O. Hruda: Vynucování právní úpravy nekalé soutěže

Autor recenzované knihy je právníkům znám z řady časopiseckých příspěvků. Ve své knižní prvotině dále rozvíjí a prohlubuje především myšlenku, že jednak mít právo stanovené zákonem a jednak se tohoto svého práva dobrat v rozumném čase a za vynaložení přiměřených nákladů nejsou ani zdaleka totožné záležitostí.        

Ondřej Hruda svou publikací usiluje o to, aby právě zmíněné stavy věcí se co nejvíce navzájem přiblížily. Z tohoto hlediska se zabývá svépomocí, zdržovacím a odstraňovacím nárokem, náhradou škody a bezdůvodným obohacením ve věcech nekalé soutěže, jak byly tyto instituty upraveny v obchodním zákoníku a jak jsou nyní regulovány – zčásti shodně a zčásti odchylně – v zákoníku občanském. Zvláštní pozornost věnuje otázce, jak spory z nekalé soutěže urovnat smírně. Ve svých koncepčních úvahách a praktických návrzích je také veden přesvědčením, že česká rozhodovací a další právní praxe se může a má inspirovat právní praxí zahraniční, především ze států nám blízkých kulturní a právní tradicí, to je z Německa a Rakouska. Hlásí se i k názoru, že „acquis communautaire“nespočívá jen v evropských směrnicích, nařízeních a rozhodovací činnosti Soudního dvora Evropské unie, ale nachází se též ve všech podobách právní praxe unijních zemí. Z německé a rakouské judikatury pak uvádí řadu souzených případů (včetně přehledně vyjádřeného skutkového děje i argumentace uplatněné ve sporech), které by mohly být instruktivní pro zdejší rozhodovací postupy; v této souvislosti analytický zkoumá i českou rozhodovací praxi.    

Řada postřehů v recenzované práci je obecnějšího rázu a přesahuje problematiku nekalé soutěže. Příznačný je text na str. 111, v němž Hruda poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. II ÚS 66/03 a píše: „Stěžovatel v posuzované věci namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, jež dle jeho názoru spočívalo v tom, že byl odsouzen k náhradě škody, ačkoliv v řízení nebyly odstraněny pochybnosti, že to byli jeho psi, kteří roztrhali krůty vedlejšího účastníka, pročež žaloba měla být s ohledem na zásadu ,in dubio pro reo´ zamítnuta“ …. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele a uvedl: „Především je třeba zdůraznit, že dokazování v civilním řízení se neřídí zásadou „in dubio pro reo“, která se uplatňuje v řízení trestním. V tomto řízení (rozuměj v řízení civilním – pozn. recenzenta) nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost.“ Autor pak poukazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (k tomu viz rejstřík judikátů), jež navazují na usnesení Ústavního soudu. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že „nepřímé důkazy nemusí tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobností k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou“.

V této souvislosti si pak Hruda posteskne, že obecným soudům v civilních věcech často zatím k rozhodnutí nepostačuje velká míra pravděpodobnosti, byť by se jednalo o pravděpodobnost blížící se jistotě.  

Autor recenzované práce také opakovaně prokazuje, že je zdatným právníkem právě proto, že ve svých úvahách se neomezuje pouze na „svět paragrafů“. Tak v partii o odstraňovacím nároku se zabývá častým vynucovacím opatřením ve věcech nekalé soutěže – odvoláním výroku, jímž měl být zlehčován soutěžitel. Cituje na str. 88 myšlenku z Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí,v němž jedna z postav takto přesvědčuje svého přítele, aby si zachránil svou práci vědce a lékaře: Jejich požadavek, aby lidé odvolávali veřejně, co předtím řekli, má něco středověkého. Copak to znamená „odvolat“? V moderní době je myšlenku možné pouze vyvrátit, a nikoliv odvolat. A protože, pane kolego, odvolat myšlenku je něco nemožného, čistě slovního, formálního, magického, nevidím důvod, proč byste neudělal, co chtějí… 

V poznámce pod čarou pak Hruda cituje i profesora Josefa Bejčka a jednu z jeho demoralit: Opravdová úcta se nedá projevit vůbec nijak – je to výsostný niterný pocit. Povinná omluva je jako povinná úcta: neexistuje, není-li spontánní, tedy nepovinná. Soudem nařízená omluva nemá za cíl omluvu, ale ponížení omlouvajícího se, a z toho plynoucí potěšení adresáta takové „omluvy“…. Hruda se vyjadřuje k tomuto koncepčnímu problému a usuzuje, že nařízená omluva za nepravdivé skutkové tvrzení skutečně „může být povinným někdy vnímána jako určité ponížení a zásah do lidské důstojnosti, nepřekvapí proto, že se k ní již vyjadřoval i snad ten nejpovolanější odborník na lidskou důstojnost – německý ústavní soud. Příležitost mu poskytl R. Augstein, vydavatel týdeníku Spiegel, na jehož stránkách byl bývalý ministr obrany obviněn z korupce. Jelikož se některá tvrzení uvedená v časopise ukázala jako nepravdivá, obecné soudy uložily R. Augsteinovi, aby je vlastnoručně podepsaným prohlášením odvolal. R. Augstein v ústavní stížnosti namítal, že uložená povinnost pro něj znamená nedůstojné, nepřiměřené a zbytečné ponížení. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou a uvedl, že pokud soud uloží žalovanému povinnost odvolat určité (nepravdivé) tvrzení, neznamená to, že by tím žalovaný zároveň musel být přesvědčen o nepravdivosti svého tvrzení. Žalovaný nemá být ponížen, jeho vůle tím nemá být zlomena. Není po něm požadováno, aby změnil své přesvědčení nebo aby (neexistující) změnu přesvědčení veřejně prezentoval. Žalovaný může ve svém prohlášení dát najevo, že ho činí na základě pravomocného soudního rozhodnutí. Pokud se žalovaný tímto způsobem podřídí příkazu soudního rozhodnutí, projeví tím toliko svůj respekt k platnému právu, jeho lidská důstojnost tím však narušena není“ (viz usnesení Spolkového ústavního soudu ze dne 28. 1. 1970, sp. zn. 1 BvR 719/68). 

Také další zahraniční i tuzemské rozsudky jsou v recenzovaném díle blíže charakterizovány z hlediska skutkového stavu i použité argumentace. Autor pak v řadě případů doporučuje, aby se jimi v té či oné podobě řídila i tuzemské rozhodovací praxe. Jeho doporučení se také již setkala s pozitivním ohlasem – například Nejvyšší soud v rozsudku z 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010 schválil jednání žalující strany, která se při formulaci zdržovacího nároku nezaměřila striktně jen na dosavadní napadené jednání žalovaných; žalobní petit zahrnoval i veškerá v budoucnu hrozící a v jádru stejná nekalosoutěžní jednání. Rozsudek přitom poukázal mimo jiné na jeden z Hrudových článků: Zdržovací nárok ve věcech nekalé soutěže a jeho rozsah – účelně, a proto přiměřeně velkoryse(Právní rozhledyč. 11/2004, s 127 a n.), jehož text je v recenzované knížce a její kapitole o zdržovacím nároku dále rozvinut.  

Z Hrudových podnětů si zvláštní pozornost zaslouží jedna z úvodních kapitol knihy, která pojednává o institutu zvaném v Německu „Abmahnung“ (a překládaném jako „napomenutí“ ev. „varovná výzva“). I v domácích poměrech by takový postup mohl předejít mnohému sporu z nekalé soutěže. V této souvislosti se pak dobře uplatní myšlenka D. Arielyho, kterou Hruda obsáhleji cituje na str. 34: „Je až k neuvěření, jak pomalu jedna část světa přebírá dobré nápady od té druhé. Tato forma hlouposti přitom nepostihuje jen jednu obec či jeden národ; je univerzální. Lidská rasa jako celek nejenže je nápadně pomalá ve vypůjčování skvělých myšlenek – někdy se přímo zdá, jako by si skvělé myšlenky vůbec půjčovat nechtěla…V anglosaském světě zdomácněla zkratka NIH (Not Invented Here), což vlastně znamená: „My jsme to nevymysleli, takže to nebude stát za moc“. (Ariely, D. Jak drahá je intuice. Proč nás selský rozum často vede ke ztrátovým rozhodnutím.“ 

Recenzovaná kniha nabízí k „vypůjčení“ resp. k převzetí mnoho užitečných myšlenek. Činí to i tím, že obsahuje reprezentativní přehled právnické literatury, která se vztahuje k tématu díla. Upozorňuje také na několik podnětných publikací z neprávních oborů, které jsou zajisté způsobilé zaujmout juristy; prohloubí totiž jejich ekonomické i psychologické poznání a doplní advokátovo i soudcovo argumentační instrumentarium v právních sporech.

Autor je advokátem, emeritním profesorem Právnické fakulty MU, přednáší na Metropolitní univerzitě Praha