Odpovědnost vlastníka (správce) komunikace

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, č. j. 25 Cdo 580/2014

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, č. j. 27 C 140/2011-85, uložil žalovanému městu zaplatit žalobci 126 878 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce upadl dne 10. 1. 2010 na chodníku nacházejícím se na parcele ve vlastnictví žalovaného a utrpěl úraz levé nohy; chodník byl zasněžený a neudržovaný. Soud dovodil, že šlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „silniční zákon“), a žalovaný je podle § 420 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) odpovědný za škodu, která v důsledku této závady vznikla, neboť nezajistil zimní údržbu chodníku, a porušil tak svoji právní povinnost.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č. j. 15 Co 103,104/2013-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k názoru, že stav chodníku odpovídal dlouhodobé povětrnostní situaci, a žalobce proto mohl zhoršenou schůdnost předvídat; na chodníku nenastaly změny mající charakter závady ve schůdnosti podle § 26 silničního zákona, a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost žalovaného podle § 27 tohoto zákona. Podle odvolacího soudu speciální úprava odpovědnosti v silničním zákoně vylučuje obecnou úpravu podle občanského zákoníku, proto není podstatné, zda žalovaný dodržel svou povinnost udržovat stav komunikace v řádném stavu; obecná odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. je tak vyloučena.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Poukazuje na vyhlášku hlavního města Prahy o schůdnosti místních komunikací č. 39/1997, kterou je v Praze upravena údržba místních komunikací, a dovozuje, že závada ve schůdnosti může být způsobena i sněhem, náledím a neodstraněným zmrazkem. Žalovaný porušil právní povinnost plynoucí z vyhlášky tím, že neodstranil závadu ve schůdnosti ve lhůtách v ní stanovených. Namítá, že odpovědnost z následků tohoto porušení nelze převádět na poškozeného a že povinnosti a odpovědnost vlastníka komunikace nelze zužovat s odkazem na určité povětrnostní podmínky. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním také žalovaný, a to ohledně výroku o náhradě nákladů řízení. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že odvolací soud chybně aplikoval judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, když mu (jakožto účastníku, který měl ve věci plný úspěch) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že podle judikatury nelze náklady statutárních měst považovat za účelně vynaložené, neboť mají k vyřizování podobných sporů dostatek materiálního i personálního vybavení. Žalovaný namítá, že tento závěr lze aplikovat pouze na náklady právního zastoupení, nikoliv však na náklady za soudní poplatky. Povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 6340 Kč se žalovaný nemohl nijak zprostit a bez jeho zaplacení by nemohl docílit rozhodnutí po právu ve věci samé, trvá proto na tom, že tyto náklady byly účelně vynaložené, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí v napadené části zrušil.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 6. 6. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání žalobce i žalovaného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zák. č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že zatímco dovolání žalovaného není přípustné, dovolání žalobce je přípustné i důvodné.

Dovolání žalovaného není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť směřuje proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž nejde o vztah ze spotřebitelských smluv, pracovněprávní vztah ani věc uvedenou v § 120 o. s. ř.

Dovolání žalobce splňuje podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil právní otázku odpovědnosti žalovaného v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že stav chodníku v posuzovaném případě nebylo možno považovat za závadu ve schůdnosti, proto není dána objektivní odpovědnost žalovaného vlastníka komunikace podle § 27 odst. 3 silničního zákona. S odkazem na vztah speciality pak vyloučil obecnou odpovědnost žalovaného podle § 420 odst. 1 obč. zák.

Závěr odvolacího soudu, že silniční zákon má povahu zvláštního právního předpisu v tom směru, že vylučuje použití obecného ustanovení o odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. (vzhledem k přechodným ustanovením § 3028 odst. 3, resp. § 3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se použije občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013), není správný. Silniční zákon, upravující odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škodu, je sice ve vztahu k ustanovení § 420 obč. zák. speciálním předpisem, to však neznamená, že by tím, že není dána objektivní odpovědnost žalovaného města za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona, byla automaticky vyloučena jeho případná obecná odpovědnost podle občanského zákoníku. Silniční zákon upravuje totiž jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 3/2000, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013). Zkoumání podmínek odpovědnosti žalovaného podle § 420 obč. zák. (porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi) proto není vyloučeno. Porušením povinnosti při péči o stav komunikace může být v těchto souvislostech buď porušení tzv. generální prevence ve smyslu § 415 obč. zák., či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu.

Ze shora uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu, není správný, neboť nesprávně vyloučil možnost posoudit věc podle úpravy obecné odpovědnosti za škodu obsažené v občanském zákoníku (§ 420 a násl.). Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu věcně nesprávným, proto jej zrušil včetně závislého nákladového výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g o. s. ř.).

Rozhodnutí zaslala a právní větou opatřila JUDr. Klára Kořínková, advokátka v Praze.