Podmínka vzdělání pro zápis do seznamu advokátních koncipientů ČAK

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1475/2013 

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. ledna 2012, č. j. 19 C 67/2010-140, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobce ke dni 17. 8. 2009 zapsat do seznamu advokátních koncipientů a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce doručil žalované dne 17. srpna 2009 žádost o zápis do seznamu advokátních koncipientů, ale žalovaná zápis neprovedla pro nesplnění podmínky doložení vzdělání požadovaného ustanovením § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“). Žalobce v době od 11. 10. 2004 do 6. 5. 2009 studoval na Bratislavské vysoké škole práva (dále jen „BVŠP“), kde absolvoval bakalářské a navazující magisterské vzdělání. Podle své vlastní výpovědi studoval přitom v Brně české právo. BVŠP, nyní Panevropská vysoká škola, je soukromou zahraniční vysokou školou, které byl státní souhlas k poskytování vysokoškolského vzdělání udělen vládou Slovenské republiky pro studijní program slovenské právo v sídle jejích fakult. Podle sdělení Ministerstva školství, vědy a výzkumu Slovenské republiky žádná z fakult této školy nemá oficiální sídlo mimo území Slovenské republiky. Poskytování studia uvedenou slovenskou vysokou školou na území České republiky souvisí se společností UNINOVA o. p. s. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že vysoká škola, která žalobci poskytla vzdělání, nemá státní souhlas k poskytnutí vysokoškolského vzdělávání v oboru české právo na území České republiky. Státní souhlas Slovenské republiky neobsahuje možnost toto vzdělání poskytovat prostřednictvím jiného subjektu a mimo sídla vysoké školy. Doklady o dosaženém vzdělání, které předložil žalobce, tak nesvědčí o dosažení vzdělání předepsaného zákonem o advokacii pro zápis do seznamu advokátních koncipientů. K případné diskriminaci, na kterou žalobce poukazoval, uvedl, že žalovaná vysvětlila, že tři absolventi téže vysoké školy jako žalobce byli sice zapsáni do seznamu advokátních koncipientů, avšak na základě pochybení konkrétních pracovníků žalované, kterým z tohoto titulu u žalované skončil pracovní poměr.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2012, č. j. 39 Co 171/2012-205, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil a výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná byla oprávněna zkoumat obsah studia žadatele. Žalobce studoval na vysoké škole, která má akreditaci pouze pro právo – rozuměj slovenské (a akreditace se vztahuje pouze na území Slovenské republiky), takže žalobci se nepodařilo prokázat, že by podmínky požadované ustanovením § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii splnil. Stejně se ztotožnil i se závěrem, že ze strany žalované nedošlo k diskriminaci žalobce. K žalobcem v odvolacím řízení předloženému nostrifikačnímu rozhodnutí vydanému Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“) ze dne 27. 1. 2012, jímž byl uznán jeho diplom vydaný BVŠP a potvrzena jeho rovnocennost s vysokoškolským diplomem a dodatkem k diplomu vydaným v České republice, odvolací soud uvedl, že i když Univerzita Karlova (správně ovšem MŠMT) nostrifikovala diplom žalobce, žalovaná jako představitel profesní organizace má právo při zápisu do seznamu advokátů zkoumat obsah studia. V tomto směru poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 583/2010.

Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 21. prosince 2012 a právní moci nabyl dne 27. prosince 2012.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 15. února 2013 včasné dovolání.

Domnívá se, že v rámci dovolacího soudu nebyla zatím zcela komplexně a uspokojivě řešena otázka, kterou se zabývaly soudy prvého a druhého stupně, tj. pravomoc žalované přezkoumávat vzdělání uchazečů o koncipienství, protože v jeho případě jsou dány jiné okolnosti než v řízení sp. zn. 32 Cdo 583/2010, neboť žalobce studoval obor právo s cílem stát se právníkem, k čemuž bylo zaměřeno i celkové studium. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že žalovaná je oprávněna přezkoumávat vzdělání uchazečů o koncipienství. Poukazuje na nostrifikační osvědčení, které podle jeho názoru jednoznačně prokazuje, že na jeho vzdělání je nutno pohlížet jako na zcela odpovídající zákonným požadavkům pro zápis do seznamu koncipientů. Pokud by ho žalovaná přesto nezapsala do seznamu koncipientů, bylo by jí přiznáno právo přezkoumávat nostrifikaci MŠMT, čímž by fakticky byl zpochybněn smysl a účel nostrifikačních řízení. Při postupu podle zákona o advokacii pak fakticky neexistuje na světě v zahraničí škola, která by splňovala požadované zadání. Upozorňuje pak, že žalovaná v obdobných případech v minulosti žadatele do seznamu koncipientů běžně zapisovala, až od určité doby je začala odmítat. Jeho spolužáci byli naopak bez jakýchkoli problémů přijati jako soudní nebo exekutorští čekatelé. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se domnívá, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, což ostatně netvrdí ani sám žalobce, a proto by dovolací soud měl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k opačnému závěru, uvádí žalovaná důvody, které ji vedou k přesvědčení o správnosti rozhodnutí a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, která má právnické vzdělání podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1638/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 25), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Konstatuje však, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii (ve znění účinném od 1. září 2009) Komora zapíše do seznamu advokátních koncipientů každého, kdo získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo 1. v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, nebo 2. studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v oboru právo na vysoké škole v České republice. Vysoká škola v zahraničí tak musí kumulativně splňovat dvě základní podmínky – musí jít o vysokou školu oprávněnou poskytovat vysokoškolské vzdělání na území jiného státu podle přepisů tohoto státu a musí takové vzdělání poskytovat v zahraničí. Naproti tomu MŠMT zahraniční studium (pokud jsou splněny zákonné předpoklady) za rovnocenné uznává pro účely užívání získaného titulu a pro účely dalšího studia.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 583/2010 judikoval, že žalovaná jako subjekt odpovědný za posuzování žádostí o zápis do seznamu koncipientů má legitimní právo střežit úroveň vzdělání uchazečů o zápis. Z toho vyplývá, že advokátní komora, která vykonává veřejnou správu na úseku advokacie (§ 40 odst. 3 zákona o advokacii), je povolána v každém jednotlivém případě i k ověření poslední podmínky uvedené v bodě 2, tj. zda takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.

Dovolatel se tedy mýlí, pokud se domnívá, že odvolací soud se odchýlil od názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku citovaném v předchozím odstavci. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak plně konformní s jednoznačným zněním § 37 odst. 1 písm. b) zákona o advokacii.

Protože tedy nebyl shledán žádný ze zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti dovolání, dovolacímu soudu nezbylo, než toto dovolání odmítnout podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nemá nárok na jejich náhradu, přičemž však žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Právní věta redakce.