Petr Kolman: K úvahám o veřejném právu

Nedávno byla nakladatelstvím Leges vydána kniha Petra Kolmana Úvahy o veřejném právu. Na následujících řádcích bych se chtěl proto pozastavit nad tím, zda ty „Úvahy“ stojí za úvahu a lze je doporučit i Vaší pozornosti. 

Posuzovaná kniha není čistě teoreticko-právní učebnicí, ze které bychom se mohli dozvědět, co vlastně je ono veřejné právo a zda se pohled na něj od Ulpiniána[1] ke Kolmanovi nějak zásadně změnil. Nemá tedy ambici podat čtenářům ucelený popis veřejného práva, ale jedná se soubor dílčích (a nutno podotknout, že značně různorodých) příspěvků věnovaných konkrétním problémům z praxe. Má tedy snahu stát se spíše praktickým rádcem k tomu, jak čelit některým úskalím veřejného práva, s nimiž se autor již potýkal coby člen několika rozkladových komisí nebo se jim věnovat ve své předchozí literární tvorbě. Jak autor zdůrazňuje, využívá zde často metodu abstrakce, při které vylučuje nadbytečné prvky a zdůrazňuje skutečnosti z jeho pohledu důležité. Pohled na to, co je opravdu důležité, se samozřejmě může lišit a každý může vidět podstatu věci v něčem jiném, nicméně toto jsou úvahy Petra Kolmana a bylo na něm, aby vyjádřil, co sám považuje za natolik podstatné, aby s tím seznámil své čtenáře.

V knize nalezneme jak příspěvky vycházející z oblasti správního řízení, správního trestání, práva na informace nebo zadávání veřejných zakázek, tak také příspěvky pozastavující se nad cirkulací demokratických elit, věkovou skladbou české justice či kvalitou výuky na právnických fakultách. Společným jmenovatelem těchto příspěvků je pak to, že se všechny více či méně týkají problematiky veřejného práva. Z knihy se dozvíme i to, co by příznivci veřejného práva ani nečekali, například zda je možné, aby se stal cizinec z Ugandy členem Dělnické strany sociální spravedlnosti, jak používat fuzzy logiku, co je vibrační metoda Tadoma, jak vznikl pojem Švarcsystém nebo jak doručovat na adresu Jurta 64, Mongolsko. 

Na své si zde přijdou i znalci cizích řečí, protože vedle proložení knihy latinskými citáty se lze dozvědět také to, co znamená Törvény a személyes adatok védelméröl és közzététele közédekü adatok nyilvánosságáról nebo co se skrývá pod 行政機関の保有する情報の公開に関する法律.

Autor nezapře, že se specializuje zejména na správní právo, kterému je věnována největší pozornost, nicméně některé úvahy mantinely správního práva opouští a věnují se například otázkám práva ústavního. I přesto, že se jedná o řadu různorodých střípků, domnívám se, že tyto střípky tvoří relativně ucelenou mozaiku autorova pohledu na posuzované problémy veřejného práva.

Jednotlivé kapitoly začínají zpravidla stručným obecným úvodem ke sledovanému problému, který rozhodně není všezahrnující, nicméně lze jej považovat za dostatečný pro pochopení následujícího textu. Text je přitom postaven tak, aby byly jednotlivé problémy laicky vysvětleny a jejich posouzení bylo dobře srozumitelné i těm, kdo se veřejnému právu podrobněji nevěnují. Tyto kapitoly jsou z hlediska svého věcného zaměření fakticky na přeskáčku, což autor učinil zřejmě jen proto, aby byli čtenáři neustále ve střehu. Pochopitelně zde ale nejde o posloupnost jednotlivých kapitol, ale o jejich obsah. 

Autor zohledňoval při zpracování této knihy nejen odbornou literaturu, ale rovněž řadu souvisejících soudních rozhodnutí (vč. Evropského soudu pro lidská práva) nebo například též, jak sám přiznává, osud Buridanova osla. Neomezovat se navíc pouze na českou právní úpravu, ale konkrétně u práva na informace provádí rovněž exkurz do zahraničních právních úprav, a to i takových zemí jako je například Japonsko, Nový Zéland nebo některé země latinské Ameriky.

Kniha obsahuje řadu zajímavých postřehů. Sám zde zmíním pouze některé z nich a zbytek nechám případným čtenářům. V kapitolách věnovaných správnímu právu procesnímu se autor pozastavuje například u problematiky nečinnosti, přezkumného řízení, jednacího jazyka či veřejnoprávních smluv. U problematiky správního trestání se autor zabývá otázkou promlčení přestupků, likvidačního charakteru pokut, nutnou obranou či možnosti zadržení pachatele přestupku. V otázce práva svobodného přístupu k informacím se zase věnuje problematice poskytování vnitřních předpisů povinného subjektu nebo zveřejnění poskytnutých informací.

Většina uvedených kapitol byla v minulosti předmětem i mého zájmu. Sympatická je mi proto skutečnost, že se autor v mnoha skutečnostech shoduje s mými vlastními publikovanými názory[2] Zcela souhlasím s autorem v řadě jeho tezí, například v možnosti účasti ministra, resp. jiné osoby stojící v čele ústředního správního úřadu, na „své“ rozkladové komisi,[3] nutnosti nepovažovat typy veřejnoprávních smluv uvedené ve správním řádu za konečné,[4] možnosti, aby byla nutná obrana silnější než útok samotný,[5] možnosti učinit výjimku ze zákazu likvidačního charakteru pokuty[6] nebo například v nezbytnosti propojení teoretické výuku na právnických fakultách s praxí.

Pozitivně kvituji povzdech Petra Kolmana nad tím, že česká právní úprava, na rozdíl od některých zahraničních, sice nezakazuje českým občanům, aby byli členy zahraničních polických stran,[7] neumožnuje však cizincům, aby byly členy českých politických stran, a to za žádných podmínek. Domnívám se proto společně s ním, že by bylo možné odemknout pomyslná vrata českých politických stran a hnutí cizincům, minimálně těm, co mají trvalý pobyt v České republice. Trefná je přitom autorova poznámka, že vzhledem ke stávajícím poměrům v našich politických stranách je přístup českých zákonodárců spíše ve prospěch cizinců, protože myslí na jejich duševní zdraví.

Má shoda s názory Petra Kolmana ovšem pochopitelně nemůže být úplná. Rozdílný názor mám například na posouzení jednoroční lhůty pro projednání přestupku, kdy se ve shodě s Nejvyšším správním soudem[8] domnívám, že v této lhůtě musí být o přestupku pravomocně rozhodnuto (tedy včetně doručení rozhodnutí odvolacího orgánu). Připouštím ovšem, že se autor pokusil o zajímavý rozbor tohoto problému a jeho názor, je-li racionálně odůvodněn, nijak nezavrhuji. Ideálně by pak bylo přikročit k legislativnímu zpřesnění, které se v současnosti již připravuje. Rozhodně však souhlasím s Petrem Kolmanem, že by zákonodárce neměl příliš rozevírat pomyslné nůžky mezi úpravou této problematiky u jednotlivých přestupků (o jiných správních deliktech nemluvě).

Přestože mám rovněž na některé další dílčí skutečnosti uvedené v knize jiný názor, nevidím v tomto samozřejmě nedostatek jinak zajímavé publikace, protože i autorem nastolené řešení určité problematiky může otevřít diskusi k nalezení správného řešení, resp. k případné legislativní změně.

I když si předmětná kniha (jak autor sám připouští) neklade stejný cíl, jako kdysi vyjádřil Karel Čapek, aby si ji její čtenáři četli i při bolesti zubů, domnívám se, že autorovo přání, aby nenapsal dílo zcela suchopárné, naplněno bylo. Kdo touží po knize popisující podrobně všechny aspekty správního řízení, problematiky přestupků apod., musí šáhnout jinam,[9] nicméně kdo chce společně s autorem vyřešit některé praktické problémy ze sledovaných oblastí, tomu lze doporučit, ať do této knihy minimálně nahlédne, a to bez ohledu na aktuální stav chrupu.

Autor je právník České národní banky a pedagog Vysoké školy CEVRO Institut.

Můžete koupit  Z d e .