oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

NS: K aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení služebnosti, resp. k § 1299 odst. 2 o. z.

publikováno: 04.06.2018

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 03. 2018, spis. zn.: 22 Cdo 155/2018: Při absenci souhlasu vlastníka zatížené věci jde o situaci opačnou oproti stavu, kdy tento vlastník chce zrušit služebnost a oprávněný se tomu brání. Zákon v takovém případě přiznává vlastníkovi služebné věci právo navrhnout zrušení služebnosti, ale oprávněnému v obdobné situaci toto právo výslovně nepřiznává. Neexistuje rozumný důvod pro to, aby nebylo s oběma situacemi nakládáno shodně. Vzhledem k tomu, že jde o obdobné skutkové podstaty, mělo by pro ně platit shodné pravidlo. Aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení služebnosti má v daném případě též osoba oprávněná ze služebnosti.

Shrnutí: 

Soud prvního stupně na základě podané žaloby žalobkyní, prostřednictvím které se žalobkyně domáhala vypořádání práv a povinností z věcného břemene, a to zrušením věcného břemene odpovídajícího právu doživotního a bezplatného užívání nemovitosti, zrušil věcné břemeno odpovídající právu doživotního a bezplatného užívání bytu o velikosti kuchyně a pokoje v prvém patře rodinného domu s právem užívání veškerého příslušenství v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku rozhodnutí, zřízeného na základě kupní smlouvy se zřízením věcného břemene sepsané ve formě notářského zápisu. Zároveň soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu za zrušení předmětného věcného břemene ve výši 258 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, a dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení. 

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v roce 2005, kdy žalovaní nabyli předmětnou nemovitost, byly vztahy mezi účastníky dobré. Od roku 2010 však v důsledku změny v chování účastníků začalo docházet ke konfliktům, které dosáhly značné intenzity, jež musela řešit i policie. Konflikty vedly ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, a ta se nakonec v roce 2012 přestěhovala do domova s pečovatelskou službou. Dále soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul, že současný zdravotní stav žalobkyně jí neumožňuje si zajistit například vytápění domu, není pro ni také vhodné bydlení s nutností překonávat strmé schody. Strany se dále před soudem prvního stupně mimo jiného přely i o rozsah a užívání předmětného věcného břemene. Konfliktní vztahy mají negativní vliv na užívání předmětné nemovitosti a žalobkyně z tohoto důvodu danou nemovitost neužívá. Soud prvního stupně pak naopak dále na základě provedeného dokazování neuvěřil tvrzením žalovaných, že jsou ochotni na všechny neshody zapomenout a umožnit žalobkyni plný výkon jejích práv plynoucích z předmětného věcného břemene. Pokud jde o právní posouzení věci soudem prvního stupně, ten v prvé řadě dovodil, že zrušení věcného břemene je nezbytné posoudit podle § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., Zákon občanský zákoník (o. z.), byť znění tohoto ustanovení přiznává aktivní legitimaci pouze vlastníkovi služebné věci, když platné a účinné znění tohoto ustanovení zní: 

Při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. 

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že je namístě přiznat aktivní věcnou legitimaci i žalobkyni, coby oprávněné z věcného břemene. Upozornil současně i na
§ 2000 zákona č. 89/2012 Sb., Zákon občanský zákoník, podle kterého může soud závazek na dobu života zrušit tehdy, pokud se okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnily do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby byla smlouvou dále vázána, a který by bylo možné za pomoci § 11 o. z. aplikovat na tento případ s obdobnými výsledky, kdy dle ustanovení § 11 o. z., obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností. Toto ustanovení dle názoru soudu prvního stupně nevylučuje, aby v případě zrušení věcného břemene k návrhu oprávněného z věcného břemene, byla přiznána náhrada podle pravidel o vydání bezdůvodném obohacení. 

Samotný nárok na zrušení služebnosti pak shledal soud prvního stupně oprávněným, když mezi stranami vznikl hrubý nepoměr, který v posuzovaném případě ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 755/2000 a 22 Cdo 82/2008) spočívá v osobních poměrech účastníků. Dále mimo jiného soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, které by odůvodňovaly nepřiznání náhrady z důvod rozporu s dobrými mravy. 

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání pouze strana žalovaná. Ta ve svém odvolání mimo jiného uvedla, že důvody žaloby jsou ryze účelové, když motivem je získání velkého finančního prospěchu pro žalobkyni. Žalovaní ve svém odvolání dále namítli, že žalobkyni nesvědčí legitimace k podání žaloby, a to z důvodu toho, že ačkoli judikatura k předchozí právní úpravě v ust. § 151p odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013, dovodila, že aktivní legitimaci má též oprávněný ze služebnosti, když dotčené ustanovení předchozí právní úpravy neurčovalo, který z účastníků vztahu je oprávněn žalobu na jeho zrušení podat. Naproti tomu nynější ustanovení § 1299 o. z. již výslovně stanoví, že legitimací k podání žaloby má pouze vlastník služebné věci. Dle názoru žalovaných předchozí právní úprava vedla k nespravedlivému výsledku, když umožňovala oprávněnému ze služebnosti vytvořit uměle podmínky pro zrušení služebnosti a požadovat na vlastníku služebné věci finanční vypořádání. Oproti vysloveného názoru žalovanými se strana žalující zcela ztotožnila s názorem vysloveným soudem prvního stupně. 

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení předmětného věcného břemene zamítl a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že oproti doslovnému znění zákona je nutné aktivní legitimaci podle § 1299 odst. 2 o. z. přiznat i osobě ze služebnosti oprávněné. Odvolací soud konstatoval a v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiného uvedl, že služebnost zakládá omezení vlastnického práva vlastníka ve prospěch jiného pozemku nebo oprávněné osoby, přičemž v průběhu času může dojít k prohloubení disproporce mezi oprávněními a povinnostmi, a proto § 1299 odst. 2 o. z. poskytuje možnost domoci se omezení či zrušení služebnosti za náhradu, pokud nastane hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku, nicméně toto oprávnění však zákonodárce výslovně přiznal pouze vlastníku služebné věci. Dle názoru odvolacího soudu účelem současného ustanovení o. z. není poskytnout možnost osobě oprávněné ze služebnosti dosáhnout peněžité kompenzace, pokud z jakéhokoli důvodu přestane využívat oprávnění vyplývající ze služebnosti, nýbrž poskytnout osobě, na jejíž věci služebnost vázne, možnost volby, zda bude shora uvedený hrubý nepoměr snášet, či zda pod podmínkou nesení povinnosti k přiměřené náhradě bude nárokovat omezení či zrušení služebnosti. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v projednávané věci nedisponuje aktivní legitimací k podání žaloby podle § 1299 odst. 2 o. z. Ta náleží pouze vlastníkům služebné věci, v daném případě tedy žalovaným. Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně v názoru, že v projednávané věci lze zvažovat aplikaci § 2000 odst. 1 o. z., neboť služebnost byla zřízena na dobu života žalobkyně. A dále, že změna okolností odůvodňující zrušení závazku může spočívat v tom, že mezi stranami vznikly do té míry konfliktní vztahy, že užívání služebnosti oprávněnou osobou není nadále možné. Nicméně dle odvolacího soudu i tohoto práva se však může výslovně domáhat jen zavázaná strana, což žalobkyně, jakožto osoba ze služebnosti oprávněná není. Byť osoba oprávněná ze služebnosti má určité zákonné povinnosti, nebylo soudem zjištěno, že by žalovaní za celou dobu trvání služebnosti cokoli po žalobkyni v souvislosti s jejími zákonnými povinnostmi z předmětného věcného břemene nárokovali. Jelikož tedy dle názoru odvolacího soudu nebyla žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. 

Žalobkyně s vysloveným názorem odvolacího soudu nesouhlasila a proti jeho rozhodnutí podala dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na doposud v judikatuře dovolacího soudu nevyřešené otázce aktivní legitimace žalující strany k podání žaloby na zrušení služebnosti užívání za náhradu. Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné uvedla, že se domnívá, že soud prvního stupně, na rozdíl od soudu odvolacího, posoudil otázku aktivní legitimaci v řešeném případě správně. Žalobkyně ve svém dovolání dále uvedla, že pokud bychom akceptovali hypotézu odvolacího soudu, pak by každá osoba oprávněná z věcného břemena byla uzavřením dohody o zřízení věcného břemena odsouzena k tomu, že z daného vztahu se nemůže jakkoli „osvobodit“, ať už by existovaly důvody pro zrušení věcného břemene té nejsilnější intenzity, za současného předpokladu, že by nebyla vůle ze strany osoby povinné tento vztah ukončit. Za takových okolností by nebylo možné tento vztah ukončit ani prostřednictvím žádného soudního řízení, neboť vyjma strany povinné, která zůstává ve věci v tomto ohledu pasivní, příslušný návrh na zahájení takového řízení nemůže podat žádný jiný subjekt. Alespoň tak lze chápat výklad příslušných ustanovení o. z., tak jak je podává odvolací soud ve svém meritorním rozhodnutí, což je dle žalobkyně v rozporu s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně uzavřel, že konflikty mezi účastníky dosahují silné intenzity. 

Žalobkyně dále ve svém dovolání, v návaznosti na právě řečené, uvedla, že pokud bychom v řešeném případě respektovali názor odvolacího soudu, tedy, že nelze přiřknout žalobkyni možnost se domoci zrušení existujícího věcného břemene u soudu, pak by žalobkyni zbývaly na výběr v podstatě pouze a jen následující dvě možnosti. Buď bude pobývat nadále ve stresovém prostředí, a tím by zřejmě riskovala své zdraví, aby tedy oficiálně své oprávnění z existujícího věcného břemene jistým způsobem čerpala, ač skutečné poklidné užívání jejího práva z existujícího věcného břemene zůstane fakticky „jen na papíře“. Nebo se svého oprávnění, na které by za normálních okolností měla žalobkyně nárok, ale za daných okolností tomu tak není, se nedobrovolně vzdá a nemovitosti, které jsou dotčené předmětným věcným břemenem, opustí, a to bez jakékoli náhrady. Žalobkyně zvolila druhou cestu, tedy vystěhování se, náhrady se však vzdát nechce, neboť  měla mít nárok na doživotní bezúplatné právo bydlení, nyní si však své bydlení musí hradit. Žalovaným současný stav zcela vyhovuje, protože žalobkyně se odstěhovala, nemusejí tak plnit své povinnosti bez jakýchkoli „sankcí“, mezi něž spadá i peněžitá náhrada. Takové důsledky dle žalobkyně právní úprava obsažená v „novém“ občanském zákoníku nepředpokládala. Dále mimo jiného žalobkyně ve svém dovolání uvedla, že i výklad odvolacího soudu, pokud jde o rozbor § 2000 o. z. se potýká s jistými nesrovnalostmi, proto jeho výklad také obstát nemůže.Druhá věta § 2000 odst. 1 o. z. neuvádí a ani z ní nevyplývá, že by ten, kdo se může domáhat zrušení závazku, měla být právě a jen strana závazná. O tom, jaká strana se může domáhat zrušení závazku, se věta § 2000 odst. 1 o. z. vůbec nezmiňuje. Uvedené nelze vyčíst ani z odborné literatury.Navíc nelze ani uzavřít to, že by se na stranu oprávněnou z věcného břemene nemohlo v jistých aspektech pohlížet také jako na stranu závaznou, protože i ona musí respektovat a dodržovat jistá oprávnění strany, která se nachází v pozici povinné osoby (např. viz ustanovení § 1284 o. z.). Zkráceně řečeno - pojem závazná strana dle textu zákona se nerovná pojmu osoba povinná z věcného břemene, a pojem závazná strana dle textu zákona může zahrnovat i pojem osoby oprávněné z věcného břemene. 

Z odůvodnění: 

Žalobkyně dovolacímu soudu předkládá otázku, zdali je v tomto případě osoba oprávněná ze služebnosti aktivně legitimována k podání žaloby na zrušení služebnosti pro změnu poměrů; poukazuje přitom na skutečnost, že odvolací soud za pomoci argumentu a contrario dovodil, že zrušení služebnosti podle § 1299 odst. 2 o. z. se může domáhat pouze vlastník služebné věci, a nikoliv osoba oprávněná ze služebnosti. Jelikož tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v poměrech o. z. doposud neřešena, rozhodnutí odvolacího soudu je na jejím řešení založeno a žalobkyně závěry odvolacího soudu napadá, je dovolání pro řešení této otázky přípustné a je i důvodné. 

Již za dřívější právní úpravy obsažené v § 151p odst. 3 zákona _ 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), soudní praxe posuzovala, zdali se oprávněný z věcného břemene může u soudu domáhat zrušení věcného břemene pro nastalou změnu poměrů, jíž vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Judikatura Nejvyššího soudu tuto otázku vyřešila tak, že aktivní legitimaci přiznala nejen vlastníkovi nemovitosti zatížené věcným břemenem, nýbrž i osobě z věcného břemene oprávněné. Současně však zdůraznila, že legitimace k podání žaloby ještě nezakládá právo na náhradu za zrušené věcné břemeno; posouzení, zda oprávněnému bude přiznána náhrada a případně v jakém rozsahu, je již otázkou věcného posouzení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3619/2008 (uveřejněný pod č. 108/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)] 

Komentář: 

Byť právní úprava obsažená v § 1299 odst. 2 o. z. bezpochyby navazuje na předchozí právní úpravu, doznal zákonný text oproti předchozí úpravě změny. Zatímco § 151p odst. 3 obč. zák. toliko uváděl, za jakých podmínek může soud rozhodnout o zrušení věcného břemene, ustanovení § 1299 odst. 2 o. z. uvádí, že domáhat se omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu může vlastník služebné věci. Rozdílný text výslovně zmiňující jen vlastníka služebné věci znamená, že předchozí judikatorní závěry ohledně připuštění aktivní legitimace oprávněného z věcného břemene nelze bez dalšího použít. 

Pro řešení otázky aktivní legitimace oprávněného ze služebnosti je proto nezbytné se zabývat otázkou, zda lze ve formulaci § 1299 odst. 2 o. z. spatřovat mezeru v zákoně, a zda jde o mezeru zákonodárcem vědomě chtěnou; toto zjištění je základním předpokladem pro zodpovězení otázky, zdali by bylo možné přistoupit k tzv. soudcovskému dotvoření práva, které je jak soudobou odbornou literaturou [srovnej např. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 45], tak i judikaturou [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)] akceptované. 

Odborná literatura formuluje dotváření práva jako aplikaci práva, která se neopírá o doslovný výklad právního předpisu. Jde tak o aplikaci, která buď přesahuje rámec nejširšího možného jazykového významu příslušného ustanovení právního předpisu, nebo která je dokonce v rozporu s jazykově jednoznačnou dikcí právního předpisu. Základní legitimační důvody, které hovoří ve prospěch dotváření práva, jsou princip účelnosti, princip bezrozpornosti právního řádu, který úzce souvisí s principem rovnosti, resp. formální spravedlnosti. Občanský zákoník se k dotváření práva přihlásil jednak vyslovenou prioritou teleologických argumentů, a to i nad jazykovým výkladem v § 2 odst. 1 větě druhé a jednak v závěru druhého odstavce § 2, kde výslovně uvádí, že „nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.“ Dotváření práva je pak zcela věnován § 10 o. z. (srovnej např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 193-194). 

Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), vysvětlil: „Hranicí mezi tvorbou práva a (ještě) dotvářením práva je kritérium, zda bezdůvodná diferenciace mezi komparovanými skutkovými podstatami je vědomým rozhodnutím zákonodárce, či nikoli. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně. Pokud je hodnotově nekoherentní úprava zákonodárcem skutečně chtěná (je si vědom rozporu s teleologickým pozadím právního řádu, a přesto takovou úpravu přijme), je tím posílen demokratický princip a princip dělby moci, když tvorba práva přísluší primárně demokraticky zvolenému zákonodárci, nikoli soudci. To, zda šlo o vědomé či nevědomé rozhodnutí zákonodárce (mezeru vědomou či nevědomou), lze zjistit především jasně průkazným úmyslem zákonodárce; jde o skutečnou vůli zákonodárce (subjektivní historický výklad), nikoli o vůli, která se bude jen předpokládat (platí totiž presumpce opačná, předpoklad racionálního zákonodárce). Tímto způsobem lze tedy zodpovědět i související otázku, kdy lze aplikované ustanovení právního předpisu dotvořit, a kdy má naopak být navrženo Ústavnímu soudu ke zrušení pro porušení principu rovnosti; je-li právní úprava zákonodárcem koncipována s vědomím teleologického rozporu, pak obecný soud či Ústavní soud nemůže toto řešení změnit, ale může dojít jen ke zrušení právního předpisu. Dojde-li však k následné změně faktického stavu či právního řádu, která teprve způsobí či značně zesílí rozpornost zkoumaného ustanovení s teleologickým pozadím právního řádu, obecně nelze již hovořit o tom, že tento stav byl zákonodárcem chtěný, když se rozhodoval za zcela jiných podmínek; pak dotváření práva obecně přípustné je, přičemž lze hovořit o tzv. následné mezeře v zákonů. Shrnuto, mezerou v zákonu, způsobilou být řešenou cestou dotváření práva, se rozumí neúplnost zákona proti-plánová (z hlediska záměru zákonodárce). Uvedenou metodologicky korektní cestu analogie legis – za pomoci argumentu a simili či a fortiori – v judikatuře uplatnil i Ústavní soud. Lze poukázat kupříkladu na nález ze dne 26. 3. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.) _i nález ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 3/06 [(N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.), body 29 a násl.].“ 

O soudcovské dotváření práva tak jde tehdy, když soudní rozhodnutí dospívá k řešení, které nemá oporu ani v nejširším možném jazykovém významu textu právního předpisu. Jinak řečeno, právní předpis obsahuje mezeru, která může být buď pravá, nebo nepravá (teleologická). Teleologická (nepravá) mezera v zákoně je dána neúplností explicitní zákonné úpravy, která se podává z rozporu mezi smyslem a účelem zákonné úpravy na straně jedné a jeho doslovného významu na straně druhé. Podle § 2 odst. 1 věty druhé a odst. 2 části věty za středníkem o. z. je rozhodující smysl příslušného ustanovení, nikoliv jeho jazykové vyjádření. Nepravá otevřená teleologická mezera pak je taková, kdy zákonný text vyjadřuje méně, než odpovídalo smyslu jeho regulace. Právní norma dopadá pouze na určitou skutkovou podstatu, a nikoliv na skutkovou podstatu jinou, a neexistuje přitom rozumný důvod, proč by se na tuto obdobnou skutkovou podstatu neměla použít. Jde o argumentaci podobností, přičemž platí, že kde je stejný smysl a účel, má být stejná úprava [srovnej např. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 102-103]. 

Obecně v poměrech služebností platí, že pokud oprávněný ze služebnosti nehodlá již více užívat ve svůj prospěch zřízené právo lpící na služebné věci (například pro zásadní neshody s povinným ze služebnosti, pro pozbytí důvodů, které vedly ke zřízení služebnosti apod.), může mít legitimní zájem na jeho zrušení; obecně lze předpokládat souhlas vlastníka služebné věci se zrušením služebnosti, neboť takový postup je k jeho prospěchu, protože jeho věc bude zbavena právní závady (což bude ve svém důsledku zpravidla znamenat zvýšení hodnoty věci). Mohou však nastat situace, kdy vlastník služebné věci nemusí se zrušením služebnosti souhlasit, a to zpravidla v situaci, kdy mezi stranami nebude shoda na podmínkách zrušení, typicky na náhradě za zrušení služebnosti. 

Jestliže dohoda stran není možná, nelze po oprávněném vždy požadovat, aby služebnost i nadále vykonával, případně se toliko omezil na její nevykonávání (při dalším trvání práva). Do úvahy přicházející možnost promlčení služebnosti při jejím (zpravidla desetiletém) nevykonávání (§ 618 o. z. ve spojení s § 631 – § 633 větou první o. z.) se jeví z tohoto pohledu řešením nedostačujícím, a to jednak pro délku časového období, které musí uplynout, jednak pro absenci možnosti přiznat náhradu za zánik služebnosti. Rovněž nelze uvažovat vždy o jednostranném vzdání se práva, neboť i vlastník služebné věci může mít legitimní zájem na tom, aby zřízená služebnost nadále trvala (např. má úplatnou povahu apod.). 

Ustanovení § 1299 odst. 2 o. z. aktivní legitimaci výslovně svěřuje vlastníkovi služebné věci. Text uvedeného ustanovení však neobsahuje formulaci umožňující výklad, že smyslem úpravy bylo vyloučit právo domáhat se zrušení služebnosti oprávněným (v právní normě není obsaženo žádné slovo, zejména příslovce „jen“, „pouze“, „toliko“, „výlučně“, které by zdůrazňovalo, že oprávněným k podání návrhu je výlučně povinný ze služebnosti). Nelze tedy bez dalšího dospět k závěru o aplikaci výše zmíněného argumentu a contrario, k němuž přistoupil odvolací soud; takový argument totiž stojí v opozici s argumentem a simili, který je z metodologického hlediska na stejné úrovni. Vzhledem k tomu závisí rozhodnutí, který z těchto dvou argumentů se má použít, na teleologických či hodnotových úvahách, a nikoliv jen na jazykovém výkladu [srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 103.]. Pro závěr o potřebě aplikace argumentu a contrario v daném případě nesvědčí ani důvodová zpráva k § 1299 až 1302 o. z. (dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz). Ani ze systematiky zákona jakkoli nevyplývá, že by zákonodárce zvolenou formulací § 1299 odst. 2 o. z. chtěl vyloučit aktivní legitimaci oprávněného ze služebnosti. … 

V uvedeném případě tak nelze bez dalšího argumentovat a contrario. V této souvislosti se dovolací soud shoduje s argumentací vyjádřenou Ústavním soudem v nálezu ze dne
27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13 (dostupném na nalus.usoud.cz), že soud při posuzování možnosti použití argumentu a contrario či úvaze o soudcovském dotváření práva musí zvážit, zda případný interpretační závěr, získaný argumentem a contrario nezakládá bezdůvodnou diferenciaci, což by bylo v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu a principem rovnosti. Tyto principy jsou legitimačním důvodem pro dotváření práva za pomoci argumentu a simili či a fortiori. Nejde o tvorbu práva, nýbrž o dotváření práva, kterým soudce „toliko“ domýšlí existující právní řád do důsledků, čímž soudce stále zůstává na půdě platného práva a jen vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Toto dotváření práva je třeba odlišit od představy soudce rozporné s platným právem, jejíž realizace by byla možná pouze cestou změny zákona. 

Cílem zrušení služebnosti (pro změnu poměrů) je odklizení právní závady váznoucí na služebné věci, tj. na majetku osoby, jež musí výkon práv ze služebnosti respektovat. Vychází-li dovolací soud z toho, že služebnosti (stejně jako jiná věcná práva) se od obligačních práv odlišují mimo jiné svou relativní trvalostí (resp. větší rigiditou při procesu jejich zrušení či změn); zanikají pouze v případech, které stanoví zákon. nebo na nichž se dohodnou strany (v tomto směru platí stejné východiska jako pro obligační, tak pro věcná práva), lze § 1299 odst. 2 o. z. z tohoto pohledu vnímat jako zákonem stanovenou výjimku, která povinnému umožňuje „jednostranně“ dosáhnout zrušení služebnosti. Vlastník služebného pozemku se tím zprostí omezení, které jej zatěžovalo a které jinak mělo lpět na zatíženém pozemku. Bez úpravy § 1299 odst. 2 o. z. by tohoto cíle jednostranně dosáhnout nemohl. Absence výslovné právní úpravy možnosti vlastníka panující věci (osoby oprávněné ze služebnosti) navrhnout zrušení služebnosti není z tohoto pohledu ničím jiným než vyjádřením toho, že výslovné zakotvení možnosti oprávněného domáhat se zrušení služebnosti není nezbytné, protože v případě zájmu oprávněného na zrušení služebnosti dojde zpravidla k dohodě s povinným a ingerence soudu v takovém případě není nutná. 

Pokud ale k takové dohodě nedojde, není s ohledem na princip rovnosti vyloučeno, aby vlastník panujícího pozemku (osoba oprávněná ze služebnosti) podal návrh na zrušení služebnosti. Zákon přiznává právo domáhat se zrušení služebnosti výslovně pouze vlastníkovi služebné věci. O oprávněném se nezmiňuje, což lze vysvětlit tím, že se zpravidla předpokládá souhlas vlastníka zatížené věci, a tedy dohoda stran. Při absenci souhlasu vlastníka zatížené věci jde o situaci opačnou oproti stavu, kdy tento vlastník chce zrušit služebnost a oprávněný se tomu brání. Zákon v takovém případě přiznává vlastníkovi služebné věci právo navrhnout zrušení služebnosti, ale oprávněnému v obdobné situaci toto právo výslovně nepřiznává. Neexistuje rozumný důvod pro to, aby nebylo s oběma situacemi nakládáno shodně. Vzhledem k tomu, že se jedná o obdobné skutkové podstaty, mělo by pro ně platit shodné pravidlo. To platí tím spíše, když se domáhá zrušení práva, z nějž mu – obecně nahlíženo - plyne prospěch, oprávněný ze služebnosti. Za jakých konkrétních podmínek, a zda vůbec, ke zrušení služebnosti dojde, je předmětem soudního posouzení v řízení o zrušení služebnosti. Úprava § 1299 odst. 2 o. z. počítá s právem na přiměřenou náhradu za zrušenou služebnost, což přesně vystihuje podstatu změny poměrů, v jejímž důsledku vzniká hrubý nepoměr. Přiměřenost též umožňuje posoudit, jak se smluvní strany na vzniklé situaci podílely, a přihlédnout ke všem významným skutečnostem v dané věci, a promítnout tyto okolnosti do úvahy soudu o výši přiměřené náhrady, případně do závěru, že podmínky pro náhradu při zrušení služebnosti dány nejsou. 

Závěr 

Za dané situace dovolací soud na základě teleologického výkladu a hodnotového zvážení dospěl k závěru, že v daném případě je zejména s ohledem na racionalitu zákona, jakož i ústavní zaručený princip rovnosti namístě upřednostnit aplikaci argumentu a simili, tedy prostřednictvím soudcovského dotvoření práva připustit, že aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení služebnosti má v daném případě též osoba oprávněná ze služebnosti. 

Rozhodnutí odvolacího soudu v řešeném případě spočívalo, vzhledem k rozboru dovolacího soudu, na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud tedy rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil k dalšímu řízení před odvolací soud.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Radka Konárová, advokátka, Podbořany. 

V textu byly užity citace z meritorních rozhodnutí, které byly ve věci vydány příslušnými soudy.