Právo na stejnou životní úroveň

Co je to životní úroveň

Životní úroveň je primárně ekonomická kategorie, již lze definovat jako míru uspokojování materiálních i nemateriálních potřeb a tužeb jednotlivce či skupiny zbožím a službami. Poněkud se tedy blíží sociologické kategorii kvalita života a zahrnuje i kvalitu životního prostředí, kvalitu výživy, zdravotní prevence, úroveň zdravotní péče atp. V ekonomii jde o kategorii měřitelnou, jejíž výše (úroveň) se odvozuje od reálného příjmu osoby a dává se do souvislosti s průměrným příjmem dané oblasti a mírou chudoby. Vyjadřuje se v penězích a její obsah se neustále mění. Jiná definice uvádí, že se vztahuje ke konkrétním osobám a nelze ji redukovat jen na ekonomické ukazatele. Pojem životní úroveň je synonymem k jinému pojmu – hmotná a kulturní úroveň. V právu sice žádnou definici tohoto pojmu nenajdeme, na několika místech se na ni ovšem české právo (konkrétně zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) odvolává. Poprvé zmiňuje životní úroveň v § 690, v ustanovení nadepsaném Uspokojování potřeb rodiny. Podle něj každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Poskytování majetkových plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy.

Ustanovení tedy požaduje stejnou životní úroveň pro všechny členy rodiny. Jde o novinku, v dřívějších zákonech neznámou.

Důvodová zpráva k (novému) občanskému zákoníku nám příliš nepomůže. K tomuto ustanovení se v ní uvádí následující: „Potřebami rodiny, resp. záležitostmi rodiny, se rozumí netoliko její výživa, ale všechno, co rodina a členové rodiny ke svému životu hmotnému i kulturnímu potřebují, tedy také potřeby rodinné domácnosti (bydliště), resp. záležitosti domácnosti se týkající. Smyslem plnění této povinnosti je, aby rodina prospívala, aby prospívali i její jednotliví členové. Zásadní srovnatelnost tedy nemá být – pokud možno – rovností v nedostatku, ale má tomu být – pokud možno – právě naopak. Rodina ani domácnost nejsou subjekty práva, jsou to však výrazy v právním řádu užívané, zdomácnělé, a vcelku jednoznačně definovatelné. Pokud s těmito výrazy pracují ustanovení návrhu občanského zákoníku v jiných částech, mohou mít význam podle souvislosti více či méně posunutý.“

Nyní se podívejme na výklad pojmu rodina. Předkladatel se domnívá, že jde o výraz jednoznačně definovaný, hned v následující větě je však srozuměn s tím, že jeho význam může být více či méně posunutý. Sociologicky je rodina jednotkou spojenou biologickými nebo náhradními právními vazbami (např. osvojením). Biologicky jsou ovšem spřízněni i pradědeček s pravnučkou nebo bratranci se společnou babičkou. Je tedy rodina podle občanského zákoníku skupinou čítající několik desítek členů, které zveme na svatby a pohřby? Teoreticky je možné biologické příbuzenství mezi několika menšími rodinami v rámci jedné vesnice. Skutečně má nové soukromé právo na mysli tuto příbuznost?

V občanském zákoníku najdeme ještě jednu definici rodiny – v úpravě rodinného závodu podle § 700 odst. 1, podle něhož za rodinný se považuje závod, ve kterém společně pracují manželé nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně nebo osoby s manžely sešvagřené až do druhého stupně a který je ve vlastnictví některé z těchto osob. Na ty z nich, kteří trvale pracují pro rodinu nebo pro rodinný závod, se hledí jako na členy rodiny zúčastněné na provozu rodinného závodu.

Z pohledu tohoto ustanovení jde skutečně o velmi širokou rodinu. Nabízí se tedy otázka, kam až dopadá ustanovení § 690 požadující stejnou životní úroveň všech členů rodiny. Skutečně mají úspěšní, byť vzdálení příbuzní finančně zajišťovat své méně úspěšné příbuzné? A co méně pracující? Co nepracující? Co ti, kteří pracovat nikdy nechtěli? Zatím se soudní síně neplní žalobami černých ovcí, nezaměstnaných, odsouzených a dalších příbuzných, požadujících po svých úspěšných pokrevně spřízněných výživné, nicméně měli bychom být na první vlaštovky připraveni. Jak takovým žalobám odpovíme?

Pojďme se podívat na druhou zákonnou zmínku životní úrovně. Najdeme ji v ustanovení § 697 odst. 1 o. z., které uvádí, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Toto ustanovení není nové, obsahoval je i zákon o rodině, a s tímto institutem nejsou spojeny větší výkladové problémy. V soudní praxi se ojediněle objevují žaloby o určení výživného na manžela či manželku. Takový krok je obvykle poslední kapkou, kterou manželství končí, neboť žalovaný manžel okamžitě podá návrh na rozvod, pokud už nebylo rozvodové řízení předtím zahájeno. A to vůbec nemluvím o jiné komplikaci – že totiž mezi manžely obvykle po celou dobu manželství trvá společné jmění manželů, že tedy jeden manžel vyplácí druhého ze společného jmění, které pak následně bude vypořádáno. Ale tento neuralgický bod si nechám do jiného, stejně zajímavého pojednání.

Podobnou úpravu (a tedy třetí zmínku v právu) najdeme v úpravě sankčního výživného po rozvodu. I ta stanoví stejnou životní úroveň pro rozvedeného manžela, který se na rozvratu manželství převážně nepodílel, s rozvodem nesouhlasil a jeho povolením a rozpadem manželství mu byla způsobena závažná újma. Přiznejme ovšem současně, že toto ustanovení (§ 762 odst. 1 o. z.), jakkoliv se k němu upíraly naděje mnoha opuštěných, je v soudní síni takřka neviditelné vzhledem k podmínkám, které stanovil zákon. Stačí si přečíst znovu sousloví převážně nepodílel a závažná újma.

Čtvrtý zákonný odkaz najdeme v zák. č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství (v § 10 odst. 2), který obsahuje srovnatelnou právní úpravu vzájemných vyživovacích povinností jako u manželů a pátý v § 915 odst. 1 o. z., podle něhož má být životní úroveň dítěte zásadně srovnatelná s životní úrovní rodičů. I toto ustanovení je dobře známé po řadu let (v této konkrétní podobě minimálně od roku 1998) a v soudní praxi se s ním ze všech tří institutů setkáváme nejčastěji. Zdálo by se tedy, že by mělo jít o problematiku jednoznačnou, jasně projudikovanou a bez větších výkladových problémů. Je tomu ovšem skutečně tak?

Než se dostaneme k dalšímu poznání, dodejme, že u všech nároků platí obecná právní úprava a omezení stanovené základními zásadami soukromého práva. Tj. že výklad a použití právního předpisu (tedy v našem případě požadavek stejné životní úrovně) nesmí být v rozporu s dobrými mravy (viz § 2 odst. 3 o. z.), nesmí těžit z nepoctivosti (viz § 6 a 7 o. z.) a nesmí jít o zjevné zneužívání práva (§ 8 o. z).

Pohled soudní judikatury

Podívejme se nyní na tři nálezy Ústavního soudu vztahující se k životní úrovni, byť by se jich zajisté dalo najít mnohem víc. Prvním je nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 511/05, který říká: „Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň.“ To je zajisté rozumný pohled a dnes již není pochyb o tom, že jej obecné soudy akceptovaly při úvaze o životní úrovni povinného. Druhým nálezem je nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 527/06, podle něhož je třeba při hodnocení životní úrovně rodiče zohlednit nejen jeho příjmy a majetek, ale také příjmy partnera, který s rodičem žije. Oba nálezy rozšiřují nezbytné dokazování z povinného na jeho nejbližší okolí a životního partnera. Naopak zužujícím pohledem je usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 825/16, jež praví: „Pracovní pasivita v kombinaci se špatným přístupem k léčení není důvodem pro založení vyživovací povinnosti rodiče vůči dospělému dítěti.“ Po kritickém rozboru případu ovšem dospějeme k uspokojivému závěru, že šlo o aplikaci obecných ustanovení o rozporu požadavku s dobrými mravy a poctivostí.

Při zmínce o soudní judikatuře nesmíme zapomenout na další dvě zajímavá rozhodnutí, která se týkala rodičů s nadstandardními příjmy. Prvním rozhodnutím je nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 650/15, později zopakovaný v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 489/16, podle nichž Ústavní soud považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, zároveň však zdůrazňuje, že jeho výše by měla mít určité hranice. Konkrétněji řečeno – stejná životní úroveň neznamená, že děti musejí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Druhým rozhodnutím je nález Ústavního soud ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 650/15, zajímavý v tom, že oproti automatickému výpočtu nadstandardního výživného z nadstandardního příjmu otce zdůrazňuje právo rodiče rozhodnout, že dítě bude vychováváno ke skromnosti, neboť výjimečně vysoké výživné může naopak působit na dítě nevýchovně.

Otázkou do diskuse je ovšem také problematika dokazování příjmové a majetkové situace povinných osob před soudem, čemuž by bylo možno věnovat samostatné pojednání. Faktem je, že nedohodnou-li se obě strany, oprávněný se vždy snaží o maximalizaci svého požadavku, zatímco povinný pochopitelně činí vše pro to, aby povinnost jemu přiznaná byla co nejnižší. Relativně jednodušší situaci má soud v případě podléhajícím zákonu č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, typicky při rozhodování o výživném na nezletilé dítě. To se řídí vyšetřovací zásadou a v jejím rámci některé opatrovnické soudkyně zjišťují skutečnou životní úroveň povinných místním šetřením v jejich domácnosti.

Obrat zpět k životní úrovni

Nyní trocha imaginace: představme si dva bratry – Michala a Bronislava. Bronislav pracuje ve Škodovce jako svářeč, jeho žena je na mateřské dovolené se dvěma malými dětmi. Čistý příjem obou manželů činí 40 000 Kč měsíčně. Manželé mají pronajatý třípokojový byt, žádné půjčky, ojetou mazdu, v zimě lyžují na kopci za městem a v létě jezdí k Máchovu jezeru. Žijí prostě, o šperky nestojí, příliš neutrácejí a pár přebytečných tisícikorun každý měsíc ukládají. Zato Michalův život vypadá docela jinak. Je obchodním zástupcem telekomunikační společnosti a rád působí jako lev salonů. Zakoupil luxusní byt v centru města a hypotéku bude splácet ještě dvacet let. Má velké nové auto na leasing, značkové hodinky za spotřebitelský úvěr, moderní boty, rifle za pět tisíc, navštěvuje vyhlášené noční podniky a v nich objednává pravé šampaňské pro celou společnost. Dovolené tráví s milenkami v zahraničí – vždyť přece bez půjček se nedá žít a společnosti rády půjčí komukoliv. Jeho krédem je moto: Žij dnes, platit můžeš zítra. Žije si zcela jistě nad poměry, s měsíční spotřebou ve výši a úrovni, na kterou jeho bratr Bronislav v žádném případě nedosáhne.

Jak by takový nepoměr posoudil soud? Čí životní úroveň je vyšší? Který z bratrů by měl platit větší výživné a jak porovnat, za jaké peníze a jakým způsobem jimi povinný a oprávněný disponuje? A to jsme do této rovnice nezahrnuli další neznámou: co když je povinný podnikatelem a do příjmů z podnikání kdeco schová? Bratr Michal je možná jenom navoněná bída, zatímco bratr Bronislav je střádající milionář.

Dítě, manžel nebo rodinný příslušník mají dnes právo na stejnou životní úroveň. Naštěstí se stále většina lidí dohodne a nepožaduje, aby do jejich soukromých vztahů zasahoval soud. V těch několika ostatních případech si někdy říkám, že soudcům netřeba závidět jejich rozhodování. Vždyť Michal se celoživotně snaží, aby na svět kolem sebe působil jinak, než kým ve skutečnosti je. V některých povoláních to možná ani jinak nejde, a jiné profese jsou pro takové chování typické. Možná Michal až pozdě pozná, jak špatné je chlubit se cizím peřím nebo hrát si na jiného kabrňáka, než jakým člověk ve skutečnosti je. U soudu totiž obvykle prohraje. Chtěl jsi, Michale, oklamat svět, a tak se nediv, když ti onen oklamaný vystaví účet podle tvého přání.

A nyní se můžeme konečně vrátit k otázce položené v úvodu této poznámky. Už víte, jaká je životní úroveň vaší rodiny? Možná se usmíváte, možná vám běhá mráz po zádech. Z vnějšího pozorování totiž skutečnou životní úroveň jiného stejně nepoznáte.

Autorka je advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů.

Tento příspěvek byl přednesen na konferenci Nové soukromé právo dne 6. října 2016 v Brně