Postavení notáře při provádění přímých zápisů do obchodního rejstříku podle připravovaného rejstříkového zákona

Materiál popisuje širokou škálu možností, od zachování současného stavu vedení rejstříku soudy (event. s dílčí úpravou umožňující tzv. „přímý zápis“ ze strany notářů a některých státních orgánů), až po zásadní změny v orgánu, který vede rejstřík. Materiál představuje vedle sebe různé varianty vedení a správy rejstříku a poukazuje na zahraniční právní úpravu (kdo rejstřík vede, kdo do něj zapisuje), aniž by však zdůraznil, že jednotlivé varianty, tak, jak se uplatňují v různých evropských státech, odpovídají i odlišným koncepcím samotného obchodního rejstříku a rejstříkového řízení – koncepce se zejména liší v tom, zda jsou zápisy do rejstříku založeny na principu povolovacím, či na principu registračním, zda je funkce rejstříku pouhou evidencí podnikatelských subjektů, zda má zápis nově zakládané obchodní společnosti konstitutivní účinek atd.[2]

Některé informace v Materiálu jsou rovněž neúplné. Materiál tak uvádí, že v Nizozemí je obchodní rejstřík veden nestátním subjektem – obchodní komorou –, ale nezmiňuje, že zápis nově založené obchodní společnosti v rejstříku nemá konstitutivní účinek.[3] Pokud jde o doporučenou variantu provádění přímých zápisů v rejstříku ze strany notářů, Materiál uvádí, že „je možné se inspirovat úpravou v Estonsku, kde mají notáři možnost zapisovat do národních rejstříků (obchodního rejstříku a katastru nemovitostí) prostřednictvím elektronického systému e-notářství.“ Ustanovení § 32[1] odst. 5 až § 34 estonského obchodního zákoníku ale stanoví, že notář podává pouze elektronický návrh na zápis do obchodního rejstříku, samotný zápis následně provádí rejstříkový soud. Jedná se pouze o „elektronické podání návrhu“, což již v ČR standardně funguje (byť nikoli v rámci IT systému e-notářství).

Materiál si neklade za cíl zasáhnout do dosavadní koncepce rejstříkového řízení – po provedení zevrubné a ne vždy úplné komparace navíc nepředpokládá formální změnu ve způsobu vedení a správy obchodního rejstříku.[4 ]Zachování dosavadní koncepce nepochybně ale velmi zužuje výběr možných variant vedení a správy rejstříku, což z Materiálu není patrné.

Navržená varianta, spočívající v tom, že by notář mohl, vedle rejstříkového soudu, rovněž provádět úkon přímého zápisu do obchodního rejstříku vedeného rejstříkovým soudem, je dílčí změnou sui generis naroubovanou na dosavadní koncepci funkce a fungování obchodního rejstříku. Tato změna, ve snaze zachovat dosavadní koncepci obchodního rejstříku, však přináší řadu právních problémů. Posilování monopolního postavení notářů je navíc opačným trendem, oproti reformám, které jsou popsány a doporučeny Světovou bankou v pravidelných hodnotících zprávách Doing business a které mohou rovněž odbřemenit rejstříkové soudy, zefektivnit postup při zakládání obchodních společností a naopak podpořit konkurenční prostředí právních služeb.

K NAVRŽENÉ VARIANTĚ PŘÍMÉHO ZÁPISU

Materiál doporučuje, aby nový rejstříkový zákon zachoval dosavadní koncepci, kdy je vedení agendy obchodního rejstříku svěřeno do působnosti soudů, které mají i nadále do rejstříku „zapisovat navrhované skutečnosti stejně, jako je tomu dnes“. Vedle toho Materiál však „navrhuje umožnit přímý zápis do obchodního rejstříku notářům … o skutečnostech, které tito notáři osvědčili veřejnou listinou. Jedná se jak o notářské zápisy osvědčující rozhodnutí orgánu obchodní korporace, jehož pořízení vyžaduje zvláštní právní předpis, tak o notářský zápis o skutečnostech zapisovaných do veřejných seznamů, i když zvláštní právní předpis pořízení takového notářského zápisu nevyžaduje (§ 80a notářského řádu).“

Podrobnější analýzu si zaslouží některé aspekty navrhované právní úpravy:

1. Notář bude oprávněn provést přímý zápis jen v případě, že sám sepsal notářský zápis, který je podkladem pro přímý zápis.

2. Notář bude povinen vyhodnotit, zda jsou splněny veškeré formální podmínky pro provedení přímého zápisu (nad rámec materiálního přezkumu provedeného při vyhotovení notářského zápisu). Pokud odmítne provést přímý zápis, Materiál nepočítá s opravným prostředkem.

AD 1

Návrh vytváří nerovnost tím, že pouze notářské zápisy vyhotovené určitým notářem mohou být podkladem pro přímý zápis provedený stejným notářem – ačkoli všechny notářské zápisy vyhotovené kterýmkoli notářem bez rozdílu jsou nadány stejnou veřejnou vírou v jejich autentičnost i obsah. Notář provádějící přímý zápis se může rovněž snadno dostat do konfliktu zájmů, poskytoval-li dříve svému klientovi rovněž právní poradenství (např. k otázce zaměnitelnosti či klamavosti zvažované obchodní firmy ještě před sepsáním zakladatelské listiny).

Zákon notářskému zápisu přiznává kvalifikované právní účinky spočívající v předpokladu jejich pravdivosti a zákonnosti. [5] Proto i současná procesní právní úprava rejstříkového řízení obsažená v ustanovení § 200da o. s. ř. odráží registrační princip, kdy „rejstříkový soud je tak oprávněn přezkoumat formální předpoklady návrhu a pouze dílčím způsobem také předpoklady hmotněprávní (a to zásadně jen tehdy, jestliže zapisované skutečnosti nemají podklad v notářském zápisu)”. [6]Odborná literatura uvádí, že „česká legislativa se tak rozhodla, že dílčí segment materiálního přezkumu bude činit notář a nikoliv soud, a notář pak také samozřejmě nese odbornou péči za tuto agendu. Postupně se tedy směřovalo k registračnímu principu, byť reálný zápis vždy na konci činil soud a on měl nadále možnost zásahu.“[7]

Již v r. 2011 se v odborné literatuře objevují úvahy o podobě nového rejstříkového zákona s tím, že návrh „se snaží dokončit již nastolenou cestu registračního principu“, a to tím, „že by se notáři dala možnost, poté, co provede materiální přezkum, přímého zápisu do obchodního rejstříku. Tedy, budou-li mít zapisované skutečnosti podklad v notářském zápisu a bude -li to ten druh notářského zápisu, který obsahuje povinnost materiálního přezkumu, může notář, který zápis vystavil, provést přímý elektronický zápis... Návrh tak nepředpokládá nahrazení soudního řízení, pouze mu dává alternati vu s tím, že činnost notáře při přímém zápisu by byla zvláštním druhem notářské činnosti, nikoliv jednáním v soudním řízení.“[8]

Uvedený proces „dokončení nastolené cesty“ registračního principu však z nepříliš jasného důvodu předpokládá, že možnost přímého zápisu bude mít jen notář, který sám vyhotovil předmětný notářský zápis, ve kterém mají podklad zapisované skutečnosti. Tento požadavek ale přiznává notářským zápisům odlišné právní účinky, podle toho, který notář je vyhotovil. Je-li notářský zápis nadán veřejnou vírou co do jeho autentičnosti a obsahu, pak notář ve fázi provádění přímého zápisu již neprovádí materiální přezkum notářského zápisu, který má být podkladem pro přímý zápis, ale pouze formální přezkum, obdobně jako dnes činí rejstříkový soud.

Materiál uvádí, že notář zejména vyhodnotí, zda mu osoba, jíž se přímý zápis týká, předložila veškeré další „listiny, které mají být kromě notářského zápisu předloženy k návrhu na zápis nebo založeny do sbírky listin... [s tím, že] jestliže notáři nebudou stanovené listiny předloženy, musí odmítnout zápis provést.“ Notář bude dále zkoumat, zda je dán souhlas účastníků notářského zápisu s přímým zápisem. V širším slova smyslu bude notář zkoumat, zda údaje o skutečnostech, které se do rejstříku zapisují, vyplývají z listin, které mají být podle zvláštního právního předpisu k návrhu doloženy (obdobně jako to činí rejstříkový soud dle § 200da odst. 1 o. s. ř.). Má-li být zachována dosavadní koncepce, bude notář rovněž muset zkoumat, zda navrhovaná obchodní firma není zaměnitelná s jinou již existující obchodní firmou, případně není -li klamavá (obdobně jako to dosud činí rejstříkový soud dle § 200da odst. 1 o. s. ř.) (výše uvedené dále souhrnně označuji jako formální přezkum).

Materiál požadavek stejného notáře však nevysvětluje. Je to rovněž problematické i proto, že se postavení notáře vůči klientovi může změnit v okamžiku, kdy bude notář rozhodovat o tom, zda provede či neprovede přímý zápis. V rámci formálního přezkumu bude muset posoudit, zda mu klient dodal veškeré potřebné listiny k provedení přímého zápisu a zda je obchodní firma zaměnitelná či klamavá (u nově zakládané společnosti). V ten okamžik se notář může dostat do konfliktu zájmů, jestliže předtím v souvislosti s notářskou činnosti poskytl klientovi právní poradu [jako tzv. „další činnost“ dle § 3 písm. a) notářského řádu], k otázce potřebných listin pro přímý zápis, resp. k otázce zaměnitelnosti či klamavosti zvažované obchodní firmy. Tj. notář bude podklady i znění obchodní firmy „nestranně“ posuzovat při výkonu přenesené státní (soudní) moci v souvislosti s prováděním přímého zápisu, i když předtím, v rámci tzv. další činnosti, klientovi poskytl právní poradenství v téže věci (platí, že „Při poskytování právních služeb [notářem] se hlavni princip notářství, zásada nestrannosti, neuplatňuje“[9]).

AD 2

Notáři má být na jednu stranu svěřen výkon státní moci k provedení úkonu – přímého zápisu v obchodním rejstříku (jako alternativa k provedení tohoto úkonu rejstříkovým soudem); na druhou stranu případné rozhodnutí notáře neprovést tento úkon nemá mít srovnatelné právní účinky jako zamítavé rozhodnutí rejstříkového soudu o návrhu na zápis. Materiál vychází z toho, že přímý zápis do obchodního rejstříku bude úkonem, který notář neprovede, nebudou-li splněny zákonné požadavky. Proti odmítnutí notáře provést přímý zápis (na základě vyhodnocení, že nejsou dány formální předpoklady pro jeho provedení) nemá existovat žádný opravný prostředek. Materiál uvádí, že „Odmítnutí provedení přímého zápisu notářem by nebylo překážkou pro podání návrhu na zápis do obchodního rejstříku k rejstříkovému soudu. Pak by se postupovalo jako v každém jiném rejstříkovém řízení. Osoba oprávněná k podání návrhu by podala návrh na zápis k rejstříkovému soudu. To nevylučuje, aby přímý zápis pak provedl rejstříkový soud, bude-li mít za to, že jsou splněny podmínky pro takový zápis.“

Ústavní soud již dříve konstatoval, že „V případě řízení ve věcech obchodního rejstříku, konkrétně v případě podání návrhu a aplikace napadeného ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., soud provede posouzení návrhu z hlediska formálních předpokladů. Neshledá-li překážky k rozhodnutí ve věci, provede zápis do rejstříku bez vydání rozhodnutí. V rejstříkovém řízení se z hlediska hmotného práva notářský zápis jako veřejná listina totiž nepřezkoumává (§ 134 o. s. ř.), pokud z jeho obsahu plyne, že zjištění hmotněprávních podmínek pro vznik, změnu nebo zánik zapisovaných skutečností učinil notář (§ 200da odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb.). Provedení zápisu nelze tedy za rozhodnutí označit, je pouze úkonem soudu (§ 36 a násl. o. s. ř.). Z povahy tohoto úkonu soudu plyne, že proti němu není přípustný opravný prostředek (není tu žádný výrok, se kterým by mohl účastník řízení nesouhlasit).”[10]

 Ústavní soud ve svém nálezu odkázal na judikaturu ESD ve věci rejstříkových soudů: „Pokud jde o judikaturu ve věci rejstříkových soudů, Evropský soudní dvůr ... se v několika svých rozhodnutích vyjádřil k jejich charakteru. Například ve věci HSB-Wohnbau GmbH (C-86/00) či ve věci Job Centre (C-111/94) se ESD odmítl zabývat předběžnými otázkami vznesenými ze strany Okresního soudu v Heidelbergu (SRN), neboť jej jako rejstříkový soud nepovažoval za soud ve smyslu čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství s odůvodněním, že před ním není veden žádný spor, a označil ho za úřad, který na návrh rozhoduje o zápisu. ESD se rovněž odmítl zabývat otázkami položenými soudy členských států jednajícími jako správní, a ne soudní orgán ... Z uvedeného plyne, že ESD zápis do obchodního rejstříku ... nepovažuje za rozhodnutí řešící sporné otázky před nezávislým soudem, ale zápis považuje za rozhodnutí správní, které není ukončeno rozhodnutím, jež má charakter soudního rozhodnutí.”

Je proto nutné považovat pravomoc provádět přímé zápisy, která má být svěřena notářům, za přenesení části soudní moci na notáře k provádění úkonu soudu. Pojmově se nejedná o notářskou činnost, má-li být obchodní rejstřík nadále veden a spravován rejstříkovými soudy, ale o výkon přenesené soudní moci. Český právní řád zná několik případů, kdy dochází k přenesení státní moci – např. na notáře jako soudní komisaře v dědickém řízení, na soudní exekutory, resp. na autorizované inspektory podle stavebního zákona.

Pokud by bylo možné připustit přenesení soudní moci na notáře k provádění přímých zápisů při současném zachování možnosti standardního zápisu rejstříkovým soudem, je nutné zkoumat, zda lze přiznat jiné účinky odmítnutí notáře provést úkon přímého zápisu, než jaké jsou spojeny s rozhodnutím soudu o zamítnutí návrhu na provedení zápisu. Některé relevantní obecné zásady vyplývají z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu k činnosti autorizovaných inspektorů ve stavebním právu. Úloha autorizovaných inspektorů je částečně obdobná zamýšlené úloze notářů při provádění přímých zápisů v té míře, že autorizovaný inspektor ověřuje soulad předložené dokumentace se zákonem a při splnění zákonem stanovených podmínek může vydat certifikát, jenž po oznámení stavebnímu úřadu nahrazuje stavební povolení, které lze však získat i ve stavebním řízení. Odlišností je samozřejmě to, že k přenesení státní moci dochází v jednom případě v rámci správní činnosti, v druhém případě má dojít k přenesení v rámci soudní – rejstříkové činnosti.

NSS uvádí, že „Výsledkem činnosti autorizovaného inspektora ve stavebním řízení je vydání certifikátu, kterým stvrzuje, že ověřil projektovou dokumentaci a připojené podklady ze zákonem uvedených hledisek a stavba může být provedena. Obecně tak lze konstatovat, že autorizovaný inspektor je soukromá osoba, která, pokud splní podmínky pro jeho činnost stanovené veřejnoprávním předpisem, je po určitou dobu oprávněna činit úkony vymezené stavebním zákonem, přičemž v důsledku některých z nich vznikají dotčeným osobám práva a povinnosti bez další intervence stavebního úřadu. Vydání certifikátu autorizovaným inspektorem a jeho oznámení stavebnímu úřadu má stejné účinky jako vydání stavebního povolení stavebním úřadem dle § 115 stavebního zákona, tj. zakládá oprávnění provést stavbu. Proto také soud dovodil, že tento certifikát představuje veřejnoprávní akt přezkoumatelný soudem žalobou ve správním soudnictví.“[11]

NSS zdůraznil nutnost přiznat stejný právní účinek certifikátu, jestliže umožňuje docílit stejného výsledku jako správní řízení vedené před správním úřadem: „Jinými slovy vyjádřeno, za situace, kdy zákonná úprava předpokládá stejné právní a faktické účinky v případě stavebního povolení, vydávaného stavebním úřadem, a certifikátu autorizovaného inspektora, oznámeného stavebnímu úřadu, který jej toliko eviduje a není oprávněn na něj aktivně reagovat jako u ohlášených staveb (§ 105 a 106 stavebního zákona), není možno dospět k jinému konsekventnímu názoru, než že autorizovaný inspektor vystupuje jako správní úřad, byť jen pouze v tomto omezeném rozsahu.“[12]

Judikatura dosud přímo neřešila otázku, zda případné „rozhodnutí“ autorizovaného inspektora nevydat certifikát je přezkoumatelné ve správním soudnictví – z dosavadní judikatury lze identifikovat dva možné protichůdné argumenty. Na jednu stranu NSS konstatuje, že certifikát představu- je „výsledek činnosti správního orgánu, který má veřejnoprávní charakter a představuje správní akt přezkoumatelný ve správním soudnictví”, na druhou stranu Nejvyšší správní soud akceptuje závěr, že „do okamžiku předložení certifikátu stavebnímu úřadu existuje pouze soukromoprávní vztah mezi inspektorem a stavebníkem a vrchnostenským aktem se stává teprve okamžikem předložení stavebnímu úřadu“.

V případě notáře, který odmítne provést přímý zápis, se bude rovněž jednat o výsledek činnosti rejstříkového orgánu, která má veřejnoprávní charakter. Případné odmítnutí provést přímý zápis ale nelze považovat za úkon v rámci soukromoprávního vztahu klient-notář, který nemá veřejnoprávní charakter. Zatímco stavebník a autorizovaný inspektor uzavírají „smlouvu o provedení kontroly projektové dokumentace pro stavbu“, toto není případ notáře a navrhovatele přímého zápisu. Notář nebude provádět formální přezkum podkladů na základě smluvního vztahu s navrhovatelem, a proto jeho odmítnutí přímého zápisu bude mít veřejnoprávní charakter, neboť bude vykonáno v rozsahu přenesené státní (soudní) moci. Pokud proti takovému odmítnutí nebude stanoven stejný opravný prostředek jako proti rozhodnutí rejstříkového soudu o zamítnutí návrhu na zápis, vznikne procesní nerovnost mezi navrhovateli zápisu, podle toho, u kterého orgánu svůj návrh na zápis, resp. přímý zápis učiní (u notáře, resp. u rejstříkového soudu). Tím by mohlo dojít k ústavně nekonformnímu zásahu do práva na soudní ochranu.

Dále není jasné, jak má být zaručeno, že notář bude postupovat nestranně a nezávisle při (ne)provedení přímého zápisu, pokud např. v minulosti notář poskytl navrhovateli právní poradu v rámci tzv. další činnosti notáře. Notář v jeden okamžik může vystupovat jako „právní přítel“ svého klienta, radit mu ohledně podkladů a dokumentů, ohledně znění obchodní firmy, a ve druhé fázi již vrchnostensky bude vystupovat jako rejstříkový orgán, provádět formální přezkum návrhu na přímý zápis a rozhodovat o jeho (ne)provedení při výkonu přenesené státní moci. Možným řešením by byla celková změna koncepce obchodního rejstříku (směrem k evidenci podnikatelů s výrazně menší ingerencí státu jako veřejnoprávního orgánu, nicméně Materiál základní koncepci obchodního rejstříku nemění), anebo zakotvení zákazu, aby notář poskytoval navrhovatelům přímého zápisu právní porady dle § 3 odst. 1 písm. a) notářského řádu (tato poradenská činnost by musela být svěřena výhradně advokátům).

ZÁVĚR

Ambicí návrhu nového rejstříkového zákona má být „snížit náklady podnikání“ s tím, že „celý koncept svým zrychlením zápisu do obchodního rejstříku celkově přinese snížení zbytkových transakčních nákladů, tedy těch nákladů, které podnikatel při podnikání v českém prostředí nese vždy.“[13]Materiál uvádí, že „Navržená varianta se snaží zjednodušit podnikání a zvýšit konkurenceschopnost České republiky. Současná úprava podnikatele fakticky nutí, aby se se stejnou věcí, jejíž zákonnost již byla posouzena notářem, ještě obrátil na rejstříkový soud, který jen provede formální zápis do obchodního rejstříku a zaplatí státu poplatek za provedení tohoto formálního úkonu. Jde o zbytečně zdlouhavý proces, který zatěžuje zejména menší podnikatele a tvoří nákladovou bariéru podnikání.“ Materiál však nenabízí plnohodnotnou komparaci jiných možných reformních kroků v souvislosti s rejstříkovým řízením, se zaměřením na snížení nákladů podnikání a na dostupné nejlepší příklady a zkušenosti z praxe.

Lze alespoň na závěr poukázat na zprávy Světové banky „Doing Business“, které každoročně hodnotí vliv přijatých reforem na podnikatelské prostředí v téměř 175 státech světa, a to i v souvislosti se snížením administrativní zátěže při zakládání obchodních společností. Zpráva z r. 2005 uvádí, že řada států přijala takové reformy, které mají za cíl snížit závislost podnikatelů na notářských službách – povinný notářský přezkum při zápisu společnosti do obchodního rejstříku lze podle Světové banky mnohdy nahradit soudním, resp. správním přezkumem.[14] V r. 2006 zpráva uvádí, že vhodným cílem reforem je odbřemenění rejstříkových soudů převedením rejstříkové agendy na správní orgán.[15] Dále lze podle Světové banky v právním řádu zakotvit možnost využití tzv. vzorových zakladatelských dokumentů, jejichž soulad se zákonem je garantován státem a při jejich použití lze upustit od formy notářského zápisu (např. při sepsání zakladatelské listiny).[16]

Pokud má tedy probíhat připomínkové řízení k možným změnám dosavadního modelu vedení a správy obchodního rejstříku, není možné odbornou diskusi oddělit od diskuse o samotné koncepci obchodního rejstříku – tj. co se od rejstříku očekává (zejména, zda má být zachován konstitutivní účinek zápisů nově zakládaných společností) – a to nejlépe v rámci širší úvahy o zjednodušení a zefektivnění podnikatelského prostředí. Ačkoli si Materiál neklade za cíl podnítit takovou diskusi, jsem přesvědčen, že v této předlegislativní fázi, před schválením rejstříkového zákona, je ještě dán prostor pro odbornou a fundovanou diskusi o tom, zda nelze zajistit odbřemenění rejstříkových soudů a zjednodušení podnikatelského prostředí i jinými kroky než variantou, která přináší řadu specifických právních problémů a posiluje monopolní postavení notářů na trhu právních služeb.

                Autor je analytikem v Parlamentním institutu a lektorem na Anglicko-americké škole.  

[1] Materiál byl zveřejněn na webu Hospodářské komory ČR www.komora.cz.

[2] Viz nález Ústavního soudu č. 62/2009 Sb.: „Z pohledu komparativního je třeba uvést, že ve státech Evropské unie mají některé státy právní úpravu obchodního rejstříku v samostatném zákoně navazujícím na občanský soudní řád, jiné mají úpravu v zákoníku obchodním a jiné v zákoníku občanském. Povolování zápisu do rejstříku je založeno rovněž zcela individuálně, a to jak na principu povolovacím, tak na principu registračním. Řízení je vedeno soudy, registrátory, správními úřady či patentovými úřady... Normy Evropské unie upravují pouze samotný obchodní rejstřík, nikoli způsob jeho vedení, který ponechávají zcela na vnitrostátní úpravě.“

[3] Viz tamtéž.

[4] Materiál uvádí, že „Byly posouzeny všechny varianty, jakým způsobem by měl být obchodní rejstřík veden (viz výše) a došlo se k závěru, že stávající úprava obchodního rejstříku v obchodním zákoníku a v občanském soudním řádu, pokud jde o zapisované subjekty, zapisované skutečnosti, sbírku listin a rejstříkové řízení, je koncepčně v zásadě vyhovující.“

[5] Tlášková, Š.: Proč mají notáři a notářské zápisy v dnešní době stále smysl, Ad notam č. 1/2009 (vydává Notářská komora ČR).

[6] Rozhodnutí NS, sp. zn. 29 Cdo 1759/2008.

[7] Havel, B.: Postavení notáře v rekodifikovaném obchodním právu, Ad notam č. 6/2011 (vydává Notářská komora ČR), str. 23.

[8] Viz tamtéž.

[9] Tlášková, Š.: Proč mají notáři a notářské zápisy v dnešní době stále smysl, Ad notam č. 1/2009 (vydává Notářská komora ČR).

[10] Viz nález Ústavního soudu č. 62/2009 Sb.

[11] Rozsudek NSS č. j. 1 As 92/2011.

[12] Viz tamtéž.

[13] Havel, B.: Postavení notáře v rekodifikovaném obchodním právu, Ad Notam č. 6/2011 (vydává Notářská komora ČR), str. 25.

[14] Viz Doing Business in 2005: Removing obstacles to growth, web: http:// www.doingbusiness.org/reports/global-reports/doing-business-2005, str. 22: „Notaries perform a simple verification service—such as certifying that minimum capital has been deposited … or verifying the founder’s signatures … which could easily be handled by the municipal official or court clerk already involved in registration. And they typically cost a lot. No wonder that survey respondents in Albania, Bosnia and Herzegovina, Bulgaria, Croatia, Estonia, Hungary, Latvia and Macedonia say that notaries add no value to the incorporation process.”

[15] Viz Doing Business in 2006: creating jobs, web: http://www.doingbusiness. org/reports/global-reports/doing-business-2006, str. 12: „Company registration is an administrative process and does not need the attention of judges. Instead, judges can be freed to focus on commercial disputes.”

[16] Doing Business in 2005: Removing obstacles to growth, web: web: http:// www.doingbusiness.org/reports/global-reports/doing-business-2005, str. 23: „With standard forms available, the entrepreneur does not usually need legal or notary services. And the registry finds it easier to process the documents.“