Předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, aneb o nás a bez nás


autor: JUDr. Marie Rychtářová a Mgr. Hana Jandová
publikováno: 24.01.2019

Základ pro rozhodnutí soudu rozsudkem pro zmeškání představují pouze tvrzení žalobce obsažená v žalobě, pokládaná za „nesporná“. Rozsudek pro zmeškání se opírá o předpoklad, že žalovaný žádným způsobem tvrzení žalobce nezpochybňuje, nečiní žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy a k nařízenému prvnímu jednání se nedostaví. Kontumační rozsudky ve své podstatě vychází z toho, že druhá procesní strana v řízení nehájí svá práva (nemá žádné argumenty ani důkazy proti správnosti skutkových tvrzení žalobce), přestože k tomu měla možnost.

Rozsudkem pro zmeškání soud může rozhodnout pouze za situace, kdy jsou splněny veškeré následující zákonné předpoklady: žalovanému byla soudem doručena žaloba do vlastních rukou, žalovanému bylo doručeno do vlastních rukou předvolání k jednání nejméně deset dní přede dnem jeho konání, žalovaný byl o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání poučen, resp. byl konkrétně poučen o tom, jaké konkrétní následky zákon pro případ jeho zmeškání předvídá, žalovaný se k prvnímu jednání ve věci bez omluvy nedostavil, k prvnímu jednání ve věci se dostavil žalobce a navrhl vydání rozsudku pro zmeškání, na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě je možné rozhodnout v neprospěch žalovaného, rozsudek pro zmeškání je přípustný a nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

Prvním předpokladem pro vydání kontumačního rozsudku je řádné doručení předvolání k prvnímu projednání věci samé (§ 115 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv k jinému soudnímu úkonu, nejméně deset dnů před jeho konáním, a doručenížaloby žalovanému. Náhradní doručení této písemnosti není vyloučeno. Písemnost určenou do vlastních rukou (obsahující předvolání k jednání s poučením o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání a žalobu) lze tedy doručit žalovanému též uložením.[1] Bylo by nepřípustné vydání rozsudku pro zmeškání, pokud by žalovanému sice byla doručena řádně žaloba, nicméně již by mu nebylo řádně doručeno doplnění žaloby obsahující vylíčení nových skutkových okolností.[2]

Rozsudek pro zmeškání může soud vydat pouze při prvním jednání, které se ve věci koná. Prvním jednáním se pak rozumí jen jednání, které skutečně proběhlo. Nejde o něj, jestliže bylo účastníkům ještě přede dnem, kdy se mělo uskutečnit, doručeno vyrozumění o jeho odročení. Není-li však jednání ve věci zrušeno nejpozději den před jeho stanoveným termínem a dostaví-li se žalovaný k tomuto jednání, nelze při pozdějším jednání již vydat rozsudek pro zmeškání, i když se předchozí „první jednání“ nekonalo.[3] Kontumační rozsudek nelze vydat ani tehdy, když se žalovaný dostaví k prvnímu uskutečněnému jednání a k dalším jednáním se bez omluvy již nedostavuje.

Klíčovým předpokladem rozsudku pro zmeškání je okolnost, že žalovaný první jednání, které se ve věci konalo, zmeškal, tedy, že se k němu bez předchozí omluvy nedostavil. Omluva žalovaného musí být včasná (musí dojít soudu před zahájením prvního jednání ve věci) a musí být důvodná (žalovaný musí tvrdit takové skutečnosti, které jsou způsobilé jeho neúčast u jednání omluvit). Ustanovení § 153b o. s. ř. neukládá, aby ten, kdo se z nařízeného jednání soudu omlouvá, svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že omluva účastníka je důvodná jen tehdy, jestliže jsou soudu oznámeny konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejm. jaké konkrétní okolnosti mu brání v neúčasti, kdy se o nich dozvěděl, a že časovou kolizi nebylo možné vyřešit jinak.[4] Již samotné tvrzení žalovaného o jeho nemoci je způsobilé omluvit jeho neúčast u jednání. Případné následné zjištění o tom, že účastník neinformoval soud v omluvě pravdivě o důvodech, pro které se k jednání nedostavil, jsou důvodem k použití pořádkového opatření ve smyslu § 53 o. s. ř.[5]  Omluvu lze provést kteroukoli formou podání uvedenou v § 42 odst. 1 o. s. ř. Omluví-li žalovaný svou neúčast  prostřednictvím dopisu odeslaného poštou, nese riziko, že se omluva k soudu nedostane včas, tedy před vynesením rozsudku pro zmeškání.[6] Soudní praxe dovodila, že o řádnou omluvu se jedná i v případě telefonického sdělení.[7]

Rozsudek pro zmeškání nelze vydat, pokud se k prvnímu jednání ve věci žalobce nedostaví. Autorky se v praxi často setkávají s podáními zástupců žalobců, kteří v rámci omluvy své neúčasti na jednání soudu zároveň požádají (v případě nepřítomnosti žalovaného) o vyhovění žalobě vydáním rozsudku pro zmeškání. Návrh na vydání kontumačního rozsudku je však nutné učinit při jednání ústně do protokolu a nelze jej nahradit předem učiněným podáním.[8] Navrhne-li žalobce ve svém podání vydání rozsudku pro zmeškání, je tedy nutné, aby tento návrh při jednání zopakoval. Neučiní-li tak, soud nemůže jeho návrhu vyhovět a věc projedná. O tom, že soud nevyhoví návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání, nevydává zvláštní rozhodnutí a ani se s tímto návrhem nemusí vypořádat v rámci odůvodnění rozsudku. 

Dalším předpokladem pro vydání kontumačního rozsudku je důvodnost uplatněného nároku. Jeho odůvodněnost po hmotněprávní stránce musí vyplývat již z tvrzení obsažených v žalobě. Rozsudkem pro zmeškání proto nelze rozhodnout v případě, je-li žaloba neprojednatelná, neboť má vady, které brání dalšímu pokračování řízení a pro které má být odmítnuta (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), je-li dán důvod k zastavení řízení (zejm. pro nedostatek podmínek řízení dle § 104 o. s. ř.), nebo je-li žaloba zjevně bezdůvodná.

Rozsudek pro zmeškání je dále nepřípustný ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír, a dále kdyby takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního vztahu mezi účastníky.

Rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí, jedná se o projev volné úvahy soudu. Zákon ponechává pouze na úvaze soudu, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem. Žalobce tudíž na vydání rozsudku pro zmeškání nemá právní nárok.

Hlavní prioritou soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Vzhledem k tomu, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, musí soud v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k jeho vydání, tento postup pečlivě uvážit. Jde o rozsudek pojatý jako procesní sankce za nedostavení se k soudu, která spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila k jednání, a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se. Rozsudek pro zmeškání tedy nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem, neboť platí fikce, že tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech se považují za nesporná a soud na jejich základě rozhoduje. Tím odpadá dokazování a soud bere za základ svého rozhodnutí skutečnosti pouze tvrzené.

Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání soud musí dále brát v úvahu také předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se k podané žalobě vyjádřil, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Skutečnost, že žalovaný má zájem se soudního řízení účastnit, lze dovodit z jeho předchozí procesní aktivity, kdy např. podal odpor proti platebnímu rozkazu, vyjádřil se k žalobě, reagoval na dotazy soudu… V případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně, pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě.[9]  

V praxi se však autorky často setkávají s návrhy zástupců žalobců na vydání kontumačního rozsudku za situace, kdy žalovaný v dřívější fázi řízení vystupoval aktivně. Těmto návrhům pak není vyhověno.

S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat obezřetně a měl by k němu přistoupit pouze v případě, kdy je nezájem na straně žalovaného zřejmý (což vyplývá z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů), žalovaný je skutečně nečinný a odmítá se aktivně podílet na soudním řízení.[10]

 

JUDr. Marie Rychtářová je soudkyní Okresního soudu ve Strakonicích a Mgr. Hana Jandová pracuje tamtéž jako vyšší soudní úřednice.



[1] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 166/2002 (R 42/2004 civ.).

[2] K. Svoboda: Občanský soudní řád: komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 648.

[3] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 122/2014.

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007.

[5] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 737/2000 (R 3/2002).

[6] Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 166/14. 

[7] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98.

[8] L, Drápal: Občanský soudní řád: komentář, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1049-1057.

[9] Nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07, a ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05.

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013.