Odešla JUDr. Zdeňka Ferbrová

Jaká byla, paní doktorko, Vaše cesta do advokacie?

Těžká, protože jsem kulacká dcera. Naši měli statek a nějaké polnosti v okolí Havlíčkova (původně Německého) Brodu. To mi sice přineslo po převratu v restitucích docela slušné peníze, ale tehdy by se mi spíše hodil dělnicko-rolnický původ. 

Kam jste chodila na střední školu?

Na osmileté reálné gymnázium v Havlíčkově Brodě. Zakončila jsem jej maturitou v roce 1946. 

Jak jste prožila válku?

Měla jsem rodiče, kteří byli stateční. Tatínka zavřeli, ale naštěstí ne do koncentráku, jen v Havlíčkově Brodě do basy a myslím, že po půl roce se vrátil. 

Co způsobilo, že jste se rozhodla studovat právě práva?

Mně se to líbilo už od malička. Chtěla jsem, aby lidi nezlobili, ale později v praxi jsem se bála zeptat na cokoliv, co by je mohlo dostat do basy. 

Přijímačky na práva jste dělala v roce 1946?

Vůbec si nejsem jistá, že jsme dělali tehdy nějaké přijímačky. Prostě jsem se přihlásila a oni mě vzali. 

Vzpomenete si na nějaké spolužáky z té doby?

Moc už ne, ale samozřejmě musím zmínit Vaška Krále – to byl hrozný otrava. 

Co Vám prováděl?

Dělám si srandu, protože on byl takový hodný hoch. 

V době Vašich studií proběhl únorový převrat, krátce na to politické procesy. Jak jste to tenkrát prožívala?

Na studium to vliv moc nemělo, to běželo pořád stejně. Ale postupně se začalo projevovat, kdo se chová charakterně a kdo je sviňucha. 

Kdo byl nejhorší, svazáci?

Svazáci, ti se k tomu aspoň přiznali, každý je na první pohled poznal. Ale pak tam byli takoví, kteří na to nevypadali a byli daleko nebezpečnější. 

Vzpomínáte si na případ, kdy se chovali jako „sviňuchy“?

Vzpomínám, ale jmenovat nebudu, i když už jsou stejně asi mrtví. Ti prospěcháři tak dlouho dumali, jak se nejlépe uplatnit, až z toho vyčerpáním zemřeli. 

Vy jste měla nějaké problémy?

Po první štaci v roce 1948 probíhaly studijní prověrky. Vyhodili mě z fakulty, ač jsem měla celou štaci s vyznamenáním, a tak jsem šla. Jeden můj kolega pot­kal na fakultě mého profesora, který se na mě optal. „Vždyť jste ji vyhodili,“ řekl mu. Profesor se divil a prý: „Proč za mnou nepřišla?“ „Ona za tebou bude chodit a bude ti vyprávět, jací jste hajzlové,“ opáčil mu tenkrát. Jejich setkání byla moje velká klika. Ten profesor, jmenoval se JUDr. Miloslav Doležal, pocházel ze stejného kraje jako já a znali jsme se od dětství. Stal sevelkým mužem fakulty, byl předsedou fakultní organizace KSČ. Vzkázal mi, abych okamžitě přijela. Tak jsem přijela a už jsem měla vyřízenou prověrku a mohla pokračovat ve studiu. Nikdy jsem s ním o tom nemluvila. Byl sice velký partajník, ale byl hodný. Pokud vím, pomohl spoustě lidem. 

O životě rozhodují náhody.

Byla jsem někdy dost naštvaná, protože to nebyly příjemné časy. Neměla jsem stipendium, takže jsem si musela přivydělávat doučováním. Školu jsem zvládla, tady mám diplom z roku 1950. Sidonia Ferbrová – to je latinsky Zdeňka. 

Kam jste nastoupila po skončení studia?

To mi zase pomohl Míla Doležal. Byl tehdy šéfem katedry státu a práva na fakultě. Zařídil, že jsem se dostala do Advokátní poradny č. 5 na Václavském náměstí. To byla jediná moje protekce v životě. Bez jakékoliv mojí politické součinnosti, prostě věděl, co jsem zač. 

Jak Vás v poradně přijali staří kolegové?

Oni byli strašně rádi, protože si mysleli, že je to pro ně politicky plus. Byla jsem jediná mladá právnička v Praze. Tady byly jedině starší dámy – JUDr. Gusta Šulcová a ještě jedna. Já jsem byla sice mladá, ale zato jsem nic neuměla. 

Kdo byl Vaším školitelem?

Šéf advokátní poradny JUDr. Jiří Vízek. Pracovalo tam tehdy asi 25 zaměstnanců. Já byla jediná koncipientka, nikdo jiný spolu se mnou ten rok do Prahy nepřišel. Ne, počkejte, ještě do AP č. 9 přišel nějaký mladý muž. Od vedoucího jsem dostala hned ze začátku radu, že když nechci někoho kritizovat, tak musím být zticha. Tím jsem se pak celý život řídila.      

Jak probíhaly Vaše advokátní začátky? 

Musela jsem se věnovat všemu. Ze začátku jsem dělala jenom trestní právo, protože každý advokát se ho chtěl zbavit. Dělala jsem jej, ale neměla jsem to ráda. Věznice mi nevadily, mně vadila ta formálnost procesu. Už si ani nepamatuji, po kolika letech koncipování jsem skládala advokátní zkoušky. Myslím, že tak po dvou letech, takže někdy v roce 1952. 

Jak dlouho jste zůstala pracovat v Advokátní poradně č. 5?

Už napořád, až do odchodu do penze. 

Vzpomenete si na nějaký svůj zajímavý případ? Takový, co Vám utkvěl v paměti?

Já jsem bohužel dělala hlavně děti, což je hrůza. Soudila jsem se o holčičku Simonku. Pře začala, když se narodila, a dostaly jsme ji definitivně do péče, až když šla do školy. 

Politické kauzy jste nedělala?

To ne, to jste museli být v partaji a to já nebyla. 

Ani se Vás tam nesnažili dostat?

Jednou jsem dostala takový návrh prostřednictvím našich soudruhů, co byli na školení. Prý se mluvilo o tom, že nemají ve svých řadách koncipienta. Potřebovali mladou krev. Nabídku mi udělali, ale můj vedoucí mě zřejmě vykreslil správně. Zeptal se: „Vy byste chtěli do partaje kulackou dceru?“ Takže jsem ani nemusela nic odmítat nebo se nějak jinak vymlouvat. 

Jak vzpomínáte na období kolem roku 1968?

Pamatuji si, že jsem byla šťastná. Jenže to netrvalo dlouho. Všichni víme, jak to skončilo. 

Zastupovala jste v té době v rehabilitačních věcech?

Ano, to jsme u nás dělali, to bylo zajímavé. Já ovšem málo. Otevíraly se kriminály, přehodnocovaly se trestní rozsudky. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla v partaji, tak jsem se nedostala k nespravedlivě odsouzeným lidem, takže jsem to jenom slyšela. 

Jak Vás u soudu brali jako ženu?

Ohromně! Neměla jsem žádné špatné zkušenosti. Ve vězení se mohli trochu zbláznit, když tam přišla ženská, ale jen napoprvé. Potom už si zvykli. 

Chcete říci, když tam přišla pěkná ženská?

Když jsem se narodila, tak maminka plakala, protože si myslela, že jsem albín. Nakonec mi všechny záviděly, že jsem přírodní blondýnka. 

Byla jste vdaná?

Ne. Jak už jsem říkala, celý život jsem se věnovala především rodinnému právu, a když jsem viděla, jak to v rodinách chodí, tak jsem ani neměla na vdávání chuť. 

Možná proto jste se dožila tak vysokého věku!

Ano, pořád bych se zlobila s manželem a dětmi a zničila si nervy! 

Zastávala jste v advokacii nějakou funkci?

Nějakou ano, ale už si nevzpomenu jakou. Bylo to tak formální, že jsem to nebrala vůbec vážně a nepamatuji si to. 

Mnoho Vašich kolegů vzpomíná na různá školení a brigády, kam jste s advokáty jezdili. Vzpomínáte si na ně i Vy?

To byla nejprve tvrdá práce a pak výborná zábava! 

Doslechli jsme se příhodu s Vaším střevícem. Jeden z advokátů nám dokonce řekl, že se Vás na ni máme zeptat.

(smích) Vy máte informace! Na to už bych zapomněla. Ale máte pravdu. K tomu došlo také na nějakém advokátním školení, myslím pod Křivoklátem. Večer probíhal ve vší počestnosti a perfektně jsme pařili. Já jsem tam seděla na stole, nohu přes nohu a jeden ze slovenských kolegů mě zul a do toho střevíčku nalil víno. A pil z něj. Prý po vzoru středověkých rytířů, když jsme na tom Křivoklátě! Oni ti Slováci byli vždy takoví galantnější! 

Na kterého ze svých kolegů nejraději vzpomínáte?

Z naší poradny na JUDr. Jana Mikše, velkého lyžaře a vodáka a prima kamaráda. Ráda také vzpomínám na Dášu Burešovou, ta byla na „Čtyřce“. Byla to inteligentní, statečná, charakterní a krásná holka. 

Ona tenkrát zastupovala paní Palachovou, konzultovaly jste ten případ nějak?

To víte, že jo. Ne že bych jí radila, jenom jsme si o tom povídaly. Ona s námi také jezdila na vodácké zájezdy. I její manžel, to byl pilíř dobré zábavy! 

Vzpomínáte z kolegyň třeba na JUDr. Ludmilu Turečkovou?

Ta byla taky statečná ženská, vzhledem k tomu, v čem se pohybovala. Sice komunistka, ale férová. 

A z kolegů? Třeba na JUDr. Řípu nebo JUDr. Frimla?

To byli takoví hrozní lotři. Pořád mě zlobili. (smích) 

Nebo na předsedu advokacie JUDr. Hrazdiru?

Samozřejmě! To byl divoch. 

V jakém směru?

Ve všech! Byl divoch jako advokát, jako kolega na těch našich srazech, byl divoch i jako komunista. On byl absolutně věřící marxista. Bylo dobře, že i ve straně byli charakterní lidi, jako byl on. Hodně lidem pomáhal! 

Do kterého roku jste se aktivně věnovala advokacii?

Do roku 1996. Celkem 45 let v advokacii, to to uteklo. Potom jsem s tím skončila a šla do důchodu. 

Chodili k Vám sousedi na radu i poté?

Kdepak. Já se už hodně těšila na to, že budu mít pokoj. Když občas někdo přišel, vždycky jsem řekla, že už to nedělám. 

Jak jste prožívala privatizaci advokacie v roce 1990?

Nijak. Nastěhovala jsem si kancelář do svého bytu na Vinohradech. 

Bylo to lepší než předtím?

To se nedá říct. Když jste v partě s prima lidmi, jako jsem byla já, tak je to dobré. Potom už jsem na to byla sama. 

Jaké vlastnosti by podle Vás měl mít dobrý advokát?

Měl by být statečný a hlavně se neposrat. 

Vzpomenete si na nějaký případ, kdy jste musela být statečná?

Já jsem musela být statečná často. Zrovna třeba v případě té holčičky, o které už jsem mluvila. Jednalo se tam o politiku. Maminka ji nemohla dostat do péče, protože tatínek byl estébák a využíval toho tak, že ovlivňoval soudce. Já jsem k tomu soudci šla intervenovat a musela jsem mu to říct na plnou hubu, protože to už jinak nešlo. To ani nemohu povídat, co jsem mu tehdy od plic řekla. Byl to hrozný soudce! Sedm let jsme se tahali. Vždycky před Vánoci jsem o to dítě přišla, soud rozhodl ve prospěch otce. Ona mu to dítě měla dát, ale my jsme mu ho nedaly, vždycky jsme daly okamžitě protinávrh a předání jsme odložily. 

Proti estébákovi bylo jistě statečnosti zapotřebí! Nemstil se Vám pak?

Kdepak. Byl to ve skutečnosti zbabělec. On ani to dítě opravdu nechtěl. Chtěl jen ublížit matce. 

Stýská se Vám po advokacii?

Ne, ale kdybych byla mladá, šla bych do toho znova! 

Co byste přála české advokacii do budoucna?

To samé, co jsem říkala, že má mít advokát – statečnost a aby se neposrala.