K. Eliáš, B. Havel, P. Bezouška, D. Šustrová: Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku

Vynikající český právní myslitel, pro­fesor E. Svoboda, napsal: „Je-li nějaké zvláštní myšlení právnické, pak myslím, že by se mělo vyznačovat hlavně tímto: představit si a plně pochopit, jak pravi­dlo z papíru vstoupí v život a jak tam, na té horké půdě, kde nežijí mátohy, ale živí, myslící a cítící lidé, bude působit. Spřádat pojmové pavučiny, štěpit vlasy po délce, rozmotávat uměle zamotané uzly myšlenkové - to je dobré cvičení mozku, ale není to právnictví.“^[1] Nevím, zda profesor Karel Eliáš zná Svobodo­vu myšlenku, i když při jeho sečtělosti se to dá předpokládat. V knize, kterou se chystám zabývat, si často představu­je, jak pravidla z nového občanského zákoníku vstoupí v život a budou tam působit. Uvědomuje si přitom jednu ze specifik právnického jazyka, která se projevuje nejen v právních předpisech, ale i v knihách o právu. Na straně 30 re­cenzovaného díla píše, že „jazyk záko­na sleduje v prvé řadě účelnost vyjadřo­vání, označování téhož týmiž slovy, což nutně vede ke stereotypům, přičemž hle­disku účelnosti, a tudíž i srozumitelnosti se podřizuje i hledisko jazykové a stylis­tické elegance. Věta ,Zlepší-li propachtovatel propachtovanou věc do té míry, že pachtýř může při řádném hospodaře­ní dosáhnout vyššího výnosu, může se propachtovatel domáhat přiměřeného zvýšení pachtovného' (§ 2335 odst. 2) jistě nezní jako jambický verš, ale přes­ně vyjadřuje, co se chtělo stanovit.“

Jsou to pak především ilustrativní pří­klady, s jejichž pomocí Eliáš vysvětluje a i laickému čtenáři přibližuje ustanove­ní nového občanského zákoníku. Tak na str. 51 uvádí, že z ochrany soukromého života je vyňat „veřejný“ život jednotliv­ce. K tomu dodává: „Tím není míněno, že by bylo možné fotografovat nebo pořizo­vat videozáznam každého, kdo se pohy­buje ve veřejném prostoru, např. v parku. Občanský zákoník vyjímá z ochrany jen člověka, který vystupuje veřejně v záleži­tosti veřejného zájmu. Objímající se dvo­jice v parku, která si vyměňuje vášnivé polibky, tak sice činí na místě veřejnos­ti přístupném, ale co dělá, provádí v zá­jmu ryze soukromém.^[2] Ale kandidát na obecního zastupitele, který v témže par­ku vystoupí na předvolebním shromáž­dění, vystupuje veřejně a ve veřejném zá­jmu a nemůže bránit, aby záznamy jeho vystoupení byly pořízeny a rozšiřovány. Totéž ale platí i pro účastníky takového shromáždění, kteří s kandidátem disku­tují a kladou mu otázky.“^[3]

I počínání v soukromém prostoru se může jevit sporným, a proto Eliáš vy­světluje. „Masochista potřebuje svoji ,Venuši v kožichu' s bičem a důtkami, aby byl šťastný, a pokud to oba baví, pokud jsou zletilí a užívají si v soukromí, nesta­ví se k tomu soukromé právo negativně. Papparazo slídící v soukromí těch dvou a prodávající skrytě pořízené záběry bul­váru by naopak jednal protiprávně, stej­ně jako médium, které by je pořídilo.“ Eliáš si dovede představit i běžnější ži­votní situace a názorně naznačuje, jak na ně právo může reagovat. Tak na str. 50 píše: „Obvyklá cena běžné kvalitní por­trétní fotografie staré padesát let se po­hybuje mezi 20 a 50 Kč. Zničí-li mi ale někdo úmyslně jedinou fotografii mé ze­mřelé matky, připraví mě o víc než o před­mět v hodnotě padesátikoruny. Tehdy je povinen nahradit víc než jen obvyklou cenu ....“^[4] Takových instruktivních pří­kladů, metafor i minipříběhů uvádí Eli­áš celou řadu i v dalších svých partiích knihy (např. O právu stavby, rodinném právu, bezdůvodném obohacení a právu dědickém); osvědčuje tak i svou zdatnost pedagogickou.

V podobném duchu se snaží psát i dal­ší z autorů Petr Bezouška, který dovede vytvořit výstižné titulky. Platí to zejmé­na o kapitolkách na str. 64 až 71, nazva­ných „Já jsem sice plnil, ale ta smlouva je neplatná, nebo ne?“ - „Neplatnost jen výjimečně, protože neplatná smlouva je drahá smlouva!“ - Když už ta neplatnost musí být.“. Netřeba snad podotýkat, že autor tu zkoumá ustanovení nového ob­čanského zákoníku, jež staví hráz takové rozhodovací praxi, která až příliš snadno shledává smlouvy neplatnými. V této sou­vislosti se Bezouška zabývá nejen úpra­vou v novém kodexu soukromého práva, ale i dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při rozhodo­vání o platnosti smluv. Ostatně to činí i obecněji - v kapitolce nazvané „Evolu­ce, ne revoluce“ na str. 72 píše: „Mnohé z výše popsaných změn nejsou naprostý­mi novinkami. Mnohdy se opírají o pra­vidla současného obchodního zákoníku, jindy o závěry, ke kterým dospěl Ústav­ní soud. Ne všechno se boří, z určitých znalostí lze tak i nadále vycházet.“ Na dosavadní rozhodovací praxi také často poukazuje v oddíle zabývajícím se lhůta­mi a příznačně nazvaném „O co může­me přijít, když se nestaráme?“

Podobně výstižné titulky používá i dal­ší z autorů Bohumil Havel, zejména v od­díle „Co víc zavazuje, smlouva nebo zákon?“ Pod názvem „Všichni jsme si podobni, ale občas je někdo slabší“ vy­světluje na str. 86 jednu z velmi praktic­kých životních situací a píše: „Pokud se při jednání o smlouvě použijí formulá­ře nebo jiné tiskopisy, jedná se o adhez­ní smlouvy, tedy o smlouvy, kde je jed­na ze stran smlouvy fakticky omezena v možnostech určení jejího obsahu, a zá­kon proto vytváří pro slabší stranu me­chanismy zajišťující její volnější vyjednávací pozici. Zákon zejména chrání slabší stranu proti překvapivým ujedná­ním, zvlášť nevýhodným ujednáním ne­bo ujednáním nesrozumitelným. I zde ale současně platí, že i slabší strana by měla mít soudný intelekt, tedy by měla potřebné listiny přečíst, protože zákon dává ochranu jen těm, kdo se jinak o svá práva starají.“

Instruktivně je pojat i další z Havlových oddílů, nazvaný „Jak založit firmu?“ Au­tor zde pro samotný podnikatelský sub­jekt použil označení „firma“ a při vyso­koškolské zkoušce z obchodního práva by mu to někdy a někým mohlo být vel­mi vytýkáno. Havel se tu přizpůsobil běž­né hovorové praxi a přiléhavě toto „pochybení“ na str. 145 vysvětluje: „Často se také říká, že podnikají firmy, že firma něco prodala, firmu někdo koupil apod. Ačkoliv jsou takovéto obraty z hlediska formálního práva nesprávné, intuitivně je každý nejen chápeme, ale dokonce je můžeme ospravedlnit. Podle občanské­ho zákoníku je nicméně firmou jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do ob­chodního rejstříku (§ 423 nového občan­ského zákoníku). Tedy podnikatel, který v obchodním rejstříku zapsán není, podniká pod vlastním jménem, zapsaný podnikatel pak pod firmou.“

V oddílu „Katastr nemovitostí v no­vém hávu“ Daniela Šustrová zasvěceně zkoumá, jak se novému občanskému zá­koníku přizpůsobí úprava katastru ne­movitostí. Obsah jednotlivých kapitol opět naznačují jejich názvy, např. „Je pozemek totéž co parcela?“; „Budova je stavba, stavba nemusí být budova“; „Jednotka je byt a něco k tomu“ aj. I zde je text zákona (ne vždy snadno pocho­pitelný) doprovázen názornými příkla­dy. Tak na str. 226 a násl. autorka píše: „Ne každá stavba je budovou ve smys­lu katastrálního zákona. Budova je nad­zemní stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustře­děna a navenek převážně uzavřena ob­vodovými stěnami a střešní konstrukcí. Není stanoveno, kolik má budova mít obvodových zdí (zapisovány jsou i zce­la atypické budovy, jako je letohrádek Hvězda v Praze na Bílé hoře nebo pa­vilón Z na brněnském výstavišti) nebo z jakého materiálu má být zhotovena, vždy je však nutné, aby splnila všechny požadavky najednou. Budovy, které se zapisují, jsou tedy zejména rodinné do­my, činžovní domy, nákupní centra, ško­ly, školky, tovární a výrobní haly, garáže, rekreační objekty, divadla, ale i hvězdár­ny, přestože mají posuvné střechy. Na­proti tomu se do katastru nezapisuje pražské metro, protože je stavbou pod­zemní, nezapisují se ani autobusové za­stávky, stejně jako se nezapisují ani za­hradní altány nebo přístřešky na auta, protože nejsou uzavřeny obvodovými zdmi, chladicí věže temelínské elektrár­ny, silážní jámy a žlaby, protože nema­jí střešní konstrukci. Vinné sklípky na jižní Moravě, pokud jsou ve svahu, jsou považovány za podzemní stavby, nezapisují se rovněž zahradní bazény, stud­ny, pařeniště, kůlny na úschovu zahrad­ního náčiní ani udírny.“

V podobných příkladech z celé knihy by se dalo ještě dost dlouho pokračovat. Chtěl jsem jimi naznačit, že název pu­blikace „Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občan­ského zákoníku“ si zaslouží (ostatně ja­ko většina knižních titulů) v něčem do­plnit. Jde především o knihu, která se zabývá nejen novým občanským záko­níkem. V řadě otázek se týká i dosavad­ních soudů v oblasti rozhodování o provede­ní prohlídek jiných prostor či opatřová­ní informací o telekomunikačním provo­zu a proceduru aplikace těchto institutů tak úprav občanského a obchodního práva a judikatury k nim se upínající.

Přes všechnu snahu autorů o srozumi­telnost, jejich dílo není četbou zcela ne­náročnou a není tak úplně pro každého. Rozhodně však jde o knihu i pro práv­ní specialisty a zejména pro ty z nich, k jejichž úkolům patří, aby druhým při­bližovali text a smysl právních předpi­sů. Nemíním tím jen právní pedagogy, ale zejména i advokáty či podnikové právníky. K nezbytnostem jejich povo­lání patří, aby zákony a jejich jednotli­vá ustanovení vysvětlovali svým klien­tům a spolupracovníkům. Publikace, o níž tu byla řeč, je pak jedním (samo­zřejmě nikoliv jediným možným) příkla­dem, jak objasňovat právo těmi a těm, kdo s právem ve všech jeho podobách přicházejí do styku.

Můžete objednat zde.

prof. JUDr. PETR HAJN, DrSc., emeritní profesor Právnické fakulty MU v Brně