Parkování před domem v ulici Ztracená

Problematika pozemních komunikací, která je upravena zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pozemních komunikacích), je poměrně složitá. Na malých obcích v celé ČR parkuji většinou auta tam, kde se dá, na trávníku, na chodníku, na silnici, protože obce nepočítaly s tím, že se automobilová doprava tak rozšíří. Proto je nezbytná určitá míra tolerance mezi občany při parkování. Existují i situace, kdy před domem je cesta, která má sice asfaltový povrch, ale v katastru nemovitostí je vedena jako zahrada. Domy, které se v ulici nacházejí, byly zkolaudovány ještě před tím, než byl vyřešen přístup k jednotlivým domům. Stavba komunikace nebyla nikdy povolena ani zkolaudována. Pozemek, kde se nachází pozemní komunikace, nebyl nikdy vyjmut ze zemědělského půdního fondu. S ohledem na to, že se ke komunikaci nenašly žádné dokumenty, byla nakonec obecním úřadem osvědčena jako veřejně přístupná účelová komunikace.

Účelovou komunikaci definuje § 7 zákona o pozemních komunikacích jako: „pozemní komunikaci, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“. Základní smysl a účel a veřejně přístupné účelové komunikace spočívá v naplňování potřeb vlastníků připojených nemovitostí za dodržení zákonných podmínek.

Obecné užívání pozemních komunikací upravuje § 19 zákona o pozemních komunikacích: „V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen „obecné užívání“), pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak.“

Podle § 25 odst. 3zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ silniční zákon), musí být na všech komunikacích zajištěna průjezdnost. Účel a smysl tohoto ustanovení slouží k ochraně společenských hodnot, zejména života, zdraví a majetku tím, že zajišťuje, aby subjekty, které provádějí tuto ochranu, měly zabezpečeny cestu k bezprostřednímu zásahu. Jedná se o subjekty IZS, ale i další subjekty, které musejí mít ke splnění své zákonné povinnosti odpovídající podmínky. Primárním účelem je tedy zabezpečit příjezd hasičů, zdravotníků či policistů tam, kde existují konkrétní překážky. Jedná se o ulice, panelovou zástavbu, starší zástavbu, kde by vozidla nemohla projet. Pro naplnění účelu tohoto zákonného ustanovení nelze vycházet u účelové komunikace pouze z šíře asfaltové části dopravní cesty, měřené od obrubníku přilehlého chodníku, ale z celkového faktického stavu cesty, tedy i přilehlého pozemku bez jakýchkoliv pevných překážek. Pokud se před domy nachází veřejné prostranství několik metrů a existuje pravomocné rozhodnutí o možnosti parkovat, není jediný důvod tuto situaci měnit. Přesto může dojít v důsledku neschopnosti nebo záměrně k absurdním situacím.

„Babi, někdo zvoní“, křikne na mě vnučka Sofie a běží na zahradu v těsném závěsu za kočkou Rozárkou. Sofie je moje vnučka. Je jí sice už 15 let, ale pro mě je to stále malá holčička. Rozárka je naše kočka, kterou Sofie dostala jako kotě a je jí kolem šesti let, pokud se to počítá stejně jako u lidí. Vždyť je sobota teprve a deset hodin ráno, kdo to může být, pomyslím si. Ještě jsem se nestihla ani nasnídat a udělat si obvyklou ranní kávu. Včera jsem šla spát k ránu, a tak jsem si dneska trochu přispala. Celá rodina odjela ráno na chalupu a já jsem doma jenom s vnučkou Sofií. Stejně jsem to včera večer nestihla všechno dodělat a budu muset dneska ještě do večera sedět a dělat posudky na diplomky. Jdu k domovnímu telefonu v kuchyni a beru ho do ruky „Prosím, kdo je?“ ptám se „ To jsem já Marcela, jdu se na Vás podívat, včera jsem ti volala, že se na chvilku zastavím“ ozve se z telefonu. „Pojď nahoru“ odpovím a zapnu bzučák v kuchyni. Marcela je moje dlouholetá kamarádka, právnička, která bydlí v Praze a specializuje se na přestupkové právo a na pozemní komunikace. Já jsem úplně zapomněla, že mi včera večer volala a říkala, že se tady u nás na chvilku zastaví.

Marcela se vřítí do předsíně, celá rudá a udýchaná „Co to máte v ulici za debila“ ptá se „nějaký nepříjemný tlusťoch mě fotil a moje auto taky, že tady nesmím parkovat a že prý porušuji silniční zákon a pravidla silničního provozu.“ „Už k vám jezdím nejmíň patnáct let, co se to tady nyní děje“ diví se kamarádka a kroutí hlavou. „Už minule se mi zdálo, že mě někdo vyblesknul, když jsem u vás před domem zastavila. Nevěnovala jsem tomu, ale žádnou pozornost a pak jsem na to zapomněla“ ještě rychle dodává. „To je soused Kára nebo jeho syn Jindřich, jinak elitní policista z hospodářské kriminálky z Policejního prezidia“. Snažím se kamarádce rychle vysvětlit a dodávám „Co syn pana Káry Jindřich získal významné místo na Policejním prezidiu, stal se hvězdou a oblíbencem naší starostky Ing. Červené a hlavně její pravé ruky místostarostky J. Skálové“. „A divíš se? Známosti na hospodářské kriminálce mohou být pro obec vždy užitečné. Je to něco jako kriminálka Las Vegas nebo možná kriminálka Miami“ směje se kamarádka a sedá si ke stolu. „No to máš asi pravdu“ trpce se směju se taky a možná díky Jindřichovi bude mít policie konečně určitě významné výsledky, pomyslím si.

„Syn pana Káry Jindřich nás, respektive naše parkující auta, totiž pravidelně fotí, když odchází brzy ráno do práce. Domnívá se, že vyfocením našich aut udělal kus záslužné detektivní práce Jeho otec, pak nastupuje šichtu kolem deváté a pravidelně přes den vybíhá ven a kontroluje každé projíždějící auto. Nedej Bože, aby zastavilo před naším domem. Pokud nic nejede, zaujme pozorovací polohu a sleduje a fotí za oknem náš dům, jen tak, aby nevyšel ze cviku. Detektiv Jindřich pak společnou práci vyhodnocuje, třídí, nahrává na CD a hlavně rozesílá! Už poslal stovky oznámení na policii, na obecní policii a na odbor dopravy městského úřadu, kam patříme. Nejdříve se ovšem spojil s obecní policií ve vedlejší vesnici, kde se šel představit jako jejich zkušenější kolega a kde zřejmě vysvětlil strážnicím svůj tajný policejní záměr“.

„Proč do vedlejší vesnice, to mu nestačí obecní policie u vás na obci „? Diví se kamarádka.

„Naše obec má uzavřenou veřejnoprávní smlouvu s vedlejší obcí. Strážnice obecní policie z vedlejší vesnice, které běžně pracují pouze do tří hodin odpoledne, přijely i v noci nás dvakrát vyfotit, aby mohly dokumentovat, že jsou nejen bdělé a ostražité, ale že před domem stojíme“ vysvětluji kamarádce. „Byly zřejmě výjimečně pověřeny zvláštním úkolem jejich vedoucím strážníkem p. Wajglem. Za to nepochybně dostaly náhradní volno a odměnu. Možná, že taky dostaly pokyn přímo od starosty obce“ dodávám ještě.

„A o co sousedovi jde?“ visí mi na rtech Marcela. „Ve svých písemných oznámeních se pan Kára dožaduje, aby byly před naším domem zesíleny a rozestavěny hlídky ve dne i v noci nejen obecní, ale i státní policie, které by nás pravidelně kontrolovaly, a to hlavně za účelem ukládání blokových pokut, odtahování aut a podávání pravidelných reportů obci. Jelikož je s vedením obce velký kamarád, bude vše vědět z první ruky. Dle jeho nově zformovaného státotvorného názoru tvoříme na komunikaci nebezpečnou překážku, přestože na ní parkujeme stále stejně již 25 let. Myslíme si, že to zřejmě má něco společného s novým pracovním zařazením jeho syna na policii“. Snažím se kamarádce vysvětlit situaci, kterou evidentně nechápe. „No když jsem ho viděla, bude zajisté významnou posilou naší policie a dobrým zpravodajem a pomocníkem vaší starostky „ směje se kamarádka. „Nedávno nám dokonce syn Jindřich sdělil a vyhrožoval, že to je jenom začátek“ přitakávám kamarádce. „Zatím nevíme, jaký začátek má na mysli. Zřejmě byl pověřen nějakým důležitým úkolem, aby evidoval průjezd vozidel v naší ulici, ale především našich vozidel.“ Ulicí před naším domem, kde je cesta dostatečně široká projedou denně tak dvě až tři auta a jedno je jeho. On nebo jeho otec nás fotí ve dne i v noci již od června minulého roku, ale taky všechny naše návštěvy. „Jak to popisuješ, asi to bude nějaká statistika pro policii“ skočí mi do řeči Marcela. „Zpracovává nějakou tajnou policejní evidenci, která se teprve tvoří. Koupil si nového, Fiata 500, a když ho řídí, má představu, že asi jede s hasičským vozem nebo s velkým popelářským vozem. Kdyby dal předem vědět, jistě bych mu uhnula“ dodávám. Pan Kára totiž tvrdí po 25 letech, co tady bydlíme a parkujeme, že nyní nemůže projet a pokud někdo stojí před naším domem, musí on zajet jedním kolem automobilu na vyštěrkovanou část krajnice. Jeho auto je zřejmě větší než hasičské auto nebo vozy rychlé záchranné služby, popř. popeláři, které v pohodě projedou. Přitom on sám projede naší ulicí tak jednou za měsíc. Nebydlí tady, ale je elitní policista a ten může šikanovat lidi beztrestně.

„No to je hrůza“ prohodí Marcela nepřítomně a sedá si ke stolu. „Dáš si kávu“ ptám se kamarádky. „Vždyť tady takhle parkujete nejmíň 30 let?“ namítá Marcela „a celá obec parkuje na chodníku, na trávníku a na dalších místech, kde by se nemělo stát. Jako na všech malých obcích, kde se v minulosti nepočítalo s tím, že bude v rodinách více aut a neexistují žádná parkovací místa“ Marcela evidentně stále nic nechápe, co se u nás v obci děje. „Jak to víš, že oznamovatelem je on? Pokračuje Marcelacelá nesvá a poposedá na židli. „Četla jsem ve spise všechna jeho oznámení, protože už bylo zahájeno a ukončeno přestupkové řízení proti mně na městském úřadu „ odpovím a jdu pro obě udělat kávu. „Tak si stěžuj na obci“ popichuje mě Marcela. „Ano to jsem udělala“ odpovím a nesu kávu na stůl. „No a jak to dopadlo?“ doráží na mě stále kamarádka. Než jí odpovím, uvědomuji si, že nám původně pan Kára před garáž zaparkoval svoje nepojízdné auto (vrak), které nám blokovalo několik měsíců řádný vjezd a výjezd do naší garáže. Když jsem ho slušně žádala, aby se postavil o něco dále, odpověděl, že on si může stát, kde chce a že už informoval starostku. Starostka pak na moji stížnost odpověděla, že panu Károvi a jeho synovi děláme schválnosti. Já ovšem o žádných nevím.

„Na základě podnětu pana Káry starostka před naším domem zorganizovala místní šetření velkého rozsahu“, odpovídám kamarádce a dodávám „za účasti místostarostky J. Skálové, souseda p. Káry, jeho syna Jindřicha policisty a dvou policistek, dopravní inženýrky Halouskové a policistky z místního oddělení strážnicí Jebavou. Současně si starostka obce přibrala k místnímu šetření účelově i úředníka z odboru dopravy městského úřadu, který evidentně nevěděl, proč je na místě, protože nám kontroloval, jak svádíme vodu okapem ze střechy garáže na komunikaci, a kontroloval kvalitu naší dešťové vody“.

Podpora úředníků z vyšších míst je totiž pro obec vždy žádoucí. Skupinu speciálně vyvolených asi po půl hodině ještě doplnily dvě strážnice obecní policie, které přijely posledním modelem mercedesu pořízeného z obecního rozpočtu. Evidentně velký počet přítomných osob na místním šetření měl být pro nás výstrahou, že nejen obec, ale i policie a odbor dopravy městského úřadu mají stejný názor na naše parkování. „Jak to tedy probíhalo, něco totiž taky o komunikacích vím“ upozorňuje mě kamarádka na svou odbornost.

Při místním šetření se nemohla starostka a místostarostka jako silniční správní úřad dohodnout s policií, co vlastně porušujeme, a jaký charakter má cesta před naším domem. Policistky začaly vyměřovat cestu krejčovským metrem, který si s sebou přinesly, a bylo zcela zřejmé, že o pozemních komunikacích toho moc nevědí. Policistka Halousková, jako odborník na dopravní inženýrství nejdříve starostce ing. Červené tvrdila, že v obci parkuji všichni špatně a že je nezbytná sousedská tolerance, nakonec ale na místě změnila názor zřejmě pod tlakem syna Jindřicha kolegy z vyššího policejního úřadu. Do předem připraveného protokolu z místního šetření místostarostka dopsala, že špatně parkujeme, porušujeme zákon o silničním provozu a že se jedná o místní komunikaci III. třídy a všichni to podepsali. Na moje připomínky, že cesta před naším domem je pořád v katastru vedena jako zahrada, že je po dobu 30 let historicky v hranicích pozemku používaná stále stejně a že takto v dobré víře parkujeme již řadu let, odpověděla, že je to náš problém. Prohlásila, že o tom, že je to komunikace III. třídy rozhodlo včera zastupitelstvo obce, které jako nejvyšší orgán v obci to přece musí vědět. Je sice postavena na soukromých pozemcích a není zkolaudovaná a bez stavebního povolení, ale v minulosti se to tak nebralo. Moje připomínky už nemohly být do protokolu zapsány z důvodů, že nebylo místo na papíře.

„A co tedy bylo výsledkem místního šetření“ visí mi na ústech Marcela a stydne jí káva. Jediným doporučením z místního šetření bylo to, abychom parkovali na vlastním pozemku, kam se nemůžeme dostat, protože nám obec odmítá již třicet let vybudovat řádnou cestu k hlavnímu vchodu našeho domu nebo odprodat pozemek, abychom to mohli udělat na vlastní náklady. Dále nám bylo doporučeno, že můžeme také parkovat na vyhrazeném placeném parkovišti u nádraží, které je od našeho domu vzdáleno čtyři kilometry. Připomenula jsem, že rodinné domy v ulici byly zkolaudovány v roce 1994 a před domem byla pouze udusaná hlína bez přístupové cesty, že to mlže být pouze účelová komunikace. Starostka reagovala tak, že auto můžeme nechat na placeném parkovišti v Praze a dojet domů autobusem a soused Kára doplnil, že máme špatně postavenou garáž a to je důsledek všech našich problémů.

Dopravní inženýrka Halousková pak navrhla obci, že se zde nachází v blízkosti dětské hřiště, které je obklopeno ze všech stran pozemními komunikacemi, a je proto nezbytné chránit děti aspoň z jedné strany zvýšeným obrubníkem nebo zábradlím před naším domem, čímž by se komunikace ještě zúžila. Starostka se té jasnozřivé poznámky chytila a hned druhý den nechala navézt před náš dům balvany, aby ochránila alespoň z té jedné strany nebohé dětičky. „No to je hrůza a co ostatní vozidla, co tady v ulici parkují?“ ptá se Marcela evidentněnaštvaná. „A ostatní auta v celé obci ty nikomu nevadí?“ ještě dodává. „Ty nikomu nevadí ani státní policii ani obecní policii. Již to trvá dva roky a přestupkové řízení bylo vedeno pouze se mnou“ odpovím „Policie prý musí vycházet ze zásady „pomáchat a chránit“ a řešit pouze oznámení podaná p. Károu a jeho synem Jindřichem, který je navíc elitním policistou, a nemusí se zabývat parkováním ostatních aut, neboť jí zřejmě nezbývá čas.“„To je na zneužití pravomoci úřední osoby, kdy starostka zneužívá státní policii i obecní policii,“ rozčiluje se Marcela.

„No to sice je, ale chybí tady úmysl, který se těžko prokazuje, když všichni na místní úrovni spolupracují“ odpovím a beru si hrnek kávy do ruky. „Babi, pojďte s tetou za mnou, Rozárka chytla myšku,“ volá vnučka ze zahrady a my odcházíme za ní, abychom mohly dále pokračovat v rozhovoru.

Pokračování příště……………..

ROZ