Odměna exekutora v insolvenčním řízení

Dle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona[1] výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze po zahájení insolvenčního řízení nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést (až na zákonem stanovené výjimky). Po zahájení insolvenčního řízení tedy soudní exekutor nesmí činit žádné kroky, které by vedly k individuálnímu uspokojení věřitele a je dána přednost uspokojení kolektivnímu v rámci insolvenčního řízení. Soudní exekutor je proto povinen (ve smyslu § 206 insolvenčního zákona) vydat do majetkové podstaty veškerý majetek dlužníka, který v průběhu exekučního řízení zajistil. 

Exekuční řád[2] pak v § 46 odst. 7 stanoví postup soudního exekutora v případě, že exekuci nelze provést. Exekutor v takovém případě nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty. 

Citované ustanovení tedy výslovně upravuje situaci, kdy soudní exekutor před zahájením insolvenčního řízení v průběhu exekuce něco vymohl a tyto nevyplacené peněžní prostředky stále deponuje na svém účtu. 

Dovolíme si přitom upozornit na změnu ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, která byla provedena zákonem č. 303/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014. Do 31. 12. 2013 bylo v citovaném ustanovení použito pojmu „výtěžek exekuce“ namísto současného pojmu „vymožené plnění“. Za účinnosti pojmu „výtěžek exekuce“ bylo vyššími soudy judikováno, že soudní exekutor je oprávněn postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu pouze v situaci, kdy exekuce byla prováděna prodejem majetku povinného v dražbě (prodejem movitých věcí, nemovitostí, prodejem podniku).[3] Pokud tedy soudní exekutor prováděl exekuci jinými způsoby, nemohl si sám odečíst náklady exekuce a právě naopak musel veškeré vymožené plnění, které dosud deponoval na svém účtu, vydat insolvenčnímu správci do majetkové podstaty. 

S účinností od 1. 1. 2014 se však již dle našeho názoru uvedená judikatura neuplatní a soudní exekutor bude moci podle § 46 odst. 7 exekučního řádu postupovat kdykoli za situace, kdy před zahájením insolvenčního řízení něco vymohl a toto plnění dosud deponuje na svém účtu. Pojem „vymožené plnění“ je totiž mnohem širší, než pojem „výtěžek exekuce“[4] a je definován v § 46 odst. 4 exekučního řádu, kde je stanoveno, že za vymožené plnění se považuje plnění získané provedením exekuce některým ze způsobů podle § 59 odst. 1 exekučního řádu, provedením exekuce podle odstavce 6 nebo hrazené na vymáhanou povinnost od uplynutí lhůty podle odstavce 6 a vydání exekučního příkazu do provedení exekuce podle tohoto exekučního příkazu. 

O nákladech exekuce rozhoduje soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Teprve v okamžiku, kdy příkaz k úhradě nákladů exekuce nabude právní moci, vydá soudní exekutor usnesení o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci.[5] 

Jestliže ovšem soudní exekutor provede exekuci v rozporu § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a exekuci tedy provede po zahájení insolvenčního řízení, aplikace § 46 odst. 7 exekučního řádu je vyloučena a soudní exekutor celý výtěžek vydá insolvenčnímu správci do majetkové podstaty za účelem kolektivního uspokojení věřitelů. Je přitom na soudním exekutorovi, aby případné zahájení insolvenčního řízení kontroloval.[6] 

Jiná situace nastane v případě, kdy soudní exekutor doposud nic nevymohl, případně vymohl, ale již vyplatil oprávněnému. V takovém případě se v soudní praxi vedou spory, zda soudní exekutor může uplatnit svůj nárok na uspokojení odměny v insolvenčním řízení či nikoli. Dle senátu 103 Vrchního soudu v Praze jediným případem, kdy může v průběhu insolvenčního řízení exekutor uspokojit náklady exekuce, upravuje § 46 odst. 7 exekučního řádu, a to v případě, kdy před zahájením insolvenční řízení má exekutor k dispozici výtěžek exekuce a ten na základě svého rozhodnutí odevzdá insolvenčnímu správci po odečtu nákladů exekuce. Náklady exekuce lze na povinném (dlužníkovi) vymoci pouze z výtěžku exekuce, a to v exekučním řízení samotném. Je-li exekuce zastavena pro nemajetnost dlužníka, je k úhradě těchto nákladů povinen oprávněný.[7] Ostatní senáty Vrchního soudu v Praze se ovšem s tímto názorem zřejmě neztotožňují.[8] 

Povinnost dlužníka k úhradě nákladů exekuce stanoví dle § 44 odst. 3 písm. f) exekučního řádu již vyrozumění o zahájení exekuce. V tomto okamžiku není ještě samozřejmě určena výše těchto nákladů, kterou dle § 88 odst. 1 exekučního řádu určuje soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. 

Je pravdou, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán.^[9] To ovšem dle našeho názoru neznamená, že by jej automaticky nebylo možné uspokojit v řízení jiném. 

Z § 88 odst. 1 exekučního řádu plyne, že náklady exekuce a náklady oprávněného určuje soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Náklady exekutora jsou bezpochyby pohledávkou z titulu práva na náhradu nákladů řízení. Jako takové jsou pohledávkou, která má základ v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, které má konstitutivní povahu^[10], tedy na základě pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Nárok na alespoň minimální odměnu a náhradu hotových výdajů, včetně DPH,[11] soudnímu exekutorovi však de facto vzniká již jeho pověřením, i když konkrétní výše je stanovena až příkazem k úhradě nákladů exekuce. 

Je sice pravdou, že příkaz k úhradě nákladů exekuce se vykonává především v exekučním řízení, v němž byl vydán, jak plyne z  § 87 odst. 4 exekučního řádu, ale nebyla-li nákladová pohledávka zde uspokojena, je dle Nejvyššího soudu příkaz k úhradě, v jednotě s náhradovým výrokem obsaženým v usnesení o nařízení exekuce (nyní vyrozuměním o zahájení exekuce) způsobilý sloužit coby samostatný titul pro exekuční řízení další^[12] a stejně tak může soudní exekutor svoji pohledávku přihlásit i do insolvenčního řízení. V zásadě totiž platí, že dle § 87 odst. 3 exekučního řádu náklady exekuce hradí exekutorovi povinný (v insolvenčním řízení tedy dlužník). Pokud bychom soudnímu exekutorovi uzmuli právo přihlásit svoji pohledávku za dlužníkem do insolvenčního řízení, mohl by soudní exekutor svůj nárok ve smyslu ust. § 89 exekučního řádu nárokovat na oprávněném v exekučním řízení, který by byl de facto trestán za to, že svoji pohledávku za dlužníkem vymáhal v exekučním řízení, ačkoli je možné a v případě, kdy je úpadek dlužníka řešen oddlužením, téměř jisté, že alespoň část pohledávky soudního exekutora bude možno zapravit v rámci řízení insolvenčního. 

Jinými slovy řečeno, domníváme se, že pravomocný a vykonatelný příkaz k úhradě nákladů exekuce ve spojení s vyrozuměním o zahájení exekuce (usnesením o nařízení exekuce) lze proti povinnému (dlužníkovi) vykonat nejen v konkrétním exekučním řízení, ve kterém byl vydán, ale i v exekučním řízení dalším, potažmo pak také v řízení insolvenčním. 

Závěrem můžeme shrnout, že v každém jednotlivém případě je třeba zkoumat, kdy soudní exekutor exekuci prováděl (zda před zahájením či po zahájení insolvenčního řízení) a zda soudní exekutor na svém účtu deponuje prostředky, ze kterých by mohl svoji odměnu (bez ohledu na způsob provádění exekuce) uspokojit. V případě, že soudní exekutor doposud ničeho nevymohl, či nemá prostředky, ze kterých by mohl své nároky uspokojit, může svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení, kde bude uspokojen v poměru k ostatním přihlášeným pohledávkám. V případě, kdy naopak soudní exekutor na svém účtu deponuje nerozdělené a před zahájením insolvenčního řízení vymožené plnění, může si sám náklady exekuce odečíst. Pokud deponované prostředky nepostačují na uspokojení celé jeho odměny, zbytek své pohledávky může poté přihlásit do insolvenčního řízení.

Autor je asistentem soudce Krajského soudu v Praze.