Pavel Petr: Nové právo k povrchu

Nakladatelství C. H. Beck vydalo v druhé polovině roku 2016 v edici Právní instituty monografii autora JUDr. Pavla Petra, Ph.D., LL.M., nazvanou Nové právo k povrchu.

Autor recenzovanou publikací navázal na svou dřívější publikační (především časopiseckou[1]) a pedagogickou činnost, v rámci níž se již nějaký čas zabývá tématem věcných práv, především pak ve vztahu k pozemkům. Jde o knižní vydání autorovy rigorózní práce, jejíž úspěšná obhajoba vedla k získání titulu JUDr. v rigorózním řízení na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Publikaci, jež reaguje na znovuzavedení superficiální zásady do českého právního řádu a reflektuje změny, které v souvislosti s ním nutně nastávají, lze jedině přivítat, neboť se věnuje velmi aktuálnímu tématu, jemuž prozatím na poli české právnické literatury nebyla věnována přílišná pozornost. S aktuálními názory odborné české veřejnosti, jakož i s nástiny řešení problémů vyvstanuvších v souvislosti s renesancí zásady superficies solo cedit jsme se doposud mohli seznámit toliko prostřednictvím ojedinělých článků v odborných periodikách. Z nevelkého množství knižních publikací pak za zmínku jistě stojí dílo Petra Zimy Právo stavby,[2] na něž ostatně reaguje i recenzované dílo.

Autor na počátku avizuje, že svou pozornost obrátí primárně k zásadě superficies solo cedit, jejíž znovuzavedení do českého právního řádu prostřednictvím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyvolalo mezi právnickou veřejností pestrou diskusi. Rozdílné pohledy na znovuukotvení tohoto tradičního principu ovládajícího pojetí věcných práv, nazývaje je odlišnými sympatiemi, připomíná autor již v úvodu své publikace, přičemž si klade za cíl osvětlit alespoň některé z nejasností, jež jsou s uvedeným obratem v chápání věcných práv a jakýmsi obživnutím mnohdy již pozapomenutých institutů (mj. přestavek, superaedifikáty, prampouchy) spojeny, popřípadě vyvolání konstruktivní diskuse o řečených změnách.

Publikace je vyjma počátečního uvedení členěna do šesti kapitol. Autor ke zvolené problematice přistupuje vskutku zevrubně – své pojednání začíná připomínkou děleného vlastnictví, institutu známému např. v obecném zákoníku občanském. Řečenému se věnuje v první kapitole publikace, a to v souvislosti s právem stavby, a zároveň připomíná první právní předpis regulující tento institut platný na našem území,^[3] přesvědčen o nezbytnosti vyložení problematiky děleného vlastnictví pro snadnější a kvalitnější pochopení následujících myšlenek. Sám pak pojem dělené vlastnictví používá i v dalších částech knihy, a to v souladu s O. Horákem^[4] jako obecný termín bez vztahu ke konkrétní společenské situaci.

Druhá kapitola je zasvěcena teoretickému pojednání o věci v právním smyslu s exkursem poukazujícím na chápání věci v socialistickém právu. Její část je rovněž zaměřena na smluvní převod vlastnického práva s upozorněním na princip abstrakce, známý především právnímu řádu německému.

Třetí kapitola obsahuje, soudě již dle jejího názvu, jádro tématu, když se věnuje samotné zásadě superficies solo cedit. Na ni se autor dívá z perspektivy rekodifikace českého civilního práva, přičemž poukazuje jak na diskuse jí časově předcházející, tak i na rozpravy, jež byly neodmyslitelně spjaty právě s momentem přijetí občanského zákoníku. Dále představuje genezi superficiální zásady, na niž navazuje exkurz do vybraných právních úprav jiných evropských států, a to jak těch, v nichž je superficiální zásada respektována (Francie, Německo), tak i těch, jimž zmiňovaný princip vlastní není (Slovensko). Zcela namístě je pak následné připomenutí situace v českém právním řádu, jenž původně jmenovanou zásadu rovněž přijímal a respektoval, na což ovšem v průběhu dvacátého století rezignoval. Autor zde též v naznačených souvislostech rozebírá vertikální a horizontální aspekt vlastnictví pozemku.

Ve čtvrté kapitole se pak autorova pozornost soustředí na výjimky ze superficiální zásady – přibližuje institut zvaný superaedifikát (známý především v rakouském právu), resp. otázku dočasných staveb, jež v českém prostředí chápe jako problematický objekt práva, zasluhující konkrétnější zákonnou úpravu. Jako příklad další excepce uvádí bytové spoluvlastnictví, přičemž předkládá poměrně komplexní pohled na jeho genezi i současnou právní úpravu.

Značný prostor (přibližně třetinu publikace), mohlo by se zdát, že snad i na úkor samotné superficiální zásady, pak autor v páté kapitole věnuje právu stavby, jakožto „institutu doprovázejícímu superficiální zásadu už za dob římského práva“. Tomuto jejímu korelátu věnuje značnou pozornost, neboť jej chápe jako důležitý právní instrument umožňující za současného respektování superficiální zásady realizovat stavbu na cizím pozemku, jež je dle jeho mínění hospodářsky potřebným institutem. Publikace v této části podává ucelený výklad o právu stavby, jeho právní úpravě v proměnách času, jeho funkci i praktickém využití. Obsažen je rovněž i zahraniční exkurz do právního řádu Rakouska, zvláštní prostor je pak věnován právu stavby v právním prostředí Polska.

Autorovi se podařilo přehledně a celistvě uchopit problematiku superficiální zásady, přičemž neopomněl vzpomenout kontroverzní názory jak zastánců jejího přijetí, tak odpůrců téhož. V pojednání více či méně podrobně přibližuje s ní související právní instituty, přičemž u každého z nich věnuje patřičnou pozornost i jejich genezi. Sám autor se k principu superficies solo cedit, jenž v rámci závěrečných úvah označuje za tradiční a hodný respektování, staví pozitivně a jeho znovuzavedení v českém právním řádu kvituje. Vyzdvihuje rovněž úlohu práva stavby, jež je dle jeho mínění řečené zásadě vhodným doplňkem. Akcentuje jeho praktické využití i podíl na nezanedbatelném pokroku v procesu zevropšťování či modernizace českého práva, jež je i právě díky němu pochopitelnější

pro zahraniční subjekty. Autorovi nelze podrobnější zaměření na právo stavby vyčítat, neboť jde o bezesporu významný a nepostradatelný právní institut, prostřednictvím něhož může být v případě potřeby superficiální zásada prolomena. Ovšem stranou jeho pozornosti možná právě v důsledku toho zůstává přechodný právní stav, na nějž občanský zákoník pamatuje v přechodných ustanoveních § 3054 až 3061 o. z.

Nutno dodat, že v případě recenzovaného díla se jedná o velmi čtivě napsanou publikaci, jež vychází z velkého množství odborné literatury (o čemž svědčí obsáhlý seznam v jejím závěru), na niž kniha rovněž reaguje. Přivítat lze i osvěžení textu historickými zajímavostmi, jako jsou již zmiňované superaedifikáty v období první republiky, či patrové vlastnictví, jakož i příklady z vybraných zahraničních právních úprav. Publikace tak určitě nalezne místo nejen v knihovnách právnických fakult, kde jistě skvěle poslouží především tamním studentům, troufáme si odhadovat, že pro její přehlednost po ní mohou sáhnout i zástupci z řad advokátů orientovaných na právní vztahy k nemovitostem.

Mgr. ANNA LEBEDOVÁ, asistentka předsedy senátu Nejvyššího soudu, doktorandka na katedře občanského práva PF Masarykovy univerzity v Brně