Nový režim předběžného opatření, upravujícího poměry dítěte

Předpoklady pro nařízení předběžného opatření 

Do 31. 12. 2013 bylo možné předběžné opatření upravující poměry dítěte nařídit buď tehdy, když se dítě ocitlo „bez jakékoliv péče“, nebo jestliže „jeho život nebo příznivý vývoj byly vážně ohroženy nebo narušeny“. Nynější ust. § 924 o. z. a § 452 odst. 1 z. ř. s. sdělují, že předběžné opatření soud nařídí, „ocitlo-li se nezletilé dítě ve stavu nedostatku řádné péče nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen“.

Na první pohled se zdá, že nová úprava rozšiřuje okruh situací, kdy lze nařídit předběžné opatření. Dříve totiž bylo možné návrhu na jeho vydání vyhovět jen tehdy, když se dítě ocitlo bez „jakékoliv“ péče. Nyní postačí, když péče o dítě není „řádná“. Nově je třeba předběžné opatření nařídit i tehdy, když je vážně ohrožen nebo již narušen nejen život nebo zdraví dítěte, ale i je-li takto zasažen „jiný důležitý zájem dítěte“. Zkoumáme-li však judikaturu založenou na předpisech do 31. 12. 2013 (tedy na § 76a o. s. ř.) dospějeme k závěru, že nová gramatická dikce upravující podmínky pro vydání předběžného opatření na ochranu nezletilých dětí nepovede ke změně soudní praxe.

Ústavní soud i za staré úpravy judikoval, že podmínkou pro nařízení předběžného opatření není absence „jakékoliv péče“, ale i takové konání rodičů, které nelze pokládat za péči, jež je v zájmu dítěte. Např. soud byl oprávněn předběžným opatřením umístit dítě do zdravotnického zařízení, pokud to vyžaduje zdraví dítěte.[1] Z právě prezentovaného judikátu také plyne, že dřívější i nová zákonná úprava ustanovují dva na sobě formálně nezávislé důvody pro vydání předběžného opatření – jednak absence jakékoliv (dřívější úprava) nebo řádné (nynější úprava) péče o dítě, jednak vážné ohrožení nebo již existující narušení života, zdraví nebo vývoje dítěte.

První ze zmíněných předpokladů popisuje jednání či opomenutí pečujících osob, druhý vymezuje hrozící nebo již vzniklý následek tohoto jednání či opomenutí na dítě. Při rozhodování o předběžném opatření soud musí shledat naplnění obou těchto podmínek. Jestliže se dítě sice ocitlo v nedostatku řádné péče, avšak nehrozí, že by se tento nedostatek negativním způsobem projevil v existujících nebo budoucích poměrech dítěte, soud předběžné opatření podle dřívější ani podle nynější úpravy nevydá. Z ust. § 75c odst. 1 o. s. ř., které upravuje základní účel všech předběžných opatření, totiž plyne, že existuje podmíněnost mezi existujícím stavem, který byl příčinou pro vydání předběžného opatření (např. absence řádné péče o dítě) a následkem, který má předběžné opatření vyvolat (nezbytná, byť prozatímní úprava poměrů mezi účastníky, případně ochrana exekučního titulu, který má být výsledkem souvisejícího meritorního řízení). Pokud předběžné opatření nevyvolá pro dítě pozitivní následek, soud je nemá vydat.[2]

Např. jestliže rodiče nezletilému dítěti, které se blíží dospělosti, poskytují pouze finanční prostředky a jinak se o ně nestarají, avšak toto dítě je zjevně schopno se o sebe v běžných záležitostech postarat samo, soud návrh na vydání předběžného opatření zamítne. Tak tomu bude např. za situace, kdy dítě blížící se dospělosti ve škole prospívá, je schopno si uvařit, vyprat apod., a soud nemá informace o tom, že by poměry dítěte následkem nedostatku osobní péče rodičů byly nevyhovující.

Předpoklad, že formulační změna, podle níž k vynesení předběžného opatření postačí již pouhý nedostatek „řádné“ péče, nikoliv absence „jakékoliv“ péče, nepovede ke změně dosavadní soudní praxe, lze opřít i o postoje Ústavního soudu. Ten zdůrazňuje, že vztah mezi dítětem a pečujícím rodičem je mimořádně silným poutem. Porušení této nejpřirozenější lidské vazby je zákonem umožněno pouze v případě absolutní absence péče či její naprosté nedostatečnosti a pouze tehdy, je-li dítě ohroženo bezprostředně.[3] Ústavní soud tedy jinými slovy sděluje, že nedostatky rodiče v přístupu k dítěti sice mohou vést k závěru, že péče rodičů o dítě není „řádná“, avšak tyto nepatřičnosti musí ve svém úhrnu vést k závěru, že účinná péče o dítě ze strany rodiče prakticky neexistuje. Jiný ústavně konformní výklad zákonných ustanovení upravujících podmínky pro vydání předběžného opatření se nenabízí ani po 1. 1. 2014.

Stávající zákonná úprava rovněž není důvodem pro přehodnocení již judikovaného závěru, že nevyhovující nebo nedoložená bytová situace pečujícího rodiče není důvodem pro odnětí dítěte. Je věcí orgánů sociálně-právní ochrany dětí, aby matce pečující o nezletilé dítě zajistil ubytování, v němž budou zajištěny nejzákladnější potřeby bydlení jak matky, tak dítěte.[4] 

Zjištění názoru dítěte 

Jak dříve, tak nyní platí, že o návrhu na vydání předběžného opatření soud musí rozhodnout do 24 hodin od podání návrhu (§ 75c odst. 2 o. s. ř. do 31. 12. 2013, § 456 z. ř. s.). Tento imperativ je však třeba vykládat systematicky, s ohledem na nové ust. § 867 o. z., z něhož plyne, že soud zásadně nemá rozhodnout o záležitosti dítěte, dokud nezjistí jeho postoj a argumenty, kterými dítě svůj postoj zaštiťuje. Z nové právní úpravy jako celku je navíc zjevné, že nikoliv zcela svéprávný člověk, o němž soud rozhoduje, není již jen trpným objektem soudního rozhodování, ale aktivním činitelem, jemuž soud má poskytnout prostor k vyjádření se (srov. např. s § 56 odst. 2, § 806 odst. 1 o. z.). Nové znění zákona v tomto směru podtrhuje již judikovaný postoj, že i před rozhodnutím o předběžném opatření podle nynějšího § 452 a násl. z. ř. s. by měl být zjištěn postoj nezletilého dítěte, lze-li očekávat, že dítě je s ohledem na svůj věk schopno jej formulovat.[5] Postoj dítěte by měl zajistit navrhovatel předběžného opatření, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí (§ 454 odst. 1 o. z.), a předložit jej soudu spolu s návrhem na vydání předběžného opatření.

Z právě sděleného neplyne, že zjištění postoje dítěte schopného formulovat svoje představy k navrhovanému předběžnému opatření je nezbytnou podmínkou pro rozhodnutí o návrhu. Soud musí zvážit veškerá nebezpečí, která ohrožují zájmy dítěte, jehož názor na předběžné opatření nebyl zjištěn (srov. s § 866 o. z.). Nezjištění postoje dítěte není na překážku vydání předběžného opatření zejména tehdy, kdy by jeho zajištění mohlo vést k reálné nevykonatelnosti předběžného opatření (např. rodiče dítěte by se o hrozbě nařízení předběžného opatření dozvěděli a odvezli by dítě na neznámé místo). Soud návrhu vyhoví i tehdy, když postoj dítěte není možné v zákonné lhůtě, v níž má rozhodnout, zjistit, a otálení s rozhodnutím o předběžném opatření nad rámec zákonné lhůty by bylo v rozporu se zájmem dítěte. Nezjištění prostoje dítěte ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí nepovede k zamítnutí návrhu ani tehdy, když z podkladů, které má soud k dispozici, je zcela zjevné, že v případě nevydání předběžného opatření dojde k zásadnímu zásahu do zájmů dítěte. Jestliže však k takovému zjevnému následku nedochází a navrhovateli nic nebrání v tom, aby zjistil a pro soud zaznamenal postoj a argumenty dítěte, měl by soud podle úpravy účinné od 1. 1. 2014 návrh na vydání předběžného opatření zamítnout. Poté bude věcí orgánu sociálně-právní ochrany dětí, aby návrh podal znovu, jakmile postoj dítěte zjistí. Zjištění stanoviska dítěte není věcí soudu, ale navrhovatele. Právě on je totiž v řízení o vydání předběžného opatření, které je výhradně návrhové a v němž soud má rozhodnout do 24 ho­din, povinen zajistit veškeré potřebné podklady pro soudní rozhodnutí.[6] Překážka věci rozsouzené za takových okolností nevzniká, zjištění postoje dítěte je novou skutečností, která odlišuje původní řízení od nově zahájeného řízení o předběžném opatření. 

Využitelnost předběžného opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. po zahájení meritorního řízení 

Krajský soud v Praze uzavřel, že speciální předběžné opatření, jímž se prozatímně upravují poměry nezletilého dítěte, nelze využít poté, co došlo k zahájení řízení o výchově nezletilého dítěte. Po zahájení meritorního řízení lze totiž nařídit jen „běžné“ předběžné opatření, neboť ust. § 102 o. s. ř. se speciálními předběžnými opatřeními po zahájení řízení nepočítá.[7] Právě popsané argumentace lze využít i po 1. 1. 2014. Úpravu speciálních předběžných opatření sice zákonodárce přesunul do z. ř. s. (§ 400 a násl., § 452 a násl.), avšak jejich základní podstata zůstala zachována. Zároveň ust. § 1 odst. 3 z. ř. s. stanoví podpůrnou účinnost občanského soudního řádu, takže ust. § 102 o. s. ř. je třeba aplikovat i ve zvláštních řízeních soudních. Názor Krajského soudu v Praze je možné podpořit i skrze ust. § 460 odst. 1 z. ř. s., které při ustavení režimu prodlužování předběžného opatření dle § 452 a násl. z. ř. s. vychází z předpokladu, že k nařízení předběžného opatření došlo před zahájením meritorního řízení.[8]

Přesto se domníváme, že závěr Krajského soudu v Praze o tom, že speciální předběžné opatření na ochranu dítěte podle § 452 o. z. nelze po zahájení meritorního řízení vydat, je od 1. 1. 2014 neudržitelný. I za právního stavu účinného do 31. 12. 2013 bylo možné tomuto názoru vytknout, že předmět ochrany, které se dítěti dostává v režimu speciálního předběžného opatření podle § 452 a násl. z. ř. s., je jiný ve srovnání se zájmem na předběžné ochraně zájmů jakéhokoliv účastníka již probíhajícího meritorního řízení dle § 102 o. s. ř. Zatímco důvodem pro vynesení „obyčejného“ předběžného opatření podle § 102 o. s. ř. je buď potřeba úpravy poměrů mezi účastníky, nebo ochrana vykonatelnosti rozsudku, jehož vydání lze v meritorním řízení očekávat, důvodem vydání předběžného opatření na ochranu nezletilého dítěte je akutní a nynějším hmotným právem i výslovně akcentovaná (§ 924 o. z.) potřeba specifické prozatímní ochrany zájmů nezletilého dítěte. Zvláštní ochrana si přitom vyžaduje i zvláštní režim a podmínky pro její poskytnutí, bez ohledu na to, zda už bylo nebo nebylo zahájeno meritorní řízení. Tato ochrana prvotně nespočívá v úpravě poměrů mezi účastníky řízení (mezi rodičem a dítětem), ale tkví v přijetí opatření, které vede k zabezpečení základních zájmů dítěte. Skutečnost, že toto opatření zpravidla zasáhne do poměrů mezi rodiči a dítětem, je až druhotným a nikoliv nutným efektem. Také nelze odestát, že zájmům dítěte je třeba poskytnout vyšší míru ochrany než zájmům běžného účastníka sporného řízení. A to i tehdy, jde-li o předběžnou ochranu. Potřeba zabezpečit zvýšenou ochranu zájmům dítěte se odráží právě v existenci speciálního předběžného opatření podle § 452 a násl. z. ř. s. (dříve § 76a o. s. ř.). 

Oprávnění podat návrh na zrušení předběžného opatření 

Ust. § 462 odst. 1 z. ř. s. nekriticky převzalo pravidlo, podle něhož právo podat návrh na zrušení předběžného opatření mají pouze navrhovatel předběžného opatření, jímž je orgán sociálně-právní ochrany dětí,[9] rodiče dítěte a opatrovník dítěte. Okruh účastníků řízení o předběžném opatření je však zjevně širší, protože jeho účastníky jsou ti, kteří jsou nebo budou účastníky meritorního řízení o definitivní úpravě poměrů k dítěti, tedy ti, o jejichž právech a povinnostech bude v meritorním řízení jednáno a rozhodováno (§ 74 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1 z. ř. s.), např. prarodiče dítěte.[10] Proto systematickým výkladem docházíme k závěru, že osobou aktivně legitimovanou k podání návrhu na zrušení nebo na změnu předběžného opatření o úpravě poměrů k dítěti je kterýkoliv z účastníků řízení ve věci samé. Opačný výklad by znamenal, že např. osoba, které bylo dítě prozatímně předáno do péče, nemá právo navrhnout zrušení nebo změnu předběžného opatření s odůvodněním, že nadále není v jeho možnostech a schopnostech o dítě pečovat.

Nabízí se otázka, zda je účastníkem řízení o předběžném opatření i osoba, jíž bylo dítě předáno, aniž by byla účastníkem meritorního řízení (např. zdravotnické zařízení, v němž se dítě na základě předběžného opatření nachází). Myslíme si, že ano, protože z ust. § 452 odst. 1, 2 z. ř. s. vyplývá, že nezbytnou součástí výroku předběžného opatření je nejen označení prostředí, do něhož má být dítě předáno, ale i identifikace osoby nebo zařízení, které má o dítě pečovat. Této osobě nebo zařízení se předběžným opatřením ukládá povinnost dítě převzít a pečovat o ně po celou dobu účinnosti předběžného opatření. Proto není myslitelné, aby taková osoba nebo zařízení neměli možnost ovlivnit trvání účinků předběžného opatření. Proti rozhodnutí o předběžném opatření však taková osoba může brojit nikoliv proto, že nebyly naplněny předpoklady pro vydání předběžného opatření, ale proto, že není v jejích silách (např. z kapacitních důvodů) zajistit péči o dítě. Z její strany je možné předběžné opatření napadnout jen v té části výroku, jímž se ustavuje subjekt, který je povinen převzít dítě do péče. Dodejme, že případné odvolání do výroku o předběžném opatření nemá odkladný účinek (§ 171, § 76d o. s. ř.). 

Závěry 

Zákonodárce se od 1. 1. 2014 snaží o to, aby jakákoliv povinnost, která má být ukládána na základě předpisů procesního práva, měla svůj hmotněprávní podklad. A to i tehdy, jde-li o prozatímní úpravu poměrů mezi účastníky dosud nejasného hmotněprávního vztahu. Tento záměr se v případě předběžné úpravy poměrů nezletilého dítěte promítl do ustavení nového § 924 o. z., který ustavuje hmotné právo dítěte na předběžnou ochranu jeho zdravého vývoje do doby, než bude soudem rozhodnuto o dalším režimu péče o toto dítě. Tyto normy opisuje a dále rozvíjí ust. § 452 a násl. z. ř. s.[11] Domníváme se, že zvolený způsob řešení není optimální ze dvou základních důvodů – jednak vede ke vzniku dvou různých ustanovení, která sdělují totéž (§ 924 o. z., § 452 odst. 1 z. ř. s.), jednak nerespektuje, že předběžná ochrana hmotněprávních vztahů mezi účastníky již existujícího nebo v blízké době zahájeného soudního řízení nemá hmotněprávní, ale čistě procesní podstatu. Jejím účelem totiž je prozatímní úprava poměrů mezi účastníky do doby, než soud definitivně nalezne hmotné právo a promítne je do pravomocného a vykonatelného rozsudku. Jakmile zákonodárce sdělí, že právo na prozatímní ochranu poměrů účastníků již existujícího nebo posléze zahájeného meritorního řízení je původem hmotným, a nikoliv procesním právem, vzbudí mylnou představu, že rozhodnutí soudu upravující prozatímní poměry dítěte není závislé na pozdějším rozhodnutí ve věci samé a že není meritorním rozhodnutím nahrazeno. Tuto ve své podstatě chybnou koncepci dovedl zákonodárce do nežádoucího důsledku v případě „předběžného“ opatření na ochranu před domácím násilím, když v ust. § 408 z. ř. s. nově připustil, že toto „předběžné“ opatření může být prodlouženo i v případě, že navrhovatel nezahájí meritorní řízení o úpravě práv a povinností účastníků ke společnému bydlení. Nevhodné směšování hmotného a procesního práva je jedním z nedostatků nového civilního kodexu.[12]

Autor je soudcem Krajského soudu v Plzni a pedagogem PF Univerzity Palackého v Olomouci.