oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Právní pomoc advokáta při podání vysvětlení

publikováno: 03.03.2014

Při podání vysvětlení má každý právo na právní pomoc advokáta. Jeho účast se zde omezuje pouze na právní pomoc, a proto jen v tomto rozsahu může advokát při podávání vysvětlení vystupovat. Nejde o činnost, která by byla srovnatelná s účastí obhájce obviněného, a proto advokát nemůže postupovat ani analogicky podle § 41 tr. ř., protože zákon výslovně omezuje jeho činnost jen na právní pomoc. Advokát tedy nemůže do průběhu podávání vysvětlení zasahovat, např. kladením otázek osobě, která vysvětlení podává, ani nemůže požadovat účast na jiných úkonech ve věci, kterých se osoba podávající vysvětlení nezúčastní apod.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 413/2012  

Odůvodnění:

Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 T 207/2011, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného V. Č. pro skutek, ve kterém je spatřován přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoníku“), spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v tom, že dne 6. 3. 2011 kolem 03:00 hod. v H. K., na P. náměstí před barem R. poté, co jako člen pořádkové služby vyvedl před bar poškozeného V. P. a ten se pokusil vrátit zpět do baru, udeřil jmenovaného pěstí do levé části obličeje tak silně, že poškozený v důsledku tohoto úderu upadl na zem a způsobil mu tak zhmoždění měkkých tkání hlavy a obličeje, podvrtnutí krční páteře a uzavřenou zlomeninu vzdáleného konce vřetenní kosti vpravo bez posunu úlomků s dobou léčení v trvání nejméně tří měsíců.

Toto usnesení napadla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové stížností, o níž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 10 To 2/2012, tak, že jí podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Proti uvedenému usnesení stížnostního soudu ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 T 207/2011, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení. V návaznosti na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nejvyšší státní zástupce konstatoval, že soudy obou stupňů bez dalšího vycházely ze skutečnosti, že fotorekognice provedená dne 3. 5. 2011 nepochybně ovlivnila průběh rekognice „in natura“, která proběhla dne 27. 9. 2011, avšak uvedený názor je zřejmě nesprávný, jak vyplývá i ze zákonného znění ustanovení § 104b odst. 4 věta druhá tr. ř., který jednoznačně za splnění přesně definovaných podmínek připouští, aby po fotorekognici byla provedena rekognice ukázáním osoby. Skutečnost, že je naopak žádoucí, aby po rekognici podle fotografií následovala rekognice „in natura“, je pregnantně vyjádřena v komentáři trestního řádu (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, s. 863). Soudy ve věci činné se přitom omezily na pouhé konstatování, že poškozený byl při rekognici „in natura“ nepochybně ovlivněn průběhem rekognice podle fotografií, přičemž neuvedly žádný argument na podporu takového tvrzení. Z rozhodnutí není zřejmé, z jakého konkrétního důvodu se soudy domnívají, že rekognice „in natura“, která proběhla s téměř pětiměsíčním časovým odstupem, mohla být nepříznivě ovlivněna rekognicí podle fotografií, tím spíše, byly-li poškozenému předkládány několik let staré fotografie tehdejšího podezřelého.

Současně je třeba odmítnout tvrzení soudů o tom, že obě provedené rekognice byly nezákonné. V soudních rozhodnutích je přitom argumentováno tím, že poškozený V. P. ve své výpovědi popsal oba muže zúčastněné na incidentu, z nichž však pouze jeden jej udeřil, přesto orgány přípravného řízení vůbec nevěnovaly pozornost důkaznímu dokumentování vzhledu obou podezřelých. Poškozený V. P. přitom popsal oba členy ochranky baru, kteří jej z baru vyváděli. Policie skutečně následně nedokumentovala formou měření vzhled popsaných osob (obviněného V. Č. a svědka J. P.), nicméně který popis odpovídá kterému ze jmenovaných je více než zřejmé z fotodokumentace provedené rekognice „in natura“, na níž jsou zachyceni oba podezřelí.

Ustanovení § 104b tr. ř. nehovoří o tom, že mezi ukázanými osobami musí být obligatorně pouze jedna poznávaná osoba. Takový postup je pouze pravidlem, které vychází z praxe. Tato praxe však zcela nezpochybnitelně v mnohých případech akceptuje i opačný postup, tedy zařazení více poznávaných osob mezi osoby ukazované. Je třeba též vzít v potaz, že účelem sporné rekognice bylo poznání jediné osoby, a to té, která poškozeného v průběhu incidentu napadla. Poškozený v průběhu rekognice uvedl, že poznává osobu pachatele. Z kontextu jednotlivých úkonů provedených v rámci přípravného řízení je přitom zřejmé, že pachatelem je myšlena osoba, která mu úderem pěstí způsobila pád na zem a s ním související zranění.

Následně se nejvyšší státní zástupce zabýval výtkou soudu, podle níž se měl policejní orgán dopustit procesního pochybení, když neumožnil obhájci obviněného účast u svědecké výpovědi poškozeného V. P., která předcházela rekognici „in natura“. Rekognice totiž byla realizována jako neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání a v takovém případě nelze hovořit ani o obviněném, ani o obhájci. Obviněný V. Č. se v dané fázi řízení nacházel v postavení podezřelého a jako takovému mu nenáleželo právo zvolit si obhájce, nýbrž pouze právo na právní pomoc advokáta podle § 158 odst. 4 tr. ř. v tehdejším znění. Právo na právní pomoc advokáta má přitom podle citovaného ustanovení ten, kdo podává vysvětlení a i toto právo má podle konstantní judikatury (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 386/04) své hranice. Umožnil-li následně vyšetřovatel advokátovi účastnit se rekognice „in natura“, učinil tak zcela v souladu se zákonem, neboť na této rekognici se již V. Č. účastnil jako osoba, která má být poznána, a jako taková např. musí být vyzvána, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby, a logicky jí proto náleží per analogiam právo na právní pomoc advokáta ve smyslu § 158 odst. 5 tr. ř. (dříve podle § 158 odst. 4 tr. ř.).

K námitce soudu o neprovedení konfrontace mezi obviněným V. Č. a svědkem J. P. nejvyšší státní zástupce uvedl, že orgány činnými v přípravném řízení nebyla shledána nezbytnost provedení tohoto úkonu.

Nalézací soud vytkl rovněž státnímu zástupci, že v přípravném řízení nedostál svým povinnostem, které mu vyplývají z trestního řádu, konkrétně z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. s tím, že nedokázal vinu obviněného. Podle nejvyššího státního zástupce je však třeba dodat, že zákon tuto povinnost váže výslovně na řízení před soudem. Oproti tomu v přípravném řízení je plně zachována zásada vyhledávací, která spočívá v povinnosti zjišťovat rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V projednávané věci však státnímu zástupci tato možnost dána nebyla, neboť bylo meritorně rozhodnuto již v rámci přezkoumání obžaloby podle § 314c odst. 1 tr. ř. Shledal-li v uvedeném stadiu řízení soud dokazování za neúplné, neopravňovala jej tato skutečnost k zastavení trestního stíhání. V takové situaci měl soud nařídit hlavní líčení, v němž mohlo být dokazování v souladu s názorem a potřebami soudu doplněno, případně mohl soud vrátit věc k došetření státnímu zástupci.

Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 10 To 2/2012, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 T 207/2011, z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. ř., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu, podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí, a v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Obviněný V. Č., jemuž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. G. zastoupeným Mgr. T. P. vyjádřil tak, že jednou z vad řízení je skutečnost, že policejní orgán na výslovnou žádost jeho obhájce o účast zabránil jeho přítomnosti a tím došlo k porušení práva na obhajobu s následkem nepoužitelnosti provedeného úkonu jako důkazu v trestním řízení. Další vadou byl absolutní nedostatek výslechu před samotným ukázáním poznávaných osob. Z protokolu o rekognici lze v čl. II seznat, že svědek zcela odkazuje do jiného protokolu, který byl učiněn při nezákonné rekognici dne 3. 5. 2011. Jelikož původní rekognice byla nezákonná, potom jsou všechny úkony s ní spojené a na ni navazující rovněž nezákonné a nelze je použít ani v odkazu na jejich obsah. Následně obviněný namítal, že paní K., pracovnici Policie České republiky, nelze považovat za nezúčastněnou osobu. Při znovupoznání pachatelů byly v místnosti tři osoby, které mohly spáchat předmětný skutek. Navíc tři podezřelé osoby měly být svědkovi ukázány spolu s minimálně dalšími devíti osobami. V místnosti však byly tři ztotožňované osoby a pouze tři osoby další, čímž byl porušen zákon a tím i zmařena rekognice. Další vadou byla podle obviněného nesourodost ztotožňovaných osob. Dalším dvěma prověřovaným, tj. F. P. a J. P. nebylo poskytnuto příslušné poučení a nebyla jim dána možnost zvolit si pořadí/číslo mezi ztotožňovanými osobami. Podle dovolatele také absentuje výslech svědka po provedení rekognice, ačkoliv nebyl proveden jeho výslech ani před rekognicí.

K námitkám nejvyššího státního zástupce obviněný podotkl, že pokud nejvyšší státní zástupce tvrdí, že lze provést rekognici „in natura“ i s více poznávanými osobami zároveň, obviněný naopak poukazuje na své tvrzení, že zákon (§ 140b odst. 3, 4, 5 tr. ř.) vždy hovoří o jedné ztotožňované osobě. Obviněný dále rozporoval nejvyššího státního zástupce uvedením, že jelikož podle § 104b tr. ř. s odkazem na § 158a tr. ř. je rekognice i ve fázi prošetřování úkonem, který lze použít za důkaz v hlavním líčení, je přítomnost advokáta nutná, tím spíše, pokud o to dokonce výslovně požádá a k úkonu se včas dostaví. Poznávající osoba je totiž v pozici svědka. Navíc § 104b odst. 6 tr. ř. přímo odkazuje mimo jiné i na § 33 odst. 1 tr. ř., které hovoří o právu na obhájce.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného pro jeho nedůvodnost v plném rozsahu zamítl, když obviněný souhlasí s tím, aby tak učinil v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. ř., byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného V. Č. pro shora uvedený skutek, konstatoval, že jako jediný usvědčující důkaz k prokázání viny obviněného V. Č. může být posuzována jedině skutečnost, že poškozený při rekognici provedené dne 27. 10. 2011 označil jako pachatele právě V. Č. Tato rekognice ze dne 27. 10. 2011 (rekognice „in natura“), stejně jako rekognice ze dne 3. 5. 2011 (podle fotografií), však byla provedena nezákonným způsobem. Podle soudu prvního stupně byl poškozený při rekognici „in natura“ ovlivněn průběhem rekognice podle fotografií (srov. str. 2 až 3 usnesení soudu prvního stupně). Pro rekognici podle fotografií nebyly splněny podmínky, neboť již od podání trestního oznámení poškozeným bylo zřejmé, že pachatelem napadení poškozeného byl někdo ze tří pracovníků ostrahy přítomných v té době v dané restauraci. Z tohoto důvodu měla být ihned provedena rekognice „in natura“ s těmito osobami.

Podle soudu prvního stupně mezi ukázanými fotografiemi smí být zásadně fotografie jen jedné poznávané osoby, ve skutečnosti v daném případě byla fotoalba použitá při rekognicích sestavena tak, že do nich byly zařazeny fotografie F. P. a J. P., tedy osob, které by rovněž mohly být podezřelé z napadení poškozeného. Z protokolu není navíc zcela zřejmé, jaká osoba byla zařazena v kterém albu (č. l. 93 p. v.), kde jsou jména osob na fotografiích značně zpřeházena. Výsledek rekognic podle fotografií s poškozeným nebyl zcela jednoznačný – poškozený určil obviněného Č. pouze na 80 %. S poškozeným byla nejprve provedena rekognice podle fotografií, použitý postup byl však v rozporu s pravidly pro provádění tohoto úkonu i s platnou judikaturou (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 37/2001).

Tento postup pak natolik zásadně ovlivnil průběh pozdější rekognice „in natura“, že podle přesvědčení soudu nelze k jejímu výsledku přihlížet, což znamená, že ve věci nebyl opatřen jediný důkaz prokazující vinu obviněného, případně že vznikly natolik závažné pochybnosti, že nezbylo než postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného (srov. str. 3 až 4 usnesení soudu prvního stupně). V závěru soud prvního stupně uvedl, že ve věci nepřichází v úvahu nařízení hlavního líčení, ve kterém by bylo zjišťováno, zda se daného jednání dopustil obviněný V. Č., nebo zda se tohoto jednání dopustil J. P., neboť úkolem soudu není napravovat nedostatky v činnosti Policie České republiky, navíc je nutno vycházet i z jedné ze základních zásad trestního řízení, podle které je státní zástupce povinen dokazovat vinu obžalovaného – § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. str. 4 usnesení soudu prvního stupně).

Stížnostní soud, který napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou stížnost státního zástupce, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že orgány přípravného řízení vůbec nevěnovaly pozornost důkaznímu dokumentování vzhledu obou podezřelých (Č. a P.), vycházely z nezákonně provedené rekognice podle naprosto neodpovídajících a tedy nepoužitelných fotografií. Za zcela profesionálně nekompetentní je třeba označit zařazení obou podezřelých při rekognici „in natura“ současně do stejné skupiny osob, poznávaných poškozeným, proti čemuž nezasáhl ani přítomný soudce. Poškozený uvedl obecně, že poznává osobu pachatele (neuvedl čeho). Nekonkretizoval totiž vůbec jakého chování (formy napadení) se vůči němu označená osoba pachatele měla dopustit (na č. l. 60 vzadu uvedl: „muže č. 2 bych myslím poznal“), když před tím popsal, že menší muž označovaný č. 2 ho pouze prudce vystrčil přede dveře. Popsal totiž ve své předchozí výpovědi, že byl vyváděn a fyzicky napaden postupně dvěma muži. K tomuto rozporu měl být vyslechnut. Výslech poškozeného před rekognicí byl sice dne 27. 9. 2011 proveden, ovšem v protokole o rekognici samé je pouze odkaz na tento předchozí výslech, kterému však obhájce obviněného nebyl přítomen. I v tomto případě jde o procesní pochybení. Podle stížnostního soudu je problematické i přibrání pracovnice Policie České republiky. Svědek, který má poznat osobu, se před rekognicí vyslechne o okolnostech, za nichž osobu vnímal (zcela chybí popis vzájemného postavení, světelných podmínek v místě, délka zrakové expozice atp.) a o znacích a zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu poznat. Následně stížnostní soud poznamenal, že důsledky předchozí rekognice provedené podle fotografie, byť v delším časovém předstihu, nelze ani poté považovat za zanedbatelné. V projednávané věci není jiný podklad pro závěr, že jediným pachatelem zranění poškozeného je právě a pouze obviněný Č., neboť pro procesní nedostatky nelze rekognici ze dne 27. 9. 2011 jako důkaz použít. Za takto zjištěné procesní situace, jestliže by jiný procesní postup zásadně nemohl nic změnit na závěru, že předmětný skutek spáchal obviněný, se důvodně soudu jeví jako zcela nadbytečné a neúčelné provádět dokazování v hlavním líčení. Ve věci nejsou pouze závažné pochybnosti skutkové, ale již obžalobě předcházející přípravné řízení nebylo provedeno zákonným způsobem a jeho výsledky dostatečně neodůvodňují postavení obviněného před soud (srov. str. 2 až 3 usnesení stížnostního soudu).

Nejvyšší soud na základě přezkoumání rozhodnutí soudů obou nižších stupňů dospěl k závěru, že úvahy zejména nalézacího soudu, ale i odvolacího soudu v napadeném usnesení, neodpovídají obsahu spisového materiálu a jsou v některých směrech v rozporu s ustanovením § 104b tr. ř., které upravuje podmínky a vlastní provedení rekognice.

S ohledem na obsah obou napadených usnesení je třeba především konstatovat, že ve věci byly vykonány dvě rekognice spočívající ve znovupoznání osoby pachatele, a to první dne 3. 5. 2011 podle fotografií (dále jen „rekognice podle fotografií“) a druhá dne 27. září 2011 ukázáním znovu poznávané osoby mezi jinými osobami (dále jen „rekognice in natura“).

Nejprve je třeba se zabývat rekognicí podle fotografií, kterou oba soudy shledaly jako nezákonnou a zásadně ovlivňující i rekognici in natura. Z protokolu o průběhu rekognice podle fotografií se podává, že tato rekognice byla provedena podle fotografií proto, že poškozenému nebylo možno ukázat osobu, která má být poznána, neboť se policejnímu orgánu nepodařilo zajistit účast podezřelých osob na úkonu. Rekognice byla provedena jako neopakovatelný úkon, když dosavadní prověřování nevedlo ke zjištění pachatele (srov. č. l. 92 spisu). Z obsahu spisu je ovšem zřejmé, že orgány činné v přípravném řízení trestním věděly, že potenciálním pachatelem je jeden ze tří pracovníků pořádkové služby, kteří v inkriminovaný den pracovali v předmětném baru R., a za této situace je možno souhlasit s oběma nižšími soudy, že měli provést rekognici „in natura“ s podezřelým V. Č. a příp. i s J. P. a F. P., a to ihned, jakmile to bylo možné, a proto je možno považovat rekognici podle fotografií za nezákonnou, k čemuž dospěla, byť částečně i z jiných důvodů, státní zástupkyně v usnesení ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 1 ZT 364/2011-7.

Podle ustálené judikatury lze totiž rekognici osoby pouze na základě fotografie použít jen v případě, není-li rekognice „in natura“ možná, např. když podezřelá osoba není zjištěna (srov. č. 28/1986 Sb. rozh. tr.). Takový závěr je třeba učinit i přesto, že zřejmým záměrem policejního orgánu při rekognici ze dne 3. 5. 2011 bylo nejprve provést rekognici podle fotografií a tím vyloučit možnost, že by pachatelem byl někdo jiný než podezřelý V. Č., kterého již navíc policie vyslechla v rámci podaného vysvětlení dne 29. 3. 2011 (č. l. 54 spisu), neboť podle ustálené judikatury je rekognice rovněž prostředkem k vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž plní účel ochrany individuálních práv osob před neodůvodněným stíháním a odsouzením (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01, uveřejněn pod č. 37, ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), což by mohlo odůvodňovat za určitých okolností takový postup, např. jestliže je prováděno pátrání v širokém okruhu osob, kdy je v podstatě osoba podezřelého tímto postupem z mnoha osob přicházejících v úvahu teprve zjišťována a provádění opakovaných rekognicí „in natura“ postupně s mnoha osobami by bránilo řádnému postupu při prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, popř. jiných podnětů k trestnímu stíhání, ve smyslu účelu trestního řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 90/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 5/1998, s. 245; srov. i nález Ústavního soudu ze dne 22. října 2001, sp. zn. IV. ÚS 37/01, uveřejněn pod č. 154, ve sv. 24 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Nalézací soud k tomu ještě uvedl, že mezi ukázanými fotografiemi smí být zásadně fotografie jen jedné poznávané osoby, v daném případě byla fotoalba použitá při rekognicích sestavena tak, že do nich byly zařazeny fotografie F. P. a J. P., tedy osob, které by rovněž mohly být podezřelé z napadení poškozeného. Podle názoru nalézacího soudu z protokolu není navíc zcela zřejmé, jaká osoba byla zařazena v kterém albu (č. l. 93 p. v.), kde jsou jména osob na fotografiích značně zpřeházena.

K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že obviněnému V. Č. bylo předloženo celkem 6 fotoalb (č. l. 95 až 100 spisu). Podle přiložené legendy (č. l. 101 až 103 spisu) je zřejmé, že fotografie J. P. byla zařazena ve fotoalbu č. 1 a 2, fotografie F. P. byla zařazena ve fotoalbu č. 3 a 4 a konečně fotografie V. Č. byla zařazena ve fotoalbu č. 5 a 6. Z toho vyplývá, že V. Č., J. P. a F. P. ve skutečnosti nebyli ani v jednom případě zařazení ve stejném fotoalbu. Policie navíc nepochybila, pokud k fotografii V. Č. ve fotoalbech č. 5 a 6, na níž má vlasy, byť kratšího sestřihu, a má zde velmi mladistvý vzhled, přiřadila fotografie osob, které také vypadají velmi mladě a nemají „holou hlavu“, jak měl mít podezřelý v době spáchání činu podle popisu poškozeného. Pokud by totiž takováto fotografie byla jinak mezi osobami s „vyholenou“ hlavou, měl by poznávající poškozený ulehčenou situaci s poznáváním pachatele a bylo by to v rozporu s ustanovením § 104b odst. 4 tr ř. S ohledem na tyto uvedené okolnosti měl naopak svědek V. P., který měl poznat obviněného V. Č. na fotografii, ztíženou situaci při znovupoznání, neboť na uvedené fotografii (č. l. 99 a 100 spisu), měl obviněný podstatně mladší vzhled než v době činu a navíc s narostlými vlasy. I přes tuto ztíženou situaci však poškozený do protokolu uvedl, že poznal osobu, která jej udeřila pěstí do obličeje, kdy tuto osobu poznal na 80 %, a to podle rysů její tváře, neboť je podobná jeho známému a její tvář si zapamatoval (srov. č. l. 94 spisu). Proto pokud odvolací soud uvedl, že rekognice byla provedena za použití naprosto neodpovídajících a tedy nepoužitelných fotografií, nelze s tím zcela souhlasit a navíc jistě to nelze vykládat v neprospěch poškozeného z hlediska zpochybňování věrohodnosti jeho znovupoznání V. Č. jako osoby, která ho udeřila a způsobila mu shora uvedené zranění. Poškozený totiž v obou fotoalbech označených čísly 5 a 6 shodně určil jako pachatele, byť „jen“ na 80 %, později obviněného V. Č. K tvrzení nalézacího soudu, že na č. l. 93 p. v. jsou jména osob na fotografiích značně zpřeházena, Nejvyšší soud dodává, že toto je sice pravda, pokud jde o druhou stranu č. l. 93 spisu, avšak tato nepřesnost je odstraněna na č. l. 101 až 103 uvedenou a pochybnosti nevzbuzující legendou k fotoalbům, kde jsou pod jednotlivými fotografiemi osob uvedena také jejich jména. Není proto ani toto tvrzení nalézacího soudu relevantní.

Pokud jde o rekognici in natura a její provedení ze dne 27. 9. 2011, nalézací soud se jejím hodnocením z hlediska zákonnosti blíže nezabýval, když pouze uvedl, že byla sama o sobě provedena nezákonným způsobem, ale navíc jí předcházela i rekognice podle fotografií, která byla rovněž provedena nezákonným způsobem, neboť poškozený byl nepochybně ovlivněn průběhem rekognice podle fotografií ze dne 3. 5. 2011 (srov. str. 2 až 3 rozsudku nalézacího soudu). Poněkud zevrubněji se rekognicí in natura zabýval stížnostní soud, který ohledně ní především zdůraznil, že za zcela profesionálně nekompetentní je třeba označit zařazení obou podezřelých při rekognici „in natura“ současně do stejné skupiny osob, poznávaných poškozeným, proti čemuž nezasáhl ani přítomný soudce. Poškozený uvedl obecně, že poznává osobu pachatele (neuvedl čeho). Nekonkretizoval totiž vůbec jakého chování (formy napadení) se vůči němu označená osoba pachatele měla dopustit (na č. l. 60 vzadu uvedl: „muže č. 2 bych myslím poznal“), když před tím popsal, že menší muž označovaný č. 2 ho pouze prudce vystrčil přede dveře. Popsal totiž ve své předchozí výpovědi, že byl vyváděn a fyzicky napaden postupně dvěma muži. K tomuto rozporu měl být podle stížnostního soudu vyslechnut. Výslech poškozeného před rekognicí byl sice dne 27. 9. 2011 proveden, ovšem v protokole o rekognici samé je pouze odkaz na tento předchozí výslech, kterému však obhájce obviněného nebyl přítomen. I v tomto případě jde o procesní pochybení. Podle stížnostního soudu je problematické i přibrání pracovnice Policie České republiky.

Jak vyplývá ze spisu, poškozený V. P. před rekognicí „in natura“ dne 27. 9. 2011 vypověděl do protokolu o výslechu svědka ze dne 27. 9. 2011 prováděného v době od 09:13 do 10:02 hod. (vlastní rekognice započala v 10:15 hod.), že nejprve za ním přišel člen ochranky, kterého pro účely této výpovědi označil jako muže č. 1, a dále jej popsal tak, že byl vysoký cca 180 cm, sportovní postavy, štíhlý, byl holohlavý, neměl žádný knír, vousy apod., přičemž dále uvedl, že by tohoto muže rozhodně poznal. Když k poškozenému tento muž č. 1 přišel v baru již potřetí, přišel s mužem č. 2. Podle popisu poškozeného byl muž č. 2 vysoký cca 175 cm, kulatější postavy. Poškozený také k muži č. 2 uvedl, že si myslí, že by jej poznal. Když se poškozený pokusil vstoupit do baru, muž č. 2 jej z něj vystrčil. Téměř okamžitě se muž č. 1 napřáhl a pravou rukou sevřenou v pěst udeřil poškozeného do levé části obličeje, načež poškozený upadl (srov. druhou stranu č. l. 60 spisu). V rámci výslechu před rekognicí podle fotografií poškozený V. P. k tomu rovněž shodně uváděl, že vyšší a štíhlejší muž jej udeřil pěstí do obličeje (srov. č. l. 93 spisu).

Nejvyšší soud tedy nepovažuje za správné a spisovému materiálu odpovídající závěry stížnostního soudu, který na str. 2 svého rozhodnutí uvedl, že poškozený ve své předchozí výpovědi popsal, že byl vyváděn a postupně napaden dvěma muži, kdy k tomuto rozporu by měl být podle stížnostního soudu vyslechnut. V rozporu se závěrem stížnostního soudu je také výpověď poškozeného do protokolu o trestním oznámení na č. l. 71 spisu. Poškozený totiž od počátku a v podstatě beze změny uváděl, že ho sice vyváděli dva muži, ale muž č. 2 ho jen vystrčil z baru, kdy to ustál a neupadl, zatímco muž č. 1 ho pěstí udeřil do levé části obličeje, do tváře a částečně i do zubů, přičemž úder byl silný, neustál ho, a proto začal padat na záda, instinktivně za sebe položil pravou ruku, na níž pak upadl a zlomil si ji v oblasti vřetenní kosti. Z toho jednoznačně zatím vyplývá, že útočníkem z hlediska popisované shora uvedené trestné činnosti byl pouze muž č. 1, který poškozenému úderem pěstí na jeho hlavu způsobil popsaná zranění, a proto poznával poškozený pouze tohoto jediného muže č. 1, jako pachatele předmětného trestného činu, neboť muž č. 2 ho jen vystrčil bez jakýchkoli následků z baru. Není zde tedy žádný objektivní rozpor, ke kterému by měl být poškozený V. P. opětovně vyslýchán. Není proto také ani žádný důvod, aby poškozený poznával jako pachatele tohoto činu někoho dalšího, příp. dvě osoby apod., jak je zcela bez důvodu požadováno oběma soudy. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že při rekognici in natura poškozený neoznačil, resp. nepoznal J. P. jako muže č. 2, který ho měl vystrčit z baru (srov. č. l. 63 p. v. spisu), a to přesto, že při předchozím výslechu uvedl, že si myslí, že by muže č. 2 poznal (č. l. 60 p. v.).

Proto není ani důvodná další výtka stížnostního soudu, že „… za zcela profesionálně nekompetentní je třeba označit zařazení obou podezřelých při rekognici ,in natura’ současně do stejné skupiny osob, poznávaných poškozeným, proti čemuž nezasáhl ani přítomný soudce,“ zvláště, když kromě obviněného V. Č. a J. P. byly při znovupoznání ukázány tyto osoby mezi ještě dalšími čtyřmi osobami, které se výrazně neodlišovaly (srov. č. l. 63 p. v. a 67 spisu).

V protokole o rekognici osoby je zaznamenáno, že poškozený uvedl, že celou situaci již řádně popsal v dnešní svědecké výpovědi (tj. výpovědi ze dne 27. 9. 2011 na č. l. 59 až 61 spisu), a na tuto výpověď plně odkázal (srov. č. l. 63 spisu). Následně V. P. při poznávání v obou případech určil jako pachatele V. Č., a to s bezpečnou jistotou. V prvním případě určil pachatele podle postavy (srov. č. l. 63 spisu z druhé strany). Ve druhém případě poznal pachatele podle jeho postavy a vzezření (srov. č. l. 64 spisu). Podle fotografické dokumentace stál ve druhém případě obviněný V. Č. hned vedle J. P., kdy z porovnání těchto dvou osob na fotografiích je zřejmé, jak uváděl poškozený P., že V. Č. je nepatrně vyšší a štíhlejší či méně „kulatější“ nebo „zavalitější“ postavy než J. P., který byl slovy poškozeného „kulatější – při těle“ (č. l. 60 p. v. spisu), oba dva měli „vyholenou hlavu“. S ohledem na to a s přihlédnutím k dokumentaci postavy V. Č. včetně výšky a váhy na č. l. 56 spisu nejsou ani výtky stížnostního soudu o nedostatečné dokumentaci postav obou uvedených osob důvodné.

K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné dále uvést, že i v případě, pokud by měly být znovu poznávány dvě osoby, nelze z ustanovení § 104b tr. ř. dovodit, že by mezi ukázanými osobami musela být obligatorně pouze jedna poznávaná osoba, byť v praxi se často takto postupuje. Praxe však zcela nezpochybnitelně v mnohých jiných případech akceptuje i opačný postup, jak na to poukázal správně i nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání, tedy zařazení více poznávaných osob mezi osoby ukazované, neboť tím je nepochybně znovupoznávací proces pro poznávající osobu ztížen, zvláště když měla vidět takové osoby při jednom činu a současně, poněvadž při takovém provádění rekognice může dojít snadněji k záměně takto znovupoznávaných osob. Současně však Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že v daném případě bylo účelem předmětné rekognice poznání jediné osoby, a to té, která poškozeného v průběhu incidentu napadla a kterou poškozený označil při své výpovědi jako muže č. 1. Přitom, jak vyplývá z citovaného protokolu o rekognici in natura, poškozený v průběhu rekognice uvedl, že „poznává osobu pachatele“. Z kontextu jednotlivých úkonů provedených v rámci přípravného řízení je přitom zřejmé, že pachatelem je myšlena osoba, která mu úderem pěstí vedeným na jeho hlavu způsobila pád na zem a s ním související zranění, tedy poškozeným uváděný muž č. 1.

Dále se Nejvyšší soud zabýval shodným tvrzením obou nižších soudů, že rekognicí podle fotografií, kterou oba soudy shledaly jako nezákonnou, byla zásadně ovlivněna i rekognice in natura. Nalézací soud tento svůj závěr v podstatě vůbec blíže neodůvodnil. Stížnostní soud k tomu uvedl, že „… smyslové i psychologické důsledky předchozí rekognice provedené podle fotografie, byť v delším časovém odstupu, nelze ani poté považovat za zanedbatelné.“ K tomu Nejvyšší soud považuje především za nutné zdůraznit, že v ustanovení § 104b odst. 4 tr. ř., který jinak upravuje provedení rekognice podle fotografií, se výslovně uvádí, že rekognice podle fotografií „nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby“. Z toho vyplývá, že zákon připouští možnost provést po rekognici podle fotografií rekognici „in natura“, čímž se soudy obou nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nezabývaly. Není totiž vyloučeno, aby poznávající osoba poté, co poznávanou osobu popsala a označila ji ve fotoalbu, následně nikoli s bezprostředním odstupem tutéž osobu ztotožnila mezi více ukázanými osobami in natura. K tomu, že takové rekognici předcházelo označení oné osoby podle fotografií, je pak nutno přihlédnout při hodnocení jejího významu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 7 To 141/2000, publikované pod č. 55/2001 v časopise Soudní rozhledy).

Nejvyšší soud k tomu dále poznamenává, že ani stížnostní soud se dostatečně konkrétně nezabýval tím, v jakém směru a čím měl být poškozený V. P. ovlivněn předchozí rekognicí prostřednictvím fotografie, na níž byl V. Č. podstatně mladšího vzhledu a s „neoholenou“ hlavou. Oba nižší soudy bez náležité konkretizace pouze zkonstatovaly, že poškozený byl rekognicí podle fotografií ovlivněn, aniž by se však současně detailně zabývaly oběma provedenými rekognicemi, kvalitou fotografií, jejich shodností se skutečným vzhledem znovu poznávané osoby v době činu a v době rekognice in natura apod., a v návaznosti na to uvedly, v čem mělo ono ovlivnění spočívat. Pouze pro úplnost je nutné rovněž zmínit, že mezi rekognicemi byl časový odstup přesahující čtyři měsíce. Nejvyšší soud tento odstup považuje za dostatečný z hlediska bezprostřední návaznosti zdůrazňované v § 104b odst. 4 věta druhá tr. ř. Z těchto důvodů nepovažuje Nejvyšší soud s ohledem na pouhou návaznost na předchozí rekognici podle fotografií provedení rekognice in natura ze dne 27. 9. 2011 za nezákonné. To na druhé straně neznamená, jak již bylo shora uvedeno, že by se v dalším řízení neměl nalézací a potažmo příp. i soud druhého stupně zabývat tím, zda předchozí rekognice podle fotografií mohla a příp. i ovlivnila pozdější rekognici in natura. Takové hodnocení však musí být konkrétní a náležitě odůvodněné, kdy je třeba zhodnotit podmínky provedení rekognice podle fotografií a možnost ovlivnění znovupoznání obviněného poškozeným při rekognici in natura, a to s ohledem na již zmíněné okolnosti a časový odstup obou rekognicí.

Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku mimo jiné také poznamenal, že k námitce soudu o neprovedení konfrontace mezi obviněným V. Č. a svědkem J. P. je třeba uvést, že orgány činnými v přípravném řízení nebyla shledána nezbytnost provedení tohoto úkonu. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle ustanovení § 104a odst. 7 tr. ř. se konfrontace zásadně provádí jen v řízení před soudem; před podáním obžaloby lze konfrontaci provést jen výjimečně, pokud lze očekávat, že její provedení výrazněji přispěje k objasnění věci a stejného cíle nelze dosáhnout jinými prostředky. Obsah citovaného ustanovení tak rovněž přispívá k závěru, že v pochybnostech měl soud prvního stupně nařídit hlavní líčení a teprve v něm po provedení potřebného dokazování se zabývat jednotlivými důkazy, jež měl zhodnotit ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Současně lze také souhlasit s výhradou nejvyššího státního zástupce ohledně výtky týkající se údajného procesního pochybení, jež mělo podle obou soudů spočívat ve zkrácení obhajovacích práv, kterého se měl policejní orgán dopustit tím, že neumožnil „obhájci“ obviněného účast u svědecké výpovědi poškozeného V. P., která předcházela samotné rekognici „in natura“. Jak uvedl již nejvyšší státní zástupce, rekognice byla realizována jako neodkladný úkon (srov. č. l. 62 spisu), neboť jejím provedením, a to i vzhledem k nezákonnosti předchozí rekognice podle fotografií (srov. č. l. 17 až 19 spisu), měla být zjištěna osoba, která se měla dopustit jednání, pro které je vedeno předmětné trestní řízení, a to ještě před zahájením trestního stíhání, kdy nelze hovořit ani o obviněném, ale ani o jeho obhájci.

V době provádění rekognice „in natura“ byl V. Č. v postavení podezřelého, kdy mu náleželo pouze právo na pomoc advokáta podle § 158 odst. 4 věta první tr. ř. v tehdejším znění (srov. dikci „Při podání vysvětlení má každý právo na právní pomoc advokáta“). Účast advokáta se zde omezuje pouze na právní pomoc, a proto jen v tomto rozsahu může advokát při podávání vysvětlení vystupovat. Nejde o činnost, která by byla srovnatelná s účastí obhájce obviněného, a proto advokát nemůže postupovat ani analogicky podle § 41 tr. ř., protože zákon výslovně omezuje jeho činnost jen na právní pomoc. Advokát tedy nemůže do průběhu podávání vysvětlení zasahovat, např. kladením otázek osobě, která vysvětlení podává, ale nemůže ani požadovat účast na jiných úkonech ve věci, kterých se osoba podávající vysvětlení neúčastní apod. Umožnil-li následně vyšetřovatel advokátovi účastnit se rekognice „in natura“, učinil tak zcela v souladu se zákonem, neboť na této rekognici se již V. Č. účastnil jako osoba, která má být poznána a jako taková např. musí být vyzvána, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby, a logicky jí proto s přihlédnutím k § 104b odst. 6 tr. ř. náleží per analogiam právo na právní pomoc advokáta ve smyslu § 158 odst. 5 tr. ř. (dříve podle § 158 odst. 4 tr. ř.).

Z tohoto právního výkladu je třeba dovodit, že tím, že byl proveden rekognici předcházející výslech svědka V. P. bez přítomnosti advokáta, byť v krátké časové návaznosti (viz shora), nedošlo k takovému procesnímu pochybení, jež by jen z tohoto důvodu mělo za následek nezákonnost či procesní neúčinnost rekognice in natura ze dne 27. 9. 2011, které se navíc obhájce obviněného zúčastnil. Vzhledem k tomu, jakož i s přihlédnutím k tomu, že této rekognice se zúčastnil i soudce JUDr. P. T. (srov. č. l. 64 spisu), není skutečností, která by mohla zpochybnit její procesní použitelnost v rámci trestního řízení, ani účast L. K., která je pracovnicí Policie České republiky.

Konečně je také potřeba dát nejvyššímu státnímu zástupci za pravdu rovněž v tom, že zákon v § 2 odst. 5 věta čtvrtá a pátá tr. ř. váže povinnost dokazovat vinu obžalovaného na řízení před soudem, zatímco v přípravném řízení je plně zachována zásada vyhledávací, která spočívá v povinnosti zjišťovat rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (srov. § 2 odst. 5 věta třetí tr. ř.). V trestní věci vedené proti obviněnému V. Č. tato možnost státnímu zástupci dána nebyla, když bylo s ohledem na to, co bylo uvedeno shora, v zásadě v rozporu se zákonem meritorně rozhodnuto již v rámci přezkoumání obžaloby podle § 314c odst. 1 tr. ř. Soud měl správně nařídit hlavní líčení, v němž mělo být provedeno dokazování v rozsahu navrženém v obžalobě a v návaznosti na ni i v případně učiněných návrzích obhajoby (srov. § 196 odst. 2 tr. ř.), resp. mohlo být dokazování doplněno v souladu s názorem a potřebami soudu.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., kdy napadeným usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud k důvodně podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 10 To 2/2012, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 3 T 207/2011, v návaznosti na to podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněného V. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení Okresní soud v Hradci Králové, jemuž byla věc přikázána, nařídí ve věci hlavní líčení a v něm provede dokazování v potřebném rozsahu z hlediska ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl. a § 207 a násl. tr. ř. (ve spojení s § 290 tr. ř.), přičemž se bude zabývat znovu provedenou rekognicí in natura ze dne 27. 9. 2011 ve smyslu shora uvedených právních názorů Nejvyššího soudu a při respektování ustálené judikatury znovu rozhodne o vině obviněného V. Č. a příp. i o trestu či o náhradě škody. Nejvyšší soud k tomu již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba v případě vynesení rozsudku postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V případě rozhodnutí usnesením je třeba ve smyslu § 134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění zejména uvést, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Podobně také z rozhodnutí odvolacího nebo stížnostního soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání nebo stížnosti soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli nebo stěžovateli v odůvodnění odvolání nebo stížnosti, a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně.

Sbírka rozhodnutí a stanovisek NS, sešit 7/2013, rozhodnutí č. 50.

Právní věta redakce.