O tom, zda amnestovaný porušil amnestií stanovenou podmínku, musí rozhodovat soudy

Na trestní věc stěžovatele z roku 2009 byla na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna 2013 vztažena amnestie pod podmínkou, že se amnestovaný „nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení“. Prezident republiky na popud okresního soudu svým sdělením ze dne 12. září 2017 konstatoval, že stěžovatel porušil tuto podmínku, a okresní soud následně zaslal stěžovateli 5. října 2017 výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody.

Prezident republiky v řízení před Ústavním soudem uvedl, že vydal napadené sdělení, protože soudy vydání tohoto listinného aktu vyžadují a bez něj odmítají vydat výzvu k nástupu trestu. Podle Kanceláře prezidenta republiky není jeho akt konstatující porušení podmínky rozhodnutím. Skutečnost, že určitá osoba porušila amnestijní podmínku, je fakticky dána příslušným pravomocným rozhodnutím soudu, kterým byl amnestovaný opětovně odsouzen za trestný čin. Okresní soud Praha – západ Ústavnímu soudu naopak sdělil, že nařídil, aby stěžovatel vykonal zbytek trestu na základě zmíněného sdělení prezidenta republiky, které považuje za rozhodnutí o porušení amnestijní podmínky. Ústavní soud tedy zjistil, že soudy tvrdí, že o porušení amnestie rozhoduje prezident republiky, ale prezident republiky je přesvědčen o tom, že rozhodují soudy.

Ústavní soud nejprve posoudil, zda je možné, aby rozhodnutí prezidenta republiky o udělení amnestie bylo vázáno na podmínku, jejíž naplnění může jednotlivce, který byl původně amnestie účasten, z účasti na amnestii vyjmout. Ustanovením čl. III odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna 2013 nejsou stanoveny žádné jiné podmínky než nepáchání trestné činnosti, což podporuje společensky žádoucí jednání, a tato podmínka není ani zcela zjevně nepřiměřená. Ústavní soud proto shledal tuto podmínku přípustnou.

Dosavadní soudní praxe i komentáře k trestnímu řádu vycházejí z toho, že rozhodnutí, že se na příslušnou osobu amnestie již nadále neuplatňuje pro porušení amnestií stanovené podmínky, náleží prezidentu republiky. Ústavní soud však tento právní názor shledal v rozporu s ústavním pořádkem a základními právy stěžovatele.

I když je zákonný rámec trestního řádu ve vztahu k amnestii velmi kusý, nezbavuje to soudy povinnosti chránit základní práva, jak jim to výslovně ukládá čl. 4 Ústavy.  Právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na obhajobu a kontradiktornost řízení dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na ochranu osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny vyžadují, aby o tom, zda stěžovatel porušil podmínku stanovenou v čl. III odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna 2013, rozhodl soud.
 
Ustanovení § 368 trestního řádu ve slovech „Rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, učiní soud, který rozhodl v prvním stupni. Odpykává-li si taková osoba v době rozhodování trest odnětí svobody, učiní rozhodnutí soud, v jehož obvodu se trest vykonává.“ je nutné vyložit ústavně-konformně tak, že soud, jehož příslušnost je stanovena v tomto ustanovení, rozhoduje i o tom, zda došlo k porušení podmínky stanovené v amnestijním rozhodnutí prezidenta republiky. O porušení podmínky rozhodne obecný soud ve veřejném zasedání, aby v jeho průběhu mohl účastník řízení uplatnit své případné námitky a výhrady (např. že se trestného činu dopustil mimo časový rámec stanovené podmínky). Nelze připustit, aby byl kdokoli zbaven osobní svobody bez řádného slyšení.

Ústavní soud nepřikročil ke zrušení výzvy k nastoupení trestu a stížnost stěžovatele v této části odmítl, protože tato výzva je jen opatřením nezakládajícím práva a povinnosti, není rozhodnutím. Ústavní soud neruší ani sdělení prezidenta republiky, protože, navzdory tomu, že Okresní soud Praha – západ k němu chybně přistupoval jako k rozhodnutí o porušení amnestijní podmínky, takovým rozhodnutím ve skutečnosti není a nemůže být. Postupem prezidenta republiky ani vydáním příslušného sdělení do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Protiústavní byl jen postup soudu, který před vydáním výzvy k nástupu trestu ve veřejném zasedání neprojednal, zda skutečně došlo k porušení podmínek amnestie ve stěžovatelově případě. 

V posuzované věci stěžovatele nyní příslušný obecný soud ve veřejném zasedání rozhodne o tom, zda stěžovatel porušil amnestijní podmínku. Pokud byl stěžovateli pravomocně uložen jiný nepodmíněný trest odnětí svobody, který dosud nebyl vykonán, tak bude stěžovatel pokračovat ve výkonu trestu odnětí svobody.

Rozhodnutí Ústavního soudu v této věci neovlivňuje právní postavení jiných podmíněně amnestovaných, kteří porušili podmínku a již jim byl dříve nařízen výkon (zbytku) trestu odnětí svobody, ale kteří se proti tomuto postupu včas podanou ústavní stížností nebránili a porušení svých ústavně zaručených práv nenamítali. Je však závazné pro soudy v případech, kdy budou do budoucna rozhodovat o porušení podmínek amnestie.

K výroku uplatnili odlišná stanoviska soudci Jaroslav Fenyk, Josef Fiala, Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek. K odůvodnění uplatnil odlišné stanovisko soudce David Uhlíř.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/17 včetně disentů je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.