo nebo ji­nou smlouvu (nebude-li činnost splňovat podmínky činnosti, na kterou je možno uzavřít smlouvu o dílo), bude-li se jed­nat o zhotovení věci, rozlišujeme zásad­ně, kdo přitom opatřil podstatnou část věci (případně vstupů ke zhotovení věci). Pokud podstatnou část opatřil objedna­tel, jedná se o smlouvu o dílo. Je-li pod­statná část věci opatřena prodávajícím, jde o smlouvu kupní. V rámci úpravy díla hodnotíme pozi­tivně, že se nový občanský zákoník spe­ciálně věnuje otázkám staveb. Velmi kladně hodnotíme úpravu § 2628 NOZ o převzetí stavby. Zde se určuje, že ob­jednatel nemá právo odmítnout převze­tí stavby pro ojedinělé drobné vady, kte­ré samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby ani funkčně ne­bo esteticky, ani její užívání podstatným způsobem neomezují. U staveb se totiž ojedinělým drobným vadám (např. u nátěrů) nelze prakticky vyhnout. Ostatně i zahraniční úpravy s tím počítají (např. v podmínkách pro provádění staveb v Německu); ostatně z reality vycházela již úprava hospodář­ského zákoníku, která byla širší a týka­la se i ojedinělých drobných nedodělků. Obchodní zákoník, který - pokud si to strany nedohodly - takové ustanovení ne­obsahoval, se jeví příliš přísný. Zdůraz­něme však, že musí jít jen o vady usta­novením § 2628 definované.

Pokud se jedná o práva z vadného provedení, upozorňuje důvodová zpráva NOZ, že občanský zákoník vymezil do­bu, do které mohou být uplatněny, tře­mi léty (§ 646 odst. 3), obchodní záko­ník pěti léty (§ 562 odst. 2). NOZ zde vychází z úpravy obchodního zákoníku. Prováděcí předpis však může v odůvod­něných případech stanovit zkrácení této doby pro některé části stavby až na dva roky. Je zde však také určeno: „Ujednají -li strany zkrácení této doby, nepřihlíží se k tomu, je-li objednatel slabší stranou.“ Kdy jsou se zhotovitelem zavázány společně a nerozdílně i jiné osoby a kdy se zhotovitel zprostí „povinnosti za vady stavby“ upravuje ustanovení § 2630 NOZ.

O nadepsané publikaci je možno říci, že nejen že přichází na pulty knihkupec­tví právě včas a pomůže celé právnické obci, ale bezesporu ji lze též hned využí­vat jako vysokoškolskou učebnici. Auto­rům lze za dílo vyslovit uznání.

Můžete koupit v nakladatelství Václav Klemm v Brně, či objednat např. z d e 

❖ prof. JUDr. KAREL MAREK, CSc., Univerzita Sting, Brno-Jundrov