Nový občanský zákoník ve společnosti sítí

Zastavme se u toho. Připomínky směřovaly například k tomu, že zákoník údajně nedostatečně reaguje na soudobou informační společnost či společnost sítí. Přiznávám, že těmto – pohříchu jen všeobecným a nekonkretizovaným (tudíž i nevědeckým) – výtkám věcně ani právně nerozumím. Více si k tomu řekneme dále.

Různosti z informační společnosti

Uzavírání smluv po internetu neboli distančním způsobem je v novém občanském zákoníku upraveno obecně v rámci právního jednání vůči nepřítomné osobě (§ 570). Používání prostředků dálkové komunikace zákoník dále řeší u smluv spotřebitelských (§ 1820). Zákoník i nadále počítá s obecnou možností používání nejen kvalifikovaného (zaručeného), ale i tzv. prostého elektronického podpisu na písemnostech v elektronickém styku (§ 561 odst. 1). Nově se zákoník věnuje ­e-mailům a elektronickým zprávám typu SMS a MMS apod. v právním styku. Zavádí totiž vyvratitelnou domněnku spolehlivosti systematických, posloupných a proti změnám chráněných záznamů údajů o právních jednáních v elektronickém systému (§ 562 odst. 2); např. v systému soukromé elektronické pošty v mobilním telefonu anebo na poštovním serveru třetí osoby v kyberprostoru. Zlepšena je též informovanost spotřebitele ve vazbě na dodané zboží s digitálním obsahem (údaje o funkčnosti a věcné součinnosti; § 1811); např. u audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání (video-on-demand), poskytovaných v síti elektronických komunikací.

Věc v právním smyslu je pojata široce v duchu zjednodušení transferu technologií, jakož i významu práv duševního vlastnictví (§ 489). Dílo s nehmotným výsledkem je upraveno podobně jako dosud (§ 2631) a úprava licenční smlouvy je konečně sjednocena v jednom kodexu (§ 2358), čímž je překonána dlouholetá nežádoucí (a právně nebezpečná), až kuriózní, dualita smluvního práva. Způsoby užití autorských děl a jiných ideálních předmětů po internetu speciálně řeší jako doposud autorský zákon, což je ve světě běžné.

Občanský zákoník opětovně zavádí zvláštní skutkovou podstatu deliktu škody, a to škody způsobené informací nebo radou (§ 2950). Rovněž tak zavádí novou zvláštní skutkovou podstatu nekalé soutěže, jíž je dotěrné obtěžování (§ 2986), které se týká zneužívání sítí elektronických komunikací. Zákoník též rozšiřuje případy náhrady nemajetkové újmy (§ 2971).

Tzv. zákonná licence osobnostní, která se týká zpravodajství, byla výslovně rozšířena i o “jiné podobné“ zpravodajství, nežli jen tiskové rozhlasové a televizní, čímž se myslelo zpravodajství internetové.

Nicméně, stranou úpravy občanského zákoníku byla ponechána jedna věc. Jedná se o nahrazení přísné (objektivní) soukromoprávní deliktní zásady absence zavinění při činnostech poskytovatelů ukládacích služeb na internetovém serveru (file hostingu), např. provozovatelů elektronických úložišť videí či diskuzních fór (information service providers), subjektivním principem zavinění protiprávního jednání alespoň nevědomou nedbalostí.[1] Tato úprava zůstává zachována v kontextu zvláštního zákona o službách informační společnosti jako dosud. Nikdo ani nenavrhoval zahrnutí této látky do občanského zákoníku jakožto obecného předpisu. Týká se to nejen vymezení deliktu, ale i celého nápravného postupu v těchto případech (notice and takedown procedure) právě v rámci zákonného vymezení nedbalostního deliktu.

Podstatné obsahové náležitosti některých smluv týkajících se elektronických komunikací, např. smlouvy o připojení k veřejné telekomunikační síti, zůstávají ústrojně upraveny zvláštním předpisem o elektronických komunikacích, který úzce navazuje na technické otázky a veřejnoprávní regulaci trhu.

Jak je vidno, některé věci, které mají soukromoprávní význam ve “společnosti sítí“, zůstávají i nadále upraveny zvláštními předpisy. Stalo se tak proto, aby nový občanský zákoník (podobně jako zákoník dřívější) nebyl zahlcen technikáliemi; srov. např. podrobnosti elektronického podpisu aj. Celkově však můžeme říci, že všeobecný soukromoprávní základ práva informačních a komunikačních technologií byl novým kodexem obecného soukromého práva zásadně zohledněn.

Doménová označení jako tzv. prosté věci

Ojedinělé výtky se týkaly toho, že nový občanský zákoník neupravuje doménová jména (pojmově správně „označení“ domén), jež jsou v současnosti běžně používána a mívají i podstatný hospodářský význam; srov. např. elektronické prodeje včetně dražeb aj. Námitky měly demonstrovat „zastaralost“ nového kodexu. Připomínky to ale byly nesprávné. Označení domén jsou v podstatě jen zjednodušenými překlady složitých číselných internetových adres (jedinečných věcných identifikátorů) počítačů (serverů) v síti elektronických komunikací, které jsou navenek vyjádřeny „uživatelsky přívětivými“ znaky (zejména písmeny a z nich utvořenými slovy).[2] Přesnější je hovořit o názvu či označení domény, nežli o “jménu“ domény, protože jméno má osoba, nikoli věc. Označení domén mají v soukromoprávním smyslu stejnou povahu jako jiná označení; tzn., že se jedná o věci v právním smyslu, a to o “jiné“ věci bez hmotné podstaty, nežli práva. Pro tyto věci platí ustanovení o držbě včetně převoditelnosti držby a její soudní ochrany (posesorní ochrany). Blíže se tím zabývám v kapitole o držbě informací.

Označení domény nebylo právně politicky ani hospodářsko-politicky shledáno za tak důležité, aby k němu byla zákonem přiznána absolutní majetková práva, a tím, aby se „vymanilo“ z režimu tzv. prostých věcí mezi věci soukromoprávně kvalifikované. Důvodem toho byla ta skutečnost, že zrovna označení domény, které má užitnou hodnotu v soustavě elektronických komunikací, sice má majetkovou hodnotu (jedná se o věc v právním smyslu), avšak tato hodnota je úzce funkčně spjata se závazkem obsahujícím smluvně převzatou povinnost udržovat funkčnost označení domény v síti elektronických komunikací, resp. v soustavě takovýchto označení. Proto bylo právně politicky usouzeno, že zrovna takováto věc, která si „sama“ věcně-právně nevystačí, resp. sama není způsobilá bez dalšího mít užitnou hodnotu, k níž je určena, není vhodná k tomu, aby k ní byla zákonem přiznána absolutní majetková práva. Podobně srov. věcný okruh tzv. nezapsaných označení, který ovšem nikterak nemusí souviset s plněním závazků, pokud jde o jejich užitnou hodnotu. Ani ostatní tzv. nezapsaná označení nedoznala „vyšší“ právní kvalifikace, nežli tzv. prosté věci.

Označení domén tak bývají ve světě běžně spojována s relativním majetkovým právem čili se závazky, jež souvisí s využíváním služeb elektronických komunikací. Nikoli s právy absolutními (věcnými právy a právem dědickým). Tak, jak by ve světě nikoho rozumně nenapadlo, aby běžné kuchařské recepty na bramboračku byly předmětem věcných práv, podobně ani u nás nikoho rozumně nenapadá, aby takovýmto předmětem byly znaky (též číslice) tvořící internetovou adresu, která souvisí s číselným označením počítače, resp. serveru, na kterém je umístěn portál držitele označení domény, nebo souvisí s adresou elektronické pošty.

Podstata celé soukromoprávní záležitosti kolem internetových adres spočívá v něčem zcela jiném, nežli ve věcných právech. Spočívá totiž v:

a)         „pouhé“ držbě věci, přičemž dispozitivní (a ocenitelná) je držba sama, a to v majetkově hodnotové (funkční) vazbě spjaté s:

b)         plněním majetkové povahy na základě smlouvy, neboť se pohybujeme v prostředí poskytování elektronických služeb v soukromých poměrech. Znamená to, že disponibilním předmětem tu je pohledávka. V praxi to nepřináší žádné problémy, protože pohledávku, jež tvoří nehmotný majetek, resp. jmění, lze ocenit, postoupit včetně vydražení na elektronicky vedené dražbě, vložit do základního kapitálu či zastavit atd. Navíc, nový občanský zákoník výslovně zavádí možnost postoupení celé smlouvy (§ 1895), nikoli jen pohledávky (§ 1879).

Pravdou je, že běžně (i ekonomicky) hovoříme o “převodu“ doménového označení včetně jeho vydražení, popř. o jeho „zastavení“, „ocenění“ apod. Právně pojmově ale nakládáme s držbou a vedle ní souběžně s pohledávkou věřitele (držitele) na majetkové plnění poskytované správcem internetových adres (dlužníkem), popř. s celou smlouvou. Ve skutečnosti tak dochází k převodu držby a k postoupení pohledávky, která je i zastavitelná, popř. půjde i o možnost postoupení celé smlouvy. Pohledávka je rovněž předmětem exekuce.

Samotná označení domén jsou i nadále ideálními soukromoprávními předměty (nově s povahou nehmotných věcí v širokém právním smyslu občanského zákoníku). Jejich soukromoprávní ochrana je však i do budoucna stanovena jen nepřímo prostřednictvím:

a)         ochrany držby,

b)         ochrany před nekalou soutěží, zejména před vyvoláním nebezpečí záměny (§ 2981).

V tomto směru se vůbec nic nemění. Podstatné totiž je, zda stát legálně stanoví ke “zvláštním“ (rozuměno zevnějším či jiným zvláštním) označením včetně doménových označeních absolutní majetková práva s účinky vůči všem, anebo nikoli (§ 977). Zodpovězení takovéto otázky ale nepřísluší občanskému zákoníku jako předpisu obecného soukromého práva, který tak běžně nečiní ani v jiných případech; například ani u autorských děl nebo vynálezů či ochranných známek atd. Široká koncepce nového obecného soukromého práva, která se u nás objevila v druhé polovině 90. let (Zoulík), byla brzy opuštěna pro velký rozsah specifické látky, včetně obtížného vydělení veřejné správy průmyslového vlastnictví z nabývání nebo pozbývání některých soukromých práv. Srov. právo známkové či patentové se svými průmyslověprávními výsadami.

Občanský zákoník proto v souladu s mezinárodními zvyklostmi ponechává jen nepřímou soukromoprávní ochranu internetových adres prostřednictvím ochrany před nekalou soutěží, resp. též pomocí tradiční ochrany držby. Doménová označení, ač nehmotné věci v právním smyslu, tak tvoří tzv. prostý majetek (tzv. prosté věci), který i nadále zůstává součástí pojmu duševního vlastnictví. Podobně si poukažme na obchodní štíty, obchodní či tovární značky, obchodní úpravy (tj. prostá označení), zlepšovací návrhy (inovace), know-how aj. Mezi obchodním štítem a názvem domény je ostatně i věcná obdoba, neboť obojí slouží jako adresa k určení určitého místa nebo k jeho nalezení; například k nalezení skutečného hudebního obchodu na ulici nebo virtuálního hudebního obchodu on-line na síti. Srov. též adresný význam domovních a jiných zevnějších znamení vůbec.

Dodávám jen, že ve světě neexistuje právně politické dorozumění o tom, že by snad některé druhy zevnějších označení či přímo adres, a to zrovna internetové adresy, měly být absolutně právně chráněny prostřednictvím přiznání absolutních majetkových soukromých práv k nim. Ani právo EU upravující doménová označení v doméně nejvyšší úrovně „.eu“ k nim nepřiznává absolutní majetková práva. (Zvláštnosti dědického či jiného nástupnictví v průběhu registrace v doméně „.eu“ nechávám stranou.) Naopak, celé evropsko-unijní právo týkající se doménových označení slouží k ochraně zcela jiných práv. A to zejména absolutních práv známkových a absolutních práv k obchodním jménům, do nichž bylo protiprávně zasaženo „elektronickým skutkem“ pomocí internetových adres (názvů domén). O absolutních soukromoprávních účincích vzniku doménového označení nehovoří ani další světově ojedinělá, totiž finská právní úprava doménových označení („.fi“ nebo „.ax“), která je založena na veřejné správě internetových adres v rámci finského veřejného práva informačních a komunikačních technologií.

Pokud se jedná o mimosoudní řešení sporů (ADR) ve věcech ochrany zejména známkových či firemních práv nebo nekalé soutěže, kdy rušebním předmětem je cizí doménové označení, zůstává vše při starém. Občanský zákoník neřeší arbitráže. Rozhodčí smlouva, jež se v dané české praxi zavedeně používá od roku 2004, se ovšem vykládá a posuzuje nejen podle příkazů arbitrážního předpisu, ale též podle ustanovení občanského zákoníku. Podotýkám jen, že arbitrážní spisová agenda je v těchto případech běžně vedena elektronicky. Podobně to platí i o jiných způsobech mimosoudního řešení sporů, než je rozhodčí řízení. Ani těmito případy se nezabývá občanský zákoník jako obecný předpis soukromého práva. Navíc se v těchto případech jedná jen o smluvní podmínky. I ty ovšem podléhají posouzení platnosti podle občanského zákoníku, pakliže by se řídily českým právem.

Často diskutované uplatnění převodního nároku postižené osoby ve vztahu k rušebnímu doménovému označení v jiné doméně nežli „.eu“, kde se jedná o nárok výslovný, je věcí rozšiřujícího výkladu zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, popř. předpisu proti nekalé soutěži, resp. je otázkou event. rozšiřujícího výkladu nařízení EU. Deliktní nárok na “převod“ doménového jména má povahu nároku na zákaz rušení držby a na bezúplatné postoupení pohledávky, kterou má rušitel (věřitel) vůči správci rušebního předmětu (dlužníkovi), a to nároku na postoupení obligačního (relativního) práva ve prospěch postiženého nárokovatele (postupníka). Srov. podobně korporační právo (zásadně i staré před rokem 2014) upravující deliktní nárok obchodní společnosti či družstva na převod (absolutních i relativních) majetkových práv nabytých tím, kdo porušil zákaz konkurence; např. i tak, že konkurenčně jednal na úkor korporace právě v souvislosti s doménovým označením.

Soukromá správa držby internetových adres

Nový občanský zákoník i nadále spojuje internetové adresy (doménová jména) v rámci privátní autonomie s relativními majetkovými právy (pohledávkami) na plnění majetkové povahy poskytovaná správcem internetových adres (zhotovitelem díla). A to s relativními právy založenými smlouvou, která v praxi bývá uzavírána adhezním, přilnavým, způsobem (§ 1798). Přirozeně monopolním (technicky odůvodněným) smluvním správcem internetových adres v doméně „.cz“ je nevýdělečná civilní korporace CZ.NIC, z. s. p. o., se sídlem v Praze 2. Podobně tomu bývá i v cizině (vyjma Finska).

Právě smlouva, jejíž obsah obvykle odpovídá světovému standardu, se stává právním důvodem soukromé správy držby internetové adresy, která je prostou správou cizího majetku podle občanského zákoníku, popř. se řídí podobností. Plnění majetkové povahy spočívá ve správcově konání (facere), tzn. v hmotném zachycení patřičné nehmotné internetové adresy (resp. umožnění jejího samoobslužného elektronického zachycení objednatelem) v příslušné soukromé databázi a v udržování tohoto označení (sady znaků) v provozuschopném stavu adresy v systému „služeb informační společnosti“, resp. v elektronické soustavě doménových označení. Internetová adresa je v každé doméně technicky jedinečná. Z hlediska ustálené oborové praxe platí pro uzavření smlouvy se správcem zásada, kdo dřív přijde, je dřív na řadě (first-come, first-served). Obvykle (a v právu EU výlučně) rozhoduje časový předstih. Nikoli snad předstih finanční (kdo víc zaplatí kupř. při veřejné dražbě) či předstih jiný. (Některé výjimky pro zaváděcí doby ponechávám stranou.)

Ve světě i u nás mívá správa internetových adres povahu soukromé správy. Internetové adresy jsou zákonem výslovně vyňaty z veřejné správy adres vykonávané Českým telekomunikačním úřadem. Proto ani doménová označení nepodléhají státní kontrole. A to na rozdíl od veřejné správy telefonních čísel jakožto znaků podléhajících veřejnoprávní regulaci na trhu. Výjimku tvoří zmiňované Finsko, kde se jedná o veřejnou správu internetových adres. Zvláštností je právo EU, v němž se správa internetových adres v doméně „.eu“ odvíjí od koncesní smlouvy před lety uzavřené mezi Komisí ES a spravující nevýdělečnou civilní korporací, EURID vzw/asbl, se sídlem v Belgii.

Relativní právo předchozího použivatele doménového označení

I nadále můžeme v případě doménového označení hovořit o relativním majetkovém právu předchozího použivatele („uživatele“), správně „držitele“, nezapsané internetové adresy (starší značky), které je pro obchodní styk tradičně založeno známkovým zákonem. Toto právo ovšem působí jen vůči vlastníkovi shodné či podobné mladší ochranné známky (inter partes), z jejíchž absolutních účinků osobně vylučuje právě předchozího, staršího použivatele (držitele). Nový občanský zákoník na tom nic nemění, protože tuto zvláštní otázku ani neřeší, neboť se vůbec nejedná o látku obecného soukromého práva.

Kromě toho stále platí aktivní legitimace použivatele (držitele) staršího úředně nezapsaného označení majícího podobu internetové adresy, jež nemá místní dosah, a to k podání námitek v přihlašovacím známkoprávním správním řízení. Rozumí se tím námitky proti zápisu cizího mladšího a zároveň shodného či podobného označení do rejstříku ochranných známek. Tato osoba je aktivně legitimována i k návrhu na zahájení správního řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou, jestliže mladší známka byla zapsána v rozporu s relativním právem předchozího použivatele staršího nezapsaného doménového jména. Z praxe jsou známy mnohé případy.

Relativní právo předchozího použivatele (starého držitele) staršího doménového označení tak může být i v budoucnu právně silné v poměru k mladší ochranné známce. Její vlastník může být zbaven známkoprávní výsady (a kvalifikované právní ochrany), a tím i pozbýt své absolutní majetkové známkové právo. A to nemluvě o možné souběžné ochraně předchozího použivatele doménového označení před nekalou soutěží; například tehdy, jestliže by se určité doménové označení stalo pro soutěžitele příznačným anebo, kdyby z něj někdo jiný nepoctivě těžil v hospodářském styku nebo na něm dokonce parazitoval.

Z toho všeho je patrné, že není v možnostech občanského zákoníku všechny tyto speciality upravit. Ani ve světě se tak běžně neděje.

Závěr

Povšechné výtky, že nový civilní kodex nereaguje na “současné problémy sítí“ považuji za nesprávné, za poněkud nezorientované v právním světě a zejména za právně argumentačně nepodložené; tudíž vědecky i zákonodárně-politicky od počátku diskvalifikované. V podstatě se jednalo spíše o iracionální politické výkřiky.

„Problémy sítí“ i nadále upravuje ucelená skupina „elektronických předpisů“,[3] v nichž podstatnou roli hrají veřejnoprávní aspekty nezbytné regulace trhu stojící mimo soukromé právo. Občanské právo i nadále reaguje na tyto předpisy pomocí například tradiční instituce držby, nabídky typových závazků, sledováním smluvní autonomie, ochranou slabší strany adhezně uzavřené smlouvy, právy spotřebitele a ochranou před nekalou soutěží.

Nový občanský zákoník není „překážkou na síti“ ani netrpí „informačním deficitem“. Otázky společnosti sítí jsou u nás vcelku ústrojně řešeny ve světě běžnými zákonodárnými prostředky.

Z publikace Právo duševního vlastnictví v informační společnosti. Koupit lze ZDE.