Odstupné při odstoupení od smlouvy o zájezdu


autor: Mgr. Erika Horníčková
publikováno: 12.10.2018

Předmětnou novelou došlo k uvedení právní úpravy poskytování cestovních služeb do souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu o souborných službách a spojených cestovních službách o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (dále jen „Směrnice“), která nahrazuje směrnici Rady Evropských společenství 90/314/EHS ze dne 13. 6. 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. Důvodem přijetí nové směrnice byla potřeba modernizovat stávající právní úpravu prodeje souborných služeb zejména vzhledem k rozmachu nákupu cestovních služeb po internetu, nedostatečné ochrany spotřebitele, snaze o zkvalitnění podnikatelského prostředí a zvýšení konkurenceschopnosti národních cestovních kanceláří.[1] 

Tento příspěvek má za cíl představit základní změny, které přináší uvedená novela o. z. v oblasti právní úpravy zájezdu se zaměřením na odstupné, jež je zákazník povinen platit pořadateli pro případ odstoupení od smlouvy před zahájením zájezdu. Dle ustanovení § 2533 o. z. ve znění účinném do 30. 6. 2018, a rovněž ve znění účinném od 1. 7. 2018 (§ 2533 odst. 1 o. z.), může zákazník před zahájením zájezdu odstoupit od smlouvy vždy, avšak pořadatel jen tehdy, byl-li zájezd zrušen, anebo porušil-li zákazník svou povinnost. Provedenou novelou o. z. došlo pro tyto případy ke změně podmínek sjednávání odstupného. Srovnání právní úpravy odstupného ve smlouvě o zájezdu, popř. v potvrzení o zájezdu, sjednané mezi pořadatele a zákazníkem, který je spotřebitelem, před uvedenou novelou a o. z. ve znění této novely je tak předmětem tohoto příspěvku.

Úvod

Na rozdíl od právní úpravy cestovní smlouvy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (§ 852a a násl.), se podle o. z. již nevyžaduje k platnosti smlouvy o zájezdu dodržení písemné formy. Toto však nezbavuje pořadatele povinnosti vydat zákazníkovi při uzavření smlouvy o zájezdu nebo bezprostředně po jejím uzavření doklad o smlouvě o zájezdu, tzv. potvrzení o zájezdu, pro které občanský zákoník vyžaduje písemnou formu (§ 2525 odst. 1 o. z. ve znění účinném do 30. 6. 2018), resp. textovou podobu dle zmíněné novely o. z. (§ 2525 odst. 1 o. z.). Bude-li však smlouva o zájezdu uzavřena v písemné formě, nahradí její stejnopis potvrzení o zájezdu, avšak za předpokladu, že bude smlouva obsahovat všechny náležitosti stanovené zákonem pro potvrzení o zájezdu (§ 2525 odst. 2 o. z.). Pokud by smlouva o zájezdu a potvrzení o zájezdu obsahovaly odlišné údaje, může se zákazník dovolat toho, co je pro něho výhodnější (§ 2525 odst. 3 o. z.). Občanský zákoník dále v ustanovení § 2525 a násl. stanoví náležitosti smlouvy o zájezdu, resp. potvrzení o zájezdu, včetně odstupného.

Novela zájezdu v občanském zákoníku

Novelou provedenou zákonem č. 111/2018 Sb. byla do o. z. promítnuta v návaznosti na čl. 27 odst. 2 Směrnice[2] změna ustanovení § 1840 o. z., kdy došlo k odstranění písm. f) tohoto ustanovení, tedy že ustanovení tohoto pododdílu (rozuměj Pododdíl 1 Obecná ustanovení,
§ 1820 a násl. o. z. – Oddíl 2 Uzavírání smluv distančním způsobem a závazky ze smluv uzavíraných mimo obchodní prostory) se nepoužijí na smlouvu o zájezdu. Zároveň však byl novelou vložen nový odstavec 2 ustanovení § 1840 o. z., který doplňuje, že „Ustanovení tohoto pododdílu se nepoužijí ani na smlouvu o zájezdu. Má-li však být tato smlouva uzavřena s použitím elektronických prostředků, použijí se ustanovení § 1824 a 1827.“ Pro účely tohoto článku je podstatné znění ustanovení § 1827 odst. 2 o. z., který stanoví, že podnikatel poskytne spotřebiteli v textové podobě kromě znění smlouvy i znění všeobecných obchodních podmínek, uzavírá-li se smlouva za použití elektronických prostředků. 

Dle ustanovení § 2525 odst. 1 o. z. v novelizovaném znění vydá pořadatel zákazníkovi při uzavření smlouvy či bezprostředně po jejím uzavření doklad o smlouvě (potvrzení o zájezdu) v textové podobě. Doposud bylo vyžadováno potvrzení o zájezdu ve formě písemné. Doplněn byl však nový odstavec třetí § 2525 o. z., který stanoví, že zákazník může požadovat vyhotovení smlouvy na listině, pokud je smlouva uzavřena za současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Dále byl doplněn odstavec pátý § 2525 o. z., podle kterého musí být smlouva nebo potvrzení o zájezdu poskytnuto zákazníkovi na listině u smluv uzavřených mimo obchodní prostory podle § 1828 o. z.; na jiném trvalém nosiči, jen pokud s tím zákazník souhlasí. 

Stále však platí, že obsahuje-li smlouva i potvrzení o zájezdu údaje, které se liší, může se zákazník dovolat toho, co je pro něho výhodnější (nyní § 2525 odst. 4 o. z.). Rovněž stále platí (§ 2549 o. z.), že ujednání ve smlouvě, která se odchylují od ustanovení tohoto dílu (Zájezd) v neprospěch zákazníka, jsou neplatná. Pro úplnost je pouze třeba dodat, že provedenou novelou bylo vložena navíc ustanovení § 2549a o. z., podle kterého se nepřihlíží k ujednáním omezujícím nebo vylučujícím zvláštní práva stanovená k ochraně zákazníka. To platí i v případě, že se zákazník vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. 

Ve smyslu ustanovení § 1819 o. z. je textová podoba zachována, jsou-li údaje poskytnuty takovým způsobem, že je lze uchovat a opakovaně zobrazovat. Opakované zobrazení musí být učiněno v nezměněné podobě.[3] Dle názoru autorky tak nepostačí, a to zejména i s ohledem na unesení důkazního břemene pořadatele v případném soudním řízení, pouhý hypertextový odkaz v e-mailové komunikaci pořadatele a zákazníka při uzavírání smlouvy o zájezdu na znění všeobecných obchodních podmínek (dále jen „VOP“). Všeobecné obchodní podmínky je třeba dle názoru autorky připojit například v PDF souboru k předmětnému e-mailu, jelikož je tím zajištěno uchování textu VOP v nezměněné podobě a umožněno jejich opakované zobrazení. 

V tomto autorka odkazuje na komentářovou literaturu (C. H. Beck, M. Selucká), dle které může být textová podoba naplněna také v případě internetových stránek, avšak za předpokladu toho, že (kumulativně): (i) spotřebitel může z internetové stránky informaci uložit, (ii) možnost uložení je zajištěna na dostatečnou dobu a (iii) je možné zajistit neměnitelnost informací osobou, která informace poskytla. Důležité však je, že pouhý hypertextový odkaz na internetové stránky je nedostatečný pro učinění sdělení, jímž je například poskytována informace spotřebiteli. Lze tedy uzavřít, že internetová stránka je nedostačující, jelikož její tvůrce může obsah internetové stránky kdykoliv změnit. Na tomto ničeho nemění ani skutečnost, že si internetovou stránku může spotřebitel popřípadě vytisknout.[4] 

Dle ustanovení § 2527 odst. 1 písm. e) o. z. ve znění účinném do 30. 6. 2018 byl pořadatel povinen v potvrzení o zájezdu uvést „výši odstupného, které zákazník pořadateli uhradí, v případech stanovených § 2536 o. z.“. Ustanovení § 2536 odst. 1 o. z. poté stanovilo, že zákazník pro případ odstoupení od smlouvy z jiného důvodu, než je porušení povinnosti pořadatele, zaplatí pořadateli odstupné podle § 2527 odst. 1 písm. e) o. z. Stejné odstupné byl povinen zákazník zaplatit, pokud pořadatel odstoupil od smlouvy pro porušení povinnosti zákazníka. Povinnost platit odstupné nestíhala zákazníka v případě, že odstoupil od smlouvy pro porušení povinnosti pořadatele (§ 2536 odst. 2 o. z.). 

Dle ustanovení § 2528 odst. 1 písm. f) o. z. ve znění novely je pořadatel povinen v potvrzení o zájezdu uvést mimo jiné „údaj, že zákazník může odstoupit od smlouvy kdykoli před zahájením zájezdu proti zaplacení přiměřeného odstupného za předčasné ukončení závazku ze smlouvy, případně odstupného stanoveného pořadatelem v souladu se zákonem upravujícím některé podmínky podnikání a výkon některých činností v oblasti cestovního ruchu,…“. Nově je ustanovení § 2533 o. z.  doplněno o odstavec druhý upravující výši odstupného při odstoupení od smlouvy před zahájením zájezdu ze strany zákazníka a pořadatele. Zákazník je v takovém případě, s výjimkou zákonem stanovených případů (např. odstoupení od smlouvy při výskytu mimořádných a nevyhnutelných okolností), povinen pořadateli zaplatit odstupné, ve smlouvách často označováno také jako „stornopoplatky“.[5] 

Nově se již nevyžaduje stanovení výše odstupného ve smlouvě o zájezdu, popř. v potvrzení o zájezdu, ale postačí údaj, že zákazník může odstoupit od smlouvy kdykoli před zahájením zájezdu oproti zaplacení přiměřeného odstupného za předčasné ukončení závazku ze smlouvy, případně odstupného stanoveného pořadatelem v souladu se zákonem upravujícím některé podmínky podnikání a výkon některých činností v oblasti cestovního ruchu (§ 2528 odst. 1 písm. f) o. z.). Ustanovení § 9a odst. 2 písm. g) ZoCR poté stanoví, že je pořadatel povinen poskytnout zákazníkovi informace o možnosti jeho odstoupení od smlouvy o zájezdu kdykoli před zahájením zájezdu oproti zaplacení přiměřeného odstupného za předčasné ukončení závazku ze smlouvy o zájezdu, případně odstupného za předčasné ukončení závazku ze smlouvy o zájezdu, které stanoví cestovní kancelář v souladu s o. z., včetně informace o výši odstupného. 

V porovnání s právní úpravou účinnou do 30. 6. 2018 došlo k významné změně, když nově o. z. rozlišuje stornopoplatky, které jsou ve smlouvě upraveny a stornopoplatky, které předem ve smlouvě upraveny nejsou a zároveň stanoví způsob jejich výpočtu.[6] Lze tedy rozlišit dva způsoby sjednání odstupného: a) ve smlouvě o zájezdu, popř. v potvrzení o zájezdu, pořadatel uvede pouze údaj o možnosti odstoupit zákazníka od smlouvy oproti zaplacení přiměřeného odstupného, nikoliv tedy konkrétní výši odstupného, nebo b) ve smlouvě o zájezdu, popř. v potvrzení o zájezdu, je ujednáno odstupné v souladu s ZoCR, tedy je stanovena konkrétní výše odstupného. Je-li odstupné ujednáno, musí být jeho výše přiměřená (§ 2533 odst. 2 věta první o. z. ve znění novely). Občanský zákoník vymezuje v ustanovení § 2533 odst. 2 věta druhá ve znění novely kritéria přiměřenosti tak, že přiměřenost odstupného se odvíjí od doby mezi okamžikem odstoupení od smlouvy a okamžikem zahájení zájezdu, přičemž musí být zohledněny očekávané úspory nákladů a příjmy z náhradního využití služeb cestovního ruchu. Doposud nebyla limitace odstupného ani kritéria přiměřenosti v o. z. výslovně upravena. Dochází tak ke zvýšení ochrany zákazníka, když pořadatel může požadovat zaplacení odstupného ve výši nákladů, které mu skutečně v souvislosti s odstoupením zákazníka od smlouvy vzniknou. Je tedy třeba zohlednit, zda se v mezidobí nepodařilo obsadit zájezd jinými zákazníky, apod. Odpadá tak dle názoru autorky způsob sjednávání odstupného, jehož výše se zpravidla odvíjela v závislosti na počtu dnů, které zbývaly od odstoupení do započetí zájezdu. Tento výpočet nezohledňuje konkrétní výši nákladů pořadatele, které mu vzniknou při odstoupení od smlouvy zákazníkem před zahájením zájezdu. 

Nebude-li odstupné, resp. správně výše odstupného, ujednána ve smlouvě o zájezdu, určí se jeho výše podle výše ceny zájezdu snížené o úspory nákladů a o příjmy z náhradního využití služeb cestovního ruchu. Na žádost zákazníka je přitom pořadatel povinen výši odstupného odůvodnit (§ 2533 odst. 2 věta třetí a čtvrtá o. z.). 

Výslovnou úpravu přiměřenosti odstupného lze pouze uvítat, je však třeba uvést, že za předchozí právní úpravy byla otázka přiměřenosti odstupného zmiňována komentářovou literaturou, a to ve smluvním vztahu mezi pořadatelem a zákazníkem, který je spotřebitelem. Pokud bylo v tomto případě sjednáno nepřiměřené odstupné, jednalo se o nicotné ujednání ve smyslu § 1815 o. z. a § 1813 o. z.[7] 

Došlo-li již před odstoupením od smlouvy o zájezdu k zaplacení ceny zájezdu, je nově v ustanovení § 2536a o. z. výslovně stanovena povinnost pořadatele při odstoupení od smlouvy vrátit bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů po ukončení závazku ze smlouvy, veškeré platby uhrazené zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd. V případech stanovených zákonem sníží pořadatel tuto částku o odstupné za předčasné ukončení závazku ze smlouvy.

Odstupné ve smlouvě o zájezdu dle právní úpravy účinné do 30. 6. 2018

Jak výše uvedeno, dle ustanovení § 2536 o. z. ve znění účinném dle do 30. 6. 2018 byl zákazník povinen zaplatit pořadateli odstupné podle § 2527 odst. 1 písm. e) o. z., odstoupil-li od smlouvy z jiného důvodu, než je porušení povinnosti pořadatele. Obdobně toto platilo a stále platí v případě, že pořadatel odstoupil od smlouvy pro porušení povinnosti zákazníka. 

Náležitosti potvrzení o zájezdu upravoval § 2527 o. z. (nyní s určitými změnami § 2527
a § 2528 o. z.), vedle vymezení smluvních stran (odst. 1 písm. a)), vymezení zájezdu alespoň uvedením času jeho zahájení a ukončení a všech služeb cestovního ruchu zahrnutých do ceny zájezdu, jakož i místa jejich poskytnutí a doby jejich trvání (odst. 1 písm. b)), údaj o ceně zájezdu, atd., také výši odstupného, které zákazník pořadateli uhradí, v případech stanovených v § 2536 o. z. (odst. 1 písm. e)). Vymezení zájezdu podle § 2527 odst. 1 písm. b) o. z. mohl pořadatel v potvrzení o zájezdu nahradit odkazem na číslo nebo jiné označení zájezdu v katalogu, jestliže pořadatel předal zákazníkovi katalog, který obsahuje všechny stanovené údaje o vymezení zájezdu podle odst. 1 písm. b) o. z. (§ 2527 odst. 3 o. z.). Toto ustanovení nebylo novelou zachováno.   

Jako jedinou náležitost potvrzení o zájezdu specifikovanou v ustanovení § 2527 o. z., kterou bylo možné učinit formou odkazu na katalog, bylo vymezení zájezdu podle § 2527 odst. 1 písm. b) o. z. Naopak odstupné bylo dle názoru autorky třeba v potvrzení o zájezdu přímo vyčíslit, nepostačoval tedy odkaz na všeobecné obchodní podmínky, když § 2527 odst. 1 písm. e) o. z.  stanovil, že v potvrzení o zájezdu pořadatel uvede výši odstupného, které zákazník pořadateli uhradí, v případech stanovených v § 2536 o. z. 

Z komentářové literatury (C. H. Beck, M. Selucká) k právní úpravě zájezdu v o. z. účinné do 30. 6. 2018 se podává, že: „Nebylo-li odstupné sjednáno dle občanského zákoníku z roku 1964, nebyl právní úkon absolutně neplatný, ale pouze relativně neplatný s tím, že relativní neplatnosti se nemohla dovolávat cestovní kancelář. Pokud nebude odstupné sjednáno za účinnosti občanského zákoníku, neznamená to dle našeho názoru neplatnost či nicotnost smlouvy o zájezdu, pouze pořadateli nebude svědčit žádné právo na odstupné, byť by hypotéza § 2536 byla v jiných částech naplněna.[8] Dále je možné odkázat také na názor T. Kindla a A. Šímy (komentář Wolters Kluwer), dle kterých „Výše odstupného musí být podle § 2527 odst. 1 písm. e) uvedena v potvrzení o zájezdu [pokud není, zákazník se povinnosti platit odstupné zprostí, protože je povinen platit právě jen "odstupné podle § 2527 odst. 1 písm. e)"]. Odstupné by však zákazník nebyl povinen platit ani v případě, kdy by bylo uvedeno v potvrzení o zájezdu, ale nikoli ve smlouvě o něm (anebo naopak), protože obsahují-li potvrzení a smlouva odlišné údaje, může se zákazník dovolávat toho, co je pro něj výhodnější (§ 2525 odst. 3).[9] 

V tomto lze rovněž odkázat na závěry usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 21 Co 242/2009 (dostupné v ASPI, ID ASPI: JUD199870CZ), ve kterém bylo dovozeno, že: „Dle § 852b odst. 1 obč. zák. cestovní smlouva musí být písemná a musí obsahovat a) označení smluvních stran, b) vymezení zájezdu, zejména termín jeho zahájení a ukončení, uvedení všech poskytovaných služeb cestovního ruchu, které jsou zahrnuty do ceny zájezdu, místo a dobu jejich trvání; vymezení zájezdu může být nahrazeno odkazem na číslo zájezdu nebo jiné označení v katalogu jen v případě, že katalog obsahuje všechny tyto informace a byl zákazníkovi předán, c) cenu zájezdu, včetně časového rozvrhu plateb a výši zálohy. Podle § 852b odst. 2 cestovní smlouva musí rovněž obsahovat způsob, jakým má zákazník uplatnit své nároky plynoucí z porušení právní povinnosti cestovní kanceláře, výši odstupného, které je povinen zákazník cestovní kanceláři uhradit při odstoupení od cestovní smlouvy v případech stanovených tímto zákonem. ……... Citované ustanovení je kogentní. ……… Občanský zákoník v ust. § 852b odst. 1 písm. b/ připouští, aby zájezd byl určen číslem zájezdu nebo jiným označením v katalogu. Odkaz na katalog je však možný jen ohledně vymezení zájezdu a ještě za stanovených podmínek (předání katalogu). Možnost odkazu nelze využít při stanovení ceny zájezdu a určení rozvrhu plateb.“ Dle názoru autorky jsou závěry předmětného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové přiměřeně použitelné i za účinnosti o. z. Je však třeba zohlednit, že náležitosti předepsané ustanovením § 2527 o. z. ve znění do 30. 6. 2018 byly součástí potvrzení o zájezdu a nikoliv smlouvy o zájezdu. Potvrzení o zájezdu je jednostranným právním jednáním a nelze tedy na něho vztahovat závěry o platnosti smlouvy. Pro posouzení věci je však významný závěr ohledně sjednání náležitostí potvrzení o zájezdu dle ustanovení § 2527 o. z. prostřednictvím odkazu na všeobecné obchodní podmínky. 

Autorka se tak domnívá, že nebylo možné platně sjednat výši odstupného ve smyslu ustanovení § 2527 o. z. ve znění účinném do 30. 6. 2018 prostřednictvím odkazu na všeobecné obchodní podmínky, aniž by byla ve smlouvě o zájezdu nebo v potvrzení o zájezdu uvedena konkrétní výše odstupného. Předně ustanovení § 2527 odst. 1 písm. e) o. z. vyžaduje, aby v potvrzení o zájezdu byla uvedena VÝŠE odstupného, tedy konkrétní vyčíslení. Dále ustanovení § 2527 odst. 3 o. z. umožňovalo pořadateli vymezit náležitost dle ustanovení § 2527 odst. 1 písm. b) o. z., tedy vymezení zájezdu, pouhým ODKAZEM na číslo zájezdu nebo jiné označení zájezdu V KATALOGU, byl-li tento předán zákazníkovi. Pokud by bylo možné i ostatní náležitosti v potvrzení o zájezdu sjednat formou odkazu, ať již na katalog či všeobecné obchodní podmínky, zajisté by zákonodárce tuto možnost výslovně v zákoně připustil. Jsou-li ustanovení o zájezdu kogentními ustanoveními, není možné dle názoru autorky způsob vymezení náležitostí v potvrzení o zájezdu libovolně rozšiřovat formou odkazu na všeobecné obchodní podmínky. V tomto je třeba zohlednit ustanovení § 2549 o. z., účinné i po novele, dle kterého jsou neplatná ujednání ve smlouvě, která se odchylují od ustanovení tohoto dílu (Zájezd) v neprospěch zákazníka. 

S ohledem na výše uvedené má autorka za to, že nebylo možné za účinnosti právní úpravy zájezdu do 30. 6. 2018 platně sjednat výši odstupného ve smlouvě o zájezdu, resp. uvést tuto výši v potvrzení o zájezdu, pouhým odkazem na všeobecné obchodní podmínky, bez stanovení konkrétní výše odstupného ve smlouvě či v potvrzení.  

Ochrana spotřebitele

Akceptace výkladu, který by umožňoval sjednání odstupného výlučně formou odkazu ve smlouvě o zájezdu, popř. v potvrzení o zájezdu, na všeobecné obchodní podmínky ve smlouvě by byl dle názoru autorky mimo jiné v rozporu s ochranou spotřebitele.Spotřebitelem se ve smyslu ustanovení § 419 o. z. rozumí každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Ustanovení § 2548 o. z. ve znění do 30. 6. 2018 stanovilo, že: „Zájezdem podle tohoto dílu není soubor služeb cestovního ruchu poskytnutý podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání ani soubor služeb cestovního ruchu, jehož nabídka a poskytnutí není podnikáním.“ 

Z uvedeného tedy vyplývá, že právní úprava zájezdu obsažená v o. z. (§ 2521 a násl.) mířila na případy, kdy zájezd poskytuje podnikatel osobě, která jedná mimo rámec své podnikatelské, tedy spotřebiteli. Bylo tak třeba i na smlouvu o zájezdu aplikovat ustanovení o spotřebitelských smlouvách podle § 1810 a násl. o. z. a poskytnout spotřebiteli příslušnou ochranu. Na překážku tomuto nebylo dle názoru autorky ani znění ustanovení § 1840 písm. f) o. z., podle kterého platilo, že se ustanovení tohoto pododdílu nepoužila na smlouvu o zájezdu, když „tímto pododdílem“ byla myšlena ustanovení § 1820 o. z. až § 1840 o. z., tedy smlouvy uzavírané distančním způsobem a závazky ze smluv uzavíraných mimo obchodní prostory, tedy nikoli spotřebitelské smlouvy obecně. 

Z komentářové literatury k právní úpravě zájezdu účinné do 30. 6. 2018 vyplývá, že zájezd mohl být sjednán mezi podnikatelem a spotřebitelem, ale rovněž také i mezi podnikateli navzájem či podnikatelem a státem nebo samosprávnou korporací v případě uspokojování veřejných potřeb. Přičemž je třeba ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem respektovat právní úpravu chránící spotřebitele, tedy § 1810 a násl. o. z.[10] V tomto je možné odkázat například na rozhodnutí Hof van Beroep (Belgie) ze dne 12. 11. 2003, D. / C. en J., dle kterého:„Pokud neexistuje nějaký důkaz, který by stvrzoval, že cestující souhlasil se všeobecnými podmínkami cestovní agentury, nemohou se tyto podmínky považovat za součást smlouvy mezi stranami.“[11] 

Dále pro úplnost odkazuje autorka také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, který lze dle jejího názoru přiměřeně aplikovat i na posouzení platnosti odstupného ve smlouvě o zájezdu, resp. potvrzení o zájezdu, jelikož smyslem je právě ochrana spotřebitele. „30. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“ … „33. Z uvedeného plyne konečný závěr, který dopadá na věc stěžovatele, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob s ohledem na § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, apod.).“ 

Ačkoliv je sjednání smluvní pokuty možné pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž odstoupení od smlouvy je chápáno jako výkon práva a nemůže být tedy porušením povinnosti[12], dle názoru autorky je smyslem výše uvedeného nálezu především ochrana spotřebitele obecně. Přestože nelze odstupné chápat jako sankci za porušení smluvní povinnosti, jako v případě smluvní pokuty, jedná se stále o určitou peněžitou částku, kterou je spotřebitel povinen zaplatit a ujednání o této částce má být pro spotřebitele srozumitelné a dostatečně viditelné, aby plnilo varující funkci.

Závěr

Novelou o. z. provedenou zákonem č. 111/2018 došlo k poměrně významným změnám v právní úpravě zájezdu, mimo jiné i způsobu sjednání odstupného. Lze jen kvitovat úpravu ustanovení § 1840 o. z. a výslovné uvedení toho, že na smlouvu o zájezdu uzavřenou s použitím elektronických prostředků se použijí ustanovení § 1824 a § 1827 o. z., čímž jsou odstraněny pochybnosti existující za předchozí právní úpravy. Rovněž lze kvitovat výslovné uvedení toho, že výše sjednaného odstupného musí být přiměřená, dle právní úpravy účinné do 30. 6. 2018 toto bylo dovozováno pouze komentářovou literaturou, přičemž jsou nově stanovena i kritéria určení přiměřenosti. 

Uvedení konkrétní výše odstupného ve smlouvě o zájezdu, nebo v potvrzení o zájezdu, není nadále třeba. Postačí nově poučení zákazníka, že před zahájením zájezdu může odstoupit od smlouvy oproti zaplacení přiměřeného odstupného za předčasné ukončení závazku ze smlouvy (§ 2528 odst. 1 písm. f) o. z.). 

Výše uvedené změny je třeba zohlednit při posuzování platnosti smluv o zájezdu, resp. potvrzení o zájezdu, co do rozsahu sjednání odstupného. Je třeba upozornit, že smlouvy o zájezdu uzavřené do 30. 6. 2018 budou posuzovány dle odlišných podmínek na rozdíl od smluv uzavřených po zmíněné novele. Toto má význam především ve vztahu k tzv. first minute zájezdům, kdy je smlouva uzavřena i několik měsíců před plánovaným zájezdem, a dále zejména z důvodu otázky promlčení, kdy pořadatel může uplatňovat nárok na zaplacení odstupného při zrušení zájezdu zákazníkem v promlčecí lhůtě tří let (§ 629 o. z.). 

Dle názoru autorky byly na pořadatele dle předchozí právní úpravy kladeny vyšší nároky co do správnosti sjednání odstupného. Objevují se smlouvy o zájezdu, resp. potvrzení o zájezdu, ve kterých není sjednána konkrétní výše odstupného, ale obsahují pouze odkaz na všeobecné obchodní podmínky, přičemž tyto nemusí být vždy zaslány jako příloha e-mailové komunikace ve formátu PDF, ale pouhým hypertextovým odkazem v textu e-mailu. 

Absence konkrétní výše odstupného ve smlouvě či v potvrzení o zájezdu způsobuje dle názoru autorky neplatnost tohoto ujednání o odstupném a pořadateli nenáleží v takovém případě žádné odstupné. Ve smlouvách uzavřených po novele absence konkrétní výše odstupného, za předpokladu, že pořadatel ve smlouvě či potvrzení o zájezdu upozornil zákazníka na možnost odstoupení oproti zaplacení přiměřeného odstupného, zakládá pořadateli nárok na zaplacení přiměřeného odstupného. Výslovně je dle novely požadováno, aby všeobecné obchodní podmínky byly přiloženy v textové podobě, v předchozí právní úpravě bylo ustanovení § 1827 odst. 2 o. z. vyloučeno pro smlouvy o zájezdu, jiná obecná ustanovení o spotřebiteli však bylo nutné aplikovat, např. ustanovení § 1799 o. z. stanovícím povinnost seznámit slabší stranu s doložkou a jejím významem. V případě pouhého hypertextového odkazu na stránku obsahující všeobecné obchodní podmínky bez dalšího lze o naplnění tohoto předpokladu pochybovat. Nutnost textové podoby pro všeobecné obchodní podmínky při uzavírání smluv na dálku byla dle názoru autorky dovoditelná pro smlouvy o zájezdu uzavírané se spotřebitelem z judikatury Evropského soudního dvora.

 

Autorka je advokátkou v Hradci Králové a studentkou doktorského studijního programu na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.



[1] Důvodová zpráva k zákonu č. 111/2018 (str. 32 – 34, obecná část). Dostupná z https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=12&CT1=0. 

[2] Důvodová zpráva k zákonu č. 111/2018 (str. 65, bod 6, § 1840 odst. 2 o. z.). Dostupná z https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=12&CT1=0.

[3] HULMÁK, M. In HULMÁK,M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 499.

[4] HULMÁK, M. In HULMÁK,M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 500-501.

Rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 5. 7. 2012 ve věci Content Services Ltd. proti Bundesarbeitskammer, C-49/11: „Článek 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. 5. 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku musí být vykládán v tom smyslu, že obchodní počínání, které spočívá ve zpřístupnění informací uvedených v tomto ustanovení pouze prostřednictvím hypertextového odkazu na internetové stránky dotyčného podniku, nesplňuje požadavky stanovené v uvedeném ustanovení, neboť tyto informace nejsou ani tímto podnikem „poskytnuty“, ani spotřebitelem „obdrženy“ ve smyslu téhož ustanovení, a že takové internetové stránky, jako jsou stránky dotčené v původním řízení, nelze považovat za „stálý komunikační prostředek“ ve smyslu uvedeného čl. 5 odst. 1.

[5] Důvodová zpráva k zákonu č. 111/2018 (str. 68, bod 35, § 2533 o. z.). Dostupná z https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=12&CT1=0.

[6] Důvodová zpráva k zákonu č. 111/2018 (str. 68, bod 35, § 2533 o. z.). Dostupná z https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=12&CT1=0.

[7] SELUCKÁ, M. In HULMÁK,M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 967.

[8] SELUCKÁ, M. In HULMÁK,M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 967.

[9] KINDL, T., ŠÍMA A. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521-3081, relativní majetková práva 2. část). Praha:Wolters Kluwer ČR, 2014 (§ 2536). Dostupné z ASPI. 

[10] SELUCKÁ, M. In HULMÁK,M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 936.

[11] SELUCKÁ, M. In HULMÁK,M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 949. 

[12] Nález Ústavního soudu ze dne 11. října 1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 136/1999. Nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01.