Právo na zákonného soudce

Případ byl přidělen soudci Krajského soudu v Brně Michalu Ryškovi, který žalobě vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaslat stěžovatelce omluvný dopis a zaplatit stěžovateli a stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy částku vždy 50 tisíc Kč. Poté, co k odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil, jmenovaný soudce splnil požadavky odvolacího soudu na provedení dalších důkazů, nicméně dospěl ke stejnému právnímu závěru. Vrchní soud v Olomouci tento v pořadí druhý rozsudek Krajského soudu v Brně ústavní stížností napadeným usnesením opět zrušil a současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce (výrok II). Následné dovolání odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné.  

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali zejména porušení základního práva na zákonného soudce. Ke změně soudce podle ust. § 221 odst. 2 občanského soudního řádu by totiž mělo být přistoupeno jen tehdy, jestliže soudce není schopen zakončit řízení zákonným způsobem a je proto třeba chránit účastníky řízení před průtahy vzniklými v důsledku nesprávného postupu soudu I. stupně. Stěžovatelé se však domnívali, že v daném případě nebyla dána obava, že by soudce M. Ryška nebyl schopen zakončit řízení zákonným způsobem, ale že mu byla věc odňata kvůli nerespektování právního názoru odvolacího soudu, který však nemá žádný zákonný podklad.

Úkolem Ústavního soudu bylo proto posoudit, zda z dosavadního průběhu řízení bylo možno usuzovat na to, že soudce M. Ryška skutečně nebude schopen ukončit toto řízení způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat, resp. zda se skutečně dopustil nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, což by teprve bylo způsobilé k postupu podle citovaného zákonného ustanovení. K tomu Ústavní soud uvádí, že v následném postupu krajského soudu v tomto směru nezjistil nic, co by svědčilo o jeho otevřeném nerespektování závazného právního názoru vrchního soudu ve smyslu opakovaného nedodržení jeho dostatečně konkrétních pokynů, a to v tak intenzivní míře, která teprve by mohla založit odůvodněnost odnětí věci. Ústavní soud má za to, že skutečným problémem je spíše názorový a možná až hodnotový nesoulad mezi oběma soudy. Z obsahu rozhodnutí obou soudů je totiž zřejmý jejich značně odlišný postoj „toliko“ k interpretaci řešené problematiky. Ústavní soud zastává názor, že k nařízení změny soudce by nemělo docházet ve skutečnosti jen proto, že soudci rozhodující na obou stupních soudní soustavy zastávají odlišné právní názory, přístupy a případně i hodnoty. Soudci se musí v maximální možné míře oprostit od osobních zájmů a vyvarovat se snaze prosazovat svoje názory z jiných důvodů, než kterými jsou snaha o co možná nejspravedlivější rozhodnutí v dané věci. Ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu musí být proto vykládáno restriktivním způsobem. Toto ustanovení totiž nemá sloužit k unifikaci právních názorů a hodnotového postoje soudců, nýbrž k zamezení excesům, spočívajícím ve zjevném nerespektování dvojinstančnosti soudního řízení.

Ve vztahu ke zbývající části napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tedy výroku ve věci samé, je ústavní stížnost nepřípustná, protože toto řízení ještě pravomocně neskončilo a stěžovatelé tedy mohou v jeho rámci uplatnit všechny procesní prostředky, jež mají k dispozici.

K výroku i odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 2766/14 včetně disentu je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud ČR