oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Pavel Vantuch: Trestní řízení z pohledu obhajoby

autor: JUDr. Josef Doucha
publikováno: 20.09.2014

C. H. Beck, Praha 2014, 1049 stran, 1790 Kč.

Nakladatelství C. H. Beck se rozhodlo rozšířit svůj ediční program o publikace určené pro právní praxi. Jako první předložilo čtenářům praktickou příručku věnovanou trestnímu řízení z pohledu obhajoby, určenou právníkům, zejména pak advokátům a advokátním koncipientům. Takovou publikaci mohl napsat autor vybavený širokými teoretickými znalostmi ověřenými v dlouholeté praxi. Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc., který na popud nakladatelství C. H. Beck napsal publikaci „Trestní řízení a obhajoba“ tyto předpoklady naplňuje. Trestnímu právu se věnuje již bezmála 40 let, nejdříve jako prokurátor, posléze jako vysokoškolský učitel trestního práva. Od roku 1992, kdy se jako první vysokoškolský učitel trestního práva stal advokátem, se věnuje obhajobě v trestních věcech. To mu umožnilo, aby se ve své publikační činnosti zaměřovat na teoretické i praktické otázky trestní procesu, a to především z pohledu obhajoby. Právníci, zejména pak advokáti, znají mnohé z jeho více než 250 článků, z nichž značná část byla publikována v Bulletin advokacie, nebo některou z jeho monografií. Pro advokáty nejznámějším autorovým dílem je monografie Obhajoba obviněného, jejíž tři vydání z let 1998 až 2010 jsou rozebraná.

Praktická příručka Trestní řízení z pohledu obhajoby obsahuje jedenáct kapitol, z nichž první dvě jsou nezbytným teoretickým základem pro zpracování dalších devíti kapitol věnovaných praxi.

V kapitole I. se autor věnuje osobě, proti níž se řízení vede, a jejímu právu na obhajobu v trestním řízení. Rozebírá nejen právo obviněného na obhajobu, nýbrž také právo zadrženého obviněného na obhajobu, stejně jako právo podezřelého na obhajobu ve zkráceném přípravném řízení.

V kapitole II. se autor zabývá možnosti obhajoby obviněného za účasti obhájce. Čtivosti publikace napomáhají autorovy otázky, např.: Kdy musí obhájce odmítnout pokyny obviněného?, Které prostředky nesmí obhájce používat k obhajobě? Oč musí dbát obhájce? A mnohé další. Na všechny pokládané otázky dostává čtenář odpovědi.

Autor zdůrazňuje, že obhájce nesmí podlehnout prvopočáteční představě policejních orgánů o vině obviněného, i když proti němu svědčí řada důkazů. Považuje za potřebné, aby se obhájce s obviněným domluvil nejen na taktice obhajoby, nýbrž i na tom, kterých úkonů v jednotlivých stádiích trestního řízení se bude účastnit a o kterých si nechá pořídit kopie protokolů. Odpovídá i na otázku zda může obviněného obhajovat obhájce, který je v klientově věci předvolán jako svědek. Uvádí, kdy může obhájce, který obhajuje jednoho obviněného, převzít také obhajobu spoluobviněných. Odpovídá i na otázku kdy se může obviněný vzdát obhájce. Zdůrazňuje, že obhájce by měl namítat neúčinnost takového úkonu vždy, pokud se obviněný vzdá obhájce prohlášením učiněným jen před policejním orgánem. V možnosti obviněného vzdát se obhájce, upravené v § 36b tr. řádu, spatřuje zpochybnění institutu nutné obhajoby.

Kapitola III. je věnovaná možnostem obhajoby v rámci postupu před zahájením trestního stíhání. Zde je rozebírána obhajoba osoby přistižené při páchání trestného činu po zadržení policejním orgánem, dále osoby přistižené při páchání trestného činu nebo bezprostředně po jeho spáchání a také obhajoba podezřelého po jeho zadrženíve zkráceném přípravném řízení. Uvádí konkrétní oprávnění zadrženého podezřelého v rozsahu daném trestním řádem před sdělením obvinění. Autor odpovídá na otázku, jakou povahu má výslech zadrženého podezřelého. Je názoru, že tento výslech, ať je prováděn za účasti obhájce či nikoliv, má pouze předběžnou povahu a může být pouze podkladem pro obvinění a následné rozhodování o vazbě zadržené osoby. Výpověď zadrženého podezřelého v řízení před soudem označuje za nepoužitelnou. To však nemůže být pro obhájce důvodem k podcenění takové výpovědi, která může napomoci tomu, že podezřelý nebude obviněn a pokud ano, tak státní zástupce nemusí shledat důvod k podání návrhu na vzetí obviněného do vazby. Ukazuje nevyužité možnosti v postupu obhájců při obhajobě zadržených podezřelých.

V kapitole IV. rozebírá autor možnosti obhajoby v druhé fázi přípravného řízení, tzn. obhajobu obviněného po zahájení trestního stíhání a obhajobu podezřelého ve zkráceném přípravném řízení. Za nejnáročnější považuje obhajobu obviněného, jehož osobní svoboda je krátkodobě omezena zadržením nebo zatčením. Obviněný, který je stíhán na svobodě je po zahájení trestního stíhání ve výrazně příznivější pozici, ať již má obhájce, nebo se v případech kdy nejde o nutnou obhajobu, hájí sám. Rozebírá možnosti obhajoby obviněného ve standardním vyšetřování, v rozšířeném vyšetřování a také podezřelého ve zkráceném přípravném řízení. Zabývá se i specifiky obhajoby vazebně stíhaného obviněného a možnostmi nahrazení vazby. Poukazuje na rezervy obhajoby ve vazebních věcech. Zdůrazňuje i oprávnění obhajoby při skončení vyšetřování a uvádí i stručné vzory jejich návrhů.

Kapitola V. je zaměřena na možnosti obhajoby obviněného v řízení před soudem, a to od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení, nebo do jiného rozhodnutí. Autor shledává rezervy obhajoby v případech kdy obhájce je po vyrozumění o podání obžaloby pasivní. V praxi je obhajoba o podání obžaloby zpravidla vyrozuměna státním zástupcem, aniž by obhájce v tomto okamžiku text obžaloby obdržel. Bez znalosti jejího obsahu však nemůže podat odůvodněný návrh, aby soud nařídil předběžné projednání obžaloby (nebo samosoudci na přezkoumání obžaloby) a na vydání některého z tam předpokládaných rozhodnutí, příznivých pro obviněného.

Autor uvádí, proč je potřebná aktivní obhajoba obviněného po vyrozumění státního zástupce o podání obžaloby. Zdůvodňuje, proč by si měl obhájce obstarat obžalobu, pokud ji neobdrží s vyrozuměním o jejím podání a zdůrazňuje, kdy je potřebné, aby po podání obžaloby opětovně nahlédl do spisu. Nesouhlasí s obhájci, kteří po vyrozumění o podání obžaloby pouze čekají na předvolání k hlavnímu líčení, nebo na jiné rozhodnutí soudu, aniž by obžalobu znali a zvážili možnost podání návrhu na její předběžné projednání (nebo na přezkoumání obžaloby samosoudcem). Za nepřijatelnou považuje pasivitu obhájce zejména v případech, kdy nebylo vyhověno návrhům obhajoby učiněným v průběhu vyšetřování či při jeho skončení. Obhájce, který nezná obsah obžaloby, neví, zda v ní státní zástupce uvedl argumenty obhajoby z přípravného řízení a pokud ano, zda a jak se s nimi vypořádal.Teprve až má obhájce obžalobu k dispozici, měl by po jejím prostudování a s odkazem na ni podat odůvodněný návrh na její předběžné projednání či přezkoumání. Jinak nemůže její odůvodněnost posoudit. Autor se věnuje také dalším možnostem obhajoby po nařízení hlavního líčení. Zdůvodňuje, proč obhajoba nemusí předložit návrhy na provedení důkazů ve lhůtě stanovené soudem.V obhajobě v době od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení, nebo do jiného rozhodnutí soudu, shledává výrazné rezervy. Dává návrhy na jejich odstranění a připojuje možné návrhy obhajoby na předběžné projednání obžaloby ze všech zákonných důvodů. Zabývá se také otázkou kdy má obhájce převzít obhajobu až po nařízení hlavního líčení.

V kapitole VI. se věnuje autor možnostem obhajoby obžalovaného v hlavním líčení. Zabývá se jejími možnostmi před a po zahájení hlavního líčení. Zdůvodňuje, proč považuje za vhodné, aby po zahájení hlavního líčení požádal obhájce předsedu senátu (samosoudce) o pořízení kopie protokolu o hlavním líčení a její zaslání na mailovou adresu, nebo do datové schránky a o kopii CD disků, na nichž je pořizován zvukový záznam hlavního líčení, případně o doslovnou protokolaci výslechů. Uvádí, kdy nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obžalovaného a obhájce. Zabývá se i možností obviněného vzdát se obhájce, i tím jak má obhájce reagovat na úmysl obviněného vzdát se jeho služeb. Podrobně rozebírá obhajobu obžalovaného v průběhu dokazování v hlavním líčení, zejména při výslechu obžalovaného, výsleších svědků a znalců.

Obžalovaný by měl mít vždy svoji výpověď připravenou při poradách s obhájcem, pokud jej má. Uvádí, jak by měl obžalovaný ve spolupráci s obhájcem připravit svoji výpověď v hlavním líčení, kdy by měl vypovídat a kdy nikoliv, kdy by měl uvést pouze svůj monolog a kdy odpovídat i na pokládané otázky. Připojuje i příklady možných výpovědí obžalovaných v hlavním líčení. Odpovídá i na otázku, kdy by měl obhájce vznášet námitky proti provádění výslechu obžalovaného(i proti způsobu provádění jakéhokoliv jiného úkonu). Uvádí, jak by měla být obhajoba připravena na výslechy svědků.Zabývá se také možností obhájce požádat soud, aby mu umožnil provést výslech svědka, nebo znalce, zejména pokud si od něj vyžádala posudek obhajoba. Podrobně odpovídá na mnohé aktuální otázky, např.: Kdy by měl obhájce žádat, aby mu bylo umožněno provést výslech svědka, může obhajoba vyhledat nové svědky i v průběhu hlavního líčení, kdy může obhajoba vyhledat svědka, kdy nemůže obhájce ani v hlavním líčení navrhnout výslech svědka, jak má obhájce reagovat na výslech svědka před soudem, má mít obhájce písemnou přípravu hlavního líčení, má se obžalovaný vyjadřovat k provedeným důkazům, kdy je souhlas se čtením svědecké výpovědi v rozporu se zájmem obžalovaného atd.

Zabývá se také výslechy znalcův hlavním líčení, ať již byli přibráni orgánem činným v trestním řízení nebo si posudek od nich objednala obhajoba. Rozebírá i otázkukdy může obhajoba předložit posudek, který si objednala u znalce a kdy jej předložit nesmí.Uvádí také diametrálně odlišné přístupy soudu k znaleckému posudku předloženému obhajobou a možnosti jak na ně může reagovat obhájce.

Vyjadřuje se i k důvodům k odmítnutí důkazu předloženého obhajoboujen proto, žeho nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení. Uvádí, jaké jsou důvody neakceptování důkazního návrhu obviněného soudem i možné reakce obhajoby na odmítnutí provedení důkazu vyhledaného obhajobou.

Zabývá se také otázkou kdy má obhajoba důkaz vyhledat, kdy předložit a kdy pouze jeho provedení navrhnout, prováděním dalších důkazů, protokolací dokazování v hlavním líčení, obhajobou obžalovaného v závěru hlavního líčení i možnostmi reakce na vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně.

Kapitola VII. je zaměřena na možnosti obhajoby obžalovaného v odvolacím řízení. Dává odpověď na otázku, kdy může obhájce podat odvolání proti rozsudku jménem obviněného, co může obhajoba vytýkat rozsudku soudu prvního stupně, jak může obhájce reagovat na pokyn klienta, aby podal odvolání, jak může reagovat, pokud mu klient nedá žádný pokyn ohledně odvolání, kdy má obhajoba vyčkat s podáním odvolání na písemné vyhotovení rozsudku.

Odpovídá i na otázku jak může obhájce reagovat na pokyn klienta, aby podal odvolání,a to i v případech kdy pro podání odvolání neshledává důvod. Poskytuje odpovědi i na další otázky. Např. jak může obhájce reagovat, pokud mu klient nedá žádný pokyn ohledně odvolání, jak má postupovat obžalovaný, který podal odvolání ihned po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, zda musí obhájce na pokyn obžalovaného podat odvolání, i když pro to není důvod i na další otázky.

Uvádí, že odlišný názor obhájce v otázce podání či nepodání odvolání zásadně není důvodem pro to, aby obhájce odstoupil od smlouvy o poskytování právních služeb. Považuje za vhodné, aby obhájce klientovi objasnil možnosti, které mu plynou z právní úpravy, a zdůvodnil, proč chce využít právě tu, kterou mu navrhuje.

Zabývá se i možnosti zpětvzetí odvolání. Připomíná, že i odvolání podané obhajobou může vzít obhájce zpět jen s výslovným souhlasem obžalovaného. Obžalovaný musí udělit tento souhlas písemně, nebo je třeba, aby na zpětvzetí odvolání podávaném obhájcem, připojil svůj vlastnoruční souhlas.

Dále rozebírá,nač se má zaměřit odvolání obhajoby, kdy nemůže obhajoba podat odvolání a proti jakému výroku. Akcentuje, že odvolání lze opřít o nové skutečnosti a důkazy, stejně jako o takové, které jí byly známy již dříve, avšak v řízení nebyly obhajobou uplatněny. Uvádí konkrétní návrhy obhajoby použitelné v odvolacím řízení i vyjádření obžalovaného k odvolání jiných stran. Dále rozebírá možnosti obhajoby obžalovaného v řízení před odvolacím soudem, včetně rozsahu jeho návrhu k přednesení před odvolacím soudem. Zdůrazňuje, že strana obhajoby může nejen podávat návrhy na doplnění dokazování a také usilovat o provedení důkazu, zejména pak výslechu svědka či znalce. Zaměřuje se i na formulaci konečného obsáhlejšího návrhu obhájce a následného stručného návrhu obžalovaného.

V kapitole VIII. se autor zabývá obhajobou obviněného v případech, kdy se konají zvláštní způsoby řízení, a to obhajobou mladistvého, právnické osoby a uprchlého. Věnuje se i obhajobě zaměřené na podmíněné zastavení trestního stíhání a na rozhodnutí o narovnání, stejně jako řízení před samosoudcem a používání trestního příkazu. Rozebírá také možnosti obhajoby obviněného v řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu.

Kapitolu IX. pak zaměřuje na obhajobu obviněného v řízení o mimořádných opravných prostředcích, tedy při dovolání, v řízení o stížnosti pro porušení zákona a v řízení o povolení obnovy.

V kapitole X. rozebírá úlohu obhajoby při podání ústavní stížnosti obviněným. V ní se zabývá možností podání ústavní stížnosti obviněným, otázkou kdy má obhajoba podat ústavní stížnost a úlohou obhajoby v řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu.

V kapitole XI. pak autor uvádí možnosti obhajoby při uplatnění odpovědnosti za škodu způsobenou obviněnému rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v trestním řízení.

V jednotlivých kapitolách praktické příručky uvádí autor stručné vzory nejčastějších podání obhájce, které se týkají příslušné problematiky, mnohdy i ty, které nejsou v praxi dostatečně užívány. Za užitečné pro čtenáře považuji stručněná vzorová podání a návrhy, které jsou zaměřeny na jejich uplatnění v jednotlivých stádiích trestního řízení.

Celkově lze uvést, že Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc. zúročil své bohaté zkušenosti z teorie a praxe a napsal kvalitní, přehlednou a vhodně členěnou publikaci „Trestní řízení z pohledu obhajoby,“ v níž ukazuje možnosti obhajoby ve všech stadiích trestního řízení, ať už jsou v praxi využívány více, či méně. Pro advokáty, zejména obhájce, jak ty začínajícící, tak i zkušené, stejně jako pro advokátní koncipienty připravil užitečnou praktickou příručkou, kterou lze vhodně využít v praxi, při obhajobě obviněných i podezřelých. Publikaci, která se dosud na našem trhu odborné právnické literatury neobjevila, považuji za cennou praktickou pomůcku pro advokáty a advokátní koncipienty, kteří se zabývají obhajobou v trestních věcech, stejně jako pro další právníky, či studenty právnických fakult, kteří by se chtěli obhajobě věnovat. Za ocenění hodný lze označit i ediční počin nakladatelství C. H. Beck, které tuto první praktickou příručku iniciovalo, připravilo a vydalo.

V kapitole XI. pak autor uvádí možnosti obhajoby při uplatnění odpovědnosti za škodu způsobenou obviněnému rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v trestním řízení.

V jednotlivých kapitolách praktické příručky uvádí autor stručné vzory nejčastějších podání obhájce, které se týkají příslušné problematiky, mnohdy i ty, které nejsou v praxi dostatečně užívány. Za užitečné pro čtenáře považuji stručněná vzorová podání a návrhy, které jsou zaměřeny na jejich uplatnění v jednotlivých stádiích trestního řízení.

Autor je advokátem v Praze.