Judikatura a stanoviska

Zohlednění konkrétních okolností případu Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže při diskriminačním posuzování kvalifikace podle zákona o veřejných zakázkách

publikováno: 01.08.2014

Při posuzování postupu zadavatele je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže povinen zohlednit konkrétní okolnosti skutkového případu v rámci úvah o možné diskriminačně nastavené kvalifikace. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže bez bližšího určení uzavřel, že zadavatel požadoval výši ročního obratu 10x až 15x vyšší než průměrná předpokládaná hodnota veřejné zakázky odpovídající jednomu roku jejího plnění, při tomto mechanickém konstatování nezohlednil, že většina stavebních prací byla realizována do období prvních 4, resp. 16 měsíců a jednalo se tedy za daných okolností o nižší než vytýkané překročení předpokládané průměrné hodnoty veřejné zakázky.

Nejvyšší správní soud: Dodržení podmínek dotace z fondu Evropské unie a porušení pravidel mající za následek krácení dotačních prostředků za porušení rozpočtové kázně

publikováno: 01.08.2014

Samotným smyslem aktu přijetí dotace je, že příjemce přijímá určité dobrodiní ze strany státu a jakousi protiváhou tohoto dobrodiní není (na rozdíl od soukromoprávních vztahů) jeho protiplnění ve prospěch poskytovatele dotace, ale právě akceptace podmínek, za nichž je dotace přijímána. Ke stejnému závěru pak dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 Afs 58/2005-90.

Důvěra ve správnost rozsudku – náhrada škody podle zák. č. 82/98 Sb.

publikováno: 10.07.2014

Jednotlivec má právo na náhradu škody podle zákona č. 82/98 Sb., kterou utrpěl v dobré víře ve správnost aktu veřejné moci. Dobrá víra ve správnost rozhodovací činnosti orgánu státu je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Nikdo nemůže být nucen uplatňovat v právním řízení svá procesní práva způsobem, který vede nebo může vést ke zhoršení jeho postavení pod podmínkou řádného nárokování jiných subjektivních práv, popřípadě podávat opravné prostředky, které per se nemohou vést k účinné nápravě. Způsobit škodu za určitých okolností může i nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které bylo vydáno in favorem poškozeného účastníka a které bylo dodatečně jako nezákonné zrušeno, ač k tomu došlo nezávisle na jeho procesní aktivitě.

Zákaz reformationis in peius a vztah základních první a druhé alinea podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku

publikováno: 01.07.2014

Je porušením zákazu reformationis in peius podle § 265p nebo § 259 odst. 4 tr. ř., jestliže nadřízený soud na základě odvolání podaného ve prospěch obviněného čin obviněného posoudí podle § 272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, ač soud nižšího stupně v přezkoumávaném rozhodnutí použil právní kvalifikaci podle § 272 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. I když jde o trestný čin, v jehož základní skutkové podstatě jsou obsaženy dvě alinea a každá je samostatnou skutkovou podstatou se stejnou trestní sazbou, pro posouzení, zda jde o změnu k horšímu, či nikoliv, nelze vycházet pouze a jen z trestní sazby (srov. např. č. 49/2000 Sb. rozh. tr.), ale u alternativně vymezeného jednání v jedné skutkové podstatě se posuzuje závažnost těchto alternativ se zřetelem na skutečnou povahu a škodlivost takového jednání. Trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje dvě alinea představující dvě samostatné základní skutkové podstaty. Podle alinea první odst. 1 § 272 tr. zákoníku trestný čin obecného ohrožení spáchá, kdo obecné nebezpečí sám úmyslně zapříčinil nebo způsobil. Alinea druhá předpokládá, že pachatel obecné ohrožení sám nezpůsobil, ale jednal tak, že se důsledky vzniklého ohrožení zvýšily nebo nebyly odvráceny nebo jejich odvrácení bylo ztíženo či zhoršeno, tedy, že pachatel svým jednáním zvyšuje již hrozící nebezpečí nebo ztěžuje jeho odvrácení anebo jeho zmírnění. Z uvedeného plyne, že za jinak stejných skutkových okolností alinea druhá typicky představuje mírnější formu jednání, než je tomu u téhož ustanovení v jeho první alternativě, která je ve svém důsledku závažnějším a pro společnost škodlivějším jednáním.