Pavla Sýkorová: Autorské právo v architektuře


publikováno: 16.01.2019

Nová kniha Pavly Sýkorové Autorské právo v architektuře prezentuje českému právnickému publiku výsledek její dlouholeté práce. Jejím přičiněním se naplňuje vítané obohacení tuzemské právní literatury o témata dosud plně neuchopená. V recentní literatuře můžeme nalézt několik titulů, které se zabývají právními prostředky ochrany architektonických děl. Uvést můžeme práce Telce (Právní rozhledy č. 19/2010) a Smejkala (Ochrana autorských práv u děl architektonických a urbanistických, 2013). Ze strany autorky jde však o první práci, která skutečně uceleně analyzuje problematiku pojetí a ochrany autorského díla v České republice a v zahraničí, a to jak v kontextu hmotněprávní, tak procesní úpravy. Z toho důvodu je mimořádně vhodné a vskutku aktuální, jestliže se na knižním trhu setkáme s prací tohoto formátu, jejíž těžiště je vystavěno na obsáhlé a v českých poměrech dosud nebývale zpracované kazuistice známých případů.

Publikace je ústrojně členěna na vzájemně se doplňující kapitoly, kterých je devatenáct. První pohled je věnován lidskoprávní ochraně, vymezení autorství a architektonického díla, a to jak v pojetí českého právního řádu, tak i vybraných řádů zahraničních. Následující kapitoly pak autorka věnovala právním prostředkům ochrany architektonického díla, a to včetně nekalé soutěže k architektonickému dílu, či ochranným známkám k dílům z oblasti architektury.

Ke cti autorky slouží, že odborně směřuje rovnou k podstatě věci, bez obecných popisů. Její pozornost se oprávněně zaměřuje na zkoumání pojetí původnosti v jednotlivých právních úpravách a toho, zda a jak ten který právní řád pojímá architektonické dílo. V osmé kapitole se pak autorka zabývá hranicí mezi inspirací a porušením autorských práv. Zajisté i za souhlasu autorky lze shledat, že česká judikatura je v důsledku malého počtu meritorně rozhodnutých případů v tomto ohledu dosti kusá a je třeba hledat řešení v judikatuře zahraniční.

Dodejme jen, že z praktického hlediska nám může připadat zvláštní, že v českých kauzách, které autorka v knize zmiňuje, se žalobci odhodlali domáhat spravedlnosti komplikovaně pomocí prostředků na ochranu autorských práv, a nikoli prostředky na ochranu před nekalou soutěží, kdy úspěch ve věci závisel na v autorském právu nejisté právní otázce, zda dílo, příp. jeho část, je jedinečné či nikoli. Autorka rovněž správně poukazuje na problematiku vlastního úsudku soudce v odborné otázce posouzení jedinečnosti díla. K diskusi se tak nabízí otázka, kdy má soudce možnost posoudit dílo, příp. jeho část, sám, nikoli však právně, zda jde o autorské dílo, ale skutkově – odborně, a jak by měly soudy v této otázce, na kterou dosud v českém právním diskursu neexistuje přesvědčivá odpověď, postupovat. Je třeba říci, že autorka se k této otázce vrací i v další kapitole, ve které poukazuje na prvorepublikovou judikaturu zastávající názor, že by umělecká hodnota díla měla být prokazována znaleckým posudkem a že je to žalobce, kterého tíží tato povinnost.

Podstatná část recenzované knížky je věnována porušení nebo ohrožení práv autora k architektonickému dílu jako předpokladu pro následnou deskriptivní analýzu právních prostředků ochrany. Problematika porušování práv k architektonickému dílu je v praxi velmi živá. Vždyť již u mnohých, všem dobře známých architektonických děl české soudy posuzovaly právní otázku porušení autorských práv. Za zmínku stojí, že autorka rozebírá světově známější případy porušení autorských práv k architektonickému dílu. Pro běžného českého čtenáře, který do hloubky nestuduje zahraniční právo ani jeho intelektuální a soudní kontext, se jedná o podnětné a srozumitelně podané pojednání, včetně přiblížení cizí judikatury. Autorka se ve vztahu k jednotlivostem (např. k otázce promlčení) vyjadřuje a zdůvodňuje, zda s rozhodnutím soudu v dané věci souhlasí. Zabývá se také jednotlivými nároky z porušení nebo ohrožení autorských práv k architektonickému dílu. Konkrétně se jedná de lege lata o analýzu jednotlivých nároků. Musíme rovněž poznamenat, že v knížce je popsána i problematika tzv. „copycats“, tedy detailních otrockých kopií architektonického díla, přičemž někdy se tyto kopie týkají i urbanistických děl v podobě celých evropských měst.

Nemalá část knížky pojednává o právních prostředcích ochrany architektonického díla podle českého autorského práva a autorského práva ve vybraných zemích. I náročný čtenář uvítá, že autorka na základě kazuistiky zkoumá jak délku řízení, kritéria pro posouzení peněžitého zadostiučinění, tak i např. způsoby posouzení obvyklé licence. V dosavadní české odborné literatuře chybělo ucelené pojednání o otázkách právních prostředků ochrany architektonického díla z pohledu platného práva. Musíme rovněž poznamenat, že autorka si správně všímá i problematiky uplatnění restitučního nároku. Dodávám jen, že u tohoto nároku lze zajisté vést diskusi o možné širší využitelnosti právě ve sporech, kdy je dotčeno autorské právo k architektonickému dílu. Z pochopitelných důvodů autorka též věnuje zvláštní pozornost mediálně probíranému tématu svobody panoramatu.

Na závěr můžeme knihu Pavly Sýkorové vřele doporučit všem čtenářům, kteří se o právo v architektuře zajímají, včetně advokátů a jiných praktikujících právníků. Jedná se o odborné dílo, které si jistě nalezne své čtenáře. Látka, jíž se zaobírá, je totiž v praxi velmi živá a pro některé právníky může být součástí každodenní praxe.

 

JUDr. PETR PRCHAL, Ph.D., odborný asistent na katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a advokát ve Žďáru nad Sázavou