Pražská plynárenská Servis distribuce, a. s. je povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím


publikováno: 11.04.2018

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo vyhověno žalobě zastupitele hlavního města Prahy. Městský soud tímto rozhodnutím uložil stěžovatelce, aby rozhodla o odvolání žalobce ve věci jeho žádosti, kterou se po stěžovatelce domáhal poskytnutí aktuálního seznamu členů její dozorčí rady a představenstva a sdělení výše jejich měsíčních odměn, popř. pravidel pro udělování speciálních odměn. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neboť je tzv. veřejnou institucí, a proto měla povinnost o žádosti žalobce a jeho navazujícím odvolání rozhodnout podle pravidel obsažených v zákoně č. 106/1999 Sb. Stěžovatelka je podle názoru správních soudů „veřejnou institucí“, protože je nepřímo (tj. prostřednictvím dalších obchodních společností) ovládána hl. m. Prahou, její vznik obsahoval veřejnoprávní prvek, při vzniku jejích orgánů je opět přítomen veřejný prvek, stejně tak účel činnosti stěžovatelky je do jisté míry veřejný. Podstatou ústavní stížnosti je pak tvrzení stěžovatelky, že takový závěr nemá zákonnou oporu, a proto je v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatelka namítá, že je osobou soukromého práva a jako taková není povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval výkladem pojmu „veřejná instituce“ podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. V nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 se vyjádřil k tomu, za jakých podmínek lze určitý subjekt považovat za veřejnou instituci a stanovil v něm pět definičních znaků. Zařazení určitého subjektu pod instituci veřejnou či soukromou musí vyplývat z „převahy“ znaků, jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické. Použitím těchto definičních znaků se Ústavní soud naposledy zabýval v nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, kterým označil za rozporný s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod výklad správních soudů, které uznaly postavení společnosti ČEZ, a. s. jako veřejné instituce a jako povinnému subjektu jí uložily vydat rozhodnutí ve věci žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. (více viz tisková zpráva a nález zde: https://bit.ly/2uYtuag ). Ústavní soud se dále zabýval aplikací závěrů vedených ve výše zmíněném nálezu na posuzovanou věc.

Adresátem povinností plynoucích z práva na informace jsou výlučně veřejnoprávní subjekty, a nikoliv subjekty soukromoprávní – těm by musela být tato povinnost v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanovena zákonem, a to za splnění dalších podmínek vyplývajících z ústavního pořádku, včetně požadavku určitosti zákona a proporcionality zásahu do základních práv a svobod. Povahu veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím nelze podle Ústavního soudu v žádném případě přiznat obchodní společnosti, jejíž postavení se řídí zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dříve obchodním zákoníkem), pokud by stát, územně samosprávný celek nebo jiný povinný subjekt podle zák. č. 106/1999 Sb. nebyly jejími jedinými společníky, případně pokud by všichni její společníci nesestávali z těchto subjektů.

V nyní posuzovaném případě je sice jediným akcionářem stěžovatelky jiná obchodní společnost – Pražská plynárenská, a. s., jejímž jediným akcionářem je další obchodní společnost – Pražská plynárenská Holding, a. s., jediným akcionářem této společnosti je však hl. m. Praha. Tato věc se tak od případů, kdy je jediným společníkem obchodní společnosti přímo veřejnoprávní korporace, liší tím, že výlučný vliv veřejnoprávní korporace je zde zprostředkovaný, resp. je uplatňován nepřímo prostřednictvím jiných ovládaných obchodních společností. Ačkoliv je tedy stěžovatelka obchodní společností, jejíž jediný akcionář je jiná obchodní společnost, není v jejím případě vyloučeno – za podmínky současného naplnění příslušných definičních znaků – aby byla veřejnou institucí ve smyslu zák. č. 106/1999 Sb., resp. subjektem povinným k poskytnutí informací.

Správní soudy při rozhodování vyšly mj. z výše zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06 a provedly pětistupňový „test“ rozlišující instituci veřejnou a soukromou. Dospěly přitom k závěru, že vedle znaku efektivního ovládání stěžovatelky veřejnoprávní korporací naplňuje i zbývající definiční znaky. Ústavní soud proto uzavírá, že výklad správních soudů, podle kterých je stěžovatelka veřejnou institucí a v důsledku toho i povinným subjektem ve smyslu zák. č. 106/1999 Sb., je ústavně konformní.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1262/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.