Obecné soudy se ve sporu o pozemky v pražských Modřanech neřídily závazným právním názorem Ústavního soudu


publikováno: 09.05.2018

Stěžovatel se na základě kupní smlouvy uzavřené se státním podnikem stal v roce 1992 vlastníkem předmětných pozemků v pražských Modřanech, na kterých provozoval zahradnictví. Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze však s právní mocí v roce 2002 shledaly kupní smlouvu částečně neplatnou a určily, že příslušné pozemky vlastní Česká republika, neboť státní podnik v době uzavření smlouvy nemohl s předmětnými pozemky disponovat. Stěžovatel v roce 2005 neuspěl u obecných soudů s žalobou, kterou se domáhal přikázání pozemků do svého vlastnictví za náhradu formou započtení vzájemných pohledávek. Soudy poukázaly také na skutečnost, že pozemky jsou historickým církevním majetkem a nelze je podle blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě převádět do vlastnictví jiných osob. Stěžovatel poté podal ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl nálezem sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 a zrušil rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud dovodil možnost prolomení blokačního ustanovení v případě specifických okolností, které ve věci stěžovatele nastaly a obecné soudy je zcela pominuly. Pokud eventuální vlastnické právo státu kolidovalo s vlastnickým právem stěžovatele, pak bylo podle Ústavního soudu třeba poskytnout ochranu právu stěžovatele.

Obvodní soud pro Prahu 4 v nynějším pokračování řízení žalobě stěžovatele vyhověl a přikázal pozemky do jeho vlastnictví. Odvolací Městský soud v Praze však následně žalobu zamítl. Uvedl, že Ústavní soud rozhodoval v době, kdy ještě nebyl součástí právního řádu zákon (zkráceně) o církevních restitucích č. 428/2012 Sb. Odvolací soud proto akcentoval nárok na vydání daných pozemků, který v mezidobí uplatnila Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha – Modřany. Neshledal přitom mimořádné okolnosti, pro které by měla ochrana vlastnického práva stěžovatele a jeho dobrá víra převážit nad legitimním nárokem církve na navrácení jejího původního majetku. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel poté podal ústavní stížnost, ve které namítá, že vyšší obecné soudy zcela popřely předchozí nález Ústavního soudu v této věci.

Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V projednávané věci je klíčovou otázkou, zda odvolací a po něm Nejvyšší soud při vydání napadených rozhodnutí postupovaly v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10, který zrušil zamítavá předchozí rozhodnutí v téže věci. Ústavní soud shledal, že tomu tak nebylo a soudy nerespektovaly kasační závaznost rozhodnutí Ústavního soudu (srov. též čl. 89 odst. 2 Ústavy), čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyšší soud i odvolací soud pochybily, pokud se domnívají, že je nález Ústavního soudu v této věci již neváže vzhledem k přijetí zákona o církevních restitucích. Přijetí tohoto zákona neznamená pro tuto konkrétní věc zlom, který by měl vést k odklonu od právního názoru Ústavního soudu. Oba soudy tak nectily závěr Ústavního soudu, že je v této situaci namístě poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatele, a neřídily se zásadou, že při volbě způsobů zmírnění křivd je žádoucí nevyvolat křivdy nové. 

Věc se proto, za současného zrušení usnesení Nejvyššího soudu, vrací k Městskému soudu v Praze. Ústavní soud zdůrazňuje, že případ je silně podmíněn svými výjimečnými okolnostmi včetně účinků závazného nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10, vydaného v předchozí fázi řízení v téže věci. První senát Ústavního soudu v tomto konkrétním případě již dříve zdůraznil žádoucí dosažení individuální spravedlnosti.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2941/17 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.